Štěpán Ginzel - rozhovor po Loaded Cup a Sweden Grand Prix 2015

Štěpán Ginzel, závodník v kategorii physique, se během první poloviny dubna zúčastnil dvou mezinárodních soutěží. Jako první absolvoval soutěž Loaded Cup v Dánsku, kde získal stříbro, týden nato se pak představil ve švédském městě Malmö na prknech závodu Sweden Grand Prix. Jak obě akce probíhaly a jak byl Štěpán spokojený se svou formou, prozradil v rozhovoru.

Štěpáne, absolvoval jsi ve dvou týdnech po sobě soutěž Loaded Cup v Dánsku a Sweden Grand Prix, samozřejmě ve Švédsku. Na které soutěži ses cítil lépe a kde jsi měl dle svého názoru lepší formu, bez ohledu na umístění?

Loaded Cup byl vcelku velkolepá kulturistická událost a pořadatel si dal na celé akci záležet. Velmi hezká a velká stage se světelnými efekty, obří obrazovka, na poměrně lokální závod i překvapivě nabité expo a i doprovodný program dělal z tohohle závodu něco víc. Svou atmosférou by se dal s trochou nadsázky srovnávat i se závodem Olympia Amateur v Praze. Organizačně byl zvládnutý pořadateli dobře, a to i přes velký počet vypsaných kategorií. Jako závodníci jsme ale neměli bohužel přístup do hlavního sálu mezi diváky, což byla trochu nevýhoda, protože každý z nás hostujících závodníků by uvítal podporu v publiku a nějakou zpětnou vazbu. Jediná pořadatelská chyba, která se týkala mě, byla ta, že jsem se až v den mého závodu, kdy jsem byl v 8 ráno připraven na semifinále, dozvěděl, že se původní počet závodníků v mé kategorii snížil, protože někteří neprošli při prezentaci měřením a byli přesunuti do jiné výškové kategorie. Bylo mi tedy sděleno, že postupuju přímo do odpoledního finále. Někdo by byl možná rád, ale já jsem si jel do Dánska zazávodit a formu jsem měl nachystanou už na ráno. To mě trochu znervóznilo a mohlo to ovlivnit formu právě na odpolední finále. Musel jsem čekat dlouhý hodiny bez jídla a pití a nějak jsem se za celou dobu čekání nedokázal uvolnit. Stresovej stav možná zapříčinil to, že jsem natáhl vodu do podkoží a na formě to bylo znát, ale to už byl čistě můj problém, že jsem si s tím nedokázal poradit. Finále bylo rychlé. Představovačka, dvě sady čtvrtobratů, chvilka čekání na výsledky a vyhlášení, které pro mě znamenalo druhé místo. Loaded Cup jsem si tedy jako závodník i přes stříbrnou medaili moc neužil, a to i proto, že jsem nebyl až tak spokojený s formou.

Ve Švédsku to byl úplně jiný závod. Už na prezentaci bylo jasné, že Sweden Grand Prix je opravdu spíše lokální záležitostí. Na startovkách se vedle švédských závodníků a závodnic objevila jen hrstka atletů z jiných zemí včetně Česka a Slovenska. Menší stage než v Dánsku, ale velký a hezký sál, organizátoři a funkcionáři jen výjimečně mluvili při organizaci jak prezentace, tak i závodu anglicky a vypsaných kategorií bylo také méně než na Loaded Cupu. Rozcvičovna byla sice společná, ale dostatečně velká, nechyběla zrcadla a byla tu možnost využít nabarvení pokožky nástřikem, ale za nemálo peněz. Na startovce jsem měl 18 soupeřů a s výjimkou jednoho Slováka a jednoho Maďara to byli samí Švédové, takže mi bylo jasný, že budu mít možnost si oproti Dánsku dostatečně zazávodit. V kategorii jsem měl i dvě místní hvězdy, bratry Ahmady, což jsou zároveň i bratři profesionála 212 liber Ahmada Ahmada, ke kterému jsme s naším czech týmem chodili celý týden v Malmö cvičit. Musím říct, že posilovnu má skvělou a je to vážně příjemnej chlap. Superkompenzaci a výslednou formu jsem po konzultaci s Tomášem Burešem udělal úplně jinak a dá se říct, že se vše povedlo, jak mělo, takže jsem na závod byl konečně celkem v klidu.

