IFBB Diamond Cup na Maltě neprobíhal pro českého závodníka Davida Ulbrichta úplně tak, jak by si přál. Stres, nervy a zmatky přišly hned po příletu. S čím vším se musel David při své cestě na Maltu vypořádat, popisuje ve svém ohlédnutí za soutěží Diamond Cup Malta 2018.
[Text: David Ulbricht]
Na Maltu jsem odlétal už ve čtvrtek. Zdálo se, že je to ideální řešení vzhledem ke spoji, který Lufthansa nabízela. Doba letu celkem, včetně přestupu, byla avizovaná na cca 4,5 hodiny. Jenže to by bylo, aby se něco nepodělalo. Pomalinku už si začínám zvykat a můj život nabírá od čtvrtka jednu zkušenost za druhou. Let z Prahy do Frankfurtu hlásí 30 minut zpoždění. Počítám si tedy v hlavě, zda je reálné,
abychom stihli přestup do letadla na Maltu. Jedná se právě o letiště, kde budu přestupovat - německý Frankfurt. Fajn, podle propočtů, do kterých jsem musel zahrnout i svou aktuálně maximální možnou rychlost chůze (chápejte jako rychlost hlemýždě), bych měl letadlo z Frankfurtu na Maltu zvládnout tak akorát. Po cca 60 minutách letu jsem dosedl ve Frankfurtu a prchal na gate číslo, myslím, 44. Vzpomínám si, že letadlo mě vystrčilo na bráně s číslem asi 20. Měl jsem zato, že si konečně odpočinu od tréninku. Ale jak se říká, myslet je... však
Vy víte co. Místo toho se konal kardio trénink. Neuvěřitelně dlouhá cesta na nástup do letadla na Maltu ze mě vysála snad poslední zásobu energie. Je pravda, že jsem toho moc nenacestoval, ale přijde mi, že ve Frankfurtu je snad největší letiště na světě.
Po urputném boji s cestovním zavazadlem přes rameno, kde jsem v tu chvíli měl připravené jídlo na celý den čili to nejcennější,
co můžeš cestou na soutěž mít u sebe, jsem úspěšně společně s Katkou a Lubošem
dorazil k nástupní bráně. A bylo to o fous. Na místě nám nefungovaly QR kódy, protože nám změnili sedadla, ale to vem čert, byla to formalitka a my jsme se šli konečně posadit do letadla. Tak paráda, teď už jen přistát na Maltě, rychle do hotelu a ladit formu. To si říkáš, protože máš zato, že už
tě žádné trable nečekají. Jenže opět, myslet znamená… Po přistání na mezinárodním letišti Malta - Luga si jdeme vyzvednout kufry. Čekáme cca 20 - 30 minut,
jako věčnost. Když najednou si to přištrádovala paní s papíry a začala volat naše jména.
Bylo mi jasné, o co se asi jedná. Bylo nám oznámeno, že zavazadla do letadla na Maltu vzhledem ke zpoždění letu do Frankfurtu nestačili převézt, a proto s
námi tím pádem ani nedorazila. Jsme prostě bez osobních věcí. Poslední jídlo na
tento den samozřejmě v kufru, protože jsem s touto situací nepočítal. Takže s
prázdnými krabičkami v hale pro přílety, s pár eury, kreditkou a telefonem do
poloviny vybitým v kapse. "Jupí," říkám si. Na místě bylo zapotřebí sepsat pár věcí pro Lufthansu. Ta nám avizovala dodání kufru následující den do 14:00. Jenže
spoléhejte na to, že? V náladě pod psa jdu shánět taxi, které nás dopravilo do prvního (vzdálenostně nejbližšího hotelu), který jsem bookoval předem. Bylo něco kolem 23:00. Najednou slyším, jak mě v dálce někdo zdraví, a přichází ke mně Tomáš Vykydal. Kluci v tu chvíli taky řešili taxi.
Popisuji mu moji situaci a se zoufalým výrazem v obličeji si sedám v příletové hale na zem, abych si trochu orazil.
Tomášovi bych chtěl hrozně poděkovat za to, co pro mě udělal. Nabídl mi svoje jídlo se slovy:
"Dejve, já to mám až za týden, já to teď nepotřebuji a plavky mám taky s sebou, na, vem si je." Jak se říká, v nouzi poznáš kamaráda. Tohle už se moc nevidí a Tomáš to u mě má schované! Ještě jednou moc díky, Tome!
Mezitím Katka vyřídila vyplnění všeho možného
kvůli zpoždění zavazadel. S náladou pod psa bereme taxi a jedeme shánět maso a rýži. Kolem půlnoci něco shánět na Maltě je opravdu oříšek. Skončilo to tak, že jsme nakoupili ovesné vločky a nějakou rýži do mikrovlnky, protože nic jiného nebylo, a šli se ubytovat do hotelu, který jsme měli zabookovaný na jednu noc,
abychom si druhý den ráno půjčili na tom samém místě auto a vyrazili směr místo konání závodů. Zde jsme měli i rezervaci hotelu do pondělí - 5 minut od místa dění. Následoval další adrenalinový zážitek. Nějak jsem si nezjistil, že na Maltě se jezdí vlevo a řízení v autech je pravostranné. Docela nezvyk, ale zvládlo se a v pořádku jsme se dopravili na hotel v místě konání Diamond Cupu. Chvilka odpočinku a šel jsem na registraci. Ta proběhla hladce. Na registraci jsem zjistil, že v
kategorii classic bodybuilding opravdu dochází ke sloučení všech výškových kategorií. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se přihlásím do
kategorie nad 180 cm jako úplně jediný závodník. Co se dá dělat, nejde o život, jde o víte co, ale do karet mi to moc nehrálo. Vracím se na hotel a někdy kolem 16:00 dorazila i zavazadla. Samozřejmě obrovská radost, elektronika, notebook a všechny ostatní věci na závody v pořádku, takže paráda a trochu ze mě spadl stres.
