Crossfiter František Heribán: "Sport je o vítězství a o úspěších. Cílem je jednou vyhrát Games."

Františka Heribána není třeba ve světě CrossFitu příliš představovat. Slovenský rodák se letos dostal na nejprestižnější světové závody CrossFit Games 2023, což je cílem a vzdáleným snem mnoha atletů. Závodník z CrossFit Destiny se momentálně nachází v přípravě na tento výkon. Závodit bude ve dnech 3. - 6. srpna v americkém Wisconsinu. A co víc, nejedná se o jeho první účast. V minulosti se již jednou Games zúčastnil a vybojoval páté místo. Co ho letos čeká, jak probíhá příprava a jak to všechno zvládá?

Franto, moje první otázka překvapivě směřuje ke Games. Jedeš do Ameriky sám nebo v doprovodu?

Na Games jedu ve skupině s lidmi, kteří se celou dobu přípravy nějak podíleli na tom v uvozovkách úspěchu. Jediný, kdo tam není a měl by tam být, je Filip Trojovský, který mi umožnil veškerou přípravu realizovat a pomohl mi natočit čtvrtfinálové a semifinálové workouty. Bude tam se mnou můj fyzioterapeut Dominik Volavý, dále sparingpartneři Petr Hřebíček, Jakub Vrbata a Martin Dufek, který je zároveň trenérem plavání, a pak také Michal Hubík, který se podílí na financování a sponzoringu cesty skrze Aktin a Vilgain.

Zmínil jsi, že tě budou doprovázet tvoji sparingpartneři. Znamená to, že trénuješ pouze ve skupině?

Ne, přibližně 80 % tréninků, to je asi 10 tréninkových jednotek, odtrénuji ve skupině, ale zbytek, dalších 4 - 5 tréninkových jednotek, odtrénuji sám. Dá se říct, že v podstatě atletiku jedu jenom sám, to se mi nikdo zatím moc nepřiblížil, nebo spíš to se mnou ani nechtěl absolvovat (úsměv), a částečně kondici na strojích jezdím v práci.

Dovedeš si představit, že bys úplně všechny tréninky odtrénoval sám nebo je pro tebe tvá skupina důležitá?

Každá mince má dvě strany. Dovedl bych si představit, že bych trénoval úplně sám, ale u některých workoutů je lepší, když se potahám s klukama nebo mi v nějakých věcech pomůžou. Naopak si ale myslím, že v současnosti už jsme poměrně velká skupina a některé věci by bylo lepší odjet v menším počtu lidí. Takže ideální tréninková skupina v přípravě na Games je šest lidí.

Rozumím. Představ si, že budeš mít ve skupině šest lidí podstatně nižší úrovně, než jsi dosáhl ty. Jsi schopný s nimi dobře odtrénovat nebo bys v tomto případě šel raději sám?

To bych šel raději sám. Musím říct, že můj programing je nastavený nějakým způsobem a dost často ho musíme měnit právě v závislosti na složení skupiny. Na druhou stranu ta skupina tvoří celý svět CrossFitu, ve kterém se momentálně pohybuji, a nebylo by vhodné někoho vyřadit.

Cítíš se lépe připravený než předloni? Čeho chceš letos na Games dosáhnout?

V určitých fázích se cítím připravený mnohem lépe, hlavně co se týče kardia a mentální přípravy. Musím říct, že co jsem posledně nejvíc nedával, byla hlava, protože je to obrovské divadlo a být toho součástí je psychicky strašně náročné. To je jedna z věcí, co jsem tenkrát strašně podcenil, takže jsem tady v tomto ohledu připravený lépe. Uvidíme, jestli to bude nebo nebude plus. Tenkrát hrál velkou roli adrenalin. Co se týče umístění, tak jsou tam dva peaky. První je asi obhájit Evropu, takže být nejlepší evropský atlet, a druhý je pokusit se být na lepším než na pátém místě, jak to bylo před dvěma roky.

