Peklo na sebe vzalo podobu záchodové mísy. Je čtvrtek večer, soutěžit budu v neděli, takže jsem právě uprostřed superkompenzace a ze všech sil se ze sebe snažím udělat chodící hydrant. Z celé přípravy právě tuhle chvíli bytostně nenávidím ze všeho nejvíc. Nenáviděl jsem ji už v dobách, kdy jediným nepříjemným projevem bylo to, že se můj penis krátkodobě transformoval do podoby rozmočené smutné špagetky, osaměle ležící ve zbytku vody na dně hrnce. Teď, když můj močový měchýř vyniká elasticitou trouchnivějícího dřeva a svěrač pevností politikova předvolebního slibu, je to ještě o poznání horší. V pátek v 8:30 je sraz na letišti. Budík nastavuji se značnou rezervou, neboť průjezd Prahou v exponovaném ranním čase je čirá loterie. Uléhám o půlnoci. Během 5hodinového času vymezeného na spánek 7x vstávám. Manželka nenávidí mě, já nenávidím odvodňování.
V 6 sedám do auta. Vyrážím směr Praha a na první pumpě si kupuji kávu. A taky močím. Káva mi zase tak moc nechutná, ale viděl jsem v amerických filmech, že si ji do auta berou, aby ji tam popíjeli z půllitrových plastových kýblů. Jsem skromnější, stačí mi usrkávat standardní evropský objem. Nastavuji všechny elektronické kejkle a čáry, kterými disponuje můj vůz a které budou řídit za mě. Pak už se s napůl chrápajícím jedním okem a druhým sledujícím dálnici D10 řítím ku Praze. Před Černým Mostem zastavuji, abych na WC (kde taky jinde) zjistil, že jsem si udělal na parádních světlých repre teplákách ještě parádnější hnědej obrflek od kávy. Paráda! Uvedu se ve Španělsku jako první kulturista, co sere ptákem. Ještěže ty repre bundy jsou tak dlouhé… Každopádně mě tohle zjištění konečně dokonale probralo.
Sraz na letišti klasika. Staří známí, seznamovačka s ještě neznámými, ze kterých se známí teprve stanou. První očekávání, první propadlé tváře naznačující formu i neformu. Přátelská atmosféra. Fajn, tohle bude bezva výlet, zdá se.
Po příletu nás čeká fajnových 15 stupňů a sluníčko. A taky čekání… hodiny čekání. Nejdřív na odvoz autobusem. Pak mé osobní. Nekonečné, dlouhé a nesmírně mučivé čekání na to, kdy už ten krám konečně zastaví a já se budu moct zase vychcat! Vyskakuji ještě za jízdy, abych označkoval nejbližší palmu. Pak čekání na poradu delegací. Potom čekání na zahájení prezentace, pak čekání při prezentaci, pak čekání na další odvoz jinam, do jiného hotelu… Zní to hrozně, ale nedá se nic dělat, závodníků se sjely mraky. Kolem pěti set, odevšad možně. A to je dobře. Jde o pravé MS. Ne o MS obskurních federací, kde si pár chlápků řekne: "Ok, už se nás tu sešlo dvacet z pěti zemí světa, pojďme si udělat to mistrovství světa, jako to mají v tom IFBB." Takže celej den na cestě, ale už se to chýlilo k závěru. Nakonec byla i véča, což bylo super, a ještě lepší na tom bylo to, že byla formou výběru. Nebyl, pravda, nijak rozsáhlý, ale pro kulturistu před závody tak akorát. Rýže, maso, brambora, nějaká ta zelenina. Vařené, nesolené. Možná tam bylo ještě něco, ale to nevím. Bohatě jsem si vystačil s tímhle. Ve 22 hodin byla ještě kontrola formy. Stál jsem po té cestě za prd, ale pochvalu jsem od státních trenérů dostal, takže jsem se zapýřil a šel chrápat…
A chrápat jsem mohl, jak bylo libo. Myslím, co se hlasitosti týká. Na pokoji jsem byl totiž s Otou Hrdličkou, který je odmala neslyšící, takže toho ani moc nenapovídá. Ideální společník, pokud se chcete soustředit na závody. Jasně, teď trochu černohumorně šprýmuju, ale můžu si to dovolit, protože Ota je bezva kluk a určitě se na mě nezlobí. A taky je bezva kulturista, který disponuje skvělými pažemi a stehny. Každopádně se celá sobota nesla v duchu… inu, čekání. Tentokrát na neděli. Ale veskrze příjemného čekání. Snad poprvé v životě se mi stalo, že jsem mohl den před soutěží nerušeně ležet a odpočívat. Poprvé jsem mohl nechat "dojít" tu hromadu sacharidů do svalů, aniž bych musel vydávat spousty energie. Ležel jsem, spal a mezitím četl knihu Nůž od Joa Nesbøho (abych věděl, jak to vyřezat, víte?). A na formě to bylo setsakramentsky znát. S postupujícím časem jsem na sobě viděl nějaké nové a nové cévy, čárky a strouhy. Zázrak. A navíc už jsem nemusel každých deset vteřin močit. Po dobré večeři byla opět kontrola formy, trenéři ještě usměvavější jak včera, já ještě pýřivější, no a jal jsem se chystat na den D.
