Vzpomínka na zesnulého mistra Československa Jiřího Hovorku

Běh života je neúprosný a kromě těch příjemnějších momentů, kdy si připomínáme na našich webových stránkách různá kulatá výročí osobností naší kulturistiky, nám bohužel přináší stále více i těch mnohem smutnějších, kdy se musíme neodvratně loučit s osobnostmi, které spoluvytvářely historii našeho sportu. K těmto osobnostem se v prosinci minulého roku zařadil i mistr Československa z roku 1976 a jeden z nejvýraznějších protagonistů kulturistiky druhé poloviny sedmdesátých let v té nejnižší kategorii - Jiří Hovorka. Připomeňme si tedy jeho sportovní a životní dráhu.

Jiří Hovorka se narodil 11. října 1948 ve Zlíně a v dětství na základní škole rozhodně nepatřil mezi sportovní talenty, ba dokonce v šesté třídě zápasil se čtverkou z tělocviku, která mu kazila jinak dobré vysvědčení. Příčinou byla jeho v tehdejší době nepříliš častá obezita, se kterou se od dětství musel vyrovnávat. Ovšem na tuto situaci nerezignoval a jeho hlavním cílem bylo odstranit tento nedostatek. Vždyť kdo by se chtěl vystavovat posměchu svých spolužáků? Jirka si tedy našel cestu do oddílu sportovní gymnastiky a díky své píli a samozřejmě i vhodným dispozicím v podobě drobné postavy dělal takové pokroky, že po dvou letech pravidelného cvičení se již mohl pochlubit v osmé třídě jedničkou z tělocviku. Po základní škole absolvoval pětileté studium s maturitou, obor gumárenská technologie v národním podniku Rudý říjen Otrokovice, kde poté pracoval jako technolog výroby klínových řemenů. Ovšem nadále zůstával sportovní gymnastice věrný a pravidelně chodil třikrát týdně do oddílu, i když nezávodně. To se již opravdu za svoji postavu nemusel stydět.

Rok 1968 představoval zlomové dějinné okamžiky a převratné změny pro celou naši společnost, ale v osobní rovině i pro Jirku, bohužel v té negativní. Těžká a náhlá operace jícnu a žaludku změnila jeho život - zákaz jakékoli sportovní činnosti. Jirka sice měl i jiné koníčky, od 18 do 22 let hrál na bicí ve zlínské bigbítové kapele, ale život bez sportu si nedokázal představit. Vydržel tuto pro něho nesnesitelnou abstinenci celý rok a poté se začal poohlížet po takové aktivitě, která by pro něho byla vhodná, protože sportovní gymnastika již nepřipadala v úvahu. A v tomto momentě do jeho života vstupuje kulturistika prostřednictvím "starého známého" z gymnastiky, o tři roky staršího Bohumila Divílka. Ten mezitím přesedlal právě na kulturistiku a v Jirkovi rozpoznal talent pro tento sport. Společně cvičili s Karlem Fenikem, Petrem Kačerem a Láďou Bětákem v posilovně chlapeckého internátu učiliště ZPS Zlín. V krátkém období trénoval také v posilovně bývalého oddílu kulturistiky TJ Moravan Otrokovice. Jeho zdravotní problémy mu přinesly jednu výhodu, v době totalitního režimu nikoliv zanedbatelnou - nemusel absolvovat dvouletou základní vojenskou službu. Tréninkové dávky zvyšoval opatrně, ale žádné nepříznivé následky silového tréninku s činkami se neprojevovaly a pravidelný trénink se mu zalíbil do té míry, že se v roce 1971 odhodlal ke svému závodnímu debutu na nejnižší mistrovské soutěži, okresním přeboru v Želechovicích. A výsledek byla povzbudivá bronzová medaile. Ovšem na silně obsazeném krajském přeboru se mu již tolik nedařilo, a tak skončil s osmým místem v poli poražených. To ovšem Jirku od závodní činnosti nijak neodradilo, vždyť co mohl jako nováček očekávat? Následující rok 1972 opět získal bronzovou medaili, ale na soutěží o stupeň vyšší, na krajském přeboru ve Vyškově a díky tomu okusil již i atmosféru mistrovství Čech, třebaže na úspěch na této soutěži ještě neměl potřebnou výkonnost.

