[Text: Veronika Faranová] Na změny v životě není nikdy pozdě! Přesně tato věta se mi honila asi před rokem v hlavě, když jsem na osobní váze sledovala rychle se zvyšující čísílka. A tu náhle z věty vznikla revoluční myšlenka: příští podzim půjdeš na soutěž v kulturistice! Docela troufalá představa, ale po čtyřech letech nepravidelného cvičení v posilovně a krásné nijaké formě už bylo opravdu na čase si pořádně máknout. Přichází rok 2019. Trvá mi dva měsíce, než konečně získávám odvahu a oslovuji svou úžasnou, překrásnou a prostě nejlepší trenérku Péťu Pláničkovou. V březnu se pak společně vrháme do přípravy a začíná dlouhá a neuvěřitelná cesta ke kategorii bodyfitness.
Jako první se pouštím do objemové fáze, zvyšuji svou sílu, zvedám těžké váhy, poté přecházím na tvarování a tisíce opáček, rýsování s pekelnou dietou, do toho pózing a hodiny v podpatcích. Toť kapitola sama o sobě. Ladné pohyby nikdy nebyly mou silnou stránkou. Naštěstí jsou však pro mne spásou společné pózovací semináře, díky kterým hlavně poznávám další děvčata z Angels Teamu (ano, takto se jmenujeme, koukněte na FB či IG). Pod vedením Péti se z nás stává nerozlučná skupinka. Společně makáme, potíme krev a občas si i pobrečíme, a to hlavně v dietě. Dieta je opravdu skvělý způsob, jak si otestovat svou vůli a cílevědomost, však to všichni známe. A kdo vydrží, ten dojde do zdárného zakončení své tvrdé dřiny! Ano, tím myslím vysněné soutěže, v mém případě kondiční.
Poprvé se s „Andílky“ účastním soutěže v Brně. Nervozita z prvního závodu je dost vysoká. Registrace, barva, líčení, plavky. Procházím si v hlavě, co vše je třeba na pódiu udělat, jak se vlastně vůbec pózuje a chodí, co mám dělat, kde mám stát! Pomoc! Pak však nastává moment, kdy opravdu vstupuji na pódium. Vše ze mě padá. Cítím se skvěle. Cítím, že jsem opravdu našla svou srdcovku. I přes některé neduhy závodu si vše obrovsky užívám a získávám v kategorii bodyfitness neskutečné druhé místo. Mé nadšení je neuvěřitelné a to ještě netuším, co mne čeká na dalších závodech.
Soutěž druhá následuje hned další den. Má domovská Ostrava, moderní prostředí auly VŠB, celá rodina v publiku. Snažím se odvést co nejlepší výkon a ve finále se zadaří. S těsným rozdílem nakonec porážím svou silnou konkurenční závodnici a získávám zlato! Neskutečný pocit, který je umocněn dnes již legendárním cheatem Angels Teamu.
O týden později se opět vracím do Brna, konkrétně do Říčan. Komorní prostředí, suprová atmosféra a opět obrovský úspěch v podobě dalšího prvního místa. To snad není ani možné.
Přichází poslední týden a konečný závod v Kutné Hoře. Únava je obrovská a já se musím přiznat, že mým hlavním cílem je jídlo, které mě čeká s ukončením diety. Konkurence na pódiu je obrovská. Holky mají nádherné formy a já si říkám, že budu ráda, když skončím třeba třetí. Nedostatek energie je znát, a tak si semifinále moc neužívám, úsměv na tváři nedrží, přichází krize. Společně s ní však přichází i neuvěřitelná podpora od holek. Před finálním kolem vtipkujeme a vymýšlíme tajné heslo, které mi pokaždé vytvoří úsměv na tváři (a to slovo kachna, na kterou si dělám zálusk v místní restauraci). Poslední I-walk sezóny si nakonec moc užívám a psychicky se připravuji na vyhlášení. Dosud tomu nemohu uvěřit, ale na krku mi přistane nádherná masivní zlatá medaile s Golemem. Neuvěřitelné. A chuť pečené kachny taky.
První závodní sezóna je za mnou, nová příprava na vyšší soutěže přede mnou. Kulturistika asi není pro každého, ale mé srdce si tedy získala. Plno nových zážitků, emocí, situací, zkušeností, přátel. Děkuji všem děvčatům z Angels Teamu, celé rodině a hlavně neskutečné Pétě! Byla to jízda a na otázku „stálo ti to za to?“ pohotově odpovím, že ANO!
Víte, že...
