V termínu 13. - 17. listopadu se ve Španělsku uskuteční Mistrovství světa ve fitness, jedna z nejprestižnějších akcí roku tohoto sportu. Santa Susanna se opět blýskne přehlídkou vypracovaných svalnatých těl a jejich profesionální prezentací. Českou republiku bude na šampionátu zastupovat mimo jiné i Lucie Gažko Jakešová, která přípravě na podzimní soutěžní sezónu věnovala měsíce, ovšem fitness svět je jejím domovem i rodinou již roky. V rozhovoru Lucka přibližuje nejen samotnou soutěžní přípravu, ale i svůj přístup k tréninku a sportovní cíle.
Lucko, mistrovství světa je za dveřmi. Jak se cítíte a co říkáte své formě? S jakými partiemi jste spokojená a kde vidíte ještě rezervy?
Zdravím čtenáře Ronnie.cz. Jak se momentálně cítím? Jako když mě přejel parní válec. (smích)
Ale kdo prochází přípravou a je závodník, tak ví, že tento stav je naprosto normální. Za ta léta žádné překvapení.
Co se týče formy, já asi nikdy spokojená nebudu, protože vím, jaké slabiny mám. Mám je dané geneticky, ale i přesto na nich s trenérem makáme a zlepšujeme je. Rezervy ještě jsou, ale mám ještě chvíli času, takže jsem celkem v klidu. Své tělo už znám a vím, co si můžu dovolit a co ne.
Jak probíhala letošní příprava? Jedete podle zaběhlého scénáře nebo je prostor i trochu experimentovat a hledat způsob, jak tělo donutit spolupracovat co nejlépe?
Jelikož jsem odjela jarní sezónu, nebyl moc prostor na oddych,
takže jsem makala v podstatě celý rok, jen jsme asi na měsíc vydechli od
tvrdé diety. Ale jelikož jsem měla v hlavě, že jdu na podzim, tak jsem ani moc "neprasila" a od závodů jsem přibrala cca kilo a půl. Co se týče přípravy, jedeme bomby s tím, že trenér se hodně zaměřuje na mé slabiny.
Neustále měníme tréninky, abychom tělo co nejvíce šokovali.
Zažila jste někdy delší období, kdy forma stagnovala a Vy nevěděla, co s tím?
Stagnace? To slovo nemám ráda! (smích) Asi každý závodník to zažil, ale u
mě je to spíše o hlavě. Pokud cítím stagnaci, zvýším příjem sacharidů (vše konzultuji s trenérem), vypnu na den hlavu a tělo dostane impuls a jede se dál.
Jste už ostřílenou závodnicí. Co Vás i po letech dřiny žene stále dopředu?
Co mě pořád žene dopředu? Dobrá otázka. Upřímně, dnes ty výjezdy na závody. Že si to v té naší fitness komunitě umíme udělat hezké. Hlavně jsme všichni, jak já říkám, mentálně švihnutý.
To, že to prožíváme společně a vypadneme odsud. Musím říct, že si to fakt užíváme, tu legraci, to stejné vypětí, energii neenergii.
Další věc, která mě motivuje, je ukazovat lidem, že i v pozdním věku se dá s tělem pracovat.
Lidé pak mají větší důvěru. Kdybych měla 90 kg jako trenér, moc klientů by to nemotivovalo. Za tohle dostanu určitě hejty, ale říkám, jak to vnímám. (smích) Kdybyste přišli například k zubaři a on na vás otevřel vykotlanou pusu, tak už k němu asi také nepřijdete.
To jistě. Vybavíte si ještě Váš úplně první závod? Jak na něj dnes vzpomínáte?
Můj první start byl v roce 2013, byla jsem nepolíbená, nezkušená, nevěděla jsem absolutně nic, ale o to víc mě bavilo sbírat zkušenosti od starších, zkušenějších. Neměla jsem žádné ambice, jen mě bavila ta transformace těla. Chtěla jsem na nějaké kondičky pro začátečníky, jenže můj trenér řekl: "Neexistuje!" Šla jsem tedy na mistrovství Čech, kde jsem se umístila na třetím místě, a následně na mistrovství republiky jsem skončila čtvrtá. Pro mě to byl absolutně neskutečný úspěch, ale neuměla jsem pózovat a to mi ubralo body.
Když se ohlédnete ke svým začátkům a srovnáte to s dneškem, v čem jste se jako závodnice nejvíc změnila?
