Strojvedoucí Patrik Babor: "Jezdím na čas, hlavně před závody!"

ŽIJÍ FITNESS, ŽIVÍ JE PRÁCE... Voják Tomáš Sentinek: "Válka má před přípravou přednost."

Fanoušci železné hry, řeknu Vám jedno tajemství. Kulturistika není sportem levným. Naopak by se dala přirovnat ke sportovnímu letectví, golfu nebo tenisu. Každá příprava je velkou investicí s mizernou finanční návratností, přesto nám to za to stojí. Samotným závoděním si v Česku pravděpodobně nikdo na chleba (čti rýži s masem) nevydělá, proto musíme mít všichni další zdroj příjmů. Charakter zaměstnání nám často přípravu ovlivňuje a mně se zdálo zajímavé vyzpovídat závodníky z různých výdělečných segmentů a zjistit tak, jak to s prací mají oni. Postupně si rozkryjeme příběhy jednotlivých atletů, kteří na trénink chodí s úsměvem po pracovní době, přestože si tělo říká o odpočinek a klidový režim. Ale oni to dennodenně zvládají a třeba se s jejich příběhy ztotožníte, nebo se jimi dokonce inspirujete.

Že se na přípravu dá vydělávat způsobem jednodušším nebo náročnějším, už je Vám asi jasné. Ale tohle je kategorie sama pro sebe. Kdo závodil, tak ty stavy zná. V posledních týdnech či měsících máte problém vstát ze židle, samotná komunikace vás obtěžuje. No a pak je tu Patrik, který má dva dny před závody noční šichtu a veze vlak plný lidí, za jejichž život plně zodpovídá. Musí být absolutně soustředěný, protože i malá drobnost by mohla mít za následek tragédii. A on to zvládl a zvládá. Tím, že pracuje v zaměstnání, které bylo jeho dětským snem, si vydělává na svůj sen aktuální. Závodí ve váhové kulturistice a je otcem od rodiny. Že se dá zvládnout téměř vše a ještě se tomu dá zasmát, toho je Patrik příkladem. Proto usedněte do křesla a přeji příjemnou četbu.

Patriku, na úvod tě poprosím, aby ses čtenářům představil.

Jmenuji se Patrik Babor, letos mi bude třicet let, což zní děsně staře. Už rok jsem šťastným otcem z Olomouce. Letos to bude deset let, co cvičím. Do posilovny jsem zavítal prvně přesně v březnu roku 2012 jako sedmdesátikilový klouček, který přišel s cílem nabrat a trošku vypadat. Strašně jsem se v té posilovně styděl, proto si to jubilejní datum pamatuji.

Ty nám do našeho seriálu, kde zpovídám závodníky se zajímavým zaměstnáním, přispěješ tím svým. Jsi totiž strojvedoucí. Byl to tvůj sen od dětství?

Už jako dítě jsem miloval vláčky. Moje babička bydlí kousek od nádraží, takže jako dítě jsem na nádraží trávil dlouhé hodiny. V pubertě to všechno opadlo, já se vyučil a začal pracovat. Po osmi letech práce jako exekutor jsem cítil, že potřebuji změnu, a hledal, co bych mohl v životě dál dělat. Na internetu jsem narazil na inzerát, v němž sháněli strojvedoucí pro České dráhy. Hned jsem si vzpomněl na dětství a hodiny prosezené na nádraží. Tak jsem zkusil poslat životopis. Po nějaké době následoval pohovor, zdravotní testy, psychotesty a po dalších dvou měsících jsem nastupoval do nové práce natěšený a plný motivace. To ale hodně rychle opadlo a přišla hromada učení, kurzů, jízdních zácviků a zkoušek. Maximálně tři pokusy na každou zkoušku nebo rozvázání pracovního poměru a úhrady všech dosavadních nákladů na studium, což bylo hodně motivující. Byl to hodně dlouhý rok a půl učení. Nakonec to stálo za to!

Oba jsme závodili na loňském republikovém šampionátu. Ty jsi ještě dva dny před ním měl noční směnu. Jak jsi to jen zvládl? Připomenu, že jsi nakonec vybojoval stříbro.

Původně jsem po mistrovství Moravy a Slezska nechtěl dál pokračovat. Důvodem byla strašně přetížená bedra. Skoro denní kardio, silový trénink a zaměstnání, kde celý den sedíš, se v závěru přípravy dost projevily. Pár dnech volna po mistrovství Moravy mi to ale nedalo a chtěl jsem neúspěch z Moravy odčinit na republice. Měl jsem po třech dnech volna od tréninku ještě nějakých osm dní do závodů. Záda trochu povolila a mohlo se pokračovat. Z důvodu nenahlášené dovolené jsem musel dva dny před závody jít na noční. Ve finále pro mě ale bylo lepší pracovat. Nemusel jsem doma sedět, odpočívat a myslet na jídlo. Bylo to náročné, ale za ten výsledek to stálo.

Tvá práce si vyžaduje maximální koncentraci, každá chyba by byla fatální. Jak je to slučitelné s tvrdou přípravou? Jak jsi to zvládal?

