Gabča Hejná je česká soutěžní stálice. Dříve závodila v bodyfitness, dnes soutěží ve figure v nejprestižnější profesionální lize IFBB Jima Maniona. Rok co rok se objevuje na pódiích a zkouší různé přístupy k přípravě. Vše vyústilo v její nejčerstvější úspěch - bronzovou medaili z
profesionální soutěže v Koreji, kde před ní skončily stříbrná Adela Ondrejovičová a zlatá Tereza Linhartová.
Gabčo, máš za sebou největší kariérní úspěch. Je to tak?
Ano, asi bych to tak brala. Ale pro mě je úspěch vždycky, když přijdu s lepší formou a jsem spokojená. Doposud pro mě byla největším úspěchem profi karta, ale tohle třetí místo v Koreji je pro mě opravdu jako vítězství. Přede mnou už byla jen Terka Linhartová a Adela Ondrejovičová. A říkám ti, pózovat v prvním calloutu celou dobu vedle Adely byl neskutečně krásný pocit!
Závody v Koreji, proč právě ty? To asi nebyl levný výlet.
Rozhodla jsem se pro Koreu proto, že ráda cestuju a po téhle sezóně chci začít víc žít. Cestovat, poznávat svět. Ve stejném termínu byly závody v Bulharsku, kde jsem měla debut v roce 2023, tak jsem si řekla, že letos zkusím něco jiného a rovnou úplně jiný svět.
Na kolik vůbec takový závodní trip vyjde?
Každý to má asi jinak, ale já nešetřím na ubytování ani na jídle a už vůbec ne na nákupech. Vždycky si beru celý apartmán, abych měla všechno po ruce a cítila se dobře. To je samozřejmě dražší. I jídlo tam bylo dost drahé, hlavně kuřecí maso bylo nedostatkové. S letenkou, ubytováním a útratou za 16 dní, co jsem tam byla, bych to zaokrouhlila na zhruba 50 000 Kč.
Letěla jsi sama?
Ano, letěla jsem sama.
Do Asie jsi letěla s předstihem. Chtěla jsi předejít problémům s aklimatizací nebo sis chtěla prostě užít novou zemi?
Obojí. Byla jsem v Asii poprvé, takže jsem netušila, jak moje tělo zareaguje na časový posun. Jednou jsem letěla do USA a nabrala jsem asi pět kilo vody. Trvalo mi týden, než jsem se z toho dostala, takže jsem radši letěla dřív. I když mi říkali, že do Asie to bývá lepší, nechtěla jsem riskovat. A samozřejmě, když už letíš tak daleko, chceš tu zemi trochu poznat, i když v superkompenzaci si toho člověk moc neužije. (smích)
Jaké máš dojmy z tamních posiloven? A kolik stál vstup?
Posilovna je tam doslova na každém rohu. Já si vybrala jednu kousek od ubytování - menší, ale měla všechno, co jsem potřebovala. Co mě překvapilo, v posilovně ti půjčí i oblečení a ručník! Vstup vyšel asi na 300 Kč, větší fitka kolem 400 - 500 Kč. Personál byl strašně milý, vždycky se usmívali a zdravili. Jen problém byl v tom, že v celém Soulu se skoro vůbec nemluví anglicky, což mě překvapilo.
Tvoje postava často budí pozornost i v Česku. Jak reagovali Korejci?
V Koreji se už na Evropany dívají trochu jinak. Mluvila jsem s jedním Korejcem a říkal, že se jim Evropanky líbí. A když se někomu líbí svalnaté holky, tak vidět to naživo je pro ně skoro jako sen. Evropanek jsem tam ale moc nepotkala. Korejci jsou hodně stydliví - budou se na tebe dívat, ale nic neřeknou. To je rozdíl oproti Evropě nebo USA, kde mi cizí lidé často pochválí formu.
Jak se ti dařilo shánět potraviny vhodné pro peak week?
Různě. Rýžové chlebíčky jsem tam vůbec nesehnala, naštěstí jsem měla zásobu z domu. Rýže ani zelenina problém nebyly, ale všechno bylo dost drahé. Malá hlávka salátu stála asi 60 Kč, dvě okurky taky. 400g balení čerstvého kuřecího masa za cca 120 Kč. Vakuované vařené kuře se dalo koupit skoro všude, ale vždycky s kořením, což se do peak weeku nehodí. Takže si vždycky beru z domu to, co opravdu potřebuju.
Jak samotné závody probíhaly? Byli připraveni na závodníky, kteří mluví jen anglicky?
Závody byly fajn. V sobotu semifinále, v neděli finále, ale upřímně jsem nepochopila, proč jsme do finále šli znovu úplně všichni (smích). V podstatě to byly dva závody po sobě. Co se angličtiny týče, velká bída. Skoro jsem se nedomluvila na nástřiku ani v backstagi. Dokonce mě z backstage nejdřív vyhodili, že jsem přišla moc brzy, a musela jsem čekat hodinu v hotelu. Korejské písmo jsem se naučila číst, ale stejně mi to bylo k ničemu, když nevím, co ta slova znamenají. Naštěstí měli většinu věcí napsaných i anglicky.
Jaká byla konkurence?
Bylo nás 21 v kategorii. Nechci lhát, když jsem viděla ostatní v backstagi, říkala jsem si, že tam nepatřím. Byly sušší a tvrdší. Ale znovu jsem se přesvědčila, že dokud nestojíš na stagi, nevíš, jak to rozhodčí uvidí. Tam vypadá všechno jinak.
Jak se změnila tvoje forma od minulé sezóny?
Nejvíc jsem pyšná na psychickou stránku. Není tajemství, že jsem dřív měla poruchy příjmu potravy a problémy s jídlem. Letos se to konečně hodně zlepšilo a troufnu si říct, že už to mám za sebou. Cítím se po téhle stránce výborně. Co se týče formy, víme přesně, co do příště upravit. Pořád řeším trávení a musíme víc pracovat s jídlem i zátěží, hlavně v peak weeku. Ale víme, jak na to, a věřím, že příště přijdu ještě lepší.
Jak to bylo s prize money?
Top 3 dostali prize money, ale přesnou částku nevím. Funguje to tak, že po závodech přijde e-mail a peníze pošlou na PayPal.
Po závodech jste si s Adelou dopřály korejské jídlo. Co všechno jste
ochutnaly?
Skončily jsme asi v 10 večer, takže moc restaurací už nemělo otevřeno. Našly jsme krabí restauraci a pak Adela řekla, že nesnáší mořské plody. (smích) Nakonec jsme si daly něco málo, ale upřímně, nestálo to za to. Druhý den jsme si daly korejské BBQ, kde si maso griluješ sám u stolu, to bylo top! Já si po závodech dopřála i malou zmrzlinu, kuře s kečupem a pivo. To u mě po závodech prostě nesmí chybět.
Bylo to poprvé, co ses s Adelou potkala?
Ne, viděly jsme se už na jaře, když jsem si od ní kupovala plavky. Adela je skvělá, rozumíme si a fakt s ní ráda trávím čas.
V posledních letech jsi víc bojovala se zdravím než se soupeřkami. Chápu to správně, že teď už máš problémy vyřešené?
Ne úplně. Dlouho jsem to neřešila a nechala to zajít moc daleko. Spolupracovala jsem kvůli tomu i s Danem Švachem. Hodně mi pomohl, ale pořád to není stoprocentní. Vím, co musím dělat, chce to změnu životního stylu a trpělivost - propustné střevo se hojí roky. Loni mi příprava vůbec nešla a musela jsem ji vzdát. Letos jsem si řekla, že tomu dám poslední šanci. Po sezóně se chci ale soustředit hlavně na zdraví, protože bez toho to prostě nejde.
Vyzkoušela jsi víc trenérů, ale nakonec ses vrátila k Pavlu Červinkovi. Proč právě on?
Pavel mi sedí jako člověk i jako trenér. Zatím jsem s nikým neměla tak dobrou komunikaci. Zná mě dlouho, ví, čím jsem si prošla, a rozumí mému tělu. Navíc se s ním nebavím jen o dietě a tréninku, ale i o osobních věcech. Je to člověk, kterému můžu důvěřovat.
Uvidíme tě ještě letos na pódiu? Bude to EVLS?
Určitě plánuju EVLS Prague Pro. A co bych si chtěla ještě vyzkoušet, je physique v Rumunsku. Nejsem tak tvrdá a suchá jako holky v téhle kategorii, ale byl to vždycky můj sen si to zkusit. V pózování se ve physique cítím jistější a volná sestava mě neskutečně baví. Říkám si, když ne teď, tak kdy? Spousta lidí mě tam vidí víc než ve figure, ale po Koreji zase cítím naději i tam. Uvidíme.
Na čem budeš muset zapracovat, aby ses mohla dostat až do Vegas?
Určitě musím přijít víc stažená. Hlavně nohy, ty mi dělají problém celý život. Pořád jsem nepřišla na to, jak je zlepšit. V Koreji jsem měla asi nejlepší formu ve čtvrtek a pátek, ale v den závodů jsem byla dost ve stresu a podepsalo se to. Do semifinále jsem šla s pocitem, že skončím v posledním calloutu. A nakonec to dopadlo mnohem líp, než jsem čekala. Jsem neskutečně vděčná a mám zase chuť jít dál.
Dřív jsi přípravy kombinovala se školou. Jak to máš teď s vysokou?
Letos jsem se zapsala na další vysokou školu, ale s tím závodním tempem to teď nedám. Po sezóně chci na chvíli vypnout, zaměřit se na zdraví a víc cestovat. Školu asi odložím o rok. Ale kdo ví, já moc dopředu neplánuju. Žiju přítomností. Nikdy nevíme, co život přinese, ale věřím, že vždycky to bude to nejlepší. (úsměv)