Také dobrá otázka. V čem jsem se změnila? Asi úplně ve všem. Za ty roky sbíráte zkušenosti, pronikáte do toho zákulisí, neustále se učíte, zlepšujete. Koukáte na to zepředu, zezadu, zprava a zleva. Dříve to bylo, že na vše pohlížíte zprava nebo zleva. Vidíte jen ty zářivé plavky a reflektory, neposloucháte tělo, jedete na krev. Dnes už tělo poslouchám a nejedu přes bolest. Je to spíše o pocitech a vnímání. Každopádně jsem za to vděčná, protože se neustále rozvíjíte a učíte.
Jak se během let změnil Vás přístup k tréninku? Funguje Vaše tělo nyní jinak než dřív?
Dáváte mi samé skvělé otázky. (úsměv) Cvičit jsem začala ve 28 letech. Plácala jsem se v tom asi jako každý.
Ve 29 letech jsem cvičila pod trenérem, který mi ukázal tvrdé tréninky, ale na stage jsem si dovolila jít až ve 33
letech. Měla jsem pokoru a neodvážila se postavit po půl roce na prkna, jak je
dnes dost častý jev. Byla jsem nesmrtelná, jenže se přehoupla čtyřicítka a už to tak snadno nešlo, potřebovala jsem více regenerace. Dnes je mi skoro 46
let a už bych potřebovala naložit do nějaké olejové lázně, aby mi nepraskalo a nekřupalo tělo.
Takže ano, čím jsem starší, tím více to bolí, a čím jsem starší, tím více mi trenér nakládá. (smích) Ale to říkám v dobrém slova smyslu, jsem mu za to vděčná.
Kdo je Vaší největší podporou, když jdete s přípravou do finále a je to fakt těžké?
Mou největší oporou je můj muž, který závodí v silovém trojboji, takže dietu opravdu nedrží. Teď tady sedí a baští celé balení
Toffifee a já chroupu rýžáky nebo okurku. No a další muž je můj trenér. Je to
státní trenér ve svazu kulturistiky Martin Novotný, jsem pod jeho křídly už
dvanáctý rok a jemu jsem nejvíc vděčná za všechny ty úspěchy a tituly. Díky němu jsem tam, kde jsem, a umím, co umím. On je prostě božan.
Za ty roky ví, jak na mě, co zlepšit. Pamatuji si jedny závody, kdy jsem ze
třiačtyřiceti holek byla třináctá a měla jsem pocit, že jsem ho strašně zklamala. Stála jsem tam s tou klepací bradou a říkám mu: "Jsem tě zklamala, viď?"
On na mě vytřeštil oči a říká: "Bože, co blbneš, vůbec ne, měla jsi životní formu. A že rozhodli takhle, to není tvé pochybení, netrap se tím." Za tohle jsem mu vždy nesmírně vděčná, protože já to beru jako svoje pochybení, ne jeho.
No a pak nemohu nezmínit ty lidi kolem mě, kteří mi fandí, drží pěsti a stojím jim za to, aby dojeli na závody ve svém volném čase a vynaložili ty náklady spojené s tím. A v neposlední řadě jsem vděčná všem sponzorům, bez nich by to opravdu nešlo.
Máte někoho, kdo je Vám inspirací, ať už v rámci fitness scény, nebo obecně v životě?
Mou inspirací už v dětství byla Cory Everson, to je prostě nádherná baba.
No a další Zuzka Kořínková. Už jako malá jsem říkala: "Ježiš, já bych také chtěla jednou mít svaly a být v časopise o kulturistice." (smích) Jen jsem se k tomu dostala až v pozdějším věku. Těch vzorů by bylo samozřejmě více, ale Cory byla úplně první.
Kam byste se ještě chtěla posunout, čeho ještě byste chtěla ve sportu dosáhnout?
Čeho bych chtěla ještě dosáhnout? Já ani nevím. Vím, kde jsem, znám svoje hranice, limity a za ty já nepůjdu. Takže když někdo řekne, že chce na Olympii, a nemá například šíři ramen jako já geneticky... To já za sebe rozhodně neřeknu, že se chci posunout na Olympii. Vím, kde je mé místo, na co mám a na co nemám. Stejně jako když jsem vyhrála první profi kartu, tak se mě Martin ptá:
"Půjdeme do profi?" A já: "Ne, Marti, co bych tam dělala, viděls ty holky? Záda jak letiště, ramena jak bagry, já bych jim tam mohla tak maximálně podávat ručník." (smích) Takže se nikam nedrápu a jedu si tu svoji lajnu v amatérech. Když to cinkne, je to obrovská radost, když ne, chleba levnější nebude. Nehroutím se z toho. Dělám to, protože mě to baví a miluju to.
Kdybyste měla jednou větou popsat, co pro Vás tenhle sport znamená, jak by zněla?
Jednou větou bych řekla životní styl, radost, únik od všeho.
Tak ať Vám dělá radost i nadále.
Víte, že...
