Sedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život s kulturistikou

Sedm křížků na krku je jistě již pádný důvod k bilancování a k zamyšlení se nad životní drahou, jejíž větší část byla velmi úzce svázána s pro mne milovaným sportem - kulturistikou. Moje generace měla to štěstí, že v druhé polovině šedesátých let, v období naší puberty, se kulturistika objevila jako zcela nový fenomén a získala si punc módní vlny. A kdo z nás by se v tomto věku nechtěl líbit a imponovat svému okolí svojí svalnatou postavou. Jako by to někdo úmyslně načasoval, do našich kin vstoupil v této době historický velkofilm Romulus a Remus a asi málokdo z mých vrstevníků, a bylo jich nepočítaně, si odcházeje z kina neříkal, chci mít postavu jako Steve Reeves! Ale těch motivačních faktorů bylo mnohem více, protože tehdejší média se činila a kulturistika se stala velmi frekventovaným a s ohledem na skutečnost, že přicházela ze Západu, i kontroverzním tématem. Naštěstí se kvapem blížilo Pražské jaro a politická situace se již začala uvolňovat, a to do té míry, že žádné téma již nebylo tabu. Doba prostě našemu sportu přála a to, co by ještě nebylo před několika lety myslitelné, se stalo skutečností a kulturistika se pomalu, ale jistě probojovávala mezi zcela legální a uznávané sporty (podrobně se nejen o této době dočtete v připravované publikaci o historii československé kulturistiky).

Kulturistika se sice začala objevovat v masové míře na stránkách našich časopisů, a to nejenom sportovních, ale zoufale nám chyběly informace a metodika, jak začít. Já jsem první návod našel někdy v roce 1966 v časopise pro vojáky Zápisník, kde byly zveřejněné i první tréninkové postupy i s návodem, jak si zhotovit primitivní náčiní. Nelenil jsem, vzal plechovky od barev, naplnil je betonem a vždy dvě jsem propojil rozřezanou násadou od koštěte (k "nemalé radosti" mojí mámy) a činky byly na světě! A k tomu jsem si stloukl z prken dřevěné cvičební lavice. Aniž jsem to tušil, tak jsem uplatňoval zásady progresivního tréninku, a tak jsem brzy již nemohl najít dostatečně velké plechovky a ocitl jsem se v úzkých. Co dál? Naštěstí máma, stará sokolka, měla pro moji vášeň pochopení, a tak jsem si mohl zakoupit v jediné prodejně sportovních potřeb v Hradci Králové konečně regulérní nakládací činky. Na každou z nich se dalo naložit maximálně 10,5 kg a dodnes si pamatuji, jak jsem je táhl domu trolejbusem. A byl jsem nevýslovně šťasten, že mám s čím cvičit. Jako lavičku jsem použil žehlicí prkno a jelo se dál.

Mohlo by se zdát, že cvičit doma, a navíc sám, bylo velmi náročné na udržení motivace i přes veškeré nadšení. Ovšem právě motivačních zdrojů bylo více, například první soutěž, kterou jsem zhlédl v roce 1967 nebo 1968. Oblastní přebor v Hradci Králové (společně s Prahou) zanechal ve mne nezapomenutelný dojem, včetně vítězů Františka Bartoše a Jirky Horkého. Pravidla soutěží se tehdy teprve vytvářela na základě pokusů a omylů, a dokonce závodníky při volných sestavách doprovázela živá hudba na pódiu.

Když se mi dostala do rukou moje první Ročenka kulturistiky (tehdy ještě kulturizmu) v roce 1969, tak jsem byl nadšen. Fešný a barevný Frank Zane na obálce se opravdu vyjímal v šedi ostatních časopisů počínající normalizace, a tak v novinovém stánku okamžitě upoutal moji pozornost. Na zadní straně obálky se skvěla omračující postava Sergia Olivy a prodavačka mi ročenku podávala s pohledem, ve kterém se zračilo mírné pobavení, a se slovy: "Máš, chlapče, také takové svaly?" Odpověď nevyžadovala, pohled na moji hubenou, byť vysportovanou postavu zhruba padesátikilového patnáctiletého kluka mluvil za vše… Zaplatil jsem 7 Kčs a trochu zahanbeně odcházel. Obsah ročenky jsem doslova hltal, znal jsem ho snad nazpaměť, prolistoval jsem ji od začátku do konce nepočítaně, až se z ní stalo "salátové vydání". Uvnitř ale byl kontakt na redakci, a tak od roku 1969 jsem měsíc co měsíc, vlastně po dobu dvaceti let, jako ostatně další tisícovky kulturistických nadšenců, netrpělivě očekával, kdy se v mé poštovní schránce objeví další číslo časopisu Tréner, abych se na několika málo stránkách jeho kulturistické přílohy dozvěděl další informace o mém milovaném sportu.