Večer kolem 19:00 byl v Dolmen Hotelu prostřednictvím Slávka Vinogradova svolán sraz českého týmu, měli jsme příležitost doladit
pózing, zkusit si pódium atd. Po konzultaci se Slávkem společně s Katkou mi bylo nařízeno jít se pořádně najíst a odpočívat, byl jsem opravdu stažený a vysušený a na váze to bylo znát. Jel jsem se tedy činit do restaurací.
To bylo samozřejmě velmi příjemné, ale závodil jsem hned následující den, což pro mě nebylo
vzhledem ke všem těm problémům výhodné, jeden den odpočinku navíc by mi neuškodil, ba naopak. Ale to si spíše uvědomuji až teď, když už mám odzávoděno.
Prostředí, ve kterém se konal Diamond Cup 2018, bylo luxusní. Krásný hotel, kvalitní stage atd. Nebylo na co si stěžovat, prostě paráda. Postupně, jak byly vyvolávány na stage kategorie, přišla řada i na kategorii, ve které jsem soutěžil já. Jako jediný závodník původně přihlášený do kategorie
nad 180 cm jsem vyrazil na stage. Mezi kluky, kteří byli o hlavu nižší, než jsem já, jsem se necítil úplně ve své kůži. Co se dalo dělat,
"pracoval" jsem s tím, co situace požadovala, ale necítil jsem se jako doma. Spíše jako vetřelec, který na
pódiu neměl v ten moment co dělat. V řadě závodníků jsem si připadal jako "dvoumetrový" stožár, kterého si rozhodčí ne a ne všímat.
Do lajny nastoupených závodníků s výškou postavy okolo 170 cm jsem se při svých 181 cm, myslím si,
jaksi nehodil. Když jsem v prvním vyvolávání nezaznamenal své startovní číslo, věděl jsem, že je vymalováno.
Z deseti závodníků jsem postoupil do finále a skončil na šestém místě. No, radost samozřejmě nemám. Paradoxně od Diamond Cupu v Miláně na podzim minulého roku přes řecký Santonja Cup v květnu jsem měl formu lepší a lepší a výsledek horší a horší. Každý závod je jiný a má bohužel jiné podmínky (sloučení
kategorií), a jak se zdá, tak forma ne vždy může určit pravděpodobný výsledek. Zjistil jsem, že to dokáže docela
ovlivnit právě i to, jak se pořadatel rozhodne naložit s kategorií, která není plně obsazena závodníky. Jenže co jim zbývalo, že? Smůla.
Mám zato, že je zapotřebí hodit vše za hlavu a soustředit se na to, co bude dál. O to se teď snažím a to taky udělám. Kategorie
klasické kulturistiky bez rozdílu výšky byla kvalitně obsazena. Poláci ovládli pódium a získali hned dvě Elite Pro karty.
Další den jsem měl naplánované focení s Josefem Adltem. Na začátku mě trochu doprovázely obavy, protože focení jako takové mi nic neříká a moc mě nebaví. Pepa Adlt mě ovšem vyvedl z omylu. Sraz jsme měli na recepci Dolmen
Hotelu v 8:15 a šlo se na věc. Skvělý pokec a příběhy ze strany Pepy mi zvedly neskutečně náladu a jsem rád, že jsem ho mohl osobně poznat. Každému, kdo váhá, tak mohu jen vzkázat neváhejte a shánějte si u Pepy volný termín. Je tedy vytížený neskutečně, ale mám z něj dojem, že je velmi vstřícný, a když prostor má, rád ho ihned nabídne. Focení jako takové je super, Pepa umí se závodníkem skvěle komunikovat. Pokud se mu něco nezdá, fotí tu samou věc několikrát za sebou a do té doby, dokud není vše v pořádku a podle jeho představ. Pepu jsem po focení poprosil, zda
bychom mohli uskutečnit ještě jedno focení v Praze. Konkrétní termín ještě nemáme, ale na akci se těším. Teď je to pro mě aktuální motivace, abych podržel formu právě
na toto focení, tak snad se zadaří.
Je pro mě teď velmi těžké přestat závodit, hlava je dobře nastavená a stále "hladová", forma rozjetá, ovšem zároveň
je teď vzhledem k různým okolnostem těžké pokračovat. Vůbec nevím, co bude dál, asi ukáže až čas.
Zkusil jsem štěstí na Maltě, to se mi tak nějak vyhnulo, a už se těším na návrat do Prahy. Je to tady
samý zádrhel. (smích) Třeba teď, když píšu tyto řádky, vypadla elektrika. Mě už tu opravdu asi nic nepřekvapí...
Na konec bych chtěl poděkovat všem kamarádům, kteří se mnou celou dobu komunikovali, Slávkovi Vinogradovi, jak se o nás po celou dobu staral, Katce Kyptové děkuji za support, a že to vše vydržela, a každému, kdo mi projevil prostřednictvím internetu přízeň od mého odletu na Maltu, vzkazuji jedno velké díky.
Svou účast na Diamond Cupu 2018 na Maltě hodnotím jako velmi smolnou, ovšem plnou zážitků, na které jen tak opravdu nezapomenu. Děkuji
redakci Ronnie.cz za prostor, který mi nabídla, a doufám, že brzy na shledanou.
S hlavou vzhůru, odhodlán do dalších příprav a závodit zdravím z Malty.
David Ulbricht