Reklama:

Milan Jablonský - Kanaďan
s duší Čechoslováka (II.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

V první části rozhovoru vzpomínal Milan Jablonský na své sportovní začátky i na komplikované snahy o vytvoření a uznání nového sportu - kulturistiky v Československu. Dnes je na řadě vyprávění o emigraci do Kanady a také o začátcích filmové kariéry.

Milan Jablonský ve filmu Bílí vlci
Už z předchozích článků o tobě víme, že jsi působil i jako autor a spoluautor několika knih. Doposud jsi vydal přes 75 odborných článků o kulturistice a fitness, které postupně vycházely hned v několika časopisech. Souběžně jsi působil i jako učitel, trenér a posléze i činovník Svazu kulturistiky ČSSR a posléze i IFBB. Měl jsi vůbec nějaké osobní volno, čas na jiné sporty a vlastní trénink ?

Na katedře tělesné výchovy v Košicích jsem měl s Helenou na starost nejen běžnou výuku tělesné výchovy, ale i organizaci letních a zimních kurzů v přírodě. Během letních aktivit to byla pěší turistika, kanoistika, plavání apod. Muži v létě procházeli i vojenským soustředěním. V zimě měli obě skupiny lyžařské kurzy. Tyto kurzy jsme kromě přípravy a organizace vedli i jako instruktoři, takže jsme si je také užili.

Studenty jsem tahal do přírody i během klasické výuky. Rád jsem praktikoval delší výběhy v kombinaci s posilováním. V parcích jsme využívali lavičky, přitahovali jsme se na větvích stromů, přeskakovali překážky, sprintovali do kopce, vrhali kamení apod. Vše bylo lepší, než jen „trčet“ v malé kapli. Tehdejší improvizace vlastně odpovídala dnešní velmi populární formě posilování, které se říká „boot camp“. V létě jsem kromě toho sám běhal v údolí „Čermel“ za Košicemi, kde na to byly ideální lesní chodníčky. Stačilo jen vyjet tramvají na okraj města, tak abych nevzbuzoval přílišnou pozornost lidí, a odtud jsem pokračoval během v přírodě.

V tělocvičně jsem využíval každou příležitost na vlastní trénink. Měl jsem totiž na starost minimálně dvě desítky svěřenců, které jsem vedl v kruhových posilovacích sekvencích. Organizace a jejich instruktáž tak zabírala mnoho času, který pak chyběl mně.

V Montrealu jsem po ukončení kurzu francouzštiny (v roce 1970) začal po prvním týdnu dalšího kurzu, tentokrát angličtiny, s výukou tělesné výchovy. Jednalo se o základní školu, v jejíž tělocvičně se vystřídalo 10 tříd denně, každá po půlhodině. Průměrně bylo ve třídě kolem 30 dětí. Na téhle škole jsem začal učit poté, co mi dal avízo bývalý kolega z ITVS - Gabi. Ze školy odcházela jejich tělocvikářka a on se mě zeptal, zda mám o místo zájem. Gabi tou dobou učil na podobné škole. Zmíněná škola byla anglická a já tou dobou uměl maximálně „Yes", „no", „see you", „good morning“ a ještě pár výrazů. Šance na práci se ale neodmítá, a tak jsem řekl OK. Měl jsem ale pochyby, jak budu učit tělocvik v angličtině. Gabi se jen zasmál a řekl: „Neboj se brácho, já jsem takhle také začínal. Když se postavíš před děti, tak jim jen řekni: ´One, two, three… follow me!´ To ti pro začátek postačí. Pak jen postavíš překážkovou dráhu a na ní budeš děti prohánět.“