Na mentální přípravu navážu další otázkou. Když mluvíš o tomhle, využil jsi za tu dobu pomoc nějakého mentálního kouče nebo ses v tomto ohledu spolehnul vždy sám na sebe?

Ne, celé Games jsem si xkrát prošel, našel jsem si, kde jsem měl bubliny nebo kde jsem udělal velkou chybu, kde jsem měl workout zajet jinak. Udělal jsem si rozbory výkonu a podle toho jsem si řekl, co dělat ve chvíli, když nastane tady ta kombinace cviků, nebo prostě když nastane tady ta situace, tak to budu řešit jiným způsobem, jiným časováním, jiným počtem opakováním a taky vlastně lepší připraveností na to počasí a vlhkost. Ne všechny workouty se dají v daných podmínkách jet v takovém tempu, jak je mám natrénované. Vlhkost a teplota udělají svoje, takže je potřeba to jinak rozkládat.

Vidím, že tedy spoléháš primárně na sebe. Spousta sportovců v dnešní době navazuje spolupráci s mentálním koučem. Máš představu, že tohle je něco, co by tě mohlo jednou posunout dál, nebo o tom vůbec nepřemýšlíš?

Ne, ne. Vůbec tady do toho nechci jít. Myslím si, že ve chvíli, kdy jsou v jedné hlavě dva lidi, tak to nedělá dobrotu a vždycky tam musí být dominantní jenom jeden. Jakmile bude v hlavě dominantní spíš kouč nebo v uvozovkách psychiatr, tak ten atlet už je jenom nástroj a není to výkon toho atleta. Je to něco, co je naprogramované dopředu, a to si myslím, že asi úplně není to, kam bych chtěl směřovat.

Když jsi na tréninku, příliš neprojevuješ emoce. Přijdeš, nic neřešíš, odtrénuješ naplno, odejdeš. Jsi někdy taky smutný, unavený nebo řešíš i běžné lidské vlastnosti?

Vždycky se do toho tréninku snažím jít s tím, že ráno vstanu, dám si snídani a už u té snídaně vím, proč tam jdu a co tam chci udělat. Nikdy to není takové, jako že zazvonil mi budík a musím do gymu. Na každý trénink jsem mentálně připravený, chci ho odjet a řídím se nějakými základními pravidly, že konkurence nespí, když to bolí mě, bolí to i ty ostatní, a tím pádem je ta hlava už dopředu nastavená tak, že to musím odjet a vždycky to odjíždím tím stylem, že si uvědomuji, že mě to baví. Jsem tady proto, protože mě to baví, protože to chci dělat, a když to neudělám na 100 %, tak radši můžu být doma s dcerou nebo radši můžu být déle v práci a vydělat víc peněz než tady strávit ten čas. Takže vždycky je hlava nastavená na to, že to chci odjet tak, jak to je. Jediné, co mě dokáže na trénincích vyhodit z míry, je lidská blbost. Když dojdu na trénink a v tréninkové skupině se stanou nějaké věci, které mě rozhodí, a já musím deset minut strávit vysvětlováním něčeho, co je dané, a zpětně se ukáže, že je to jen kvůli lenosti člověka si ten trénink načíst, to nemám rád. To je vratka na tu jedničku, ta skupina by měla být, pokud chce trénovat, připravená.

Takže se ti nestává, že tě něco rozhodí v práci a pak to ovlivní tvůj trénink?

Ne, jsou tři rozdílné světy. Práce, rodina a trénink. Skoro nikdy to nespojuji dohromady. Samozřejmě když mám aktivní odpočinek, tak jdu na kolo nebo plavat s malou, ale jinak se držím profesionálního přístupu k tréninku.

Myslíš si, že máš na CrossFit talent? Může se i člověk bez sportovního nadání dostat takhle vysoko?

