Fanoušci železné hry, řeknu Vám jedno tajemství. Kulturistika není sportem levným. Naopak by se dala přirovnat ke sportovnímu letectví, golfu nebo tenisu. Každá příprava je velkou investicí s mizernou finanční návratností, přesto nám to za to stojí. Samotným závoděním si v Česku ani na Slovensku pravděpodobně nikdo na chleba (čti rýži s masem) nevydělá, proto musíme mít všichni další zdroj příjmů. Charakter zaměstnání nám často přípravu ovlivňuje a mně se zdálo zajímavé vyzpovídat závodníky z různých výdělečných segmentů a zjistit tak, jak to s prací mají oni. Postupně si rozkryjeme příběhy jednotlivých atletů, kteří na trénink chodí s úsměvem po pracovní době, přestože si tělo říká o odpočinek a klidový režim. Ale oni to dennodenně zvládají a třeba se s jejich příběhy ztotožníte nebo se jimi dokonce inspirujete.
Po předchozích příbězích
vojáka,
strojvedoucího,
učitele,
kuchaře nebo
kadeřnice Vám dnes v našem seriálu rozhovorů "Žijí fitness, živí je práce" představíme závodníka, který doma moc nepobude. Jeho druhým domovem je kabina nákladního vozu. Na cestách tráví celé týdny, než se dostane domů, k rodině, do posilovny. Přes to všechno se však opakovaně dokázal připravit na závody v kulturistice. Co připravit? On vozil absolutní vítězství, jako by se nechumelilo. Takže pokud na dálničním odpočívadle uvidíte svalovce, kterak z nákladního prostoru vyndává činky a kotouče, pak vězte, že to velmi pravděpodobně bude děčínský šampion s více než třicetiletou závodní praxí a účastník legendárního strahovského úprku Petr Čížek.
Petře, ačkoli máte zkušeností na rozdávání, tak se jedná o Váš první rozhovor pro náš portál. Mohl byste se prosím představit našim čtenářům?
Na podzim mi bylo 55 let a pocházím ze Staré Olešky, malé vesnice pár kilometrů od Děčína. Cvičím od sedmnácti let a první závody jsem absolvoval v roce 1992. A největší soutěžní úspěchy? Většinu výsledků jsem považoval za úspěch. Kdybych měl přece jen některé vyzdvihnout, byl by to titul mistra ČR z roku 2004 a měl jsem tu čest dvakrát reprezentovat naši vlast (ME 2004 a MS 2006). Zvláštní kapitolu potom tvoří moje kamion kariéra.
Požádal jsem Vás o rozhovor právě proto, že jste nejen úspěšným závodníkem, ale zvládáte k tomu i práci řidiče kamionu. Jak dlouho se tomu řemeslu věnujete a kolik příprav jste zvládnul s touto profesí?
Po MS 2006 jsem začal zvažovat změnu zaměstnání (deset let jsem byl strážníkem městské policie) a na jaře 2007 jsem usedl za volant kamionu. Dlouhou dobu jsem cvičil, jen když jsem se dostal domů. Asi před sedmi lety mi došla trpělivost a vybavil jsem si kamion nakládacími jednoručkami, EZ tyčí a 100 kg v kotoučích. V té době mi má dcera Olča začala stále častěji opakovat, že by mě chtěla vidět na soutěžním pódiu. Považoval jsem to za absolutní nesmysl, ale každý otec potvrdí, že přáním dcer se nedá dlouho odolávat. Uzavřeli jsme dohodu a cílem se stal podzim 2017. Dohoda byla uzavřena na tři pohárové soutěže, ale nakonec jsem jich absolvoval pět:
Na všech soutěžích mě doprovázela dcera Olča a zároveň se mi bravurně starala o celkové zázemí.
Jak dlouhé tratě jezdíte a na kolik dní taková cesta vyjde?
V začátcích jsem trávil v kamionu tři až pět týdnů v kuse. V době, kdy jsem se připravoval na soutěže, to byly maximálně dva týdny a potom jeden nebo dva dny doma. U současné firmy jezdím většinou do 1000 km (Holandsko, Chorvatsko). Jezdíval jsem třeba do Skotska, Finska nebo Norska, tam jsem se dvakrát podíval až za polární kruh.
Je cvičení mezi Vašimi kolegy kamioňáky oblíbenou činností, nebo jste výjimkou? A jak se na to ostatní tváří?