Rok 1969 byl zároveň pro mne zásadní změnou. Ne snad proto, že jsem nastoupil na gymnázium, ale co bylo pro mne mnohem důležitější, konečně jsem se vymanil z domácího zcela primitivního cvičebního prostředí. Přes známou mé matky a jejího známého, nebylo to tak tedy jednoduché, jsem se tedy takovouto spletitou protekcí seznámil s populární nezaměnitelnou postavou mezi průkopníky hradecké kulturistiky, s o 15 let starším Zdeňkem Doležalem. Ten silně připomínal Zdeňka Srstku, vždyť to byl i jeho kamarád od doby, kdy se spolu střetávali v zápasnickém ringu. Dnes byste jeho miniposilovnu v zahradním domku starém tak 200 let, zhruba o rozměrech 4 x 5 metrů, hodnotili pouze se shovívavým úsměvem, ale tehdy značně překračovala obvyklý standard. Zvláště zde doslova zářily sady mosazných činek, no není se co divit, byl to slévač barevných kovů a jiný materiál k jejich výrobě prostě neměl k dispozici. Když vyslovil nade mnou ortel: "Honzo, tak si vezmi zítra tepláky a přijď cvičit," tak jsem byl nevýslovně šťasten. Zařadil jsem se tím mezi "sklepaře" a téměř den co den jsem využíval této skvělé možnosti, jezdil trolejbusem přes celé město půl hodiny tam, dvě hodiny tréninku a poté půl hodiny zase zpět, později ještě s jedním či dvěma kamarády, po celou střední školu. Pochopitelně jsme se dopouštěli až fatálních chyb, což bylo zapříčiněno jednak naprostým nedostatkem odborné literatury a zároveň nám neměl vlastně kdo poradit, a tak se postupovalo metodou pokusů a omylů. Uvedu jeden typický. V časopise Štart se objevil článek o tehdy vycházející hvězdě Arnoldovi a pod nadpisem "Muž, který zvětšil hrudník o půl metru" byl uveden jeho trénink na tuto svalovou partii. Samozřejmě nás nenapadlo nic lepšího než okamžitě trénink o 54 sériích absolvovat a po dvou hodinách jsme se doslova odplazili z posilovny… V šestnácti letech to byl opravdu nářez a nikdy jsme to již nezopakovali.

Snad ještě větší chyby jsme dělali v oblasti výživy. Před tréninkem jsme si dali rozmixovaný tvaroh a hurá, šli jsme cvičit. A protože jsme nevěděli, jakou blbost děláme, tak nám to kupodivu nedělalo žádné potíže. Byla to pro nás taková spíše spartánsky střídmá doba, ale pro kulturistické nadšence přesto krásná naplň našich středoškolských let. Vždyť jsem byl šťasten, že mohu vůbec cvičit, a nesmírně jsem si toho vážil. To i přesto, že v zimě byla teplota v posilovně kolem nuly, a než jsme roztopili kamna na uhlí (později na naftu) na přijatelnou teplotu, tak trénink končil. Místnost byla také plná plísně a dřevěná podlaha se nám propadala pod nohama. Přesto ti, Zdenku, moc děkuji, dnes bohužel již jenom tam nahoru do nebeské posilovny.

S ohledem na kulturistiku jsem si nemohl snad vybrat lepší vysokou školu, než byla ta zemědělská v Praze-Suchdole (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze). Když jsem tam v roce 1975 nastoupil, tak tam bylo právě dobudováno nové sportovní centrum s plaveckým bazénem a… posilovnou. Zároveň tam fungoval velmi dobře kulturistický oddíl a ten zrovna v tomto roce pořádal přebor Čech v aule vysoké školy. Konečně jsem měl možnost vidět opravdu špičkovou soutěž a jednotlivé kategorie vyhrály opravdové hvězdy našeho sportu, Tlapák, Stach, Nesnídal a Pek. To už se ovšem blížila kvapem převratná událost československé kulturistiky, první titul mistra Evropy pro Petra Stacha! No a my jsme se Zdeňkem a ještě tak dvěma dalšími kamarády nelenili a za Petrem jsme se vydali do jeho bydliště Radotína. Na to, jak nás tehdy přijal jako staré kamarády a snad několik hodin si povídal s lidmi, kteří v kulturistice tehdy nic neznamenali, dodnes s dojetím vzpomínám. Od té doby se datovalo naše přátelství, pravidelně jsme se navštěvovali, naposled krátce před jeho smrtí (já nic netušil) v roce 2015, abych o něm napsal celoživotní profil do Muscle & Fitness. Toho se již nedožil… Moje poděkování Petrovi za všechny nezapomenutelné chvíle strávené v jeho přítomnosti tedy opět směřuje tam nahoru.