V roce 1973 na krajském přeboru se mu již blýskala na hrudi stříbrná medaile, ale ani to nestačilo na postup na mistrovství Čech. Jirka nebyl žádná "rychlokvaška" a pomalu a postupně se rok po roce zlepšoval. V roce 1974 opět druhé místo na krajském přeboru v Želechovicích, a to za prvním mistrem Československa z roku 1968 Petrem Kyprem, tedy dosáhl maximum možného. Díky vysokému bodovému hodnocení si zajistil účast na mistrovství Čech a skončil za tehdy neporazitelnou trojicí Tlapák, Dantlinger a Kypr na 4. místě. To znamenalo jediné, postup na mistrovství Československa do Komárna. A jak si vedl? Slibné sedmé místo. Tyto stále se zlepšující výsledky ho utvrdily v přesvědčení, že postupuje dobře a veškerá ta dřina není marná, ale přesto měl pocit, že je potřeba udělat některé změny, a tak přestoupil do renomovaného oddílu kulturistiky Tesly Brno. Navíc nacházel pochopení i u svého zaměstnavatele a vzhledem k tomu, že byl sice ženatý, ale manželství bylo bezdětné, tak ho ani starost o rodinu nijak nezatěžovala.

Veškeré změny přinesly své ovoce a Jirka v roce 1975 zaznamenal velký výkonnostní skok. První medaile z mistrovství Čech v Praze, a to bronzová, ovšem opět za borci minimálně evropské úrovně, tedy za Tlapákem a Dantlingerem, a Jirka jel s oprávněnými nadějemi na vynikající umístění na nejvyšší domácí soutěž do Púchova. Byť se před něho ještě probojoval Ladislav Čačo, tak přesto 4. místo znamenalo opět maximum možného a očekávaného. Ovšem jeho vystoupení bylo soudobým tiskem vysoce oceňováno, zvláště jeho pohybový projev a volná sestava, a tak byl považován za perspektivního borce, jehož čas teprve přijde… a tyto prognózy se nemýlily. Jirka se chtěl vyzávodit, tím se dostat do povědomí rozhodčích a ukázat své kvality. A výsledky se dostavily, protože zvítězil téměř na všech pohárových soutěžích. To mu vyneslo první pozici v žebříčku československých kulturistů v kategorii do 169 cm v roce 1975! A že tato taktika vyšla a on na sebe dostatečně upozornil i svazové funkcionáře a státního trenéra, tak o tom svědčí i jeho zařazení do širšího reprezentačního kádru.

Ne, nic není zadarmo a jeho tréninkové nasazení je z dnešního pohledu těžko představitelné. Posuďte sami: trénoval sedmkrát týdně dvoufázově, vstával v půl páté a do šesti trénoval v posilovně bývalého oddílu kulturistiky TJ Moravan Otrokovice. Pak rychle do práce a odpoledne opět od čtyř hodin do půl sedmé absolvoval druhou fázi tréninku… Aby takováto frekvence tréninku nebyla kontraproduktivní a nedošlo k přetrénování, tak Jirka věnoval velkou pozornost stravě, a to hlavně příjmu bílkovin - vždyť denně konzumoval půldruhého kilogramu hovězího masa a 2 kg tvarohu, k tomu ještě množství ovoce a zeleniny. Těžko napodobitelný příklad vůle a vytrvalosti! A toto téměř nelidské nasazení "přineslo ovoce" hned následující rok, kdy se dostal do životní formy a dosáhl nejlepších výsledků.