Na CrossFit absolutně nemám talent. (úsměv) Myslím si, že celé to je postavené na vydření si toho a prostě x nocích v křečích v bolesti. Když jsem na začátku nemohl pohnout rameny, zápěstím a klouby, když jsem se učil první OHS (overhead squaty, dřepy ve vzpažení, pozn. red.) s 30 kg, první butterfly pull-ups (shyby s využitím švihu, pozn. red.), stovky butterfly pull-ups, potrhané ruce, došvihaná záda od švihadla. Prostě víc je to o drilu než o talentu a to vše je jen o interpretaci předchozího sportu, který jsem dělal, a o tom mindsetu, kdy mě každý trenér vedl k vítězství. Vždy to bylo o tom, že nebudu dělat něco, co mě bude stát effort a peníze, a budu druhý. Protože další z pravidel, kterých se držím, je to, že druhého si nikdo nepamatuje. Prostě když se tě někdo zeptá, kdo byl druhý na Games 2018, tak ti to málokdo řekne. Takže být druhý je neúspěch a je tam prostor pro zlepšení. Samozřejmě v CrossFitu je spoustu disciplín a aspektů, které to všechno mohou ovlivnit, a často i když se postavíš na hlavu, tak to prostě nejde, ale nemyslím si, že bych měl talent, protože je v něm minimálně půlka disciplín, na které jsem úplně jalový. Je to o dřině a o mindsetu.

Dokážeš s tímto smýšlením pochopit i lidi, kteří CrossFit dělají, ale vědí, že se nikdy takhle vysoko nedostanou? Ty jsi velmi úspěšný, ale myslím si, že velkou část crossfitové komunity tvoří i lidé, kteří nikdy takhle úspěšní nebudou, ale i tak jsou důležití. Když si přijde člověk jen tak zacvičit lekci, dokážeš ho pochopit nebo si myslíš, že to dělá úplně zbytečně?

Tady je potřeba rozlišovat dva druhy lidí. Ti, kteří dělají CrossFit, a ti, kteří chtějí dělat CrossFit jako sport. Pokud chci dělat CrossFit, tak je to prostě moje volba a je jenom na mně, jaký effort zvolím, jaký druh, a prostě je to způsob cvičení, který jsem si zvolil. Tím pádem oukej, běžte na lekci, zaplaťte si ji a cvičte podle pravidel. Nelehejte si po workoutech na zem, to je blbost. Neměli byste být tak zničení. Ale pokud se rozhodnete pro CrossFit jako sport, tak byste do toho měli jít stoprocentně s tím, že sport je o vítězství a o úspěších. Takže přijít a říct, že tuto sezónu pojedu for fun a přihlásím se na pět závodů, abych si je užil, tak si myslím, že jsou tam dvě stránky. První je ta, že si už dopředu omlouvám to, že budu neúspěšný. A na druhou stranu je to blbost, protože vyhodit za sezónu padesát tisíc korun za výlety typu B-Cross, kde mě startovné bude stát deset tisíc, a říct jé, já jsem si to chtěl užít, a potom řešit, jestli mě lekce stojí sto padesát korun, tak je to takové… nedává to smysl, tady ty dvě odpovědi. Sto padesát korun za lekci je moc, ale deset tisíc za závod je ok, protože si ho chci užít. Běž do lunaparku, pokud si to chceš užít. Ale neomlouvej to, že se ti nechce dřít, tím, že si to chceš užít.

Všude se dočteme, kolik vítězství za sebou jsi v několika posledních sezónách získal. Mě však zajímá také ta druhá stránka, která k závodění patří. Zažil jsi někdy hořký pocit z prohry? Nemusí to být jen v CrossFitu, ale i v jiném sportu.