Od Emila Műllera, který tou dobou učil na gymnáziu v Dorvale, jsem si nechal napsat pár anglických povelů a půjčil si knížku anglických výrazů v tělocvičně. Během Vánoc jsem pak dřel další slova, jako například „sit-down", „stand-up", „shut-up", „turn-right" apod. V lednu jsem s obrovskou trémou nastoupil, samozřejmě s obavami, jak ty divoké děti bez angličtiny zvládnu. První dny nebyl problém, protože byl v tělocvičně i ředitel, aby se přesvědčil, jak mi to jde a jak si poradím. Po asi třech dnech ke mně přišel, poplácal mě po rameni a řekl: „You are hired.“ (Jsi přijatý.) Přitom jsem si ale nebyl jistý, jestli řekl „hired“, nebo „fired“ (propuštěný). „Hired, Hired!“ A tak začala moje profesionální kariéra v Kanadě. Učit děti od školky až po sedmou třídu! Nikdy předtím jsem tento stupeň neučil, navíc v cizím jazyce. Nastala dřina, musel jsem zvládnout alespoň hovorovou angličtinu a rychle zapomenout na francouzštinu. Nikdy jsem se tak poctivě na jednotlivé hodiny nepřipravoval jako během následujících tří let. Domů jsem přicházel vyčerpaný, s chronickou bolestí hlavy. Během týdne jsem se na nic jiného nezmohl. Jen během víkendů jsme vyráželi s partou přátel na pěší camping, většinou do USA. Byla to tehdy velká sranda. V zimě jsme jezdili na běžky a sjezdovky. V okolí Montrealu jsou desítky lyžařských středisek, nemuseli jsme jezdit dál než 30 nebo 40 km.

Po třech letech jsem byl přijatý na Dawson College, a to byl jiný šálek čaje. Dekáda té nejpříjemnější a určitě nejvíce uspokojivé učitelské a trenérské zkušenosti. Měl jsem konečně dobrou možnost pravidelně trénovat. Na univerzitě jsem ale přivedl k životu hromadu kompletních a výběrových kurzů pro studenty (např. bodybuilding, weight-training, power-lifting, athletic-conditioning, walking a outdoor education). Dělal jsem také kurzy kanoistiky, lezení, lyžování, zimního přežití apod.

Na katedře atletiky jsem byl snad prvním opravdu úspěšným učitelem, který nabízel studentům systematické a smysluplné kurzy. Začal jsem kromě toho organizovat i mimofakultní činnost. Jednalo se například o první montrealské soutěže v „powerliftingu“ a nebylo to jen na naší škole. Byla to opravdu inspirující a velmi uspokojující práce, která vyvrcholila až po 15 letech. Musel jsem se totiž přestěhovat do Mississaugy blízko Toronta. Moje manželka tam už několik let pracovala ve velké firmě Siemens, poté co přešla z montrealské pobočky. Další 3 roky jsem musel do 600 kilometrů vzdáleného Montrealu dojíždět. A když už jsem byl na víkend v Torontu, trávil jsem jej napůl pracovně v tamním fitness-centru, v rámci golfového klubu DONALDA.

Později jsem přijal nabídku klubu B&R na pozici ředitele pro fitness a trenéra. Byl to výběrový raketový klub se 75letou tradicí. Jednalo se o dalších deset let naprosto odlišných zkušeností, práce v privátní sféře. Bylo to o to náročnější, že moje manželka ztratila díky zdravotním problémům práci a velmi slušný příjem. Byl jsem tak nucený kompenzovat tuto ztrátu prací hned ve dvou klubech. Pracoval jsem tak od šesté ráno do sedmi večer.

Během základní vojenské služby jsi působil i jako výsadkář. Jak ses k tomu vlastně dostal a kolik jsi měl seskoků padákem?