Školní léta vystřídaly pracovní povinnosti agronoma ochrany rostlin v místním agrochemickém podniku. Naštěstí jsem se "nepředřel", nadřízení byli shovívaví, a tak jsem měl dostatek času se věnovat svému celoživotnímu koníčku. V roce 1979 také přišla nabídka na školení III. třídy jak trenérů, tak rozhodčích, které pořádal Východočeský krajský svaz kulturistiky. Od té doby se datuje i moje publicistická činnost při tvorbě metodických listů, které vydával právě krajský svaz, a postupně jsem zastával v tomto orgánu různé funkce především v trenérsko-metodické oblasti. V roce 1983 jsem byl požádán o vedení závodního družstva oddílu kulturistiky (vznikl v roce 1977) TJ Stadion Hradec Králové. Zde jednoznačně převládalo hromadné kondiční cvičení nad individuální kulturistikou, a navíc jsme se dělili o společné prostory na cvičení, což vedlo často k určitým třenicím. V tomto roce došlo i k radikální změně mého soukromého života, kdy jsem se oženil, a naše dvě dcery Hanka a Jana společně s vnoučaty nám dělají jen a jen radost (no, to jsem se posunul hodně dopředu). Svoje znalosti jsem se snažil stále více a více prohlubovat, to bylo ostatně vlastní všem mým vrstevníkům v této oblasti, a tak jsem byl vyslán tělovýchovnou jednotou v roce 1984 na čtrnáctidenní školení trenérů II. třídy do Třebíče.

Tato doba neměla jenom svoje stinné stránky, posuďte sami. Byli jsme uvolněni ze zaměstnání, dostávali jsme po tuto dobu plný plat, který zaměstnavateli byl refundován z prostředků Československého svazu tělesné výchovy. Nás to tedy nestálo vůbec nic, ale samozřejmě účastníci školení byli pečlivě vybírání právě tělovýchovnými jednotami s podmínkou, že museli mít za sebou již několik let trenérské činnosti. No a těch razítek, které si člověk musel k tomu vyběhat, nebylo málo… doba byla jimi přímo posedlá. Informace nám předávali ti nejpovolanější, vedoucí celého školení PhDr. Vladimír Kolouch, Karel Tuháček, a především RNDr. PhMr. Pavel Zobač, vědecký pracovník farmaceutické fakulty v Hradci Králové. Školení opravdu na vysoké úrovni, a co víc, sešla se tam taková parta lidí, kteří v kulturistice opravdu něco znamenali a často ještě i po těch čtyřiceti letech znamenají. Všechny nejsem schopen vyjmenovat, a tak alespoň namátkově: Standa Pešát, Ivan Rudzinskyj, Pavel Havel, Vladimír Štěpánek, Ctibor Pavlík, Jaromír Walisz, Bohumil Mládek, Jirka Dvořák, Jiří Pliva… Náš zájem byl hluboký a trvalý, a tak ze strany svazu to rozhodně nebyly vyhozené peníze. Navíc se mezi námi vytvořily kamarádské vztahy, přičemž některé z nich přetrvávají dodnes.

Já jsem pochopitelně pokračoval jako trenér závodního družstva a odchoval jsem v průběhu osmdesátých let desítky závodníků, z nichž nejúspěšnější byl několikanásobný krajský přeborník, účastník přeboru Čech a velkého počtu pohárových soutěží Zdenek Bažant. S ním jsem si i lidsky velmi dobře rozuměl a stýkáme se dodnes. Možná si řeknete, krajský přeborník, no nic moc… Ale pozor, vyhrát kraj při tak velké konkurenci, znamenalo velký úspěch a postup na přebor Čech, a protože právo postupu měli jenom vítězové, tak boj byl opravdu neúprosný i proto, že jsme se všichni znali. Trenéři působili jako rozhodčí a rozhodčí většinou zároveň fungovali jako trenéři, což byl také můj případ. Obzvláště pikantní to bylo v případě našeho Východočeského kraje díky tradiční rivalitě Hradec Králové - Pardubice, a tak poměr rozhodčích z obou měst byl, pokud možno, vyvážený dva ku dvěma plus jeden odněkud jinud. Přesto docházelo občas k výsledkům, které se dají označit jako nespravedlivé.

