K veleúspěšné skupině závodníků, kteří odjeli reprezentovat Českou republiku na MS juniorů a masters do Španělska, patřila i půvabná Barbora Černáková, která si ze svého prvního světového šampionátu odvezla stříbro.
Báro, v rozhovoru před odletem na MS jste říkala, že máte nejlepší formu, jakou jste kdy měla, ale že bude hodně záležet na té koncovce. Jak tedy vyšla finální část přípravy?
Musím říct, že jsem počítala s tím, že finále bude až v neděli, a tak vše směřovalo k tomu, aby na neděli byla forma co nejlepší. Až v pátek večer při prezentaci jsme se dozvěděli, že semifinále i finále bude v sobotu odpoledne, tudíž jsme museli plány trochu pozměnit, ale nakonec to dopadlo dobře.
Bylo to vaše první MS. Splnila soutěž svou organizací, velikostí a atmosférou vaše očekávání?
Když pominu hodinové čekání na autobus, který nás měl odvézt z hotelu do haly, kde se MS konalo, a následnou nervozitu, že nestihneme samotnou soutěž, kterou jsme vykompenzovali tím, že jsme se vydali pěšky neznámo kam, tak organizace celého MS byla perfektní. Jednotlivé kategorie odsýpaly jedna za druhou, možná však až příliš rychle. Člověk se připravuje na závody několik měsíců a pak je na pódiu sotva pět minut. Atmosféra byla také úžasná. Tím, že jsme měli celou neděli už volno, mohla jsem si světový šampionát užívat i z pohledu diváka, ovšem s medailí na krku, a opravdu bylo na co koukat.
Na letišti jste nebyla nervózní. Dolehla na vás nervozita před vlastní soutěží, nebo jste si udržela klid a chladnou hlavu?
V sobotu, když jsem se probudila a uvědomila si, že je to tady, den D, pociťovala jsem v břiše motýlky, jak se říká, ale slabá nervozita podle mě neuškodí.
Jak se vám líbily vaše konkurentky? Měla jste čas si jich všimnout?
Konkurentek jsem si nijak zvlášť nevšímala, věděla jsem hlavně o Adéle Ondrejovičové, která byla opravdu velice dobře připravená a která letos absolvovala mnoho úspěšných závodů i mezi ženami, pak nějaké holky z Islandu, které se rozcvičovaly vedle mě, ale nepřipouštěla jsem si, že ty by mě porazily. Jinak jsem se soupeřkami nezaobírala. Soustředila jsem se sama na sebe.
Kolik vás bylo v kategorii?
V kategorii nás bylo sedm.
Zapředla jste hovor s některými závodnicemi v zákulisí, nebo už se tam každý věnuje sám sobě?
Těsně pod pódiem, kde už byli jen závodníci, jsem prohodila pár slov s Adélou a řekla mi, že tuší, že si zopakujeme vyhlašování jako na ME 2010, kdy jsme zůstaly stát vzadu chyceny za ruce jen my dvě a čekaly na vyhlášení vítěze. Měla pravdu, historie se opakovala. Byla jsem šťastná za druhé místo. Adéla nakonec nenašla přemožitelku ani v nižší kategorii a odvezla si i titul absolutní mistryně.
Nakolik vám byl nápomocný přítel, který vám dělal doprovod?
Přítel mi byl nápomocný na každém kroku a hlavně mě stále psychicky podporoval a povzbuzoval. To víte, člověk potřebuje mít někoho u sebe, na koho se může spolehnout, kdo mu řekne, že vypadá dobře, i když se cítí špatně, a kdo ho zná a ví, co potřebuje, aniž by to musel říkat. Tímto mu chci velice poděkovat.
Kdy jste začala tušit, že medaile vás nemine?
Já myslím, že to bylo po semifinále, kdy mi přítel a státní trenér řekli, že to vypadá na medaili. Ovšem už při prezentaci byl hlavní zájem fotografů v mé kategorii o Adélu a mě, tak jsem si tak v duchu říkala, že by to mohlo něco naznačovat.
Víte, na čem budete ještě potřebovat zapracovat, abyste příště třeba dosáhla i na kov nejvyšší?
Ano, je toho hodně co vylepšovat. Musím zapracovat hlavně na hloubce břicha, nabalit trochu hmoty na ramena a ještě trochu rozšířit záda. Nohy žádný objem nepotřebují, naopak, totálně je vysekat.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Nejbližší plány jsou určitě škola, na jaře mě čekají mezinárodní zkoušky z angličtiny a přijímačky na VŠ. Určitě na sobě budu nadále tvrdě makat, ovšem kdy a na jaké soutěži se předvedu, ještě teď momentálně nevím. Vzhledem k tomu, že juniorskou kategorii prodloužili až do 23 let, mám 3 roky na to splnit si sen a získat titul. Zatím jsem byla dvakrát druhá, jednou na ME a jednou na MS, tak bych si příště chtěla vyslechnout českou hymnu jako vítězka.