Když mě přijali na Střední lesnickou školu v Banskej Štiavnici, neměla škola vlastní internát. Podařilo se mi ale získat podnájem jedné místnosti v soukromém domě. V jejich kumbálku byla malá knihovna s hromadou právnických knih, syn paní domácí totiž vystudoval právo. Postupně jsem se v nich hrabal a později našel i knihu, kterou jsem se snažil dlouhé měsíce sehnat. Můj otec se totiž v minulosti pokoušel podat inzerát poptávky do novin, ten však nebyl přijat s odůvodněním, že je kniha nežádoucí pro socialistický systém tělesné výchovy. Šlo o tehdy velmi slavnou knihu „Systém pěstování těla dynamickou rozpínavostí“ od autorů Dr. A. Amboze a R. Herberta Robura Kenta, napsanou ve spolupráci s vydavatelstvím Františka Kodyma. Byla vydaná už v roce 1945 a mám ji doposud ve své knihovně. Přivezl jsem si ji s sebou do Kanady a chráním ji jako velké bohatství. Podle jednotlivých lekcí, které nevyžadovaly nářadí, jsem začal cvičit v malém pronajatém pokoji. Úspěch se začal pomalu dostavovat a já začal sílit.

V mém ročníku byl tehdy i Laco Zacharides - výborný lyžař, běžkař a plavec. Během studií na pražské ITVS byl jedním ze zakladatelů moderního pětiboje a po studiích byl i lyžařským trenérem v Nízkých Tatrách. S tímto pozdějším ředitelem vrcholového sportu v Bratislavě a společně s několika dalšími kluky jsme vytvořili běžeckou skupinu, která vyrážela na několikakilometrový běh k jezeru Klinger nedaleko Bánské Štiavnice. Tam jsem vedl krátkou rozcvičku s posilováním, Laco trénink plavání a uvolňování. Po hodinovém tréninku jsme běhali zpátky. Všichni v naší skupina se později stali členy Svazarmu.

Společně jsme založili kroužek parašutismu a začali s parašutistickým tréninkem. Po několikatýdenním kurzu jsme začali skákat na Sliači ve známém lázeňském městě blízko Zvolena. Tehdy jsem udělal asi jen 9 nebo 10 seskoků. Pak přišla vojna a já se dobrovolně přihlásil k výsadkářům. Nejprve jsem narukoval do Košic, odtud mě pak na několik měsíců převeleli do Prešova. Další půlrok jsem přežil v Rožňavě v poddůstojnické škole pro minomeťáky. Zbytek služby jsem pak působil jako výsadkář-minomeťák v Sabinově. Skončil jsem jako podporučík.

Během jednoho a půl roku jsem stačil udělat dalších asi 30 seskoků. Většina z nich byla v Praze, kde jsme připravovali seskoky z helikoptéry. Skákalo se na strahovský stadión v rámci přípravy akce květnových oslav. Ještě dalších pár seskoků jsem po asi 6 letech udělal během měsíčního výcviku záloh na Moravě. Pak jsem parašutismus zabalil a dál jsem již neskákal. Na tomto cvičení jsem se mimochodem seznámil i s Luďkem Noskem z Mariánských Lázní a fakticky jsem ho zlanařil ke kulturistice. Do té doby, pokud se nepletu, se věnoval gymnastice.

To bylo začátkem 60 let. Dávno, velmi dávno! Během tohoto měsíčního cvičení jsem na požádání redakce SPORT a redaktorky Julie Perutkové zpracoval návrh na obsah první knihy o kulturistice, která později vyšla pod jménem „Kulturizmom ke zdraví, síle a kráse“. O podobný návrh na knihu byl požádán i odborný asistent Jozef Bača z Bratislavy. Poté, co přijala redakce můj návrh, dal jsem dohromady pracovní kolektiv - včetně J. Bači, který zpracoval část z knihy. První dvě vydání ve slovenštině vyšla v roce 1965 a 1966 v nákladu 31 tisíc kusů. Kompletně vyprodáno! Třetí, rozšířené vydání vyšlo v ruštině v tehdejším SSSR v nákladu 40 tisíc kusů. Neuvěřitelné, snad jako jediná kniha v SSSR vydaná s mým jménem jako vedoucím kolektivu autorů.

V roce 1967 jsme vydali další knihu: „ABC kulturizmu“ - v 16tisícovém nákladu. Tou dobou vyšla v Československu kniha „Kulturistika - síla a krása“ od autorů Műllera, Fialy a Filipa. Láďa Filip později vydal ještě knihy „Lekce kulturistiky“ a „Kulturizmus pre ženy“. Na trh pak přicházely další a další knihy i od jiných autorů.

