Arnold Classic Amateur 2013 je za mnou… Jak probíhalo posledních pár dní a vůbec samotný průběh soutěže, moje pocity, hodnocení a vše další, se Vám pokusím zprostředkovat v následujícím textu.
Ve čtvrtek 21. února jsem se nastěhoval ke svému trenérovi Vláďovi Pajičovi a jeho krásné ženě Valentýnce. Celou dobu jsem byl tedy pod dohledem, všechny tréninky jsme pořádně odcvičili, jídlo mi připravoval dokonce sám Vláďa... Starali se o mě hezky. V pondělí 25. února jsme ještě stihli trénink a odpoledne jsme už vyrazili s kufry na cestu do USA. Odlet jsme měli z Budapešti, takže jsme v pondělí večer dorazili na místo, přespali v hotelu a ráno ve 4 nás hotelový rozvoz vysadil na letišti, kde jsme se připojili k EastLabs týmu a Nikole Weiterové. Cestovali jsme do Mnichova, pak do New Yorku a nakonec do Columbusu. Samozřejmě mě snad na každém letišti jako jediného pořád prohledávali, takže na mě musel tým čekat. Pak jsme si půjčili auta a zamířili do hotelu Super 8, kde jsme se později tak nějak všichni scházeli.
Dorazili jsme na místo tedy v úterý pozdě večer a jeli rychle do Krugeru, což je obchod s potravinami. Tam jsme nakoupili rýžovar, rýži, maso a další hromadu potřebných věcí. Ve středu ráno se celý tým odebral do AussieFIT, obrovského klubového fitka. Personál byl velmi příjemný a nechali nás dokonce všechny zadarmo trénovat. Každý si odcvičil trénink, mě čekal už jen kruháček.... Poté jsme jeli na prohlídku města, takže jsme se podívali na halu, kde proběhne soutěž, což byla Veterans Memorial se sochou Schwarzeneggera, u které jsme se samozřejmě fotili. Večer jsme se ještě zajeli podívat do nějakého nákupního domu a jinak jsem už celý den cukroval. Ve čtvrtek si ani nepamatuji, co jsme dělali. V pátek už proběhlo vážení, kde jsem se dozvěděl, že proti mě budou stát 3 super extra soupeři, a to pozdější absolutní vítěz Emiliano Dell'uomo, Kamal Abdul Salam z Kataru, který je několikanásobný mistr světa, a Ukrajinec Oleksandr Slobodyanyuk. To mě však nerozhodilo, protože forma gradovala a začínalo to být už nechutné... Problém byl však ten, že jsem za poslední 2 - 3 dny nešel na velkou, tak jsme přemýšleli, že by bylo lepší se vyprázdnit, abych měl užší břicho a více tak vynikl. Proto jsme použili čípek, který měl po pár minutách začít fungovat. Nezačal... Asi po 2 hodinách se spustilo peklo. Chodil jsem celou noc na záchod v interval asi 45 minut, stejně tak to pokračovalo v sobotu, kdy mě čekalo finále. V hlavě jsem si pořád držel, že forma je skvělá a ten průjem mě nerozhodí. Nechtěl jsem se tím stresovat. Před soutěží v rozcvičovně se pohybovali redaktoři z Muscular Development, a hned jak mě uviděli, tak za mnou doběhli, jestli zvládnu rozhovor v angličtině. Tak jsem si troufl a vyzpovídali mě.
Pak jsem šel už do rozcvičovny, kde mi Vláďa dal druhou vrstvu barvy. Tam jsem už viděl, že nohy nejsou ani trochu tak ostré, jak byly předchozí večer. Doufal jsem, že se to ještě při rozcvičování zlepší. Bohužel nezlepšilo. Organizátoři nás dovedli na pódium, a protože nás bylo 21, tak jsme odpózovali nejprve podle čísel, vždy 5 lidí ve skupince. Až viděli rozhodčí všechny skupinky, začali vyvolávat čísla do prvního vyvolávání. První vyvolávání je většinou finálové. Mě však nevybrali a v tu chvíli jsem věděl, že je konec. Všechno úsilí, čas, omezování, peníze... Všechny naděje skončily. Pak mě vytáhli do druhého vyvolávání, a to jsem už sotva pózoval, jak jsem byl zdrcený. Pak nám hlavní rozhodčí řekl: "Děkujeme, můžete odejít a dát si pizzu."
Dokráčel jsem pomalým krokem a s hlavou svěšenou do rozcvičovny, sedl si na židli a koukal na velkou obrazovku, kde promítali kategorii nad 100 kg. Napadlo mě, že "na tohle se teď už můžu jen dívat, teď už tam nepatřím". A pak jsem hleděl do blba a přemýšlel nad tím, co se stalo. Po chvíli došel Vláďa a jen tak jsme seděli. Pak se mě zeptal, jestli to vzdávám. Odpověděl jsem, že ani náhodou. A už jsme začali řešit možnosti. Ještě bude Arnold Classic Europe, to byl docela pěkný nápad. Přesto jsme se shodli na tom, že jsem prohrál především tím, že jsem malý. A já už nechci prohrát, já se chci poučit a jít dál a vyhrát tu kartu! Takže za rok, o pár kilo těžší, tu kartu získám! Je mi jedno, že mi někteří nevěří, je to můj sen, já ho splním. Teď jsem jednu bitvu prohrál, ale válka pokračuje!