Kvalifikační limity byly tak náročné, že pro většinu sportovních kulturistů byla jenom účast na té nejvyšší soutěži, mistrovství Československa, většinou nesplnitelný sen (ale to se vše podrobněji dočtete v připravované Historii československé kulturistiky). Diametrální rozdíl oproti dnešní situaci. Druhým svěřencem, kterého nemohu opomenout, byl Manfred Jakl. Možná ho znáte jako dlouholetého účastníka kategorie veteránů. Obdivoval jsem ho pro jeho neskutečně silnou vůli, ale trochu obtížně se s ním spolupracovalo a nakonec jsme se v tomto tisíciletí lidsky rozešli.

Velmi brzy, v polovině osmdesátých let, se sportovní kulturistika obohatila o ženský element, což jsme my muži pochopitelně přivítali. Zájemkyně se rekrutovaly z řad kondičních cvičenek a u nás na zimním stadionu měla ženská kondiční kulturistika opravdu masový charakter, a tak byla jenom otázka času, kdy se najdou ženy, které se budou chtít prezentovat na pódiu mezi muži. Premiéry se dočkaly v roce 1986 na krajském přeboru a náš oddíl kulturistiky měl hned dvě reprezentantky a já jsem je musel připravit na závody, včetně volných sestav. Dodnes si pamatuji, že jsem jim vybral společnou hudbu, a to Islands od Mikea Oldfielda, a jistě jsem musel působit poněkud komicky, když jsem jim tu ženskou sestavu předváděl. Neskromně musím konstatovat, že se mnou sestavené kreace setkaly s velmi dobrým ohlasem. Jedna z nich, Kamila Dariusová, se postupně propracovala až na velmi slušnou celostátní úroveň. Postupně ženy přibývaly a mezi nimi i moje manželka Hanka, která přes ne zrovna ideální předpoklady prokazovala v přípravě tak silnou vůli a odhodlání, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let se probojovala i na mistrovství Čech a uspěla i na řadě pohárových soutěží. A to byla tehdy velká konkurence!

Sametová revoluce v roce 1989 představovala obrovské změny ve společnosti a ty se samozřejmě dotkly i našeho sportu. Najednou se otevřely pro nás, kteří jsme působili v oddílech kulturistiky jako jejich trenéři, předsedové či funkcionáři na různých pozicích, do té doby netušené možnosti. Veškerou tuto činnost jsme dělali v období socialismu s nadšením ve svém volném čase, a buď bez jakéhokoli finančního ohodnocení, nebo bylo spíše symbolické. To vše se naráz změnilo. Řada z nás si tak mohla splnit svůj sen a založit si vlastní posilovny. Ty jsme pojmenovali v souladu s celospolečenským trendem fit centry. Hned po revoluci mne seznámil můj kamarád Vladimír Fof s možností pronajmout si od bytového družstva prostory rušené, nerentabilní sauny a přeměnit je na posilovnu (fit centrum byl na tu dobu a skromnost těchto prostor příliš honosný název). A protože on byl (a stále je) velmi šikovný řemeslník, tak dokonce vyrobil i stroje, a kotouče jsme si nechali odlít "melouchem" v nedaleké slévárně. Protože jsem přišel o své civilní zaměstnání s ohledem na reorganizaci podniku, kde jsem pracoval, tak jsem to přivítal, a hlavně, konečně jsem si mohl splnit svůj sen, věnovat se činnosti trenéra profesionálně. A tak jsme s manželkou a s tímto mým společníkem zaučovali hodinu co hodinu, den po dni ve skupinách po deseti nové a nové zájemce o tvarování jejich postav. Byla to dřina, ale byli jsme nadšeni (a myslím si, že entuziasmus byl na obou stranách), že děláme to, co nás baví a naplňuje, a já se již nemusím "rozptylovat" jinou pracovní činností.