Dlouholetá sportovní a trenérská činnost tě zřejmě přivedla i k modelingu, posléze i k divadlu, filmu a dokonce až k zahraniční produkci DEFA (východoněmecká filmová produkce). Jako divadelní herec jsi působil i v pražském divadle ABC, mimo jiné i po boku Jana Wericha. Máš určitě mnoho zážitků - co třeba z divadla ABC?

Je to přes deset let, co nás ještě v Mississauge navštívil během jednoho víkendu Jan Hurych s manželkou Aťou. Oba bydlí už léta v malém městečku na břehu jednoho z největších jezer - Huronského jezera, které je pojmenované po největším indiánském kmenu Huronů. Jejich teritoria se nacházela právě v oblasti současného Ontaria. Aťa je sestrou Emila Műllera, se kterým jste se už mohli seznámit v sérii článků o „šedých vlcích" československé kulturistiky“. S Honzou Hurychem jsem se poprvé setkal ještě v Montrealu, v době našich začátků v Kanadě. Honza později pracoval jako inženýr v blízké atomové elektrárně Bruce na Huronském jezeře. Je to vysoce inteligentní, vzdělaný a tvořivý člověk. Tou dobou vedl vlastní elektronický literární měsíčník pod názvem Hurontaria, jehož další částí byl i trochu odlehčený časopis Příložník v angličtině a češtině. Honza byl mile překvapený mými kresbami, potiskem, malbami, ale hlavně sochařskými portréty. Poprosil mě, zda by mohl nějaké mé práce vložit na úvodní stránku svého časopisu a zda bych nesepsal nějaké vzpomínky z filmového natáčení tzv. „Westerns from the east“. Právě pod tímto názvem bylo v USA možné koupit některé z východoevropských indiánek. Ani já a ani Honza jsme nečekali, že by se z toho mohla stát dlouhá série článků pod názvem „Indiánská nostalgie“. V celkem 19 příspěvcích jsem popsal natáčení indiánek v Německu, Jugoslávii, Bulharsku, Gruzii, na Slovensku a u nás. Dalších 5 příspěvků prezentovalo mé začátky v Praze - první film na Barrandově, další v bratislavské Kolibě, hraní v divadle ABC, modeling pro Dům módy a časopis Odívání (během mých studií na ITVS). Vše je doplněno desítkami fotografií a série má celkem 159 stran - dá se říct, kniha.

Moje „umělecká“ cesta začala koncem druhého semestru na ITVS. Byl jsem jeden z mnoha pozvaných na zkoušku pro filmovou roli sportovce Čéči pro jeden z prvních širokoúhlých barevných filmů s názvem „Slečna od vody“. Celé natáčení filmu, do kterého mě nakonec vybrali, proběhlo na březích Vltavy, kousek od Žlutých lázní. Pro mě to znamenalo zůstat na celé prázdniny v Praze. Ve filmu jsem hrál člena na tu dobu trochu výstřední omladiny (dvou žen, mě a ještě mladého simulanta se zlomenou rukou). V hlavní roli vystupovala Eva Klepáčová a Gustav Haverle. Ve filmu hráli i Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský a Josef Kemr. V mé skupině byli Jiskrová, Juřičková a Sehnal. Je asi zbytečné zmiňovat, co je již dostupné na hurontaria.baf.cz. Vzpomínám si ale na jednu příhodu během natáčení, která však s filmem neměla nic společného. Zachránil jsem jednu topící se maminku, jejíž dvě osamocené děti křičely bezradně na břehu...

