S Janou Bendovou jsem se sešla ještě na letišti po příletu z Arnold Classic Europe 2012, kde vybojovala nádherné čtvrté místo! Po svém triumfu na MS, odkud si přivezla domů bronzovou medaili to tak bylo jen dalším utvrzením se, že forma letos skutečně vyšla. I přesto, že kvůli oslabené imunitě z předsoutěžních příprav přijela Jana "trochu" nachlazená, tak se s Vámi chtěla podělit o své dojmy a vzpomínky na obě velké soutěže.
Jano, vraťme se pro začátek ještě o pár let zpátky, z dřívějších dob vás známe jako závodnici v kategorii bodyfitness, nyní vás můžeme vidět na pódiu mezi kulturistkami. Co vás přivedlo k této změně, čím vás oslovila právě kulturistika?
Kulturistika byla vždycky moje srdeční záležitost, líbí se mi, jen jsem si myslela, že na to stále ještě nemám, že jsem malá. Do kulturistiky jsem přešla až na popud Věrky Mikulcové - díky Věrko! V roce 2010 jsem vyhrála mistrovství Moravy a Slezska v kategorii bodyfitness a na republiku jsem pak už šla do kulturistiky. Měla v tom prsty tedy Věrka Mikulcová a Zdenka Razýmová. Co bylo ale pro kulturistiku potřeba doladit, tak to byly jednoznačně nohy, ty u mě vždycky zaostávaly. Protože jsem hodně jezdila na kole a na koni, tak jsem je z tréninku vypouštěla a to byla velká chyba. Proto se teď zaměřuji hlavně na ně - cvičím velké váhy, hodně opakování a podobně.
Bodyfitnessky mi přijdou jako takové kopretinky, musí být hezky stavěné, malé svaly, ale já jsem odmala pracovala těžce na poli, takže jsem taková robustnější. Ani jsem se tam moc necítila.
Letos na jaře jsme vás na soutěžních pódiích neviděli, čím to?
Já jsem dodělávala v té době vysokou školu. Bylo hodně náročné skloubit studium, práci a tréninky. Proto jsem přípravu na jaro vypustila. Školu jsem studovala především pro zvýšení kvalifikace, ale byla pro mě i takovým motorem pro soustředění se a abych byla mezi lidmi a vstřebávala nové informace. Mohu říct, že za 5 let studia mám skvělé kamarádky, které, když mi v životě bylo nejhůř, stály při mně a držely mne nad vodou. Martino, Hanko, Ivo, Markéto a i Péťo - díky!
Nějaký ten rok už se na soutěžních pódiích pohybujete, dalo by se říci, že je pro vás soutěžní příprava jednodušší? Že už víte, co na vás funguje?
To ne, každý rok je tělo úplně jiné. Člověk už sice ví, co asi zabere, ale vždycky to tělo zareaguje trochu jinak. Nemohu říct, že co mi fungovalo letos, bude fungovat i příští rok.
Jak dlouho dopředu jste zahájila letos přípravu před mistrovstvím světa?
S přípravou jsem začala asi tři čtvrtě roku dopředu, ale bylo to pořád takové, že bych se chtěla MS zúčastnit a člověk tak podle toho cvičí, ale pak zase v průběhu doby přicházely otázky jestli ano, nebo ne. Pořád se to formuje v člověku, jestli má přitlačit ještě v té přípravě, nebo ne. Já našla ve cvičení takový další smysl svého života.
Do Polska jste dorazili v pátek 5. 10. 2012. Semifinále probíhalo v sobotu 6. 10. a finálová kola pak následující den. Bylo možné už nějak během semifinálového porovnávání odhadnout, že člověk postupuje dál? Jak se vám tam vlastně závodilo?
Během semifinále už to bylo jasné. Všichni, kdo mě viděli stát v té řadě, mi říkali, že finále bude. Já jsem ráda za to finále a jsem ráda i za to třetí místo.
No, aby ne! Vždyť to je nádherný úspěch!
Jinak musím říct, že všechno tam bylo perfektní, jídlo připravené pro závodníky, organizace výborná, závěrečný banket… Prostě super! Také bych chtěla zmínit, že organizace ze strany svazu byla výborná. Doprava, kdy jsme měli celý autobus pro sebe, dostali jsme i reprezentační soupravy, od Nutrendu jsme dostali nějaké suplementy.
Jaká byla v Polsku konkurence? Tušila jste vůbec, když jste jela na závody, že by to mohla být medaile?