Začnu od začátku. Několik let jsem dělal skoro profesionálně fotbal, takže tam těch proher byl nespočet. To mě naučilo, že jsem spíše na individuální sporty. Na druhou stranu mi to hrozně pomohlo naučit se s tím žít. Když jsme byli v lize a sestupovali jsme, tak to bylo prohra za prohrou a člověk se s tím tak nějak naučí žít. Přijme fakt, že soupeř je lepší. Když pak přijde prohra v budoucnu, už je to tak nějak zautomatizované. Jakože přišla prohra, je důležité si udělat rozbor, kde byla chyba, a příště to vyhrát.

A když bych vzal prohry v CrossFitu, tak první profesionální závod, který byl 2017 v Berlíně, kde jsem neustál jeden workout hlavou. Tak nějak jsem hlavou v tom workoutu vůbec nebyl. A druhá prohra bylo páté místo na Games v roce 2021, kde to ovlivnily dva aspekty. Prvním z nich byla hlava ve dvou workoutech, druhým ve finále poranění ruky. Snad jsem se z toho poučil. Ale tak nějak se stalo to, že do prvních závodů jsem šel s tím dobře uspět, do dalších už vyhrát, a teď už je to spíš o tom, jak vyhrát.

Všichni mluví o tom, že sport není tvou hlavní pracovní náplní, ale že vedle tréninků chodíš do běžného zaměstnání. Jak vypadá tvůj denní režim? Jaký máš pracovní úvazek?

Můj den začíná ve 4:10. Vstanu, dám si snídani, protáhnu se, trochu vyválečkuji a jdu do gymu. V 7:30 jsem v práci, řídím strojírenskou firmu, na plný úvazek, 9 hodin denně. Jsem manažer výroby italské společnosti, která vyrábí hydraulické komponenty, takže mojí náplní práce je řídit firmu, programovat CNC stroje, řídit přímo lidi, zadávat jim práci, vytvářet objednávky, zpracovávat materiál, zasílat hotové kusy. Dále logistika, výroba, mzdy, určování dovolených a také manuální práce, kde přímo pomáhám ve výrobě. Když někdo vypadne, místo něj dělám ve výrobě. Vlastně takový kluk pro všechno. Odpracuji a pokračuji na další trénink, který je 2x týdně v gymu a 3x týdně v práci, kde mám zařízené všechny věci, které potřebuji. Mám tam Concept trenažery, kruhy, hrazdu, osy, kettlebelly, dumbbelly. Je to kardio v práci, tedy vlastně po pracovní době. Dělám 7:30 - 16:30, pak si vytáhnu vybavení a cvičím.

Rozumím. A pak přijdeš domů a co děláš? V kolik jdeš spát?

Vesměs chodím domů kolem půl šesté. Tři hodiny se snažím být s rodinou, pokud to jde, a v osm, v půl deváté se snažím jít do postele.

K tomu směřuje moje další otázka. Myslím si, že takový režim vyžaduje notnou dávku tolerance ze strany rodiny, takže bezesporu ty musíš tvůj výkon odtrénovat, ale řekla bych, že za tvým úspěchem stojí také tvá partnerka. Kdyby za tebou nestála, bylo by to mnohem těžší. Vnímáš to tak? Jak to vnímáte oba?

Tak to je stoprocentní. My se známe dvacet let, tím pádem přítelkyně ví, že jsem blázen do sportu. V podstatě sezóny 2017, 2018 a 2019 tak nějak odešla všechny závody se mnou. Malou jsme ukuchtili na závodech. Je to samozřejmě jen o té toleranci. Na začátku jsme si řekli, jak to bude. Všichni ale ví, že když si na začátku něco řeknete, tak ono je to pak v reálu trošku jiné, a je to všechno celé na ní. Celá domácnost, dcera, její výchova. My to máme tak nějak dané. Domluvili jsme se, že Games budou vždycky jen jednou za pět let. To znamená, že v daném ročníku mám jednu možnost se dostat na Games. A tím se vracím k tomu, že buď to budu dělat na sto procent, nebo to prostě dělat nebudu. A tak to mám prezentované i doma. Ona ví, že všechno dělám na sto procent, takže když by to mělo znamenat, že ukrojím tři tréninky a budu o ten čas déle doma, tak do toho prostě nejdu. Tak bych skončil s CrossFitem a byl bych na full time doma. Na druhou stranu by samozřejmě bylo pohodlnější trénovat jenom odpoledne nebo jenom o víkendu, ale vím, že je potřeba nějaký čas být doma, tak to prostě přizpůsobím tak, abych já měl odtrénováno, než malá vstane.