Ano, máš zodpovědnost za lidi, proto k tomu musíš i tak přistupovat a upravit režim podle toho, abys byl do práce vždy odpočatý a plně soustředěný. Bylo to náročné, ale sám jsem si dokázal, že i přes takto obtížné zaměstnání si můžeš splnit cíle. Díky Pavlu Červinkovi a jeho včasným zásilkám kvalitního kratomu jsem byl většinu času v super náladě a plný energie. Tohle není reklama! (smích)

Zvládáš jíst za jízdy nebo si svačiny vždy naplánuješ, když zrovna s mašinou stojíš?

Já měl štěstí, že jsem dopředu znal směny, pauzy i trasu a jízda mi vycházela většinou na jednu dvě hodiny. Poté deset až dvacet minut pauza, takže čas na jídlo vždy byl. V superkompenzaci, kdy jsem měl i přes deset litrů vody denně, to akorát vycházelo na WC. Jízda z výchozí stanice na konečnou kolikrát byla ale dost na hraně, takže se muselo jezdit bez zpoždění. (smích)

Kolik hodin takhle ve standardní měsíc odpracuješ?

Norma se pohybuje kolem 160 - 170 hodin měsíčně. Skrz covid a nemoc kolegů bylo i dost přesčasů. Problémem pro kulturistu je spíš nepravidelný čas spánku, tréninku a jídla.

Zmiňuješ nepravidelnost směn. Jak zvládáš přechody mezi denními a nočními směnami?

V bývalé práci jsem měl možnost jíst, trénovat a spát každý den ve stejný čas. Jako strojvedoucí to mám úplně jiné. Dělal jsem to tak, že den má 24 hodin a za ten čas mám například pět litrů vody, sedm jídel, zhruba sedm hodin spánku, dvě až tři hodiny trénink s kardiem, do toho i dvě hodiny vaření. Všechny tyto body jsem za 24 hodin musel splnit. Někdy jsem trénoval v osm ráno, jindy v osm večer. Spánek vyšel po obědě, někdy brzy ráno... Bylo to kolikrát šílené, hlavně závěr v tomhle režimu, ale sám jsem si potvrdil, že i přes nepravidelný režim se dá jít efektivně za cílem.

Kolik hodin má taková standardní směna a kolik nejvíc hodin jsi pracoval v kuse?

Ze zákona můžeme jezdit maximálně třináct hodin. Směny jsou různé. Někdy šest hodin, jindy právě těch třináct. V turnusu (plán směn) jsem měl i směnu s nástupem ve 14:30 a koncem v 15:00 následující den s tím, že od 20:00 do 03:00 jsem měl v depu postel k odpočinku. Tyto směny byly ale spíš náročnější v přípravě jídla, znamená to totiž deset připravených porcí. Pro kolegy jsem byl zase terčem posměšků, nešlo jim vysvětlit, že ta hromada jídla je jen pro mě a dokážu na tom redukovat tělesnou hmotnost. (smích)

Jak jsi vlastně spokojený s loňskou sezónou? Na mistrovství Moravy jsi skončil vlastně poslední, chuť sis spravil na republice. Tenkrát jsme si psali a svou účast jsi neviděl vůbec jistě. Zpětně tedy nelituješ?

Na mistrovství Moravy jsem skončil třetí. Někdo by řekl, že je to krásné být bronzový, ale já byl třetí ze tří, takže vlastně poslední. (smích) Ale ano, máš pravdu, na republice jsem si chuť napravil a taky se mi podařilo i někoho porazit. (smích) Největší úspěch byl porazit Tomáše Macha, kterého trénoval Lukáš Osladil. Tomáš obhajoval absolutní vítězství z předchozího roku. Čtrnáct dní po republice se mu povedlo obsadit druhé místo na Diamond Cupu. Takže ta republika byla z mého pohledu úspěšná. Po mistrovství Moravy mě hodně nakopl i můj kamarád, závodník Martin Němec, který mi byl v přípravě velkou oporou, na závodech moje pravá ruka. Hlídal čas, natíral mě závodní barvou a dělal mi stoprocentní servis.

Čím si vysvětluješ tak razantní rozdíl ve výsledku mezi oběma soutěžními víkendy?

Chtěl jsem přijít větší a plnější, takže jsem s Milanem (Milan Obořil, Patrikův trenér) razantně upravil příjem sacharidů a celou "superku" udělal jinak. Měl jsem vyšší váhu než na Moravě a byl i v lepší formě, takže se to krásně povedlo. Cukrovat na rýži bylo daleko rozumnější než na raciích.

Loňský rok ale zastínil úplně jiný úspěch. Narodil se ti syn. Jak zvládáš roli otce? Jak jde vlastně vůbec spojit náročná příprava v kombinaci s obtížnou prací a novorozencem?

V průběhu přípravy byl syn miminko, furt jen spal. Má skvělou mámu, která toleruje můj koníček. Takže jsem měl dost času na sobecký sport, kterým kulturistika bohužel je. Aktuálně se snažím volný čas trávit hlavně s juniorem. Každopádně tuhle roli doporučuji všem, je to skvělé.