Tyto prostory ale byly spíše provizórium a naskytla se šance vytvořit přímo na zimním stadionu fit centrum z končícího oddílu kulturistiky, kde jsem stále fungoval jako trenér. Došlo totiž k situaci, že Tělovýchovná jednota Stadion Hradec Králové se rozpadla, a protože se jednalo pouze o dvouoddílovou jednotu, kde prim hrál lední hokej, a protože ten se profesionalizoval, tak bylo nutné vlastně totéž učinit s oddílem kulturistiky a přeměnit ho na soukromý subjekt. Díky podpoře tehdejšího předsedy oddílu MUDr. Vladimíra Medka (řadu let byl rovněž lékařem kulturistické reprezentace) jsem se stal od roku 1992 nájemcem prostor posilovny pod názvem Body Fit Club.

Provoz fitka byl samozřejmě náročný, vždyť to bohužel nebyla jenom odborná, metodická práce s klienty (což pro nás bývalé oddílové trenéry nebyl problém), ale k tomu přibyla i značná administrativní zátěž, což nás pochopitelně nikdo neučil. Vše probíhalo, jak se říká, za pochodu. To byl ovšem jenom jeden segment mé činnosti v oblasti kulturistiky, samozřejmě jsem pokračoval jako rozhodčí, ale po devadesátém roce jsem působil několik let ve svazových funkcích jako předseda STK Českého svazu kulturistiky.

Jak jsme si neustále stěžovali na zoufalý nedostatek informací a absenci samostatného kulturistického časopisu, tak po roce 1989 vznikly hned tři! A jsem hrdý na to, že jsem stál u zrodu Světa kulturistiky, který od dubna 1990 vydával Ivan Rudzinskyj. On byl vlastně takový vizionář, protože ho začal připravovat ještě dlouho před revolucí, ale o tom všem a podrobněji až v jeho samostatném profilu k jeho nastávajícímu životnímu jubileu. Já jsem pro tento časopis napsal snad stovky článků, včetně reportáží ze soutěží a profilů závodníků. Neomezoval jsem se jenom na tuto činnost, ale záhy bylo potřeba uspokojit zájem cvičící veřejnosti ucelenými metodickými materiály, a tak postupně vznikly Kulturistika pod mikroskopem, Cviky (obzvlášť úspěšné v několika vydáních), Kulturistika pro všechny a Album kulturistiky, kterých jsem byl buď autorem, nebo spoluautorem, a několik Lekcí kulturistiky - to vše ve vydavatelství Světa kulturistiky.

Na přelomu tisíciletí mne oslovil vydavatel Muscle & Fitness PhDr. Ľudovít Major, a jak se říká, taková nabídka se neodmítá a velmi jsem si jí vážil. Vždyť Ľudo byl nejenom průkopník kulturistiky, ale především renomovaný novinář už za předešlého režimu, a pro mne to tedy znamenalo vrcholné uznání coby publicisty-samouka. Jeho tak trochu předčasná smrt v roce 2016 mne velmi zasáhla, vždyť jsem si považoval za čest být jeho přítelem. Spolupráce s tímto časopisem mne svedla dohromady s jeho hlavním fotografem Zdeňkem Dryákem, pracovali jsme při vytváření profilů kulturistů a fitnessek (a byly jich na desítky) v "tandemu", a tak jsme se stali dobrými přáteli. Do třetice mé publicistické činnosti mne oslovila firma Nutrend, a tak jsem se zařadil po bok takových osobností, jako je RNDr. Petr Fořt a Ing. Petr Havlíček, při přispívání do časopisu OK sport po dobu jeho existence v letech 2000 - 2001. V roce 2009 mi nabídl spolupráci vydavatel Ronnie.cz Ing. Martin Jebas a ta trvá zcela bezproblémově až do současnosti. Součinnost s jeho šéfredaktorkou Mgr. Štěpánkou Flusserovou nemohu jinak, než si vynachválit. Díky, Štěpánko!