Moje přání bylo dostat se do finále. To samé pak na Arnold Classic, ale když jsem tam pak viděla tu plejádu závodnic, tak jsem si říkala: „No, ty jo, tak jestli se dostanu do finále, tak jsem asi fakt dobrá.“ A nakonec z toho bylo čtvrté místo. A za to jsem opravdu ráda. I když si pak člověk říká: „Mohla jsi být třetí… mohla jsi být aspoň druhá na mistrovství světa.“ Člověk při vyhlašování čeká to své jméno, a pak, když už tam stojíte mezi posledními, které ještě nevyhlásili, tak už je to super. A říkám si: „Tak už jsem tam, kde jsem chtěla být.“
Byly slzičky štěstí?
V tu chvíli ne, ale radost ano.
Pozoruje člověk svoji konkurenci i během přípravy v zákulisí?
Tak to já nedělám, snažím se soustředit jen sama na sebe a nedívám se na druhé, protože já to neodhadnu. Člověk si řekne: „Ano, vypadám lépe.“ Ale pokud si vedle toho druhého stoupnete, tak zjistíte, že ten má zase lepší to nebo ono. Porovnání patří do rukou rozhodčích.
Radí Vám někdo během přípravy, nebo jedete sama na sebe?
V závěru přípravy nade mnou ten varovný ukazovák držela Zdenka. Jídlo a celkovou přípravu jsem jak letos, tak i na podzim minulého roku řešila s Viktorem Hellem. On je, musím říct, studnice vědomostí. Kdykoli za ním přijdu na nějakou konzultaci nebo s tím, že se mi něco nedaří, tak vždycky poradí, najde řešení - klobouk před ním dolů. Se Zdenkou jsem pak řešila, ostatně asi jako každá závodnice, co se chystala na MS, hlavně cvičení. To je takový expert na tréninky. (úsměv)
Jak hodnotí váš úspěch a celkově to, že se věnujete tomuto sportu, vaše okolí?
Nedívám se a nevnímám názory okolí. Tento sport jsem si vybrala, mně se líbí a hlavně se líbí i mým dětem. Můj syn mě v tom podporuje, i když je daleko, takže vždycky když mu napíšu, jak jsem skončila, tak odpovídá: „Super, mami, makej, makej!“ On mi dodává energii do života. A Barunka… věřím, že se na mne také kouká...
Volnou sestavu nacvičujete sama, nebo s někým dolaďujete prvky?
Volnou sestavu nenacvičuju moc dlouho dopředu a letos mi pomáhala Zdenka. Nevím, jak moc se povedla a jak moc se líbila, to nemohu ani posoudit, ani jsem ji ještě neviděla. Asi tam je ještě co pilovat, pohyby nedotahuju až do konce, ale myslím, že se to zlepší, jestli v tom budu pokračovat dál.
Býváte na pódiu nervózní? Nebo jste už naprosto v klidu a užíváte si to tam?
Určitě na pódiu nervozita je. Já mám vždycky hrozné nervy, i když to na sobě třeba nedávám znát, ale to si myslím, že má každý. Když ale pak začnu cvičit během volné sestavy a chytnu se té hudby, tak už je to o něco mírnější. Víc se pak mohu soustředit.
Vaše forma je letos životní, je tedy ještě něco, co je potřeba zlepšovat?
Vždycky je v čem přidat, vždy je co zlepšovat, ale hlavní je, dle mého názoru, zachovat symetrii a pak zlepšovat a vylaďovat nedostatky - tedy celé tělo.
Mezi mistrovstvím světa a Arnold Classic Europe 2012 byl pouhý týden, skočila jste tedy rovnou do tréninkového procesu?
Tak zašla jsem do posilovny, ale vždycky si říkám, co už jsem nenahonila, to už nedoženu. Spíš jsem se soustředila na stravu, abych ji dodržela. Také jsem musela začít zase se superkompenzací. Byla to krátká doba mezi soutěžemi, to ano. Dieta jako taková mi nevadí, to k tomuhle sportu prostě patří. Je pravda, že je člověk pak trochu více popudlivý, takže v práci moc nemluvím a jsem tam jako taková tichá myška. Já to dlouho na sobě nedám znát, že jsem nervózní, ale jak už pak začnu, tak už to stojí za to. (úsměv)
Rozhodnutí startovat na AC přišlo z vaší strany, nebo na popud někoho?
Tak já si říkala, že když už je ta forma dobrá, tak proč to nezkusit. Navíc u mě hraje už i věk svoji roli a za rok? Kdo ví, co bude za rok… Proč to oddalovat. Bylo to takové spontánní. Když se rozhodovalo, kdo chce jet na Arnold Classic, tak jsem se jen poradila se Zdenkou a s Viktorem, zda na to mám, nebo nemám, protože jsem chtěla vědět, jestli „ano, máš na to“, nebo „uděláš si výlet“. Kdyby mi řekli „uděláš si výlet“, tak bych tam nejezdila.
Chtěla byste tedy zkusit i příští rok?
Nevím, asi spíš ne, ale nechci dělat nějaké závěry. Člověk nikdy nemůže říkat dopředu, co bude. Třeba ta forma za rok bude taky dobrá a řeknu si: „Tak aspoň to třetí místo na tom Arnold Classic.“ (smích)
Dalo by se porovnat, v čem se liší Arnold Classic a mistrovství světa?
Tak Arnold je z organizačního hlediska hrůza. Nevětrané prostory, žádné jídlo k dispozici - to si tam všechno dáváte sám. Člověk tam má „nervy na špagátě“. Nebýt Zdenky Razýmové, Slávka Vinogradova a Tomáše Bureše, kteří tam s vypětím běhali, tak by se to asi těžko zvládlo. Co bylo ale dobré, že bylo semifinále a finále v jeden den, takže člověk byl rychle hotový. Ale tam je to prostě jinak jak v cirkuse - velké množství stánků, tam hraje hudba, tam někdo cvičí na provaze, tam se někdo rozcvičuje, nemáte si ani kam dát věci… A teď vy stojíte na pódiu, které je málo osvětlené, takže svaly nejsou vidět. Strašný šrumec. Každý se těší na Arnolda, že to bude něco velkého, něco důstojného - a místo toho si tam připadáte jak v cirkuse. Je to prostě nedůstojné, nedůstojné tomu, co do toho dáte za dřinu, co zaplatíte za startovné a všechny ostatní výdaje.
Co bylo pro vás větším zážitkem - mistrovství světa, nebo Arnold Classic Europe?
Řekla bych, že obě dvě ty soutěže. Každá má v sobě něco jiného. Kategorie ženské kulturistiky na AC je bez rozdílu vah, tam ta konkurence byla obrovská. Když jsem prošla eliminací, tak jsem byla hrozně ráda.
Vaše kategorie šla na řadu hned v pátek a ještě tentýž den bylo vyhlášení vítězů. Jaký pro vás následoval program v sobotu a v neděli?
My jsme chtěli vidět všechny kategorie. V sobotu byla kategorie bodyfitness, kde jsme měli také své zástupce, v neděli byli chlapi, což mě velice přitahuje. To jsou velké váhové kategorie. A že jich tam bylo! Před všemi smekám, kdo se na to nachystal a šel do toho.
Jaký je to pocit potkávat takové velké osobnosti tváří v tvář?
Je to zážitek! (smích) Zážitek, že je můžete takhle potkat. Měli jsme možnost jít se podívat i na závody profesionálů, to bylo taky úžasné.
Jak jste zvládala finanční náročnost celé přípravy. Máte nějakého sponzora, nebo si všechno hradíte sama?
Sponzora žádného nemám, já nejsem ten typ, co by někoho oslovoval a žádal o sponzorství. Takže všechno si hradím ze svého. Určitě bych byla ráda, kdyby se někdo našel a řekl: „Jo, my bychom ti přispěli nějakou částku, kdybys udělala formu třeba jako letos.“ Nebo kdyby přispěli nějakými suplementy nebo něčím takovým, tak to bych byla určitě velmi ráda.
Kam budou směřovat vaše kroky dál?
Určitě se připravím na závody, ale zatím si odpočinu, budu se věnovat Antinárii (můj kůň) a uvidí se časem co a jak.
Komu byste závěrem chtěla poděkovat?
Jak už jsem zmínila, tak určitě Viktoru Hellovi, Zdence Razýmové, Evě Sukupové a pak také mému “sparingpartnerovi“ Petru Havlíčkovi, klukům ve fitku, co jsou samý smích a vtípek - Romanu Jurákovi a Michalu Velkovi. Zdeňku Dryákovi, který mi nafotil krásné fotečky. Díky patří i mé sestře Martě s manželem, u kterých jsem vždy našla útočiště, když mi bylo nejhůř. Díky patří prostě všem, co mi to přáli, a i těm, co mi to nepřáli. Byl to cíl, který jsem chtěla, šla za ním a splnila jsem si jej. Co bude zítra nebo za rok, nikdo neví.
Kompenzační cvičení do firmy v k...
