[Text: Tereza Hejduková] Zdravím celou redakci Ronnie.cz a především všechny čtenáře. Jmenuji se Tereza Hejduková a hlásím se po svém sice jediném, ale přeci závodu, a to kondičním Golem Classic 2019 v Kutné Hoře. Byl to můj první závod vůbec v kategorii bikiny fitness do 23 let a já bych se chtěla s Vámi podělit o pocity ze soutěže, z přípravy a celkově z pohledu nováčka v tomto sportu.
Absolvovali jste podzimní soutěže a chcete se prezentovat na Ronnie.cz?
Své ohlédnutí za závody pošlete na redakce@ronnie.cz do čtvrtka 5. prosince!
Ač už chodím cvičit do fitka 3 roky, tak myšlenku na závodění mi vkradla moje dlouholetá kamarádka, která se mnou shodou okolností na těchto závodech byla taky (jen v jiné kategorii). Vždycky jsem jen tiše záviděla a hlavně obdivovala holky v podpatcích a v bikinkách na pódiu a nevěřila jsem, že se odhodlám k tomu, abych se na to pódium postavila taky. Jsem ráda, že mám ve svém okolí lidi, co se mnou můj koníček sdílí, a tak jsem oslovila trenéra a vše se začalo dít.
Možná si říkáte, proč jen jedna soutěž, když těch kondičních závodů byla spousta. Ale původně byla v plánu až jarní sezona 2020 a cílem podzimu bylo zkusit si projít přípravou od začátku do konce a být na mistrovství připravená.
Co se týče jídla, na to jsem byla vždycky hrozný pedant a kalorické tabulky pro mě nebyly žádnou novinkou, takže tak, jak řekl trenér, tak se stalo. Nechtěla jsem nic podcenit, a tak jsem mu poslední 3 měsíce, kdy byl už režim trošku přísnější, psala skoro obden a ptala se na každou kravinu. Po večerech jsem sledovala videa a četla si články o přípravě, ale co si budeme povídat, každý z nás reaguje na všechno jinak, a proto je vše pouze takové orientační a spíše pro informaci.
Po ubírání jídla a přidávání tréninků a lekcí pózování, ve kterém jsem byla opravdu ze začátku hrozné "trdlo" (aneb když holka z tenisek vklouzne do podpatků a ještě má u toho zatínat všechny svaly), jsem začala být lehce unavená, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzdala. Vždycky jsem si říkala, tak kdy to přijde, že začnu být na své okolí nervózní a vzteklá, nebudu mít náladu, ale furt nic nepřicházelo. Až pak přišel ten velký týden před závody a začala jsem své tělo testovat, co vydrží. Byla jsem děsně zvědavá, co udělá se závodníkem ten poslední týden, kdy je to opravdu hra se sebou samým - buď to vyjde, nebo ne.
Nastal den "D" a už míříme směr Kutná Hora, v jedné ruce krabičku se suchými vločkami a v druhé telefon, kde jsem projížděla, kolik soupeřek mě tam vlastně čeká. Za celou podzimní sezónu kondičních závodů jsem snad neviděla tolik jmen jako 24. listopadu 2019, ale nenechala jsem se tím rozhodit. Jak jsem psala výše, pro mě byla tato soutěž zkouškou a takovým testem před příští sezónou. Poté, co jsem začala na chodbách v kulturním domě potkávat nalíčené holky v županech poletující s kafíčkem v ruce, jsem hned věděla, že to nebudu mít vůbec jednoduché, a taky jsem neměla. Snad každý řekne o každých závodech, že konkurence byla veliká, a já se k těmto lidem přidám, holky byly neskutečné a celá ta atmosféra od začátku přípravy až do konce stála za to - za ten okamžik, kdy jsem na těch podpatcích vkročila na osvícené pódium a spatřila svoje blízké a rodinu, kteří za mnou přijeli mě podpořit. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že tam jedu o něco soutěžit, ale prostě jsem si to jen užívala od přední pózy až po poslední boční.
První vyvolávání mě bohužel minulo a na finálních listinách se bohužel moje číslo také nevyskytlo. Ale uvědomila jsem si, že o to mi šlo - vše si vyzkoušet, abych věděla, co příště zlepšit, abych si tu atmosféru mohla na tom pódiu vychutnávat ještě víc. Možná spousta lidí čeká, že do redakce napíšou jen závodníci, co přivezli několik medailí, ale já jsem se chtěla podělit právě proto, že důležité není jen vyhrát, ale hlavně se zúčastnit a užít si to!
P.S.: Na jaře jsem zpět!