Eliminace do top 15 neprobíhala, takže se šlo rovnou na semifinále a na stage jsme se vešli jen tak tak. Přišlo první porovnávání se čtvrtobraty po skupinách šesti závodníků. Pak přišlo první vyvolávání a jako první dva do něj šli bratři Ahmadové a další čtyři je doplnili, takže jsem se tam nevešel. Během druhýho vyvolávání už jsem měl možnost ještě o top 6 zabojovat. I přes lehčí křeče jsem to zvládl myslím dobře a pak už bylo vyvolávání jen jedno. Byl jsem tak nějak smířenej s tím, že se do finále neprobojuju, i když jsem do něj moc chtěl. Po hodině čekání bylo jasný, že pro mě závod končí a že se můžu s klidem vrhnout na připravenou čokoládu a toust.

Sweden GP jsem si užil mnohem víc než Loaded Cup. Měl jsem možnost si plnohodnotně zazávodit a bez ohledu na výsledek jsem měl z celého týdne i závodu ve Švédsku dobrý pocit. Hlavně kvůli formě, jakou jsem tam udělal, protože mi ukázala, že jsem zlepšil to, o co jsem se v celé přípravě snažil a možná si dovolím říct, že forma byla pro mě má životní. I když vždycky to může být lepší.

Jak už jsi naznačil výše, na každý z obou závodů jsi chystal trochu jinou formu. V Dánsku jsi sázel na kulatost a plnost, ve Švédsku jsi zase chtěl být ostřejší. Povedlo se to a byla to správná taktika?

Do Dánska jsem chtěl zkusit, jak na mně bude vypadat právě ta plnost a chtěl jsem tím podtrhnout partie, na kterých jsem celou přípravu pracoval. Pro mě to bylo celkem těžké rozhodnutí, protože jsem chtěl být vždycky co možná nejvíc vysekanej a aby byly svalový partie co nejvýrazněji oddělené. Říkal jsem si ale, proč to nezkusit, že mě to zas naučí jiný způsob finální přípravy a něco mi to určitě dá. Nejen Tomáš Bureš byl stejného názoru, a když jsem se podíval na fotky z posledních závodů amatérů v USA, tak se tam podobný trend docela nosil. Jenže mě to prostě nesluší a naopak vysekanost mi svědčí. Nesráželi jsme s Tomem tak drasticky vodu a plnili jsme svaly co nejvíc. Ráno to vypadalo ještě celkem dobře, ale pak jsem přes celý den čekáním a hlavně kvůli zmíněnému stresu natáhl vodu ještě víc a na světlech při závodě to už podle mě nevypadalo moc dobře. Alespoň vím, že touhle cestou pro mě nemá cenu jít, a jako druhý pozitivum je to, že jsem díky tomu nevyždímal svaly a mohl je udržet na další závod, kdy jsem už byl rozhodnutej to servat, co to půjde.

Celý týden ve Švédsku jsem až na jednu výjimku cvičil dvoufázově a snažil se svaly vyždímat, co to jen šlo. Byl jsem čtyři tréninkový dny téměř bez sacharidů, na což nejsem úplně zvyklej, a cukrováním jsem pak svaly plnil spíš opatrně a soustředil se hlavně na to, aby dostatečně odtékala voda. Vše šlo, jak mělo, i když mi stále zůstávala voda na ramenou, který jsem chtěl odseknout co nejvíce a i to se snad nakonec celkem povedlo. Jelikož jsem i s takovou formou patřil ve Švédsku spíše mezi osvalenější závodníky, než kteří rozhodčí zajímali, tak si myslím, že pokud bych měl zde stejnou formu jako v Dánsku, tak si neškrtnu a nejdu ani do druhého vyvolávání. Zvolená taktika na Sweden GP byla tedy dobrá a víc jsem prostě asi už udělat nemohl.

Když se podíváš na výsledky obou soutěží a třeba i na fotografie, můžeš souhlasit s verdikty rozhodčích, co se týká tvé kategorie, nebo bys to viděl poněkud jinak? Byl rozdíl v tom, jaké typy preferovali rozhodčí na jedné a druhé soutěži?

