[Text: Boris Orava] Letošní nejvyšší soutěž klasických kulturistů se odehrávala v Bulharsku, slušné svalové základně. Obecně jsem považoval východní Evropu za nejsilnější oblast amatérské kulturistiky, což jsem musel přehodnotit po tom, co jsem viděl fotky z prezentace. Korejci ve svých kategoriích všechny rozdrtili, měli neskutečné formy a vykreslenou svalovou definici jako z anatomického atlasu. Naštěstí jsou menšího vzrůstu, přesto měli slušnou stavbu těla, jak je vidět třeba na této fotografii.
Odlétali jsme v pátek ráno trochu oklikou, takže cestování zabralo celý den. Já si musel hodně hlídat váhu, takže jsem raději přibalil osobní váhu a průběžně to kontroloval. Přestože český tým nebyl početný, sešla se super parta.
Do Sofie jsme přiletěli kolem 16 hodin tamního času a zase jsme čekali, až jsme nakonec asi po hodině šílené jízdy dorazili na hotel. Řidič s námi jel, jako by nás ukradl, pořád kličkoval v hustém provozu a u toho pořád telefonoval, až si Vláďa Platzek uvědomil, že nemá pojištění do zahraničí a rychle to přes telefon vyřizoval. Mně to také došlo a řešil jsem to na hotelu.
Hotel byl slušný, obrovský a ubytoval všechny závodníky. Večer byla prezentace, která byla nekonečně dlouhá. Byl tam zmatek, řešili tam nějaké protesty a centimetry, takže to bylo dost náročné. Těšil jsem se, až to budu mít za sebou, protože jsem to měl na hraně a nemohl jsem pořádně cukrovat. Tohle je dost nepříjemné pro závodníky, když den před soutěží od rána cestují, čekají, nepijí a hladoví až do večera.
Nechci to nějak svádět na tohle, ale před naší republikou byla větší pohoda. V klidu jsem cukroval, kdy jsem chtěl, a nemusel jsem jíst někde na koleni studenou rýži. Ale teď to bylo ještě jiné, protože jsem věděl, že jsem s váhou na hraně.
Na prezentaci však bylo vidět, že všichni mají výborné, až neskutečné formy. Také jsme věděli, že kategorie jsou početně nabité. Seznámil jsem se s Lubošem Maliňákem, který byl trochu nervózní, ale bylo vidět, že má super formu. V civilu vypadá celkem normálně, ale když sundá tričko, je vidět ta neskutečná kvalita a tvrdost. Slovenský trenér nám říkal, že má životní formu, a měl pravdu.
Já moc nedokázal posoudit, jak jsem na tom ve srovnání s ostatními. Člověk se vidí jinak, ne moc objektivně, takže jsem nic neřešil.
Po prezentaci jsme se dozvěděli, že změnili časový program a kategorie klasické kulturistiky začínají dopoledne. Takže místo sobotního večera jsme měli nastoupit na pódium okolo oběda.
Večer jsem se konečně mohl trochu najíst, tak jsem si dal pečené sladké brambory, kterých jsem se už nemohl dočkat.
V sobotu po snídani jsme odjeli do haly, kde se odehrávalo mistrovství. Bylo to spíš obrovské divadlo, trochu bludiště, ale dobré pódium a hlediště. Akorát světla byla hodně přísná. Nebyla jako na běžných kulturistických soutěžích zepředu shora, ale přímá a z boku, takže vyloženě divadelní osvětlení. Následkem toho ten, kdo nebyl úplně ostrý, vypadal na pódiu tlustě. Kdyby bylo klasické světlo, byly by lépe vidět ty fantastické formy závodníků. Bohužel já ji neměl, což mi došlo po eliminaci. Trochu jsem spadl na zem, protože já i mé okolí jsme měli velké očekávání. Po shlédnutí fotek ze semifinále jsem se fakt styděl. Vypadalo to, jako bych se vůbec nepřipravoval. Forma prostě nebyla, superkompenzace a odvodnění to snad ještě zhoršily. Co se dá dělat, do finále bylo daleko. Kdybych to o trochu více odkryl, bylo to úplně o něčem jiném.
Vláďa Platzek byl na tom o trochu lépe, formu měl, ale do finále také nepostoupil. Ale on byl spokojen, protože žádná očekávání neměl. Tak jsme se šli najíst a já přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Bral jsem to, jak to bylo, a byl jsem zvědavý na finále.
V neděli začínalo finále až v 15:00 uvítacím ceremoniálem a nástupem národů. V té hale to vypadalo moc hezky, přesto jsem čekal, že ji Bulhaři zaplní. Bohužel se tak stalo tak z poloviny. Ale atmosféra i nálada byla dobrá... Až do vyhlašování. Jakmile skončil někdo před Bulharem, bylo to fakt nepříjemné. Z hlediště se ozývalo bučení a Bulhaři neměli žádnou soudnost ani úctu k vítězi. To byla jediná vada tohoto šampionátu v Bulharsku.