Cvičím v kabině se zataženými závěsy. Nesnesl bych pozornost okolí. Nikomu se se svým koníčkem nesvěřuji, takže o něm ví jen ti, kteří narazili na některý z příspěvků na internetu. Kamioňáci a cvičení na cestách? Nevím o nikom. Ačkoli nedávno jsem viděl mladého řidiče dodávky, který dělal kliky vedle auta.
Berete si před soutěží dovolenou, nebo jezdíte i v superkompenzaci, pokud to jinak není možné?
Jednou jsem si dovolenou vzal, ale jinak jedu přípravu v kabině až do samého konce.
Já dokonce slyšel, že jste v pátek večer přijel domů z cest a v sobotu ráno jste zase vyjel závodit.
Je to pravda. Neměl jsem tu soutěž v plánu, ale má dcera můj plán na poslední chvíli změnila.
Najít posilovnu během cest je asi náročné. Všechno tedy zvládnete se svým vybavením?
Jak už jsem se zmínil, mám trochu vybavené auto. Parkuju většinou na dálnici nebo v průmyslových zónách, kde posilovnu neseženu.
Prý děláte shyby na palandě v kamionu. Je to pravda? A co ještě dalšího jste si vymyslel?
Opět pravda. Upravil jsem si kabinu tak, že můžu ke stropu pověsit hrazdu. Jde vlastně o slabší horolezecká lana s několika oky v různých výškách, do nichž kromě hrazdy můžu umístit i delší nakládací tyč na dřepy či tlaky na ramena.
Jak to řešíte s jídlem? Vozíte si s sebou krabičky, mícháte si instantní kaše s proteinem nebo jíte po restauracích a čerpacích stanicích?
Dřív jsem si zavařoval maso sám, ale před čtyřmi lety jsem se seznámil s úžasnou ženou, mou nynější partnerkou Luckou, která tuhle starost převzala za mě. Zbytek tvoří vejce a mléčné výrobky, které se vejdou do vestavěné lednice, a k tomu trvanlivé potraviny. Restaurace nevyužívám vůbec.
Petr Čížek na soutěži Beautiful and Strong 2017
Nemáte v souvislosti s hodinami prosezenými v kabině kamionu problémy s bolestí zad?
Naštěstí ne. Sedačky v kamionu jsou pohodlné. Mám v ní i vyhřívání a odsávání potu.
Dlouhá jízda za volantem může být pořádně únavná, nemáte problémy s pozorností během cest? O to náročnější to musí být během předsoutěžních připrav. Jak s tím bojujete?
Tak to je fakt. Normální člověk si neumí představit, jak náročné je udržet maximální pozornost při každodenním řízení sedmnáct metrů dlouhého a čtyřicet tun vážícího kolosu. Na kafe moc nejsem, takže pozornost udržuju pomocí energetických nápojů.
Jak to vlastně máte Vy řidiči se spánkem? Je tam určitě zákonem předepsaná přestávka na odpočinek. Kolik hodin má a po jakých intervalech si ji můžete
nebo musíte dopřát?
Pauza musí trvat minimálně devět hodin. Když mám ten den naplánovaný trénink, zbudou mi na spánek asi čtyři hodiny, ale trénink nevynechám.
Čím si krátíte cestu během těch dlouhých jízd? Poslechem hudby, podcastů nebo jen v klidu a tichu křižujete Evropu?
Na přestávky mám v telefonu stažené filmy a sitcomy, za jízdy na území naší vlasti poslouchám rádio.
Prý si v garáži budujete vlastní skromnou posilovnu, abyste stíhal odcvičit v pozdních hodinách, kdy přijedete z cest a do posilovny už se nedostanete…
Ano. Donutily mě k tomu covidové zákazy a často se vracím v pátek večer, takže se k činkám dostávám kolem půlnoci. Spát potom chodím kolem třetí hodiny a ráno na devátou nastupuju na další trénink.
Vy jste, Petře, letitým závodníkem s širokou škálou zkušeností, závodit však začala i
Vaše dcera. Jak se Vám líbí její soutěžní ambice?
Dcera Olča sportuje od nějakých tří let. Věnovala se, a vlastně stále věnuje step aerobiku. Trénuje mladší děvčata a dala
si i několik soutěží v roli závodnice. Samozřejmě mě moc těší a jsem velice rád, že má kladný vztah ke sportu. Letos se soustředila na maturitu, kterou v pohodě zvládla, a je možné, že se na podzim ukáže na soutěžních pódiích v bikiny fitness.