Navíc jsem navázal spolupráci s Amix Nutrition a společně s dalšími partnery budu mít teď lepší možnost se víc zaměřit na kulturistiku a věřím, že s takto silným partnerem se mi otevřou ještě i další příležitosti, díky kterým se dostanu dále. Takže fanoušci, teď mě chvíli na soutěži neuvidíte, až za rok. Do té doby však nebudu zalezlý někde v ústraní, budu dále aktivní na Facebooku, na YouTube, objevím se na nějakých seminářích a samozřejmě na veletrzích, jako je FIBO, Mozolani Classic 3, Arnold Classic Europe, EVL´s Prague, a kdo ví kde ještě. A ti, kterým ležím v žaludku a nemají rádi moje videa a celkově moji osobu - nesledujte to. Nikdo Vás k tomu nenutí, nemusíte to pořád komentovat. Tohle všechno dělám pro fanoušky a lidi, kteří o to mají zájem. Ono je snazší být zalezlý ve sklepě, nedělat žádnou propagaci a pak jít na soutěž. Ono není sranda, když na Vás každou chvíli míří kamera a všechno zaznamenává. Ale jak říkám, dělám to pro fanoušky, a když mi alespoň jeden pak napíše nebo řekne, že mu to dodává motivaci, tak vím, že to za to stojí. :)
Kromě samotné soutěže probíhal samozřejmě Arnold Sports Festival a Expo. Bylo to poprvé, co jsem byl na tak velkém Expu. Probíhalo v obrovské hale, po které byly rozesety desítky stánků různých firem a samozřejmě se kolem nich pohybovaly hvězdy jako Phil Heath, Flex Lewis, Jay Cutler, Ronnie Coleman, Flex Wheeler, Branch Warren, Eduardo Correa, Rich Gaspari a další. Se jmenovanými mám samozřejmě společnou fotku. :) Dokonce mám podpis od Shawna Rhodena, který mi dal autogram přímo na biceps. Překvapivé pro mě bylo, jak přátelsky se chovají, nejenže se se mnou vyfotili, ale často sami rozvedli konverzaci. Například Victor Martinez se ptal, jak jsem dopadl, a když jsem mu říkal, co se stalo, tak jsme strávili asi 10 minut konverzací o tom, jak je vhodné přijet na místo soutěže dříve, ať to pro tělo není velký stres, a že je třeba dávat si pozor na všechny potraviny, abych zamezil otravě, a podobně. Nebo když jsem šel za Flexem Wheelerem, zrovna s někým něco probíral a musel jsem na něj necelou minutu počkat. A pak se mi ještě omlouval, že jsem musel čekat... Nechápal jsem. :)
Arnold Classic je samozřejmě soutěží profesionálů, přesněji řečeno po Olympii druhou největší soutěží. Lístky na finále se prodávaly za 100 dolarů, ale protože Tomáš Klíč vyhrál svoji kategorii Men´s Physique včetně absolutky, dostal 2 vstupenky a vzal mě s sebou. Děkuji, Tome. :) Měli jsme velmi dobrá místa, protože finále začalo velkolepě. Z reproduktorů se spustil song Headstrong a profíci se začali valit vchodem, kterým jsme přišli i my, tudíž zezadu, mezi diváky. Pak se rozprostřeli po středu a pózovali přímo 2 metry přede mnou. Následně přešli na pódium a začala soutěž. Co určitě stojí za zmínku, je, že na pódiu se objevili všichni vítězové Arnold Classic za celých 25 let, včetně samotného Arnolda Schwarzeneggera, chyběl pouze Kevin Levrone a ještě jeden, na jehož jméno si už nevzpomenu.
V průběhu soutěže za Tomášem Klíčem přišla pořadatelka a volala ho do zákulisí, kde se sešli všichni vítězové kategorií, aby se mohli vyfotit společně s Arnoldem Schwarzeneggerem! Já samozřejmě využil situace a společně se skupinkou vítězů jsem odešel do zákulisí čekat na Arnieho. Ten asi po hodině čekání opravdu dorazil, odfotil se s vítězi a pak si mě všimnul, tak mi podal ruku a řekl, že viděl moje video na MD, že vypadám dobře a ať si věřím. Já ho poprosil o fotku a naštěstí pohotový fotograf Igor Kopček zaznamenal na svůj fotoaparát podání ruky s legendárním Arnoldem! Musím říct, že tohle je pro mě asi nejsilnější zážitek v životě. Arnold je největší osobnost, ikona kulturistiky a symbol úspěchu. Už samotný Arnold vyzařuje tolik respektu a sebevědomí, že člověk v jeho přítomnosti ztuhne. Neskutečný zážitek.
Pak už nás čekalo jen dokoukání na finále soutěže, odjezd do fastfoodu, přenocování a cesta zpět do Česka. I přes neúspěch jsem si USA užil, byli jsme skvělá parta, něco málo jsme si taky zažili a hlavně jsem načerpal mnoho a mnoho další motivace. Cíl je tedy jasný - zisk profi karty na Arnold Classic Amateur 2014.
Dokážu všem, že IMPOSSIBLE IS NOTHING.
Milan Šádek na Arnold Classic 2013