parkour, freerunning, cliff diving, gymnastika, sportovní lezení
Zaměstnání:
kaskadér, lezecký instruktor
Určitě jste podobné záběry zahlédli v nějakém filmu také. Honička ve městě, padouch prchá, v patách mu funí skupinka mírně otylých policistů. Zatímco padouch ladně přeskočí zábradlí, nonšalantně přeběhne kapotu auta a schody zvládne jedním, nejlépe trošku zpomaleným skokem, nemožní policisté za ním spěchají o mnoho méně stylově. Ve své neohrabanosti drkají o všechny kolemjdoucí i sami o sebe a jejich nemotorným a nekoordinovaným pokusům o běh se musíte zasmát. K tomu rudé upocené obličeje se dvěma bradami a pusou křečovitě lapající po dechu... Komu asi v téhle honičce budete fandit? Schopnosti, nebo neschopnosti?
Možná jste ve svém městě také zahlédli partičku, která se pokoušela jedním skokem zdolat zábradlí, překonat zídku nebo předváděla téměř cirkusovou akrobacii. Pak věřte, že tihle lidé nejspíš jen tak neblbnou, ale že trénují a že jejich sportovní disciplína má své jméno.
Jak se to má s freerunningem (a vlastně i s parkourem), se nám snažil v rozhovoru vysvětlit člen skupiny Salto Mortale, Tomáš Rydval.
Je možné, že někteří z našich čtenářů o freerunningu ještě neslyšeli. Mohl bys tedy osvětlit, o co zhruba jde?
Freerunning je sport, který se vyvinul z parkouru a jedná se o jakousi akrobacii ve městě či v přírodě - skákání po střechách, přeskakování zábradlí, salta... Dalo by se říct, že se jedná o takovou gymnastiku mimo tělocvičnu.
Freerunning vznikl z parkouru, ale obě disciplíny nyní existují vedle sebe. Jaké jsou mezi nimi základní rozdíly?
Spoluzakladatel parkouru, francouz Sebasitan Fucan se společně s Guillaumem Pelletierem dohodli na termínu freerunning, když chtěli parkour představit anglicky mluvícímu publiku. Později ale došlo díky rozdílnému pojetí k vykrystalizování dvou samostatných disciplín. U parkouru jde o to, dostat se co nejefektivněji z bodu A do bodu B, u freerunningu se klade důraz spíš na efekt, a tak k němu patří různé akrobatické prvky.
Kdy došlo k rozdělení obou směrů?
Pravděpodobně se tak stalo při natáčení filmu Jump London (2003), kdy si Sebastian Foucan definitivně uvědomil, že jeho cesta „dělání parkouru“ (freerunningu) je odlišná.
Jako laik bych chápala, že freerunning je díky svým akrobatickým prvkům náročnější. Není to tak?
Nedá se říct, že by bylo jedno jednodušší, nebo těžší. Při parkouru navíc nejde o obtížnost, ale především o efektivitu pohybu.
Takže parkour je svým zaměřením víc praktického rázu.
Přesně tak. V době, kdy vznikly názvy parkour a freerunning, se už jednalo spíš o sportovní odvětví, ale dávno předtím se jednalo o dovednosti určené výhradně k praktickému využití.
Nakolik se mají traceuři (franc. označení pro parkouristy) a freerunneři mezi sebou rádi?
Pravdou je, že se v mnoha směrech neshodují. Parkour pro své příznivce znamená víc než jen sport, je pro ně filosofií a životním stylem. Zarytí traceuři neuznávají závody, nesnaží se o publicitu, v parkouru se realizují. Freerunneři jsou v tomhle ohledu často jiní. Freerunning vnímají spíš jako sportovní disciplínu, soutěžím se výrazně nebrání a své umění rádi prezentují. Nedá se ale říct, že by někdo byl jen freerunner nebo někdo jen traceur, obě disciplíny se v mnohém prolínají. V Čechách mají obě komunity mírumilovné vztahy, spolupracují a společně trénují.
Patří k těmto sportům i pravidelné regulérní tréninky, nebo je to spíš o společném blbnutí po ulicích?
Máme normální harmonogram, podle kterého určité dny v týdnu trénujeme úplně stejně, jako je to i v jiných sportech. Trénink začíná v bezpečnějším prostředí tělocvičny a postupně se propracovává ke skákání venku.
Jak pokračuje nácvik ve městě? Tam už to asi může dost bolet...
Nejdříve se začíná malými skoky, které se postupně zvětšují, přidává se na výšce, vzdálenosti i obtížnosti. Trénink v tělocvičně pomůže člověku alespoň částečně odhadnout, co zvládne ve městě.
Ve městě si hledáte nějaké vhodné terény?
Přesně tak. Já když jedu tramvají, tak všude kolem sebe vidím místa, kde by se dalo skákat. A tak to mají myslím všichni freerunneři. V Praze je pár oblíbených lokalit, kde se skáče nejvíc. Je to Vyšehrad, Koh-i-noor, Strahov a Vltavská, tam se také pořádají různé srazy.
Takže si vyhlídnete trasu, kterou si s využitím svých dovedností proběhnete?
Ve freerunningu to nemusí být vždy trasa, ale třeba jen jednotlivé akrobatické prvky nebo jejich kombinace.
Jak dalece je u nás freerunning populární?