(Rozhovor vznikl v roce 2022, pozn. red.)
Dokonce jste si zkusili závodit oba v jeden den na stejném závodě, kterým byl nešťastný Partner Cup 2020 pokažený covidem. Jak jste to společně zvládli? (Petr vyhrál v kategorii do 80 kg, Olga byla druhá v ženách.)
Já jí prostě neumím říct ne, takže když přišla s tím, že chce soutěžit na stejné akci jako já, bylo jen otázkou, která to bude. Původně jsme ladili formu na jarní MČR 2020, ale to bylo zrušeno. Než svaz oznámil nový termín, byla forma pryč. V tom okamžiku opět zavelela dcera Olča za mohutné podpory mé partnerky Lucky a já prostě musel. Dali jsme si spolu MČR.
Olča, věkem dorostenka, skončila
třetí mezi ženami a
já první v masters 50 - 59 let a první v mužích do 70 kg. Následně jsme ještě absolvovali onen
Partner Cup v Čelákovicích. Ten byl nešťastný v několika směrech. Ukázal na charakter obyčejného českého člověka, jehož závist (jinak si to vysvětlit neumím) dohnala k udávání, a jen díky pořadateli, členům svazu, a vlastně i samotným účastníkům soutěž proběhla. Dalším překvapením byla přítomnost členů ADV a jejich trvání na testovaní i přes takřka polní podmínky.
Petr Čížek na mistrovství ČR 2020
V roce 2006 jste byl jedním ze závodníků, kteří na pražském Strahově utíkali okny před dopingovými komisaři. Mohl byste na tuhle legendární akci zavzpomínat a nám, kteří jsme tehdy ještě dávno necvičili, ji osvětlit?
Na tuhle akci si vzpomínám už jen matně. Myslím, že šlo o leden 2006 a já v celé akci dodnes vidím jen pokus jistého tehdejšího vedoucího člena ADV o oslabení české reprezentace pro nastávající MS v Ostravě. Sraz se konal ve
druhém či třetím patře, a ačkoli se jmenuji Čížek, létat jsem se bohužel nenaučil. Nevím, co přesně se tam odehrálo, ale myslím, že onen člověk neuspěl tak, jak si představoval, a jeho poraněné ego mu vnuklo myšlenku opsat ze seznamu účastníků několik jmen a označit je za dezertéry. Následovala dlouhá tahanice mezi SKFČR a ADV, jejímž výsledkem byl tříměsíční trest pro všechny ze seznamu, který byl vyřčen až po MS. Tím se vlk nažral a stádo zůstalo celé.
Petr Čížek na mistrovství ČR 2004
Letos uplynulo třicet let od Vaší první soutěže. Mohl byste zavzpomínat na to, jak se závodilo tenkrát v pravěku?
Bylo to v roce 1992 a šlo o krajský přebor. Nikdy předtím jsem si ani neuměl představit, že bych si mohl stoupnout na soutěžní molo a jednoho dne mi předseda našeho klubu jen tak mezi řečí oznámil, že mě přihlásil na závody, které se konají za tři týdny.
Na mou poznámku, že jsem závody nikdy ani neviděl, natož abych věděl, co všechno taková soutěž obnáší, mi sdělil:
"Sežeň si plavky a pomalou hudbu, víc nepotřebuješ." Naštěstí měl vlohy ke skládání sestav, takže tuhle záležitost jsme vyřešili při následujícím setkání, ale horší to bylo ve všem ostatním. Plavky jsem měl s pruhem na boku. Prý to je v poho. A podařilo se mi zjistit, že kulturisté drží nějakou dietu. Zeptal jsem se, co je to ta dieta? Prý
jez maso. Já na to, že jsem měl k svačině ostravskou klobásu a odpovědí mi bylo, že v ní je maso. A tak jsem se na první soutěž připravoval tři týdny na klobásách a podobné stravě.
Barevný pruh na plavkách jsem nakonec překryl černou ponožkou a nastoupil bez barvy. Tu mi na finále, do kterého jsem se i tak probojoval, věnovali přátelé z konkurenčního oddílu z našeho města, a dokonce mě i natřeli. Bylo z toho 5. místo a až při vyhlášení výsledků jsem se dozvěděl, že tři nejlepší postupují na mistrovství Čech. Tím byl určen cíl na další sezónu a začala se jedná dlouhá cesta…
Nezničitelný leg-press