Na obou závodech rozhodně nehledali plnost a hladkost, jaká se preferuje v poslední době venku. Hodnocení v Dánsku bylo, myslím, v pořádku, i když já na soupeře a na to, jak jsou připravený, moc nekoukám. Ve Švédsku se hodnocení závodníků podle mě dost odvíjelo od toho, jak vypadal vítěz, který zde vyhrál už ročníky předešlé. Ahmad je takový plavecký typ. Ano, má úzký pas, parádní břicho a široký ramena, ale svalů, i když tvrdých, na sobě moc nemá. Je hodně plochý v hrudníku, na širokých ramenech by mu taky slušelo víc masa a na pažích není známka oddělení tricepsu, bicepsu a ramen. Záda má samozřejmě díky šířce ramen taky široký. Tomáš řekl, že kdyby mě k němu postavili, tak bych vedle něj vypadal, jako bych tam přišel z osmdesátky, což mě vlastně potěšilo. Je tedy jasný, že k němu hledali jemu podobný typy, aby měli ve finále co porovnávat. Tím nechci říct, že hodnocení bylo špatné, ale chci tím nastínit, co na Sweden GP rozhodčí preferovali. Vítěz měl přednosti, které jsem zmínil, ale je fakt, že většina ostatních z top 6 mě neoslovila ničím výjimečným.

Závěrem si asi neodpustím říct, že formy, kterou jsem měl ve Švédsku, si cením víc než stříbrné medaile z Dánska. Nemyslím to nějak neskromně, ale já nejsem člověk, který se žene za co nejblyštivějšíma výsledkama na soutěžích, ale za osobním úspěchem a tím je to, když si dokážu splnit svůj cíl. Je to pro mě něco, jako co jsem zažíval v hokeji. Když jsme s týmem porazili outsidera, tak jsem z toho neměl až takovou radost a dobrý pocit, jako když jsme těsně prohráli se špičkovým týmem a věděl jsem, že jsme do toho dali všichni totální dno sebe samých a prohráli jsme s hrdostí.

Tomu rozumím. Na závěr si ještě dovolím odlehčující otázku. Na jaké jídlo ses po skončení soutěží nejvíce těšil a co sis všechno dal?

Tak to je kapitola sama pro sebe. V Malmö jsme bydleli ve společném apartmánu s Verčou Szalayovou, Katkou Kyptovou, Veronikou Žižkovou a Martinem Klušákem. Většinu volnýho času, kterej zbyl po cvičení, vaření a odpočinku, jsme si krátili procházením obchodů a nakupováním potravin, a že se s takovým hladem a chutí nakupuje! Nejvíc se tomu asi věnoval Martin Klušák, který skoupil snad všechny čokolády a tyčinky v Malmö.

Dohodli jsme se, že v neděli, kdy budou mít všichni po závodech, hodíme všechno na stůl a budeme společně hodovat. Jenže toho bylo tolik, že jsme to museli hodit do obýváku na zem k televizi a tam jsme se dávili. Verča Szalayová připravila už dopředu hromadu luxusních toustů plněných vším možným a Katka Kyptová se zas postarala o šampáňa s mraženým ovocem. Prostě slaný, sladký a asi 4 litry zmrzliny Ben&Jerry. No, bylo nám blbě asi po dvaceti minutách, ale tlačili jsme to do sebe, co to jen šlo.

Musím zmínit celou naší partu, se kterou jsem si to v Dánsku i v Malmö odkroutil. Vydržet v jednom bytě celých 10 dní v takových stavech hladu, únavy a lehčích depek není jen tak. Na každého to občas přišlo, ale všichni jsme se s tím dokázali vypořádat. Podporovali jsme se, chápali se a nakonec jsme se tou hostinou i náležitě odměnili. Největší obdiv patří Kačce Kyptový, která, ač je sama v přípravě, tak i tak nám pomáhala, jak mohla, podporovala nás psychicky a hlavně akceptovala a chápala naše úlety. Zřejmě je sama zná za tu dlouhou dobu svý kariéry dostatečně dobře.

Děkuju vám všem, Verčo, Kačko, Verčo a Martine! Děkuju samozřejmě i Tomášovi Burešovi, který mě vedl celou přípravou a ladil se mnou finální kroky v Dánsku i Švédsku přes telefon i e-mail, kam jsem mu posílal fotky aktuálek, na které reagoval, a já mohl konat, jak mi kázal.

Více fotek, aktuálních informací z obou absolvovaných závodů a toho, co se dělo mezi nimi, najdete na facebooku "Štěpán Ginzel-Hardcore Tréninky". Nahlédnout můžete i na jeho trenérské webové stránky.

Fotografie ze soutěžního pódia