Samostatnou kapitolou mé činnosti je, či spíše bylo, pořádání soutěží. Ne každému je asi známé, že ve východních Čechách existovala od roku 1965 společně se "Sandowem" nejstarší soutěž na území České republiky, a to Cena Orlických hor! Tato neskutečně dlouhá, téměř nepřerušená tradice v roce 1990 skončila a já jsem se ji rozhodl po dvou letech obnovit. V roce 1993 proběhl tedy její další, ale zároveň poslední ročník, protože po finančním propadu jsem už už přemýšlel nad tím, že žádnou další soutěž pořádat nebudu. Oslovovat desítky potenciálních sponzorů s nejistým výsledkem a shánět tak peníze po troškách, to bylo nad mé, hlavně psychické síly. Ovšem jeden moudrý muž mi vnukl myšlenku slovy: "Honzo, za tento název ti nikdo nic nedá. Oslov nějakou firmu, které nabídneš, že bude v názvu soutěže." Slovo dalo slovo a hned příští rok se konal 1. ročník Promil Cupu a jeho úspěch překonal veškerá moje očekávání! Rok po roce si soutěž získávala na stále větší popularitě, a to jak mezi diváky (hlediště bylo vždy na finále zcela vyprodané), tak mezi závodníky. Těch faktorů, které se podílely na úspěchu této soutěže, bylo několik. V prvé řadě vynikající organizaci zajišťoval tým opravdu schopných a pracovitých lidí z mé posilovny, který šlapal jako hodinky, a bezchybný průběh byl pro něj otázkou cti. Vždyť se z nich v průběhu let stali i moji nejlepší přátelé. Moderátor Peter Vons ze Slovenska byl opravdu trefa do černého, nepoznal jsem nikdy nikoho, kdo by dokázal komentovat průběh soutěže s takovou odborností, s takovými verbálními schopnostmi a zároveň s humorem sobě vlastním. Nikdo se mu nevyrovnal! Ovšem zcela zásadní pro úspěch soutěže byl opravdu silný sponzor, Promil Nový Bydžov, který na ní rozhodně nešetřil. Posuďte sami, vítězové kategorií obdrželi 5000 korun, absolutní vítěz k tomu 10 000 korun a horské kolo. Všichni medailisté získali většinou tolik doplňků výživy, že měli problém je z jeviště odnést.

Není se tedy co divit, že na hradecké pódium se postavil v průběhu let téměř každý, kdo v kulturistice něco znamenal, o tom nejlépe svědčí jména absolutních vítězů, ze kterých namátkou jmenuji: František Zámola, Julius Šafr, Vašek Kváča (ten dokonce dvakrát), Richard Čada, Ladislav Kurčík, Martin Dráb, Štefan Havlík… Škoda přeškoda, že Promil v roce 2005 zkrachoval, a to byl soumrak celé soutěže, byť se konaly ještě tři ročníky coby Aminostar Cup, ale to byla již taková "labutí píseň". Kromě toho jsem s mým týmem pořádal i řadu mistrovských soutěží, a tak jich bylo rozhodně více než dvě desítky.

V roce 2009 jsem ukončil z objektivních důvodů činnost posiloven (v posledních pěti letech byly dvě) a nadále jsem se věnoval pouze publicistické činnosti a občasnému osobnímu trenérství. Často se tak trochu frázovitě klade otázka, co ti kulturistika vzala a co ti dala. Co mi vzala, nevím, protože žádný paralelní životní příběh neexistuje a nemá smysl uvažovat, co by bylo, kdyby. A co mi dala? Po řadu let slušnou obživu, životní a pracovní náplň, třebaže jsem na provozu fitek nezbohatl, ale co víc, seznámil jsem se s opravdu velkým počtem vynikajících osobností a mohu si považovat za čest, že řadu z nich mohu považovat za své přátelé, od Ďura Višného přes Petra Tlapáka, Julka Šafra, Jirku Zajíčka, Luďka Noska až po Libora Minaříka, ale i řadu rozhodčích, za všechny jmenuji Jirku Řehůřka či Tonyho Podškubku. Děkuji vám všem, že jste obohatili můj život, i když výčet není zdaleka úplný.

Na úplný závěr se chci omluvit za přílišnou délku mého textu, která zdaleka překračuje význam mé osoby v historii naší kulturistiky. Příliš jsem se rozepsal, ale rozhodně mne nepodezírejte ze sebestřednosti, až adorace mé osoby, k tomu mám opravdu velmi daleko. Celý tento článek jsem spíše zamýšlel jako určitý vhled do minulosti naší kulturistiky na mém konkrétním příkladě, který je, myslím, často velmi podobný řadě jiných mých vrstevníků. Pro ty čtenáře, co se narodili někdy na přelomu tisíciletí, může zase být zdrojem poznání pro ně prehistorie naší kulturistiky, o které mají třeba jenom mlhavé představy.