Tentokrát byly kategorie klasických kulturistů až na konci, před nimi byla pohárová soutěž mnoha kategorií bodyfitnessek, fitness, a kulturistů open. Takže chudáci klasici nastupovali až večer. Pro závodníky je to docela brutální natahování, to jsem jim fakt nezáviděl.
Na klasickou kulturistiku byla moc pěkná podívaná. Úroveň byla obrovská, například v naší kategorii nad 180 cm bylo několik bývalých mistrů Evropy, sjela se prostě světová špička, kde nikdo nechyběl. Přesto se i někteří z těchto borců nedostali do finále.
Korejci byli nepřehlédnutelní a drtili každou kategorii, které se účastnili. Ve všech kategoriích bylo moc pěkných závodníků, v kategorii do 171 cm mě zaujal Íránec, který později vyhrál. Nebyl sice nejostřejší, ale fantasticky stavěný a se skvělým svalovým rozvojem. Tak jsem si představoval klasickou kulturistiku. V Kategorii do 175 cm to bylo moc zajímavé, zde byl podle mě nejlepší závodník šampionátu, fantasticky připravený Korejec, který vyhrál tuto kategorii a měl přesvědčivě dostat i absolutní titul. Nebylo mu co vytknout, neměl slabinu a disponoval nejlepší formou, jakou jsem kdy viděl. Vítěz byl tedy jasný, ale pak to bylo dost těsné. Tomáš Tabačiar mohl být druhý i pátý, v těchto místech to bylo dost těsné. Měl super formu, ale také slabiny. Nakonec bronz je moc pěkný.
Kategorie do 180 cm byla zvláštní. Zde nebyl nikdo, kdo by mě zaujal. Každému zde něco chybělo, nikdo nebyl "hezký".
Na svoji kategorii jsem byl nejvíc zvědavý. Zaprvé proto, že tam byl Luboš Maliňák, zadruhé jsem chtěl vidět, jak mají vypadat klasici na MS. A bylo na co koukat, Luboš byl neskutečně tvrdý, těmi kvadricepsy to tam drtil neskutečně. Z bočních postojů však vynikal Rus, který skončil druhý. Byl hodně široký, skvělá kostra a fantasticky dával boční postoje. Údajně to byl bývalý vrcholový bruslař, což bylo vidět na těch stehnech z boku. Ale zepředu měl slabší kvadricepsy, to byla jeho slabina. Bulhar, který skončil třetí, působil celkem nenápadně. Ale své kvality měl. Zaujal mě také čtvrtý Argentinec, který byl krásně symetrický, bohužel měl na finále dost špatnou barvu, to mu možná sebralo medaili. Pátý Rakušan byl trochu hubenější, ale skvěle připravený. Jediný, kdo mi tam neseděl, byl šestý Bělorus. Strašně nesymetrický a nepřirozený. Jinak byla na tyto borce moc pěkná podívaná.
Luboš Maliňák přišel v životní formě a jasně si to zasloužil, což při vyhlašování bylo také vidět. Vydřel si to, byl špičkový, dokonce bojoval o absolutní titul s Korejcem. Ale to, co se stalo při vyhlašování absolutního vítěze, byl opravdu omyl. Získal to ten nejhorší ze všech vítězů, to by poznal úplně každý. Škoda, možná mohl mít Luboš ještě i titul absolutního vítěze.
Já nyní vím, že jsem udělal v závěru několik chyb. Některé věci jsem teď dělal jinak, jednak mi hrozil váhový limit a ještě nemám přesně vychytaný předsoutěžní postup. Přece jen mám za sebou teprve první sezónu v mužích. Světoví závodníci soutěží roky a u mě je všechno teprve na začátku. Získal jsem další zkušenost a z chyb se poučím. Vím, že to chtělo ještě o měsíc delší přípravu. Odpočinu si a příští rok na podzim mám v plánu do toho jít znovu. Nyní se budu moct zase věnovat své kapele, v zimě opráším freeski a od jara nový freestyle kayak, který jsem si od léta moc neužil.
Chtěl bych moc poděkovat svým sponzorům za podporu. Jsou jimi výrobce nábytku Novatronic - Ing. Vladimír Mikulec, fitness vybavení a stylové oblečení Mad Max, doplňky výživy z Fitnessworld a Hammer Strength Fitness ve Vysočanech, kde trénuji a pracuji. Moc jsem svým sponzorům vděčný a věřím, že budeme spolupracovat nadále a příští rok dosáhnu svého cíle.
Více se o Borisovi dozvíte na jeho trenérských stránkách www.fitnesstrainer.cz.
Víte, že...
