[Text: Miroslav Hanák] Je pátek 10. května, 5 hodin ráno a na Letišti Václava Havla se schází čtveřice závodníků v klasické kulturistice a sportovní kulturistice - Tomáš Lukáč, Bohumil Štěpánek, David Plachý a Mirek Hanák. K nim se připojuje jako delegát Martin Jebas a státní trenér Tomáš Bureš. Přivítáme se, všichni jsme plni optimismu a rozebereme si reprezentační oblečení. Vyzvedneme si letenky a odbavíme zavazadla, projdeme kontrolou a odlétáme směr Mnichov, kde přesedneme a pokračujeme do Moldávie. Po cestě je naprosto skvělá atmosféra, nikdo se nemračí a těšíme se, plni očekávání, na město Kišiněv.
Po přistání na kišiněvském letišti zjistíme, že odbavovací hala má jen několik metrů a i celkově letiště je spíš menší, než jsme čekali. Ale to vůbec nevadí, jedeme přece vyhrát medaile a ne měřit letiště. Vezmeme si taxíka a jedeme se na hotel ubytovat. Tam nás čeká další překvapení. Hotel, který je v centru města, připomíná roky dávno minulé, léta snad osmdesátá. Po půlhodinovém čekání dostáváme klíče od pokoje a jdeme se ubytovat. Na jednom pokoji jsme všichni čtyři závodníci (ve dvou oddělených místnostech), náš trenér a delegát mají pokoj svůj. Prezentace začíná v 18:00, a tak každý z nás kontroluje svou formu a cukruje. Já mám něco málo nadváhu, tak používám žvýkačky a plivu, abych se vešel do 80 kg. Prezentace probíhala docela dobře, až na pár výjimek, a všichni jsme se vešli do svých soutěžních limitů bez problémů. Někteří zahraniční závodníci nedokázali pochopit, že 4 kg dolů nedají a budou muset jít do jiné kategorie. Páteční večer se jen odpočívalo, cukrovalo a čekalo na sobotní dopoledne, kdy začínalo semifinále klasické kulturistiky. Opět další ranou pro všechny bylo stravování v malé místnosti asi pro dvacet lidí. Kam chtěli usadit všechny závodníky a činovníky, to tedy netuším. Jídlo je studené a obsluha neochotná, takže kdo mohl, jedl svou vlastní stravu dovezenou z domova. V sobotu jsme sedli do minibusu a jeli jsme na místo konání soutěže. A tam nastal další šok - místnost pro závodníky na převlečení byla přímo za jevištěm. Pomalu jsme si zvykali, že jsme namačkaní všichni závodníci na jednom malém plácku, a už se začínalo.
Jako první šli na řadu klasici a hned jako první z nás Tomáš Lukáč. Mistr světa a Evropy měl i letos fantastickou formu, a tak hned při vstupu na pódium bylo jasné, že bude bojovat o medaili. I dalším našim klukům se dařilo. Když dopolední semifinále skončilo, jelo se na oběd. Odpolední semifinále začínalo v 15:00, a to už jsem šel na řadu i já. Poslední úpravy barvy, poslední cukrování, pumpování krve do žil a hurá na pódium bojovat se soupeři. Spíš tedy s obry, protože moje kategorie disponovala mohutnými a silně stavěnými a ostřílenými závodníky. Ač jsem měl formu kvalitní a lepší než na mistrovství republiky, na tyhle borce to prostě nestačilo a tím moje sobotní bojování skončilo. Do finále jsem se nedostal.
Více štěstí měli Tomáš Lukáč a Bohumil Štěpánek, tak jsme jim drželi pěsti a alespoň já s Davidem Plachým jsme mohli začít jíst normální nedietní jídlo. Zatímco se tihle dva finalisté trápili žízní, já s Davidem a naším trenérem a delegátem jsme si dávali nádhernou, chutnou večeři na terase jedné restaurace a popíjeli k tomu skvělé místní pivo. Nedělní dopoledne každý trávil po svém. Finalisté cukrovali a ladili formu a někteří jsme vyrazili do města hledat něco k jídlu. Po úspěšném hledání a naplnění břicha jsme společně nasedli do autobusu a jeli na finále.
Slavnostní ceremoniál začal, náš delegát a Bohuš Štěpánek nesli naši vlajku a my ostatní jsme byli v zákulisí a pomáhali připravit Tomáše Lukáče na jeho finálové vystoupení. Předvedl sestavu a opět porovnávání se soupeři. Nakonec skončil na krásném druhém místě. Bohuš Štěpánek skončil ve finále na šestém místě a taky byl spokojený, neboť v jeho kategorii byli samí velcí chlapi. Na banket jsme nešli, protože stravování v hotelu bylo hrozné, tak jsme si udělali banket sami na terase restaurace. Dávali jsme si úplně všechno, od polívky přes maso až po zmrzlinu a pizzu. Pivo teklo proudem. I jiní závodníci z různých zemí byli raději v restauraci než na banketu. Na pokoj jsme dorazili něco po půlnoci s břichy plnými k prasknutí. V pondělí dopoledne se už jen leželo a doplňovalo palivo do břicha. V půl 11 jsme odjeli taxíkem na letiště a hurá domů. Utratili jsme poslední peníze za jídlo a dárečky pro rodiny a odletěli do Prahy. Tedy, ne tak úplně. Z Kišiněvi do Mnichova a pak přes Frankfurt konečně do Prahy. Domů jsme dojeli v pořádku a spokojení. O co menší jsme byli výprava, o to víc jsme byli super parta.
Velký dík patří Tomášovi Burešovi, jak se o nás staral, i Martinu Jebasovi, který skvěle doplňoval náš tým.