Dovedeš si představit, že by se role otočily? Že by tvá přítelkyně měla podobný koníček a cíl a ty bys zajišťoval chod domácnosti a podporoval ji, ale nebyl bys ten hlavní aktér?

Ano, je to úplně stejné. Pokud něco dělám, dělám to na sto procent. A my jsme si to před těmi pěti lety takhle řekli. Ona chtěla dítě a já jsem řekl oukej, ale já chci profesionálně sportovat, takže na ní bude ta hlavní péče o dítě a domácnost, a s tím jsme do toho šli. Nebylo to takové, jako že teď si uděláme rodinu a něco z toho vyplyne, ale bylo dopředu dané, kdo co budeme dělat, a snažíme se toho držet. Fungujeme tím stylem, že já v lednu vezmu kalendář a řeknu, na které závody pojedu, a podle toho máme uzpůsobené dovolené a všechny věci, co se týče fungování rodiny, přípravy a tak. Když mám menší přípravu, tak více času věnuji rodině. Teďka ty tři měsíce byly čistě jenom o mně, takže holky byly dvakrát samy na dovolené, dělaly samy devadesát procent věcí, abych já měl prostor se dostat na Games. Po Games to bude zase více o té rodině.

Přišla někdy nějaká hádka?

Jo, já si myslím, že když máš malé dítě, tak je jasné, že ti přeroste přes hlavu. Ještě navíc když tam jsou nemoci, je venku škaredě a ty jsi zavřená s dítětem doma, a pak ti někdo přijde domů, rozvalí se na gauči a řekne, že je strašně unavený, tak je to jasné.

Proč jsi nepodnikl ten krok opustit zaměstnání a stát se sportovcem na plný úvazek? Dá se to vůbec, nebo prostě nechceš?

Ta možnost tady byla před šesti lety, kdy jsem dostal nabídku z Dubaje dělat tam trenéra. Tenkrát jsem zaváhal, byla tam spousta aspektů jak pracovních, tak osobních. Lekl jsem se toho. Ten život by teď vypadal asi jinak. Nemyslím si ale, že bych měl nadání vést lidi. Nemohl bych být full time trenér. Když to vezmu z mé zkušenosti, tak většina mých soupeřů po Evropě jsou full time trenéři nebo atleti, a já si myslím, že to není dobré. Časem se toho přejíš. Je dobré být full time atlet, ale ne míchat roli atleta a trenéra. Pokud ty chceš dobře trénovat lidi a živit se tím, tak je to na úkor regenerace. Když vidím trenéry, kteří odtrénují, hrknou do sebe protein, převlečou triko a dvě hodiny se ještě plácají na place s klienty, tak to je to nejhorší, co pro sebe mohou udělat. Z hlediska mindsetu je důležité, že já na osm hodin vypnu v práci a pak jdu zase s čistou hlavou do tréninku. A taky pro to tělo, ono potřebuje jiný stimul než pořád být v tom gymu. Stane se to, že ty jsi zvyklý na svou hrazdu, svou osu, své místo, svůj tréninkový režim, svůj prostor a v závodění tě to pak dokáže rozhodit. Proto trénuji na pěti až šesti místech a snažím se to obměňovat. Vzpírání jednou tam a podruhé tam, stejně tak kondici, aby se mi to nezautomatizovalo.

Jak řešíš stravu? Říkal jsi, že to jsi tehdy úplně dobře nevyřešil.