Tvým trenérem je hvězda let minulých, a to Milan Obořil. Proč právě na něj padla tvá volba?

Já Milana a celý Extrifit tým sledoval dlouho, už od prvních videí na YouTube. Oslovil jsem ho již někdy v roce 2018, ale v té době měl plnou kapacitu, tak jsem si na kvalitku musel počkat.

Sám jsi z Olomouce, Milan snad stále z Břeclavi. Jak fungovala vaše spolupráce? Přes internet, nebo dojíždíš na pravidelné kontroly? A pokračuje ještě vůbec?

Měl jsem štěstí v neštěstí, díky covidu a prvnímu lockdownu se Milanovi uvolnila nějaká místa na coaching. Začátek spolupráce byl dost omezený, protože byla zavřená fitka i okresy. Takže jsem cvičil ve sklepě se základním vybavením a s Milanem řešil vše online. Mohl jsem mu napsat kdykoliv, klidně ve tři ráno a do pěti minut jsem měl odpověď. V tomto byla spolupráce jedinečná. Po rozvolnění jsem za Milanem jezdil do Břeclavi každý měsíc. Čím blíž byly závody, tím jsem jezdil častěji. I kontrola formy přes videohovor byla častější s blížícím se datem soutěže. Postupem času jsme si volali klidně několikrát za den. Já měl slabší prezentaci, tak jsem ho často bombardoval fotkami z pózingu.

Jaký je Milan jako trenér? Jako závodníka jsem ho vždy obdivoval pro jeho tvrdé tréninky a disciplinovanost. Jeho závodníci jsou vždy skvěle připraveni, což jsi potvrdil. Čím tě obohatil a překvapil? Charakterizuj nám ho jako trenéra.

Milan je dříč. Já myslel, že cvičím tvrdě, ale Milan mě přesvědčil po prvním společném tréninku o opaku. (smích) Je to zkušený závodník, vše má odzkoušeno na sobě samém. Je opravu důsledný. Posunul mě strašně moc v tréninku, jídle a doplňcích. Loňský rok měli jeho závodníci obrovsky úspěšný. Možná je výhoda, že aktuálně už nezávodí a závodníkům se může věnovat 24/7. Co mě překvapilo? Že mu můžeš opravdu napsat cokoliv v jakýkoliv čas a on ti obratem odepíše, řekne názor, případně upraví ihned aktuální plán. Jako člověk mi hodně sedl.

Vloni jsi startoval po tříleté pauze. Proč taková přestávka?

Hlavním důvodem byla změna zaměstnání. Než jsem vyjel na svou první jízdu vlakem, tak to trvalo rok a půl nepřetržitého učení a zkoušek. Cvičení bylo druhořadé. To ale neznamená, že jsem nedržel jídlo a trénink.

Pauzu jsi ale využil náramně. Řekl bych, že se ti podařilo nalepit spoustu nové hmoty.

Já se snažím celoročně držet nějak rozumně jídlo a tvrdé tréninky. Od poslední soutěže v roce 2018 jsem váhově moc nahoru nešel, ale ta forma byla o dost lepší. Takže jsem působil daleko mohutnější.

Jak se na tvůj životní styl koukají kolegové? Někteří možná cvičí, ale tys podstupoval skutečné extrémy. Fandí ti? Chápou tě?

No, na dráze je většina lidí, kteří tomu vůbec nerozumí a nechápou, jak někdo může jít po noční a v takovém režimu ještě cvičit a denně si vařit sedm jídel. Ale už si zvykli. Do práce nosím pravidelně jednu tašku jídla navíc a většinu volného času v práci jen jím. Dělají si ze mě srandu. Já mám smůlu, že při otevření okna na stanovišti se mi podaří to sklo z okna rozbít dvakrát během týdne. Nebo sám nosím šedesátikilové spřáhlo, které normálně nosí dva lidi. Později to cvičení některé začalo zajímat a chtěli začít také cvičit. Některé i zajímalo, co vše závody obnáší, ale nikdo nedokázal pochopit ty extrémy v úplném závěru. Kdy piješ deset litrů vody, jíš kila rýže denně, každý den děláš kardio, silový trénink, nakupuješ a vaříš.

Co Patrik Babor a budoucnost v kulturistice? Máš něco v hlavě, nebo se dokonce někam cíleně připravuješ?

Kdyby ses mě zeptal před pěti lety, byla by to zcela jistě profi dráha a nic než kulturistika. Obětoval jsem tomu jednu dobu opravdu hodně. Kulturistika je hodně drahý sport a já se ho snažil dělat kvalitně a na kvalitních potravinách. Teď jsem nohama na zemi, co se týká cílů. Mám rodinu a skvělou práci, kde chci kariérně růst. Letos zatím žádná soutěž není v plánu, ale do konce roku je ještě dost času... Doma jsem ale neoznamoval, že je nějaká soutěž v plánu. Doufám, že si to přítelkyně nebude číst… (smích)