Aleš Houser: „Bez riskování
se dál neposunete."

Jméno:	Aleš Houser
Datum narození:	28. 6. 1986
Znamení:	rak
Bydliště:	Bačetín (podhůří Orlických hor)
Sport:	downhill, skibob
Úspěchy:	Český pohár Remoex DH 2010 Cup - 5. místo
	Prezesa Pochar Polsko 2009 - 1. místo
	Marosana End of Season 2009 - 5. místo v elitě
	Lech Downhill Cup Polsko 2008 - 1. místo

Jezdíte rádi na kole, ale projíždky po cyklistických stezkách se Vám zdají nudné k uzívání? Při downhillu rozhodně nebudete mít na zívání čas! A to ani jako diváci. Bude se Vám tajit dech, až kolem Vás prosviští okapotovaný borec, co si to „valí" dolů z kopce hlava nehlava, kořeny nekořeny, tu řízne prudkou zatáčku, až bláto odletuje, tam si frajersky vystřihne skok a ve své ďábelské krasojízdě pokračuje dál, jako by se nechumelilo. „Šílenci, co si koledují," říkáte si? Nenechte se mýlit. „Každý, kdo chce jezdit downhill, to musí mít v hlavě srovnané," tvrdí Aleš Houser, jeden z těch, kteří propadli této odvážné cyklistické disciplíně.

Jak bys několika slovy vyjádřil, co si má člověk představit pod pojmem downhill?

Downhill je sjezd z kopce na speciálním, pro sjezd upraveném kole.

Jak se liší kolo pro downhill od běžného horského kola?

Oproti běžnému kolu je kolo pro downhill mnohem robusnější, aby vydrželo drsné zacházení, pneumatiky jsou širší, odpružení je daleko větší, zdvihy se pohybují kolem 20 cm pro přední i zadní kolo.

Jaká je průměrná váha takového kola?

Kolo pro DH váží od cca 17 kg, což je váha závodního speciálu, až po 22 - 23 kg. Závodní speciály se staví na hmotnost, komponenty jsou lehčí, ale nemají takovou životnost. Závodní kolo tedy obvykle vydrží jen jednu sezónu.

Není u sjezdu naopak výhodou, když má kolo vyšší hmotnost? Z kopce to pak „šviháš" rychleji.

To si říká každý, ale tak to nefunguje. Nejezdí se totiž jen z kopce, ale na trati jsou i technické pasáže a krátké uzavřené zatáčky, během kterých musí člověk s kolem nějak manipulovat. Takže pokud je kolo lehčí, lépe se ovládá v zatáčkách, vy jste pak rychlejší a tolik se nenadřete.

Jak se člověk propracuje k tomu, aby začal v downhillu závodit?

Musí nejdříve natrénovat techniku, kterou se postupně učí na jednodušších tratích, jakými jsou rozbité lesní nebo horské cesty. Učit se může i v bike parcích, kde si přijdou na své jak začátečníci, tak i ostřílení bikeři. Pro všechny pak platí, že to musí mít v hlavě srovnané, aby dokázali odhadnout míru náročnosti terénu i své schopnosti.

Říkáš, že to člověk musí mít v hlavně srovnané, ale já byla na DH závodech, ze kterých byli po ošklivých pádech odvezeni dva kluci v bezvědomí. Není to tedy spíš tak, že pro DH musí mít člověk určitou dávku psychické vyšinutosti?

To si nemyslím.

Takže to není tak, že vyhrává ten, kdo má menší strach?

Ne, strach tam určitě být musí, jinak by se člověk pustil do něčeho, na co nemá, a rozsekal by se. Ale pády se mohou stát, i když se jede na jistotu.

Dá se tedy jet na jistotu a mít celý sjezd pod kontrolou?

To jde v podstatě téměř všude, až na některé pasáže, kdy už je to buď, a nebo. Ale takových terénů je v Čechách málo.

Čím tedy myslíš, že to je, že úrazy, a často i dost vážné, jsou poměrně časté? Stává se to jen při závodech, kdy se člověk možná nechá vyhecovat a jde až za svoje možnosti?

