Veronika Zubačová reprezentovala české barvy na Mistrovství Evropy žen a fitness mužů 2012, které se konalo od 12. do 14. května v chorvatském městě Záhřeb. Ve své kategorii bodyfitness do 158 cm nakonec skončila na 9. místě. Jak se na celý šampionát a jeho průběh dívá zpětně, to si můžete přečíst v následujícím článku.
Je 5 hodin ráno a my všichni z reprezentačního týmu se sjíždíme na ruzyňském letišti. Já jsem přijela s Janou Stöckelovou, Radkou Práškovou a
Zdenou Razýmovou. Když přicházíme do letištní haly, vidím už pár lidiček z týmu, jak pojídají Racio chlebíčky a diskutují ohledně výjezdu. Martin Jebas a Slávek Vinogradov nám rozdávají instrukce a úplně nové "repre uniformy". Uděláme pár fotek a už hurá do letadla.
Každá z nás by nejraději spala v teple v posteli, ale máme před sebou velký úkol - dokázat, že Česká republika má dobře připravené závodníky a že to nikomu nedáme zadarmo... Boj začíná. Letíme přes Mnichov, kde měníme letadlo, směr Chorvatsko - Záhřeb a pomalu se už začínáme "probouzet". :)
Jana a Slávek se Zdenkou nás nepřestávají bavit, a tak je čemu se smát. V Záhřebu už nás na letišti čekají dva minibusy, které nás naloží, a jede se směr hotel Porin. Tam nám rozdají reklamní letáčky a tričko šampionátu. Po necelé hodince se konečně dostáváme na pokoj, kde se začneme mazat barvou a připravovat na vážení a měření, které probíhá též v našem hotelu.
U recepce se to zaplní sportovci z dalších států a my začínáme pokukovat, kdo a kam asi nastoupí v souboji o finále. Hotel je plný krásných žen a několika mužů, kteří závodí v kategoriích fitness a athletic fitness. Zde čekáme další hodinku, než se konečně dostane na řadu naše kategorie. Vše je v pořádku, pořídilo se i pár fotek a pak zpět na pokoj. Večer se všichni setkáme na lehké večeři s trochou kuřecího masa a pár Racio chlebíčky a pak nás čeká spánek. Je před námi dlouhý den a vyčerpávající pózování, kterým musíme přesvědčit co nejvíce rozhodčích o tom, kdo z nás půjde do finále.
12. 5. je krásné slunné ráno a den začíná jako ideální dovolená. Sejdeme se všichni na snídani, kde si dáme pár instrukcí, a potom už namazané a nalíčené s taškami plnými plavek a dalších potřebných věcí nasedáme do autobusu jedoucího do "haly slávy". Jedou s námi i soutěžící a rozhodčí z jiných zemí. Je to velká událost a člověk si uvědomí, kolik je lidí, co milují tenhle sport natolik, aby si řekli "chci závodit" a změřili své síly s jinými. Pokukujeme po sobě a každý má plnou hlavu toho, jak to asi všechno dopadne. Šatny jsou vcelku velké a prostorné. Vše probíhá rychle a první z našeho týmu závodí Jitka Raclavská, která předvede svou dynamickou, nabitou sestavu a ukáže svůj pohybový talent. Všichni jsme jí drželi pěsti a fandili, ať jí vše vyjde tak, jak má. Sál je skoro prázdný, až na pár nadšenců, co se přišli podívat. Zbytek jsou soutěžící, trenéři a pořadatelé, což je škoda. Přece jenom - atmosféra je jedním z důvodů, proč jsou závody pořádané...
A nastupuje další z našeho týmu - Valerie Peršina, která je v kategorii bikini do 168 cm. Konkurenci má velikou, a tak dostává šanci až na čtvrtém porovnávání. Je velmi pěkná a září mezi ostatními závodnicemi, které se také snaží porotu zaujmout, a tak nezbývá než čekat, jak rozhodčí zhodnotí své názory.
V kategorii bikini nad 168 cm nastupuje Vladimíra Krásová, která byla porovnávána mezi prvními. Je velice výrazný typ a působí sebejistě. Do nedělního finále se dostává bez sebemenších problémů. Radka Prášková je další závodnicí v této kategorii a nám všem připomíná Angelinu Jolie, a tak doufáme, že její krása a šarm zaujmou natolik, aby jí vyšlo finále. Bohužel nakonec nepostoupila, konkurence v bikini je veliká a rozhodčí to v tak krátkém čase nemají lehké. Každá závodnice se snaží zaujmout a "prodat" své krásné vnady i práci na svém těle. Finále je bohužel jen pro šest osob, a tak je boj velice těžký.
Odpoledne už dostává šanci Lucie Limbrunnerová v kategorii kulturistika nad 55 kg. Lucka byla dvakrát v porovnávání a dostává šanci na finále, což nás, ale hlavně ji moc těší, a tak se už nemůže dočkat neděle, až si to "rozdá" s ostatními. Její silueta působí velice žensky a přirozeně, a tak také doufáme, že rozhodčí ocení její výkon co nejlépe.
No a pak se dostávám na pódium já v kategorii bodyfitness do 158 cm. Je nás celkem jen devět závodnic, takže o to větší šance na finále. Nemám ponětí, jak působím mezi ostatními děvčaty, a tak jen pózuji jako o život a snažím se co nejlépe ukázat, na čem jsem od roku 2006, kdy jsem se naposledy zúčastnila ME, tak tvrdě pracovala. V hlavě se mi honí vzpomínky na mé mládí, kdy jsem nebyla schopná cvičit kvůli vadě páteře a byla 8 let uvězněná v korzetu, na hodiny v posilovně, kdy venku bylo krásně a já musela cvičit, na dobu, kdy jsem se probouzela hladová, ale čekalo mě hodinové kardio před snídaní, na mou rodinu, která mi držela s přáteli palce, a v neposlední řadě jsem koukala na Janu a Zdenku, které mě povzbuzovaly a radily, jak se přesně mám natočit. Všechno bylo strašně rychlé, že jsem sotva stačila zatnout svaly... Bedlivě jsem sledovala, po kom koukají oči rozhodčích. Zároveň si uvědomuji, že stojím na pódiu s nejlepšími holkami z celé Evropy a že tohle nebude jednoduché. Dvakrát si zapózuji a je po všem. Odcházím z pódia a v duchu se modlím, ať tu stojím ještě v neděli. Jelikož nám vzali jedno kolo pózování v barevných plavkách, máme jen jednu šanci, jak zaujmout rozhodčí a přesvědčit je o našich kvalitách.
Další přichází na řadu Míša Růžičková, která bojuje o finále v kategorii bodyfitness do 168 cm. Rozhodčím se líbí a dávají jí šanci na finále. Jsme moc rádi a dodáváme jí sílu na druhý den. V kategorii nad 168 cm máme Šárku Píckovou, která působí velice elegantně a září tam jako sluníčko, bohužel, na finále to nestačí. Štěstí jí ale přálo v kategorii athletic fitness, kde vybojovala krásné 3. místo! S postavou jistě bodovala, ale, jak sama říká, ve fyzických testech bude muset do příště ještě zapracovat na zlepšení techniky. Mezitím probíhají soutěže mužů, které se zdlouhavě táhnou, ale to my už balíme kufry a odjíždíme na hotel. Já se dozvídám o svém nepostupu do finále a snažím se přijít na to, co rozhodčím asi vadilo. Člověk opravdu přemýšlí, jak probíhá bodování a co mají rozhodčí na mysli. Některé závodnice by ve finále sotva prošly na mistrovských soutěžích v Čechách... Nebo je to soutěž mezi státy a ne mezi závodnicemi?
Poté, co nám umožnili jen jedno pózování v černých plavkách, bude asi hodně závodnic zvažovat výjezdy do zahraničí pro pár minut... Ale čeká nás večeře a hurá do hajan, máme všichni unavená tělíčka a zítra nás čeká dlouhý den - pro některé z nás bojovný, pro jiné už jen z hlediště...
Druhý den ráno jsme se sešli u snídaně a probírali včerejšek. Některé z nás, včetně mě, už alespoň mohou baštit "normální" snídani s kafíčkem a s čajíčky. Po snídani nás autobus odváží na finálovou část. Já jsem měla vystoupit se Slávkem na prezentaci států, za což jsem byla ráda, jelikož jsem ještě měla šanci obléknout si své krásné třpytivé plavky a stoupnout si na fitness prkna. Vše proběhlo tak, jak mělo, bylo předáno několik diplomů a medailí za ocenění soutěže a organizace a menší proslov zde měl pan Rafael Santonja. Jak už jsem zmiňovala, máme dvě bronzové medaile a v hodnocení států končíme na devátém místě. Atmosféra však byla velice zdrženlivá a v sále bylo opět jen velmi málo lidí. Byli jsme všichni už dost unavení a nasedli do autobusu směr hotel. Měli jsme asi půl hodinky na to, abychom si dali sprchu a hodili se do gala na večerní banket. Počasí se zkazilo a z původních 35 stupňů bylo nyní pouhých 12. To nám však na dobré náladě neubralo, protože jsme se těšili na dobré pití a pořádný talíř jídla.
Když jsme se všichni sešli u stolu s vínem a ovocem, každý z nás si chodil pro dobroty, na které jsme se tolik těšili. Na výběr toho moc nebylo, ale nám to zatím stačilo. Sál se pomalu plnil krásně oblečnými dámami a muži v oblecích. Na chvíli sem zavítal i Rafael Santonja. Po chvíli nám Slávek rozdal hodnocení s body, nikdo z nás z toho nejásal, ale dvě bronzové medaile, to je krásný výkon a my máme co slavit. Je to přece boj každého z nás a dostat se na mistrovství Evropy není jednoduché. Pomalu se chystáme na pokoj, kde následně probíhá další část "banketu" a ta opravdová zábava.
A co si já odnáším z tohoto šampionátu? Především pěkné zážitky z poznání nových lidí, byla to skvělá parta a pro mě to bylo něco jako malá dovolená. Nebýt toho, že jsme druhý den odlétali zpět do České republiky, určitě by se nám ten náš soukromý banket protáhl až do ranních hodin...
Po příletu do Prahy se všichni loučíme a poté, co dostaneme pár instrukcí od Zdenky, co bychom měly do příště zlepšit a vypilovat, si každá jdeme svou cestou. Mě čeká návrat do anglického Manchesteru a v hlavě mi běhají myšlenky na to, jak Vám co nejvíce přiblížit tento nezapomenutelný víkend.
Přeji všem závodníkům krásné léto a hodně síly a štěstí do dalších soutěží!
Veronika Z. :)
P. S.: Mé hodně oblíbené motto:
"Dopřej mi, Pane, v boji, který jde životem,
abych našel sílu udeřit a riskovat.
Mám-li vyhrát, ať je to podle všech pravidel a zákonů
a ať se čest při tom udrží vysoko.
Mám-li prohrát, dej sílu postavit se a pozdravit vítěze,
až půjde kolem."