Film se natáčel na zalesněných březích Vltavy. Pokaždé, když jsem nebyl potřeba na scéně, šel jsem se opalovat na cíp poloostrova. Přede mnou bylo mrtvé rameno, jakási zátoka Vltavy, na druhé straně hromada relaxujících a koupajících se lidí. Najednou slyším křik dětí. Viděl jsem nějaký rozruch, tak jsem vyskočil a díval se, co se děje. Na druhé straně ukazovaly nějaké děti na vodu a křičely: „Mámo, mámo!“ Dívalo se ještě několik lidí, ti se ale nehnuli a jen stáli. Ve vodě jsem ale nikoho neviděl. Uvědomil jsem si, že „máma“ šla asi na dno - utopila se! Shodou okolností jsem asi před jedním měsícem ukončil v předmětu plavání záchranu tonoucího. Netušil jsem, že si ji budu moct vyzkoušet na ostro už tak brzy. Neváhal jsem už ani sekundu a skočil do vody. Po několika mohutných záběrech jsem byl na místě, kam děti ukazovaly a kde měla máma zmizet. Voda byla zakalená a já viděl maximálně půl metru před sebe. Tak jsem se začal postupně potápět a lovit rukama. Zabralo to několik vynoření a hlubokých nadechnutí, než jsem najednou ucítil a chytil vlasy utopené. Žena byla v bezvědomí a ležela na bahnitém dně zátoky.

Poté, co jsem ji přitáhl ke břehu a vynesl z vody, jsem jí nadzvedl záda, abych z ní dostal případnou vodu. Položil jsem ji na deku, o kterou jsem si někomu v té chvíli řekl. Ženu jsem položil na břicho, její ruce jsem dal dlaněmi dolů pod čelo, rozepnul podprsenku a začal s metodou záchrany, jak jsme se učili. Tehdy se ještě neužívala metoda dýchání z úst do úst. Postupně jsem zvedal její lokty (nádech) a následně tlačil na hrudník (výdech). Hned, jak jsem začal, se ke mně přihlásila nějaká dívka, že je studentkou medicíny a že mi může pomoci. Požádal jsem ji, aby někoho poslala do Žlutých lázní a přivolala sanitku. Také jsem jí poprosil, aby udržovala přítomné lidi ve větší vzdálenosti od nás a utlumila tak nepříjemné poznámky některých z nich. Ozývalo se například: „Co to dělá, vždyť to vůbec neumí.“ Po asi 20 minutách se začala žena sama hluboce nadechovat a přicházet k vědomí. Ulevilo se mi, protože jsem věděl, že bude v pořádku. Její první slova byla: „Kde jsou moje děti?“ Posléze přijela sanitka, naložili ji a vzali i děti. Já jsem skočil do vody, přeplaval asi dvě desítky metrů a zase se natáhl na zem. Pak jsem jen zavřel oči a pokračoval v opalování. Byl jsem se sebou opravdu spokojený, že jsem dětem zachránil maminku. Nikdo se tehdy nezajímal o moje jméno a já se před štábem o ničem ani nezmínil. Zůstal jsem v anonymitě a vlastně mi to tak i vyhovovalo.

Během natáčení jsem se seznámil s panem Haverlem, který hrál hlavní roli nápadníka Evy Klapáčové. Haverle účinkoval v divadle ABC a při jedné příležitosti se mě zeptal, zda bych nechtěl hrát v divadelní hře „Návrat staré dámy“ od Derenmatta. Potřebovali vhodnou postavu pro roli gymnasty, což byla epizodní role, o něco víc než kompars. Hlavní roli hrála Jiřina Bohdalová a režii vedl sám Jan Werich. To jsem nemohl odmítnout. Odrazilo se to mimo jiné i na dvojnásobné gáži, což se mi samozřejmě jako studentovi hodilo. Předpokládalo se až 16 představení měsíčně.