Může se stát, že to nevyjde i při tréninku, protože málokdo jezdí pořád na jistotu. Za prvé by to člověka nebavilo a za druhé by se bez riskování nikam dál neposouval. Na závodech se pak ve snaze zajet nějaký lepší výsledek riskuje zas o trošku víc a holt ne vždy se vše podaří.

Jaké používáte bezpečnostní pomůcky? A záleží na každém, co si vezme, nebo jsou požadavky specifikované v pravidlech?

Tak na příklad v českém poháru jsou pro hobby kategorii povinné celoprsté rukavice, integrální přilba, chránič páteře, kolen a loktů. Začátečníci pak ještě používají chrániče holení, protože někdy neudrží nohy na šlapkách. Existují i celé ochranné vesty, na které jsou našité chrániče ramen, loktů, chránič hrudníku a páteřák. U elity je předepsaných ochranných pomůcek méně.

Jak vypadají downhillové závody?

Závod je většinou celovíkendovou záležitostí, kdy v sobotu se trénuje a v neděli závodí. Závodníci si nejdříve vytyčenou trasu projdou a detailně si ji prohlédnou, pak si ji pomalu začnou projíždět na kole, najíždějí si své stopy a poznávají trať, aby věděli, kde ční jaký kámen nebo kam je nejlepší dopadat při skoku. V neděli pak přichází na řadu vlastní závod. Nejdříve se jede kvalifikace, kde lidé startují v pořadí, ve kterém se přihlásili při registraci. Podle výsledků kvalifikace se pak závodníci seřadí do druhého, závěrečného kola závodu. Všem jde samozřejmě o to, zajet co nejlepší čas.

Jsou downhillové tratě čistě přírodní, nebo se staví i umělé překážky?

Downhillová závodní trať je postavená a navrhuje se. Správná sjezdová trať vypadá tak, že se v lese vytyčí určitá lajna, která se začne jezdit. Postupně se vyhrabe a vyjezdí tráva a jehličí až na kameny a pak se celá trasa ještě doupraví, aby byla zajímavá a zábavná.

Jaký terén je na sjezd nejnáročnější?

Náročné jsou hodně prudké pasáže, kde mohou být kameny, na kterých to klouže a je to nebezpečné.

Je vlastně potřeba pro jízdu z kopce nějaká fyzička?

Ano, a velká. Nejezdí se jen po rovině, ale i přes kameny a hrboly, takže většina trati se jede v podřepu, aby se daly nohama kopírovat nerovnosti. Navíc se přeskakují překážky, což dá člověku s dvacetikilovým kolem také pořádně zabrat. Při závodu trvá sjezd trati 2,5 - 4 minuty a když člověk jede opravdu na 100 %, pracuje u toho celým tělem a ještě musí být maximálně pozorný a soustředěný, tak se domů dostane úplně vyřízený.

Kam se mohou vypravit lidé, kteří by si chtěli downhillovou jízdu vyzkoušet?

Dříve nebylo na výběr mnoho tratí, dnes je ale k dispozici biková lajna v každém větším středisku. Lidé si tedy mohou zajet třeba do nově předělaného bike parku ve Špindlerově mlýně nebo do některého z dalších bike parků, které jsou v Peci pod Sněžku, v Rokytnici v Jizerských horách, v Liberci nebo v Železné Rudě. Ti, kteří s ježděním teprve začínají, si mohou vyzkoušet i tratě vystavěné downhillovými nadšenci ve svém okolí.

Je downhill spojen s určitým životním stylem, kulturou oblékání nebo typem muziky?

Dřív to tak bývalo, že kluci, kteří jezdili downhill, poslouchali tvrdou muziku a byli to takoví drsní chlapi, střelci a pankáči. Dnes už je to ale trochu jiné. Downhill je sport jako každý jiný, takže pokud chce člověk jezdit dobře, musí se systematicky připravovat. Pokud má někdo navíc ještě sponzory, musí se snažit zajíždět dobré výsledky. Takže i když se stále ještě v downhillu pohybují drsní free borci, už to není jako dřív. Většina dnešních závodníků jsou sportovci s profesionálním přístupem.

Aleš Houser děkuje za podporu rodičům, Dolekop.com downhill teamu (www.dolekop.com) a firmě Integraf Náchod (www.intergraf.cz).