Zbyněk Ceradský - rozhovor s dvojnásobným medailistou MS 2021

Zbyňku Ceradskému se letos na mistrovství světa dařilo skvěle. Ve Španělsku se představil v classic physique masters od 45 do 49 let a v kulturistice masters od 45 do 49 let do 90 kg, ve kterých mu patřilo zlato a bronz, a nakonec opět přidal i účast ve smíšených párech s Lucií Jakešovou, i když se předtím zařekl, že do "párů" už nikdy nepůjde. Čím ho nakonec Lucka přesvědčila, jak své úspěchy vnímá, které medaile si váží více a co si myslí o dnešních mladých klucích, kteří začínají se soutěžením?

Ono mi to nedochází ještě ani nyní. Ale samozřejmě jsem nesmírně rád, že to dopadlo, jak nejlépe mohlo… Víte, ono poslední roky pojímám to soutěžení spíše jako (pro spoustu lidí nepochopitelně náročnou) zábavu a už tolik nelpím na výsledku, jako tomu bylo třeba před patnácti lety. Nestresuji se tím a jezdím na soutěže na takovou svoji "soukromou" dovolenou, kdy zmizím ze všedního života a užívám si klidu, přečtu knížku, odpočívám, jím a nemusím nic. (úsměv) Těch pár minut, které člověk stráví na pódiu, nestojí za řeč. (smích) Nicméně pokud mluvíme o úspěchu, krom dobrého pocitu v hrudníku a hlavě získání tohoto titulu žádné benefity neskýtá, takže jsem nohama na zemi a život plyne dál.

Na loňském světovém šampionátu jste měl problém vejít se do "devadesátky". Letos jste měl kilo a půl rezervu. Šla tedy příprava lépe?

Ano, vloni jsem se do těch osmdesáti devíti kil (můj váhový limit pro classic physique) musel namačkat, takže ještě v noci před odjezdem jsem ve vaně potil nadbytečná kila. Letos jsem byl v sobotu na GP PEPA s hmotností cca 91,5 kg a ohlídal jsem si, aby mi do středy, kdy byla prezentace na MS, hmotnost nevyletěla moc nahoru. Nicméně i tak jsem od pondělního večera nepil a v úterý i středu nic nejedl, aby to klaplo. Fyzicky mi bylo dobře. Když to porovnám s loňským čekáním na prezentaci, kdy jsem opravdu téměř omdléval, to letos byla pohádka.

Bronz jste získal v nabité třináctičlenné kategorii kulturistů, kdy jste měl stejně bodů jako stříbrný závodník z Polska. Nemrzí vás to zpětně?

Letos tam byly na MS i kategorie s více než třiceti závodníky, takže třináct je fajn počet. Nemrzí mě to vůbec a jsem za ten bronz moc rád. Dost možná i více než za to zlato v classic physique, kde nás bylo jen pět a vlastně nebylo s kým bojovat, jelikož tam nijak kvalitní konkurence nebyla.

Mistrem světa jste v kategorii classic physique, kde je alfou a omegou zvládnutí vakua. Jak se vám to dařilo a věnujete mu prostor ve vašich trénincích?

Vakuum jsem vloni opravdu podcenil, šel jsem tam s tím, že na tu chvilku to břicho "nějak" zatáhnu a bude. Je to ale strašně znát, pokud tomu člověk ten čas nevěnuje. Letos jsem nenechal nic náhodě a břicho zatahoval poctivě tři měsíce předem. Nemyslím si ale, že by na této póze tato kategorie stála. Důležitá je celková symetrie a připravenost. Nicméně vakuum je jedna z povinných póz, tak je nutné ji zvládnout.

Vaší třetí kategorii byly smíšené páry, kde jste vytvořil duo s Luckou Jakešovou. Jak jste se v této kategorii cítil a byl jste s předvedenou sestavou spokojený? Letos nedošlo k "oknu"?

Já už kategorii párů nikdy jít nechtěl. V párech je nejdůležitější volná sestava, a pokud není možnost trénovat ji opravdu velkou spoustu hodin, nelze pomýšlet na úspěch. Vymýšlet něco až na místě je vaření z vody a loňský úspěch s Martinou na ME byl o velkém kusu štěstí, že tam nebyl nikdo, kdo měl volnou sestavu opravdu vypilovanou. Letos mě Lucka přemluvila jen díky tomu, že byla ochotna sejít se předem a věnovat několik hodin nácviku. Ve Španělsku jsme pak řešili už jen drobné detaily. Samotná soutěž pak byla opět o nekonečném čekání. Na pódium jsme šli až několik minut před půlnocí. I to však byla zkušenost, o půlnoci jsem ještě nikdy za těch mých aktivních dvacet let nesoutěžil. Co se sestavy týká, vynechali jsme v závěru jednu pózu, ale ničemu to myslím nevadilo. Lucka je živel, i když jsem jí v čirém zoufalství v jedenáct večer přede všemi řekl, že ji nenávidím, ale děkuji ji za to, že nás do toho navezla. Byla to milá, byť opravdu náročná zkušenost.

Závodil jste ve čtvrtek, v sobotu i v neděli. Podobnou zkušenost už máte z loňska. Jak se při takovém tempu dá držet forma a kdy jste ji měl nejlepší?