V roce 1976 nejprve "převálcoval" všechny své soupeře na krajském přeboru rozdílem třídy a poté zvítězil na mistrovství Čech v Jihlavě nad svým největším soupeřem Petrem Tlapákem, přičemž Robert Dantlinger se musel spokojit až s bronzovou medailí. Zde byl Hovorka hodnocen jako závodník, který zaznamenal největší pokrok, a to zvláště ve volné sestavě. Že toto vítězství nebyla náhoda, tak to Jirka musel potvrdit za tři týdny na mistrovství Československa ve Zlíně (tehdy Gottwaldov). A zde to byl opravdu souboj "na ostří nože", přičemž boj o titul se kupodivu zúžil pouze na Tlapáka a Hovorku, přičemž zkušený Dantlinger se prezentoval ve slabší formě bez šance na vítězství... Celá soutěž se tedy nesla v duchu mimořádné vyrovnanosti obou borců a o konečném vítězství Jirky Hovorky nakonec rozhodlo pouhých 150 setin bodů! Nutno přiznat, že mu značně nahrála změna pravidel v roce 1975, která zařadila na pořad soutěží relativní výkon v bench-pressu, a ten měl Jirka výrazně lepší než Tlapák, ale i Dantlinger. Jenom v superlativech se psalo o jeho volné sestavě, která získala třetí nejvyšší bodové hodnocení, a to za takovými borci, jako byli Petr Stach a Peter Uríček. Jirka si velmi dobře uvědomoval, jaký význam má volná sestava s dokonalou choreografií v souladu s dobře volenou hudbou umocněnou perfektním estetickým projevem. Léta tréninku sportovní gymnastiky zde stoprocentně zúročil v pohybové koordinaci, kterou se právě gymnasté vyznačují, a není náhodou, že v kulturistice se prosadila celá řada bývalých gymnastů, počínaje Petrem Kyprem, pokračujíc Bobem Divílkem a Petrem Tlapákem, a ke konci této řady je i MVDr. Libor Minařík… Ovšem ani při těchto predispozicích není dokonalá volná sestava "darem z nebes", ale výsledkem dlouhodobého nácviku - vždyť Jirka jí věnoval týden co týden 4 hodiny po celý rok!

V roce 1977 opět získal titul mistra Čech v Hradci Králové, kdy při neúčasti Tlapáka byl jeho jediným vážným soupeřem Dantlinger, který se ale musel spokojit se stříbrem. Kdo bude nejlepším československým kulturistou v kategorii do 169 cm, tak o tom se rozhodovalo v ostravském kině Vítek. Petr Tlapák vynechával celou sezonu, a tak se v podstatě opakoval souboj Dantlinger-Hovorka z mistrovství Čech, ale bohužel pro Jirku s obráceným výsledkem. Ovšem tyto souboje byly vždy tak těsné, že o vítězi často rozhodovala závěrečná volná sestava, která tentokrát vyzněla v neprospěch Hovorky.

Rok 1978 byl ve znamení návratu Petra Tlapáka, a tak bylo jasné, že boj o titul se opět rozšíří z dvojice na trojici víceméně zcela vyrovnaných kulturistů, což se potvrdilo jak na mistrovství Čech, tak na mistrovství Československa v Komárně. Konečné pořadí, kdy za vítězným Tlapákem se umístil Dantlinger a až za ním Hovorka, bylo zcela totožné na obou soutěžích. Za nimi sice zela výkonnostní propast, ale přesto znamenala bronzová medaile pro Jirku velké zklamání. Asi již v té době začal pomýšlet na zanechání závodní činnosti. Když nebyl vybrán do reprezentace na mistrovství Evropy, přestože vyhrál nominační závod, tak definitivně skončil, a to v pouhých třiceti letech…

Bezdětné manželství bylo rozvedeno v roce 1979, ale ještě v tomto roce se znovu oženil a z tohoto vztahu se narodila dcera a syn. Jirka se tedy plně věnoval rodině a svému civilnímu povolání, na kulturistiku ale nezanevřel a celý zbytek života, pokud mu to zdraví dovolovalo, pravidelně cvičil. Ve svém nitru měl celou tu dobu sen, provozovat vlastní posilovnu a věnovat se kulturistice a fitness profesně. Po sametové revoluci se konečně dočkal a otevřel si fit centrum Sport studio Zlín v nově vybudovaném městském objektu, který měl původně sloužit jako agitační středisko. Posilovnu provozoval nejprve sám s pomocí manželky, poté s Karlem Fenikem a po jeho odchodu s kamarádem Evženem Červinkou. Poslední roky zase sám s manželkou a v roce 2016 po 26 letech tuto činnost ukončil. Kromě pravidelného cvičení se po čtyřicítce stala jeho vášní cyklistika, a to jak horská, tak silniční. V roce 2019 onemocněl chronickým zánětem slinivky a na podzim 2020 prodělal cévní mozkovou příhodu, kterou se mu ale podařilo zdárně překonat. Ovšem jeho stav se stále zhoršoval a po těžké nemoci zemřel doma v kruhu rodiny 23. prosince 2022.