CrossFit je 50 % cvičení, 30 % regenerace, 20 % strava. Regenerace a strava dělá stejně velký objem úspěchu jako trénink. Stravu řeším hodně. V současnosti už asi rok jedu krabičky (Zdravé stravování). Co se týče doplňků, používám hodně sacharidové nápoje. Celý výkon je postavený na cukrech. Spálím obrovské množství, po tréninku dám sachariďák, různé sušenky, gumové medvídky. V průběhu tréninku piju maltodextrin. A co se týče stravy, tak jsem se naučil, které věci mi vyhovují a nevyhovují, takže třeba měsíc před velkými závody vysazuji kofein, aby mi jeho opětovné dodání v průběhu závodu o to více pomohlo. Vysazuji lepek a naučil jsem se držet 48 hodin před závodem 24hodinový půst, kde se úplně vyčistím, a pak cokoli tam dám, tak mi mnohem lépe funguje. Spousta lidí se těší na závody kvůli startovnímu balíčku, tak to je úplně největší krávovina, sníst vše, co v něm je. V podstatě 24 hodin před závodem a v průběhu celého závodu do sebe nedám nic, co nemám vyzkoušené. Žádný nový druh energeťáku, jinou tyčinku, nevezmu si od nikoho nic, protože je to prostě blbost. Tělo jede na tom, na co je zvyknuté, jakékoli střevní potíže by kohokoli rozhodily. Co je také důležité, jsou loady mezi dny. Když je několikadenní závod, tak večerní jídlo je asi to nejdůležitější, co si člověk musí dát. Obrovský objem bílkovin a rychlé cukry, takže třeba steak s pizzou a tady takové věci.

Chápu dobře, že stravu řešíš nejintenzivněji třeba měsíc před závodem? Když pojedeš na dovolenou, dáš si tam klidně zmrzlinu a podobně?

Jasný, my denně s malou chodíme na zmrzku, po práci, nemám problém s hranolkami, s pizzou. Ale když mám období těžkých tréninků, tak se toho vyvaruji. Mám vypozorované, jak dlouho se mi jaké jídlo rozkládá, a podle toho mám uzpůsobené, jaké jídlo přijmu před jakým druhem tréninku.

Jsi spokojený s tím, co teď máš a jak to všechno teď je? Napadlo tě, že bys to všechno někdy vyměnil? Že bys třeba vůbec nesportoval a měl klid, nebo jsi v pohodě se vším.

Určitě mě napadlo, že bych nesportoval, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem rád, že sportuji, protože si myslím, že lidé jdou celkem do kytek tím, jakým způsobem žijí. Určitě to u mě není ideální. Je tam spousta věcí, které by bylo potřeba změnit, a kdyby se člověk dokázal vrátit v čase a nastavit něco jinak, asi by na tom byl výkonnostně líp, ale každému, co jeho jest. Jak jsem si to namaloval, tak to mám.

Teď jsi ve výborné kondici, ale pojďme si upřímně přiznat, že už ti není dvacet. Přemýšlíš o budoucnosti? Máš strach z toho, co bude dál?

Strach ne, spíš už teď cítím obrovský rozdíl mezi současností a dobou před dvěma lety, hlavně co se regenerace týče. Úměrně tomu uzpůsobuji objem tréninků. Už teď se jede méně věcí s těžkými váhami a víc se soustředím na kardio a gymnastiku, která si myslím, že je udržitelnější než práce na těžké ose. Ta se dá snadno zvrtnout do zranění nebo do toho, že síla rychle odejde. Pokud mám najetou gymnastiku a vytrvalost, tak mi to vydrží až 6 měsíců, a kdyby přišlo zranění, tak se do toho dokážu vrátit rychleji, než kdybych měl najetou osu, tam by prostě to zranění bylo na dlouhou dobu.

Takže cílem je udržet funkční tělo co nejdéle?

Jo, cílem je jednou vyhrát Games. A jestli to bude ve čtyřicítkách nebo v pětašedesátkách, je celkem jedno.