Jak už jsem psal výše, pokud člověk nejde do více kategorií, které se časově nějak prolínají, soutěžní tempo není nikterak závratné a je to jen o výdrži v čekání. Na soutěži je daný jen harmonogram kategorií, ale nikdo neví, zda ta která kategorie půjde na pódium třeba ve dvě odpoledne nebo až v podvečer. Pak je na každém závodníkovi, aby si to ohlídal, a je lepší být tam včas než to lidově řečeno prošvihnout, což už se některým také stalo. Proto chodím raději včas a "pár" hodin počkám… Co se týká udržení formy, je to naprosto specifická věc oproti soutěžím tady v České republice, kde se obvykle soutěží v den prezentace, maximálně o den později. V tomto případě klasická kompenzace nepřipadá v úvahu a vše je úplně jinak. Odvodnění jako takové musím dělat již před prezentací, abych se vešel hmotnostně, cukrování je pak už do "suchých" svalů, ale zvládnout se to zkrátka musí. Já první den soutěžil ve čtvrtek, takže cukrovat jsem začal až po prezentaci ve středu večer, kdy jsem měl za sebou téměř dva dny o hladu a bez vody. Po čtvrtečním startu jsem měl v pátek volno, takže jsem si dovolil vypít litr a půl tekutin a od pátečního večera do neděle už zase bez… Je jasné, že po celou dobu jsem jedl jen komplexní a nesolené sacharidy. Nemohu říct, který den byla forma nejlepší, myslím, že to bylo všechny dny stejné. Podařilo se mi vydržet až do neděle a o to šlo.

Jak se vám šampionát líbil po stránce organizační, pobytu, atmosféry v týmu?

V Santa Susanně jsem byl asi popáté a pokaždé nebylo nic, co bych vytknul, ať už k ubytování, jídlu, nebo organizaci. Letos to bylo jen časově náročnější, jelikož na šampionátu bylo třikrát více závodníku než vloni a každý den se soutěžilo dlouho do noci.

Jaká byla pandemická opatření, která vás ovlivňovala?

Opatření byla standardní, příjezdový formulář na letišti a pak už jen povinnost nošení respirátoru ve společných prostorách. Dá se říci, že v tomto směru jsem žádná zásadní omezení nepociťoval.

V kategoriích masters nezřídka kdy bývá problém se širším pasem. U vás k tomu nedošlo. Čemu za to vděčíte? Máte nějaké finty?

Tak to opravdu nevím. Z velké míry je to pravděpodobně otázka genetiky. Já s tím nikdy problém neměl a drží se to tak doposud. Ani žádnou fintu nepoužívám, obvykle cvičím břicho jen dvakrát do týdne pět sérií, jen teď v přípravě jsem ho tedy zařadil třikrát týdně, pro lepší pocit.

Být mistrem světa je nejvyšší meta v amatérské divizi. Co je pro vás motivací pro další závodění a máte ještě nesplněné kulturistické sny?

I na tuto otázku jsem zčásti odpověděl už výše. Z titulu mám samo sebou velkou radost, ale že bych si z toho já nebo kdokoli jiný sedl na zadek, to se asi říct nedá. Soutěžení mi dělá dobře po psychické stránce, baví mě ta dřina, odříkání a pocit toho, že jsem si tím znovu prošel a vydržel až do konce… Jsem takový sběratel titulů, a když už je mám nyní komplet, mohlo by se zdát, že už nemám kam dál jít, ale tak to není. Rozhodně tedy nestojím a nikdy jsem nestál o profesionální kartu a nic se na tom nezměnilo ani nyní. Stále mě to nepřestává bavit, a pokud tělo vydrží, rád bych někdy, někde na nějaké to pódium ještě vylezl.

Co plánujete na příští rok? Už máte rozmyšleno nebo je na takové úvahy zatím brzy?

Ano, je ještě velmi brzy na nějaké plány, takže to nechávám otevřené a čas ukáže.

Kulturistický oddíl Muscle Factory Březnice je vaším dalším kulturistickým počinem. Jak je na tom aktuálně se závodnickou základnou a jaké talenty přivedete v nejbližších letech?

Se závodníky je to věc ošemetná. Ti dnešní mladí mají jinou morálku a těch, kteří si to zkusí a třeba i uspějí, je relativně dost. Jenže málokdo z nich vydrží víc než jednu, maximálně dvě sezóny. Tenhle sport je o celoživotním odříkání, důslednosti a zodpovědnosti sám k sobě a dnes je v módě průměrnost, pohodlnost a konzumní způsob života, což s kulturistikou moc neladí. Uvidíme, třeba se někdo objeví a nebudu tady na to soutěžení sám.

Komu byste chtěl na závěr poděkovat?

Sponzory nemám žádné, takže v tomto ohledu nejsem nikomu povinován a děkuji jen sobě, že jsem vynaložené prostředky patřičně zúročil. Samozřejmě jako vždy děkuji manželce Ivušce, která mou přípravou a náladami trpí nejvíce, pak mému sparingpartnerovi Petrovi, který mě v trénincích nutí jít dál, než sám chci a mohu! A pak všem, kteří byli byť jen myšlenkami se mnou a drželi mi palce.