Freerunning zažívá v České republice i vůbec ve světě boom. Nedávno jsem četl na webovém magazínu Urbanfreeflow.com, že videa s freerunningem jsou na YouTube druhá nejsledovanější mezi sporty obdobného ražení.
Jak dlouho se věnuješ freerunningu ty?
Těžko říct. Od šesti let jsem dělal závodně gymnastiku a občas jsem si zaskákal i venku před tělocvičnou. Už to bych mohl zřejmě označit za freerunning.
Freerunning je plný hodně efektních triků. Jaký je tvůj oblíbený?
Quasimodo, to je ze stojky jeden a půl salta dozadu.
Hezké. To asi vyžaduje hodně tréninku.
To jo, takže pokud nejsem zraněný, což je u mě bohužel dost často, trénuji tak 5 - 7x týdně. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi rozmanitý sport, dá se dělat v podstatě pořád. Určité činnosti a prvky (např. stojky, lezení atd.) zapojují především svaly horní poloviny těla, odrazy a dopady jsou naopak převážně o nohách, jiné prvky nemusí být tak fyzicky náročné, ale vyžadují hlavně techniku, takže si můžete vždy sestavit trénink, při kterém unavené partie necháte odpočinout.
Říkáš, že jsi často zraněný. Čím to je?
Chybami, které dělám. (smích) Dopady jsou trošku jiné, než na jaké jsem byl zvyklý v gymnastice, a pak, člověk taky občas trochu zariskuje, což ale bohužel k tomuhle sportu částečně patří. Je ale dobré riziko minimalizovat, což se děje právě nácvikem v tělocvičně a poctivým, postupným tréninkem, který mimo jiné umožní odhadnout vlastní možnosti. Ty je dobré nepřeceňovat.
Jako gymnasta jsi ve značné výhodě. Nechtějí od tebe někdy kluci, abys jim radil?
Občas ano a já jim poradím rád. Na druhou stranu, když se jedná o negymnastická salta, např. různá salta o zeď, která mi nejdou tolik jako ostatní věci, nechám si zase poradit já.
Konají se ve freerunningu také závody?
Ano, první soutěž ve freerunningu byla v roce 2007 pod názvem Art Of Motion, uspořádal ji Red Bull a od té doby se koná v různých koutech země každoročně. Závod probíhá tak, že každý soutěžící dostane 90 vteřin, během kterých může předvést, cokoli chce. Kromě obtížnosti prvků a jejich provedení se hodnotí i kreativita a plynulost.
Jsou nějaké závody i u nás?
V České republice zatím žádné závody nebyly, ale vzhledem k tomu, že úroveň českých freerunnerů se už blíží těm světovým, to brzy může být jinak.
Dal by se jmenovat jeden člověk, který je na světě ve freerunningu ten nej?
Těch by bylo víc - špičkovými freerunnery jsou například Daniel Ilabaca, Paul "Blue“ Joseph, Tim "Livewire“ Shieff nebo na YouTube velmi populární Damien Walters, který obsadil na mistrovství světa v tumblingu 4. místo. Toho si dokonce do svého týmu vybral Brad Allan, odchovanec Jackieho Chana.
Takže jsou ve světě lidé, které freerunning živí. Ale ty to máš částečně také tak, ne?
Já jsem díky freerunningu u Filmky, což je prestižní, světově uznávaná kaskadérská organizace.
Pro jaké situace si tě najímají?
Třeba teď se točila reklama, kde jsem představoval signál, který se díky parkouru všude rychle dostane.
LA METHODE NATURELLE
Na vývoj parkouru a potažmo i freerunningu měl výrazný vliv
francouzský námořní důstojník Georges Hébert (1875 - 1957) a jeho "Méthode Naturelle", metoda, ve které definoval principy vlastního tělovýchovného systému inspirovaného velkou měrou pozorováním přírodních afrických kmenů a jejich přirozené formy fyzického cvičení. Cílem Hébertova pojetí tělovýchovy měl být člověk silný fyzicky, psychicky i morálně. "Etre fort pour être utile“ bylo jeho motto vyjadřující propojení síly a užitku.
Hébertova „přirozená metoda“ zaznamenala největší rozmach v průběhu a mezi oběma světovými válkami a stala se systémem praktikovaným francouzskou armádou.
A neláká tebe nebo kluky z tvého okolí si někdy vyzkoušet vaše umění v reálu? Zkusit si opravdovou honičku s policií?
To by se jednalo spíš o parkour než o freerunning.
To je fakt. Když tě budou honit policajti, asi při útěku budeš těžko dělat salta. Ale co traceuři? Nedělají takové věci občas?
Myslím, že ne, že se naopak snaží dělat co nejméně konfliktů, aby to u nás nedopadlo jako v Británii, kde je na spoustě míst parkour a freerunning zakázaný.
Málokterý sport rozvíjí tělo tak komplexním způsobem jako parkour a freerunning. Obojí totiž cvičí mrštnost, statickou i výbušnou sílu, flexibilitu, koordinaci, rovnováhu, aerobní zdatnost - mnohé z dovedností, které jsme ztratili současným, často velmi pasivním způsobem života. Musí být radost získat tyto dovednosti zpět a s nimi i tělo, které nás opravdu poslouchá. Mnohé z principů parkouru i freerunningu by mohly ozvláštnit a zefektivnit i Váš stávající trénink, takže pokud hledáte inspiraci, neváhejte si prosurfovat následující weby:
Takže parkour je svým zaměřením víc praktického rázu.
Konají se ve freerunningu také závody?
