Mistrovství světa v kulturistice mužů, které se ve dnech 12. až 16. listopadu konalo v brazilském hlavním městě nesoucím prostý název Brasília, přineslo první velký mezinárodní start českého reprezentanta Reného Gorola. Ten na klání odcestoval v doprovodu mezinárodního rozhodčího Vjačeslava Vinogradova, který zde kromě plnění rozhodcovských povinností také zastupoval Českou republiku na připojeném světovém kongresu IFBB.
Čtyřiadvacetiletý René Gorol se na světovém šampionátu dokázal svou hmotností vtěsnat do limitu kategorie do 85 kg a v té mezi zkušenějšími borci nakonec vybojoval velmi slušné třinácté místo. Krátce po návratu do České republiky jsme Reného poprosili o krátké ohlédnutí za šampionátem. Talentovaný svěřenec trenéra Jana Kubíka zareagoval obratem a Vy si tak dnes díky tomu můžete přečíst, jaké bylo letošní Mistrovství světa v kulturistice mužů jeho očima.
[Text: René Gorol] Moje cesta na mistrovství světa začala o den dříve, protože letadlo letělo brzy ráno a nestihl bych to z Ostravy do Prahy. Musel jsem tedy v Praze přespat u kamaráda, který mi poskytl zázemí, a to nejen na vlastní přespání, ale i na uvaření půl kila rýže - Milane, díky. :) Ráno jsem se sešel se Slávkem na Letišti Václava Havla, kde jsme se odbavili a vydali směr Sao Paulo.
Měl jsem obavy z dlouhého letu, že by se mi mohlo stát to, o čem mluvil Honza, a to že se můžu zalít vodou a otéct. Jenže po odletu z mezipřistání v Paříži do Sao Paula bylo vše vyřešené. Letadlo bylo poloprázdné, a tak jsem měl tři sedačky jen pro sebe, takže jsem tři čtvrtiny letu prospal s nataženýma nohama. Po příletu do Sao Paula se chvíli řešil autobus, který nás měl dopravit na hotel. Jen co jsem vyšel ven z letiště, tak jsem si vzpomněl na slova Honzy, protože jsem se nadechl vlhkého vzduchu a ihned se mi zarosily brýle. :) Po příjezdu na hotel jsme šli hned vyřídit registraci a ubytovat se. Na druhý den bylo vážení a více méně jsem byl rozhodnut, že tedy půjdu do pětaosmdesátky. Večer jsem měl možnost zvážit se u týmu z Ukrajiny, jehož členové měli pokoj hned naproti nám a měli s sebou váhu. :) Moje hmotnost byla něco přes 86 kg, a tak jsem počítal s tím, že to do rána spadne a budu v pohodě. Na druhý den v hale na recepci byla také váha. Když jsem na ni stoupl, tak jsem měl 85,9 kg a začalo mi být jasné, že budu se shazováním váhy muset ještě bojovat. To znamenalo vůbec nic nejíst (necukrovat) a ještě tlačit váhu dolů. Každé zásadní kroky, které jsem udělal, například rozhodnutí jít do váhové kategorie do 85 kg nebo způsob, jak shodit přebytečné kilogramy, a další věci související s mou formou, jsme řešili s trenérem přes Skype a Viber. Kdykoliv jsem napsal nebo zavolal, ihned jsem dostal odpověď, takže to probíhalo, jako by tam Honza byl se mnou. Také jsem jednotlivé kroky konzultoval i se Slávkem.
Kroky, které jsem udělal, abych shodil oněch přebytečných 900 g, byly horká sprcha, ve které jsem strávil přes půl hodiny, a pocucávání vitamínu C, aby se mi tvořily sliny a mohl jsem plivat. :) Přibližně po padesáti minutách jsem se šel opět zvážit a měl jsem 85,3 kg, což znamenalo shodit ještě 300 g. Měl jsem na to naštěstí dostatek času, tak jsem to pojal zábavnější formou a šel se projít po Sao Paulu s kelímkem v ruce a vitamínem C v ústech. :) Procházel jsem se a odplivával, a když jsem dorazil na halu, měl jsem rovných 85 kg. Ještě jsem udělal opatření, aby to nebylo přesně na chlup (šel jsem ještě jednou do sprchy), a na konečném vážení jsem měl 84,4 kg. Konečně jsem se tedy mohl napít a začít cukrovat, abych naplnil svaly.