Neděle. Je to tady. Snídaně, samozřejmě. Nacháloval jsem do sebe žrádla, co to šlo, a vyrazil do boje. Dějištěm byla fakt nádherná hala, kompletně celá vytesaná do skály, takže stěny té haly tvořil ten autentický masiv kamene. Fantastická podívaná! Akorát, že tam byla kosa jak v jeskyni. Což je v odvětví, kde je soutěžním úborem několik centimetrů čtverečních tenké látky, celkem blbý. Každopádně se to dalo tušit, takže vyzbrojen karimatkou, teplými fuseklemi a ještě teplejší mikinou jsem zalehl do koutku okupovaného českou repre a jal se čekat. A tady, na té studené podlaze, bylo čekání fakt dlouhé.
Pokud mám tedy popsat průběh MS svým dioptrickým zrakem, chtě nechtě se musím omezit na tento popis: Čekám, ležím, čekám, čumím do zdi, čekám… Pak se zčistajasna objeví chlápek s cedulí, že se mám, respektive moje kategorie má chystat. Aha, fajn, ze zkušeností usuzuji, že tím myslí pomalu se rozcvičit a tak. Leč nikoliv. Chystat rovná se jít za pódium. A tak jdu do zákulisí, ve svalu by se krve nedořezal, natož aby byl napumpovaný, najednou stojím v řadě na schodech společně se soupeři a zbývá několik málo minut k nástupu na pódium. Byla to má první soutěž, kdy jsem se téměř nerozcvičoval. Jen pár nějakých pohybů. Byla to první soutěž, kdy jsem si ani pořádně nevšiml, kolik mám soupeřů a jak vypadají. Skvělé! Byla to tak první soutěž, kdy jsem nestihl být nervózní ze soupeřů, z jejich forem a tak. Vždyť to znáte. Najednou jsem tedy stál na pódiu, absolvoval základní postoj nejdřív zprava, pak zleva, pak porovnávačku pětic dle sousedících čísel. Chvíle napětí… první callout…. JDU! Super! Bojuju o finále! Další vyvolávání a pak ještě jedno a konec. Semifinále za mnou. Odchod na ty zpropadeně studené schody v zákulisí. Vyhlášení první šestky. Jdu znova na pódium. Cítím se dobře, do porovnání jdu s vervou. Odchod a sestavy. Panebože, jak já je nesnáším, měly by se zrušit. Dřív měly význam, při málo kategoriích se postaraly o program, chlapi si toho byli vědomi a dávali si na nich záležet. Dnes při miliardě kategorií se postarají leda o to, aby ten program byl ještě otravnější a delší. Sestavu samozřejmě pose*u jako vždy, ale prý to nebylo zase tak moc poznat. Výsledky. Stojím tam, napnutej jak tětiva luku Robina Hooda. Šestej, pátej, čtvrtej a já nic. Super, medaile je doma. Třetí je Roland Brosnan ze Slovenska. Kur*a, že by to tam padlo? Záleží na tom, co se jim bude líbit. Hubeňour, ale tvrdej jak šutr, nebo o hlavu menší objemný svalouš, ale trochu houba. Druhé místo… Pavel Vacek, Czech Republic. Kur*a, škoda... Ale i tak bezva. První místo putuje do Ruska. Nevadí, příště. Akorát nevím, jak teď stát při té ruské hymně. V pozoru, nebo uvolněně? Abych z toho neměl doma průšvih, pokud budu stát v pozoru, když teď udatný starosta řeporyjský vyhlásil Rusku válku. A když budu stát uvolněně, bude zase průšvih potom, když Rusové to vyhlášení vezmou vážně. Zapeklitá situace, těžký úděl reprezentanta.
Je konec, na hotelu přijímám gratulace. Fajnový pocit. Bronzový medailista Miloš Pavlů, kterého trochu obrali o výsledek, pořádá oslavu. S Milošem a Otou jsem trávil na MS nejvíc času. Miloš je neuvěřitelně zábavný člověk s ještě neuvěřitelnějšími životními příběhy… Neděle večer tak probíhá v salvách smíchu společně s většinou reprezentačních kolegů a kolegyň. Světla v recepci pomalu zhasínají, pak začnou blikat. Tyhle signály znám. Vyháněl jsem jimi hosty, když jsem ještě makal za barem. Nechce se nám, je sranda. Poslední bliknutí. Ve tmě se kecá blbě. MS je definitivně u konce. Škoda, jak jsem řekl, byla to fajn parta.
Otakar Hrdlička, Pavel Vacek a Miloš Pavlů
P.S.: Na Facebooku jsem se v tomto týdnu dočetl, co všechno bylo na MS špatně. Víte, ono je to většinou tak, že když je blbý výsledek, je všechno blbé. Když je dobrý výsledek, je všechno fajn. A je úplně jedno, jestli jde o MS, nebo kondičky, tenhle model se neustále opakuje. Za mě bylo všechno fajn. A tak bych rád jmenovitě poděkoval Lídě Čížové, protože jsem mohl "jenom čekat", nikoliv se starat, zařizovat, shánět, vyjednávat, nervovat se. Díky. Díky i Zdeně Razýmové a Martinu Novotnému. Byť jsem jejich služeb "natěračů" nevyužil, (rád se nechávám postříkat :-D), viděl jsem, kolik lidí museli natřít, pečovat o ně, starat se. Po celé dva dny. Museli toho mít plný brejle, a přesto byli úplně v pohodě. Díky i Otovi a Milošovi. Vážně s nimi byla prča a líp to uběhlo. No a ještě Gabriele za to, že mě nepoblila (sranda, ona ví).
