Viktorie Kmentová před ME: Jsem vděčná svému tělu, a hlavně svému okolí, bez kterého bych tu nebyla

Jedete na mistrovství Evropy? Dejte o sobě vědět!

[Text: Viktorie Kmentová] Ahoj všem čtenářům, chtěla bych se s Vámi podělit o svou cestu k závodění a fitness. Prvně by mě ani v nejhlubším snu nenapadlo, že bych někdy mohla něco takového psát. Abych byla upřímná, neměla jsem nikdy ani tucha o nějakém závodění žen v kulturistice.

Poprvé jsem o fitness slyšela asi ve svých dvanácti, když nám poprvé nařídili karanténu kvůli COVID-19. Byla jsem jen doma a nudila se, tak jsem dost sjížděla sociální sítě. Bohužel si to můj mozek na základě mnohých informací převzal lehce jinak a pomalu jsem začala padat do poruchy příjmu potravy. Od svých třinácti let jsem byla posedlá jídlem, pohybem, svou postavou a vším, co se v tu dobu považovalo za fitness směr. Byla to velmi dlouhá doba, která začala vrcholit v mých patnácti. Má váha a zdravotní stav, jak fyzický, tak psychický, začaly padat velmi dolů. Nebyla jsem schopna prakticky ničeho, jen toho, abych byla co nejhubenější, nejméně jedící, a hlavně aby mě všichni měli za největšího sportovce.

Došla jsem do bodu, kdy mi váha nebyla schopna změřit ani procento tuku, a byla mi doporučena hospitalizace nejprve v nemocnici a následně na psychiatrii. Pro tohle jsem se ale ve svých patnácti rozhodnout nechtěla a řekla jsem si, že to zvládnu bez toho. Díky tomu jsem poznala a zažila první zkušenost s trenérem. Společně s rodiči jsme oslovili Kateřinu Prokop a tady to vše začalo.

Rozhodně nepřipadalo v úvahu nějaké posilování, nejdřív bylo třeba najít cestu ke zdravému tělu, a hlavně sama k sobě. Kačka mi začala vysvětlovat, k čemu vlastně jídlo potřebuji a proč se ho nemusím bát. Myslím, že je namístě zmínit, že jsem nebyla schopna sníst ani kousek okurky.

Začala jsem se pomalu znovu učit jíst. Trvalo to několik měsíců, týdnů, hodin a myslela jsem si, že z toho není cesta ven. Po dlouhé práci s tělem, ale hlavně s hlavou, jsem se dostala na fyzicky zdravou váhu a začala silově cvičit. Začalo mě to velmi bavit a zůstala jsem u toho. Mezitím se Kačka připravovala na své závody a já se o to začala lehce zajímat a prvně tak slyšela o bikiny fitness.

Když jsem měla pocit, že je konečně zase trochu dobře, cvičím si, jím, mám i docela dobrou náladu, přišel další pád, a to doslova. Spadla jsem z koně a zlomila si tři obratle. Tudíž jsem nakonec v té nemocnici skončila. Dlouho jsem nemohla nic moc dělat. I toto období jsem nakonec nějak překonala a začala se připravovat na své úplně první zkušenosti se závoděním.

Své první závody jsem absolvovala na podzim roku 2025, a to kondiční závody v kategorii bikiny fitness dorostenek a juniorek. Skončila jsem hned na druhém a třetím místě. Bylo to pro mě jako znovuzrození a chtěla jsem znovu a víc.

Pokračovala jsem tedy v přípravě a mezitím jsem se dozvěděla, že existuje nějaká nominace na ME. Předtím jsem neměla ani tucha, že se něco takového koná. A řekli jsme si, že za zkoušku, jestli se budu našemu svazu líbit, nic nedám. Neměla jsem žádná očekávání a šla tam s tím, že pravděpodobně sedmnáctiletou holku, která cvičí rok a půl, asi nikam nenominují. No a teď píši toto.

Mezi přípravou na ME jsem si odskočila na mistrovství Moravy a Slezska 2026 a následně na mistrovství České republiky. Teď se neuvěřitelně těším na cestu do Španělska a zážitky na celý život. Jsem vděčná svému tělu, a hlavně svému okolí, bez kterého bych tu doslova nebyla.