Co se týká mé formy, tak jsem byl velmi spokojený. Vše bylo tak, jak jsme plánovali s trenérem. Byl jsem hluboký, tvrdý, symetrický a měl jsem plné svaly. Od startu na loňském Arnold Classic Europe se mi na sebe podařilo nabalit 4 kg hmoty.
V pátek 14. 11. jsme vyráželi po snídani do haly, kde se konaly závody. Co se týká organizace, tak měli vše dobře zařízené. Měli tam připravenou vodu pro závodníky a také několik šaten se zrcadly. Hodně dobře na mě působilo rozcvičování a mazání ve venkovních prostorách kolem haly. Ale jak už je obvyklé, tak časově se to táhlo, protože byla spousta závodníků. Než jsem se dostal na řadu, tak to trvalo. Po celou dobu závodů se o mě staral kamarád z Malty Antonio, který mě mazal (první dvě vrstvy, se kterými mi pomáhal Slávek, jsem měl už na sobě). Má kategorie byla obsazena třiadvaceti závodníky, tak mi bylo jasné, že to bude velký boj. Při vstupu na pódium jsem do toho dal vše, co jsem mohl, a po jednom pózování proběhla eliminace, při které jsem trnul, když se ke mně blížil rozhodčí a říkal, kdo má odejít a kdo zůstává do top patnáctky. Když mi oznámil, že jsem postoupil, tak jsem věděl, že jsem splnil alespoň malý cíl. Když jsem pak v semifinále nebyl v prvním ani ve druhém vyvolání, bylo mi jasné, že to na finále stačit nebude, ale neustále jsem bojoval naplno a se svou formou jsem byl spokojený.
Když jsem nepostoupil do finále, tak jsem to vzal sportovně a nedělal jsem si z toho žádnou hlavu. Trošku mě to sice mrzelo, ale koho by ne, když jsem se připravoval na jedinou soutěž celý rok a dal do toho vše. Na druhou stranu jsem si řekl, že jsem pro to udělal maximum a nedalo se nic víc dělat. Zvlášť když jsem se podíval na finálovou šestku, tak nebylo pochyb, že byla vybrána naprostým právem, a alespoň mi to dalo další motivaci růst a zlepšovat se. Postupem času jsem si uvědomil, že být třináctý na světě na prvních oficiálních mužských závodech, a to rovnou na mistrovství světa, není tak špatné. Vždyť jsem skončil zhruba někde uprostřed a věděl jsem, že jsem nebyl poslední. :) Po závodech jsem si šel užít volna a začal jsem si dávat dobroty. Ochutnal jsem místní jídla, jako je pastelo (vyslovují jej jako "pasteo") nebo churrasco, také jsem nemohl odolat tomu, abych si dal vodu přímo z kokosu. :)
Cesta domů pro mě byla zajímavá, protože jsem nikdy neletěl sám, tak jsem se vydal na dobrodružství, kdy jsem musel letět ze Sao Paula do Ria. Strašila mě doba, kterou jsem měl v Riu strávit na letišti (asi čtyři hodiny), než mi měl letět spoj do Paříže. Jenže se mi stala skvělá věc, v Riu jsem se potkal s týmem z Polska a připojil jsem se k nim. Využili jsme času, který jsme měli, dohodli se s kluky a jeli taxíkem zhruba na dvouhodinový výlet po Riu, kde jsme měli možnost vyfotit se pod horou Corcovado, na které se tyčí socha Krista, a měli jsme nádherný výhled na celé město. Poté jsme jeli na slavnou pláž Copacabana, taxikář nás hezky protáhl městem a viděli jsme například tanečníky samby. :) Čas před odletem do Paříže jsme tak nakonec strávili příjemně. Z Paříže má cesta pokračovala do Prahy a z Prahy do Ostravy, vše jsem zvládl bez jakýchkoliv komplikací. :)
A jaké plány mám do budoucna? Zatím celkový cíl nemám, ale teď po závodech si chvíli odpočinu a pak do toho zase vletím, takže budu chystat určitě nějaký objem, abych mohl být zase o kousek lepší.
Na závěr bych chtěl poděkovat fanouškům, kteří mi fandili a psali. Největší poděkování patří Janu Kubíkovi a Martinu Jebasovi, který mě s Ronnie.cz vzal pod svá křídla. Díky těmto lidem jsem se mohl rozvíjet a zdokonalit svou formu.
Mistrovství světa v kulturistice mužů 2014 očima Reného Gorola
Přípravu Reného Gorola na MS v kulturistice mužů 2014
jste na Ronnie.cz mohli sledovat prostřednictvím série videologů:
