Margita Zámolová slavila na nedávném Mistrovství světa ve fitness úspěch a domů si odvážela bronzovou medaili z kategorie bodyfitness žen do 163 cm. V následujícím rozhovoru se dočtete, jak se na celém šampionátu Margitě líbilo, jak ho prožívala a co si myslela poté, co ji vyhlásili na třetím místě. Nechybí ani zmínka o plánech do budoucna a samozřejmě fotografie nejen ze samotné soutěže, ale také ze zajímavých míst, která po skončení světového šampionátu ve fitness navštívila.
Na MS juniorů a masters jste měla medailové příčky téměř na dosah, Austria Cup a Hungarian Cup
vám přinesly první místo a z MS ve fitness jste odjížděla s bronzovou medailí. Tvrdá práce se tedy
zúročila a vaše forma a prezentace na pódiu se stále zlepšují. Vnímáte tyto změny sama na sobě?
Ano, asi ano. Každá soutěž je nová "škola" k zamyšlení, co jsem mohla udělat lépe, kde jsou moje
slabiny, v čem spočívají přednosti soupeřek přede mnou i za mnou. Letos jsme zařadili pohár v Rakousku a
Maďarsku jako zahřívací kolo a generálku před mistrovstvím světa v Mexiku a v Kanadě. Po
loňské zkušenosti musím říct, že není moc dobré, když člověk jde po dlouhé pauze hned na mistrovství
světa. V mém případě to bylo 18 let, kdy jsem naposled stála na pódiu, a to 19. června 1995
v Istanbulu na ME v kulturistice, kde jsem byla sedmá ještě za Slovensko.
Bylo něco, čím vás Montreal příjemně překvapil (samozřejmě kromě samotného úspěchu na
závodech) - ať už jako město, nebo co se celkově soutěže týče?
V Montrealu vše šlapalo, jak mělo. Trochu to bylo vše symbolické. Montreal, jak všichni víme, je
olympijské město, je rodištěm IFBB, sídlí zde Weider Company, kancelář bratří Weiderových, sídlo a
kolbiště světové kulturistiky.
Po soutěži jsme si nechali pár dní na prohlídku Montrealu i nedalekého Québecu. V Montrealu jsme
viděli jak starou, tak moderní část města s mrakodrapy. Navštívili jsme olympijský areál, kancelář
Weider Company, největší posilovnu - spíše fabriku na svaly - v Severní Americe Pro Gym, který je
mnohem větší než proslulý Gold's Gym a má neuvěřitelných 9.000 m2 (pouze plocha na posilování bez
zázemí). Dále montrealský Biodome - jakousi moderní mini ZOO, kde můžete projít čtyři roční období
nebo klimatické zóny. Díky taxikáři Bryanovi Abbasovi, který nás vozil a doprovázel 3 dny, jsme viděli
neuvěřitelné množství památek a krásných míst jak v Montrealu, tak v Québecu, který je vzdálen
270 km od Montrealu.
U Québecu jsme navštívili indiánský skanzen a muzeum Huronů ve Wendake, pak 83 metrů vysoký
vodopád Montmorency, který je vyšší než Niagara. Atmosféra večerního, pestře osvětleného
québeckého starého města byla neuvěřitelně působivá. Ale toho by bylo na vyprávění... Takže zpět
k soutěži...
Jaké bylo ráno před samotnou soutěží, co všechno jste potřebovala stihnout? Jsou to pro vás
náročné chvíle, nebo si je užíváte a těšíte se?
Ráno před soutěží vždy všichni šílí. Je potřeba natřít tělo ve dvou vrstvách, doladit make-up a vlasy
a vše stihnout včas do odjezdu autobusu, pokud člověk musí být už ráno na místě. V Montrealu jsme
to trochu zkrátili tím, že jsme využili nabídku místní firmy, která asi v 6 stanech stříkala barvu pro
zájemce a za 130 dolarů v tom byla kompletní první vrstva v pátek večer, druhá v den semifinále
v sobotu i s olejem a třetí ještě úprava s olejem v den finále v neděli. Není to levné, ale nebylo nad
čím přemýšlet. Barva byla hezká, jednolitá, bez fleků a neroztékala se, prostě držák. Nejvíc se to líbilo
manželovi, kterému odpadla ranní brigáda s natíráním barvy. Myslím si že by to byla dobrá inovace
i u nás na větších soutěžích.
Jinak před soutěží je vždy určitá nervozita, než se vše srovná a je na svém místě. Po odjezdu na místo
dění už mě převzala do péče Zdena Razýmová, protože manžel rozhodoval. Zdena je zkušená a
ostřílená trenérka a závodnice. Vždy dokáže uvolnit napětí a spíš člověka uklidnit než znervóznit.
Pomáhala nám hodně při přípravě, rozcvičování a sledování aktuálního dění, kdy co bude následovat.
Vnímala jste během závodů svoji konkurenci? Jak silná byla vaše kategorie?
Konkurence byla úžasná, až z toho měl člověk mindráky. Sice bylo méně lidí v kategorii než
v Mexiku (tady 10, v Mexiku 21), ale byla to extratřída ze světového bodyfitness.
První místo v mé kategorii vyhrála moje kamarádka z Maďarska Gabriella Szabó (mistryně světa
a Evropy z roku 2013 a vítězka Arnold Classic), která se pak stala i absolutní vítězkou. Druhá byla
Kanaďanka Aurelie Sefi, která byla absolutní vítězkou Kanady (2012), NPC (2011), Muscle Mania a WBFF
(2007). Třetí byla moje maličkost, za mnou na čtvrté příčce skončila chorvatská reprezentantka
Zrinka Fiser, kterou asi většina lidí zná (trojnásobná mistryně světa 2012, 2011 a v 2009 i absolutní mistryně
a dvojnásobná absolutní mistryně Evropy 2012 a 2008). Pátá byla Norka Julie Oftedal, která čerstvě
vyhrála Nicole Wilkins Fitness Championships. Šestá byla Cristina Romano z Itálie, která byla v roce 2012
2. na ME a v roce 2008 2. na MS. Pak následovaly reprezentantky Argentiny, Brazílie, Kazachstánu a
Kanady.
Řekla bych, že žádný okresní přebor... A jak to bývá na soutěži, všichni se navzájem prohlížíme a
odhadujeme, co ta druhá má lepší, jak nastavit tělo a zvolit nejlepší pózu, když budu stát zrovna vedle
ní. Kdo má lepší barvu a vlasy... Je to docela záběr na psychiku.
Vraťme se k okamžiku, kdy jste stály na pódiu ve čtyřech, vyhlašovalo se čtvrté místo a posléze místo
třetí. Pamatujete si ještě, co se vám v tu chvíli honilo hlavou, jaké byly vaše pocity?
Naprosto přesně: "Asi to bude nějaký omyl a určitě pak za mnou někdo přijde, že se spletli a budu
muset vrátit medaili. To teda ne, raději s ní hned uteču a nikomu ji nedám! Ta je
první ze světa, tak pro mě ta nejcennější!" Ale pak probíhalo vše, jak má, a nikdo nepřišel a všichni
začali gratulovat a pak jsem se uklidnila a užívala si radost ze své první medaile v životě na mistrovství
světa.
Jaké jsou vaše soutěžní plány do budoucna? Kde vás příště budeme moct vidět?
Myslela jsem si, že po návratu ještě dám Opavu a Grand Prix v Brně, ale jednak jsem byla strašně unavená
ze soutěží a cestování, jednak nás čekala domácnost s dětmi, které si mámu pořádně dva měsíce
neužily, tak jsme se omluvili a rozhodla jsem se sezónu ukončit. Taky musím dát šanci kolegyním a
nevymetat vše. Čeká mě ještě focení s Pepíkem Adltem, abych měla na památku pár hezkých
fotek.
Co se týče plánů na příští rok, bylo by pro mě dobré spravit si trochu reputaci na Evropě, na světech
opět zabojovat a vyzkoušet pár soutěží, na kterých jsem ještě nebyla. Ale to jsou dlouhodobé plány.
Vím, co potřebuji zlepšit a na čem mám pracovat, abych byla lepší, a to je pro mě nejdůležitější.
Zeptám se možná trošku neobvykle, ale člověk do přípravy dává maximum, odjíždí se smíšenými
pocity a doufá v co nejlepší umístění. První tři příčky jsou pro něho mnohdy jen snem, neuvěřitelně
vzdáleným cílem. Později už se posune přeci jen o kousek blíž vysněným medailím. Při vyhlašování cítí
obrovskou radost - ale co potom? Naplňuje tohle vědomí člověka i dál v životě? Dalo by se říct, že je
díky tomu člověk šťastnější, nějak vnitřně obohacený?
Pohyb kolem sportu, činek a fitness je celý můj život. Manžela mám také z tohoto oboru, pracuji
jako osobní trenérka, žiji a stravuji se podle tohoto životního stylu. Medaile ze světové soutěže je
pro mě jakýmsi zadostiučiněním, že to, co dělám, dělám dobře a že to mělo a má smysl. Ve 43 letech
se probojovat několikrát do TOP 6 na světě v bodyfitness není jednoduchá věc a o to mě to víc
naplňuje a těší. Je to signál i pro ostatní - jde to, ale musíte vždy denně udělat, co je třeba, a každý
den být tam, kde je třeba. A pak je potřeba ještě na to mít nějaké peníze, pochopení rodiny a
v neposlední řadě trochu štěstí, aby to vyšlo...
Děkuji vám moc za rozhovor.
Přeji mnoho úspěchů a držím palce, ať se Vám daří vše, do čeho se pustíte.
Margita Zámolová na Mistrovství světa ve fitness 2014
Víte, že...