Jako model pro Dům módy a časopis Odívání
Začaly zkoušky, poté premiéra a jelo se naplno. V ABC jsem nakonec účinkoval další 3 roky. Po nějaké době jsem požádal jednoho mého spolužáka, zda by mě mohl někdy zaskočit. Byl to Jirka Železný. On samozřejmě přijal a mně se ulevilo, že jsem nemusel být tolik dní v měsíci vázaný na divadlo. V divadle bylo příjemné prostředí - když jsem nebyl na scéně, posedával jsem v divadelní kavárně. V komparsu tehdy vystupovaly i 3 vysoké a pěkné dámy, které se mi hned v prvních dnech představily. Sedly si ke mně a zeptaly se mě, zda bych nechtěl být modelem pro časopis Dům módy a časopis Odívání. Řekli mi, že zrovna druhý den budou fotit a že tam bude i redaktorka časopisu. Mohl bych se tak přijít představit. Wow, ani nevím jak jsem k tomu přišel, ale ten samý den mě rovnou fotili pro nejbližší číslo časopisu. Pak jsem se v modelingu až do konce studií nezastavil. Dostal jsem na tu dobu celkem slušný kontrakt - pět tisíc korun na rok a další smlouvu pro časopis Odívání. Nebylo to jen focení v ateliérech, ale i venku. Šaty mi šili na míru dokonce až v Brně. Zimní kolekce jsme fotili na Sněžce a tehdy jsem dokonce navrhl nějaké sportovní oblečení pro běžky. Párkrát jsem byl dokonce až na desetidenním turné módních přehlídek po mnoha českých městech. To byla skvělá doba - 5 až 6 modelek a já, jediný muž. Kromě toho jsem ještě účinkoval v epizodní roli letce - navigátora ve filmu Letiště nepřijímá. Bylo to velmi nabité období.

Protože jsem byl v ročníku průměrně asi o tři roky starší, vybrala si mě fakulta pro zástup odborného asistenta tělesné výchovy na AMU. Ten předchozí utekl do zahraničí. Jednalo se o studenty a studentky herecké fakulty. Některé jsem zlanařil, aby si přišli zacvičit do „atomového krytu“ pod naší fakultou. Tehdy jsme tam měli malou lavičku a činky a tajně jsme tam chodili posilovat. Občas jsem trénoval i s Antonem Zrubákem.

Když se blížil konec posledního semestru, nabídla mi redaktorka z Domu módy, abych navštívil jejího manžela - šéfredaktora Pražského večerníku. Údajně aby mi mohl nabídnout místo redaktora ve sportovní rubrice. Z toho ale velmi brzo sešlo, protože jedna z podmínek byla kandidatura v KSČ, jejímž členem jsem nebyl. Tak jsem to zabalil a vrátil se zpátky na Slovensko, do Košic. Tehdy jsem si myslel, že tím skončila i moje „umělecká cesta“ příjemného několikaletého dobrodružství.

V dalším dílu rozhovoru budou pokračovat vzpomínky na dlouhou a pestrou kariéru
Milana Jablonského jako filmového herce.



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

15.01.17:08Honza H. - Díky redakci za zmínku o nás, Honza a Aťa. --------------..+4
15.01.07:13ivca - tyjo tak tu jsem už dlouho neviděl, podle ní jsem začínal ..
14.01.16:05I.N.G. - Zajímavé čtení, těším se na další díl. *79*
14.01.15:44Josef P. - Rozhovor vedený k `před-emigračnímu` období je bohužel och..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínZapojte se do studie a získejte zdarm...
malex (12:45) • nové kolo! www.docs.google.com/forms/d/1inqkSbXR3tfDT2_JTyHYL0VvpPc5s_tkIroOI7D4Agc/ed...
magazínPavel Vacek - záda a břicho 3 týdny p...
PavelV (14:46) • Děkuju, budu se snažit.
magazínRadikální změna (XVI.): Ze dne na den...
Blizard3 (11:19) • Ahoj Jáne, děkuji za reakci. Vůle se změnit, je v podstatě to, co na začátek potřebuješ...
magazínPavel Vacek - záda a břicho 3 týdny p...
Zodiak411 (22:03) • Super videolog. Osobně bych s Pavlem uvítal další a kdyby to bylo i s Radkem Loncem, ta...
magazínRadikální změna (XVI.): Ze dne na den...
Ján Černák (15:33) • Zdravím premena je to parádna klobuk dole. Taky sa o to pokušam ale nemam pevnu volu na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra