Když mluvíte s Martinou Habovou, nejde ji neobdivovat. Má ohromný tah na branku a disciplínu, o které se většině z nás může jenom zdát. Navíc to má v hlavě dobře nastavené. Nehledá překážky, ale možnosti. Na závody je schopná se kvalitně připravit, i když pracuje v třísměnném provozu. Zralejší věk vidí jako výhodu, ne handicap. Začtěte se a nechte se inspirovat touto silnou ženou, která se právě chystá na svůj první start na mistrovství Evropy.
Martino, kam se datuje počátek Vašeho velkého kamarádství se železem a kulturistikou?
S kulturistikou jsem začala v roce 2000. Od roku 2004 závodím.
Proč právě kulturistika? Kde se vzal ten impuls, inspirace, motivace?
Sportovala jsem od malička. Závodně jsem hrála volejbal, pak jsem si ještě přibrala lední hokej. Jenže když jsem začala pracovat na směny a k tomu dojížděla, musela jsem se toho vzdát. Nemohla jsem pravidelně chodit na tréninky, takže mě trenérka ani neobsazovala na zápasy a bez nich mě to nebavilo. Hledala jsem tedy sport, který by šel skloubit s mojí prací.
A pak mě na zábavě oslovili kluci z kulturistiky, jestli to nechci zkusit. Já tou dobou byla dost vysportovaná, základ tam tedy už byl, tak jsem si řekla, proč ne. A našla jsem se v tom.
Závodit jste začínala jako bodyfitnesska?
Ne, začínala jsem jako kulturistka. Ale pamatuji se, jak si ze mě rozhodčí na mých prvních závodech dělali legraci, že prý: "Máme tu jednu podvyživenou kulturistku." (smích) Já mám totiž docela problém s objemem. Bodyfitness mi ale sedí, je to takový zlatý střed. Svalovina už tam musí být, pořád je to ale ženské.
Tomuto sportu se věnujete víc než dvacet let. Vnímáte změny přicházející s věkem? Musíte teď po padesátce dělat něco jinak než dřív?
Vlastně ani ne. Trénink se mi nezměnil, pořád jedu to samé, ve stejné frekvenci. Řekla bych ale, že důležité je hlavně nastavení hlavy. Já nikdy nepočítala, kolik je mi let. Neřešila jsem to. Samozřejmě, jako ženy to máme složitější kvůli hormonům, tam změny jsou. Ale změny přicházejí celý život a je dobré je přijímat a nehroutit se z nich. Já teď ze svého věku spíš benefituji. Jak jsem starší, už se mi nedrží ani voda, ani tuky, forma jde úplně sama. A líbí se mi, jak je těmi oddřenými roky tvrdší a kvalitnější. Dlouhodobá práce je prostě vidět.
Věřím, že Vaše tělo už velmi dobře ví, co po něm chcete, ale forma se přesto sama neudělá. Jak je možné připravit se na soutěž za třísměnného pracovního provozu?
Je to o tom, jak si to nastavíte. Musí se víc plánovat, ale jde to. Hodně mi pomáhá přítel Martin Hout, který se připravuje se mnou. Pomáháme si vzájemně, ať už jde o jídlo, nebo tréninky. Neumím si představit, že by v tom jeden z nás nebyl. Velkou podporou je pro mě i můj úžasný synek Jaroušek a nemohu zapomenout na zaměstnavatele Toyoda Gosei Czech, s.r.o., který mi umožňuje závodit. Od něj a od rady města Kadaň jsem také získala individuální dotaci na ME, za kterou jsem velmi vděčná. Velké díky patří mým kolegyním a kolegům, kteří za mě musí pracovat, když já si plním své sny.
Tak jim to pak dejte přečíst. (smích) A co trenér? Máte nějakého nebo si přípravu řídíte sama?
V objemové fázi trénuji sama s přítelem, s předsoutěžní přípravou mi pomáhá trenérka Kateřina Měřínská. Je skvělá. Mrkne na mě a hned vidí, kde přidat, kde ubrat. Jak s jídlem, tak s tréninkem. Moc si její práce i času, který mi věnuje, vážím.
Martino, Vy jste teď měla dvouletou soutěžní pauzu a v ní plánovanou operaci. Chtělo se Vám vůbec do té dřiny soutěžní přípravy zase naskočit? Nenapadlo Vás ani na chvilku, že byste mohla trochu zvolnit, udělat si život víc "na pohodu"?
Naopak. Tu pauzu jsem využila k tomu, abych zapracovala na objemu. Dva měsíce jsem si dala volno od cvičení. Ze zkušenosti vím, že když tělu dopřejete odpočinek, vrátí vám to.
Neslýcháte občas ze svého okolí, jestli na závodění už nejste "stará"?
To slýchám už deset let! (smích) Ale tak to v životě chodí. Jsou lidé, kteří vám fandí, a jiní, kteří vám nepřejí. Ale z těch já si nic nedělám. Žiju tak, jak mě baví. Mám ráda disciplínu, posouvání se a překonávání vlastních hranic.
To je mentální nastavení vítěze, řekla bych. Byla jste vždycky tak cílevědomá a disciplinovaná?
Řekla bych, že je to můj povahový rys. Vždycky jsem šla do extrémů, vždycky jsem chtěla být lepší. Mám v sobě takový motor, který mi říká: "Běž dál, ještě to jde." A až to nepůjde, tak to nepůjde…
A jde to i po těch letech? Je stále možné se zlepšovat?
Určitě. Čím déle závodím, tím jsou svaly kvalitnější. Když na něčem makám v objemu, v další přípravě se to projeví. Nevěřím, že jsou vůbec nějaké limity…
Díky své píli a nasazení se zakrátko ukážete i na mistrovství Evropy. Byla to meta, za kterou jste si dlouhodobě šla, nebo prostě přišla příležitost, kterou jste popadla za pačesy?
Tu myšlenku jsem měla v hlavě už delší dobu. I kolegové na závodech mi říkali, jak to, že ještě nejsem na "Evropě". Moje trenérka s nimi byla zajedno. Jenže já věděla, že to bude finančně dost náročné, tak jsem to odkládala. Ale když jsem pak podstoupila operaci křečových žil, které byly v dietě dost vidět, řekla jsem si, že teď už můžu. Že zkusím nominaci a uvidím. Kdybych to nezkusila, celý život bych si to vyčítala.
A ono to vyšlo, gratuluji! A přeji, ať se Vám na mistrovství Evropy daří!
