[Text: Radim Paštěka]
Zdravím všechny čtenáře Ronnie.cz a stejně jako
posledně jim chci poděkovat za jejich zájem a čas, který věnují mému shrnutí
Diamond Cupu Austria. Ať to ale neprotahuju, tak jelikož je o čem psát, začal bych sobotním ránem. Celý týden superkompenzace probíhal úplně jinak. Po jídle před
Fitness Manií a v neděli po ní byla energie na lepší trénink, vodu jsem na radu Martina Dajče nehnal tak vysoko, nehrotil tolik sůl a nechal tělo trochu víc v pohodě. Všechny tyhle drobné změny, jejichž celá pointa byla "nedělat žádný extrém", přinesly skvělý výsledek a já nemohl být spokojenější.
Výjezd z Prahy do rakouského Grazu hned z rána (lehce po 6:00) byl naprosto bezproblémový a všechno šlo hladce a podle plánu až ke hranicím. Tam nás občas trochu zlobila navigace, ale nic hrozného. Přítelkyně se ujala drtivé většiny řízení, kdy si myslím, že minimálně dvě třetiny cesty odřídila ona, i když ona tvrdí, že jsme jeli padesát na padesát, abych si já mohl v klidu položit sedačku v autě a ještě se dospat. Sice to nezabránilo tomu mít po příjezdu až do pondělí mírné křeče v nohách, ale rozhodně to byla obrovská pomoc, které si hrozně vážím.
Po příjezdu do Arnoldova muzea, kde probíhala registrace závodníků, jsme měli ještě chvilku rezervu, takže jsme si alespoň odpočinuli a čekali společně s ostatními, kteří tam byli předem, než všechno začne.
Registrace probíhala v zahradním stanu na zahradě muzea, což bylo přinejmenším neobvyklé, ale chápu, že kvůli jakési tradici to tam tak mají nastavené. Nezáviděl jsem ovšem závodnicím, které soutěžily na rakouském mistrovství, jelikož musely jet už nalíčené ze závodů na registraci, aby se pak ve spěchu vrátily zpátky na místo závodů, které ten den ještě měly absolvovat.
Po ukončení registrace, kde jsem se díky bohu se svojí váhovou rezervou nemusel ani svléct a stále navážil 75,1 kg, jsme se hned nato jeli do Grazu ubytovat na hotel a vyřídit všechny potřebné záležitosti, abychom už následně mohli jen odjet na první nástřik barvy a měli zbytek dne klid a pohodu.
Po příjezdu na nástřik, který byl umístěný už naštěstí na místě závodů, jsem byl potěšený tím, že byl JanTana Team plně český, a tudíž samé známé tváře. Tam všichni, stejně jako v Kladně, odvedli skvělou práci a nemůžu napsat víc, než že jsem byl maximálně spokojený.
Následně jsme odjeli zpátky na hotel, kde jsem už jen dojídal všechno, co bylo ještě potřeba sníst, a chvíli si pózoval po každém jídle. Celou dobu znovu s vědomím, že Martin Dajč je na telefonu a kdykoliv mu můžu napsat. Večer jsem mu poslal fotky, co na to říká, poradil mi maličkosti ohledně mého pózování, na které on moc dobře ví, že často zapomínám, a mohlo se jít spát.
Ráno jsme dorazili do haly mezi prvními, a jelikož byl předpokládaný začátek soutěže v 9:30 a kulturistika mužů měla být jako první kategorie druhého bloku, tak jsme radši i na nástřik šli hned po 7:45.
Pak přišel problém s hudbou na volnou sestavu... Tady se objevila v hlavní roli zachránce Lída Čížová. Někde po cestě mi pravděpodobně z kapsy vypadla USB flashka, na které jsem měl hudbu, kterou jsem ale asi nějakou předtuchou raději poslal přítelkyni večer na e-mail. Když jsem po velké jazykové bariéře nesehnal v celé hale nikoho, kdo by byl ochotný jít na můj mail a hudbu přetáhnout na náhradní USB, které jsem si vzal z auta, naštěstí přišla Lída, která mě už předtím na WhatsAppu uklidňovala, ať jsem v klidu, a pokud to nevyřeším před jejím příjezdem, vyřešíme to nějak společně. Díky ní se mi podařilo hudbu nakonec mít a zároveň jsem díky tomu nepotřeboval, aby přítelkyně rychle sedla do auta a vrátila se na hotel pro můj notebook, což byla její první nabídka, když se to celé zjistilo. Za to Lídě moc děkuju a cením si, že mi bez zaváhání pomohla.
Z prostorů na místě jsem byl nadšený. Celá sportovní hala byla rozdělená plachtou napůl, kde polovina byla pódium a hlediště a polovina "backstage" pro závodníky. Přesun z backstage na pódium trval 1 minutu a vše bylo hned u sebe při zachování dostatku místa pro všechny závodníky. Být to takhle vždycky, bylo by to pro všechny mnohem jednodušší, soustředit se na v tu chvíli mnohem důležitější věci, než je "kudy se dostanu na pódium" a nebo "snad se cestou tam nezabiju". Pak už se jen čekalo, kdy nastoupíme na pódium.
Klasicky jsem si užíval chvíle na pódiu, kdy jsem měl sice pochyby o výsledku, obzvlášť kvůli soupeři umístěném na druhém místě, se kterým jsem se bavil v backstage, nicméně to pak ze mě všechno padlo a řekl jsem si, že je mi to vlastně všechno úplně u... úplně jedno, protože si tam jdu prostě užít svoji chvilku.
Porovnání i sestavu jsem si užil, jak jen to šlo, a jediné, co mě mrzí, je malý počet soupeřů. Chybí mi závody, kdy nás bylo i na mistrácích 10+.
Nicméně poté přišlo vyhlášení, a když jsme podle očekávání zůstali stát poslední dva, padl mi i tak kámen ze srdce, když byl můj soupeř z Rakouska vyhlášený na druhém místě.
Po vyhlášení mého jména, kdy jsem byl v šoku, že ho vyslovili mimo háčků a čárek naprosto správně, jsem si užíval svých pár vteřin pozornosti a následně odešel čekat na souboj o absolutní vítězství. Kde, co si budeme říkat, jsem byl vždycky jako nejlehčí váhová kategorie spíše do počtu a rozhodčí vám v tu chvíli už svoji pozornost většinou ani nevěnují.
Po ukončení souboje o absolutní prvenství jsem se běžel napít, obejmout přítelkyni, prohodit pár slov s dalšími závodníky a užít si chvilku odpočinku, kdy jsem se vyloženě zamiloval do jejich přejících povah, o čemž si můžeme na českých závodech nechat jen zdát. Upřímných gratulací, motivace do budoucna, řeči typu "ozvi se, až zase budeš v Rakousku" apod., jejich upřímné radosti a přejícnosti k cizímu úspěchu. Je to prostě očividně jiný národ a já to tam poznal z první ruky.
Poté jsem dostal upřímný feedback, kdy jsem i jako vítěz kategorie s čistým skóre dostal rady, co bylo podle některých organizátorů závodů a členů rakouské federace špatně a na čem bych měl zapracovat. Což bylo zrovna tak něco, co jsem ocenil, a teď z toho chci vytěžit v následujícím roce maximum.
Po uklidnění a strávení pár pěkných chvilek mezi příjemnými lidmi se stejným cílem jsme si s přítelkyní ještě museli zvěčnit alespoň na fotce vzpomínku na náš společný první závod v cizině a ukončení mé letošní diety.
Následovala pouze už jen cesta na hotel, sprcha, odpočinek, a jelikož bylo pořád teprve 14:30, šli jsme si společně užívat město Graz a všechno, co mohlo jeho centrum pro turistu v neděli nabídnout. Jídlo, krásné vyhlídky a prostě všechno, co k takovému výletu patří. No a pozávodní den... známe to všichni. Snídaně formou bufetu se v našem případě hotelům moc nevyplácí.
Potom už to byl ale jen onen posledně zmíněný road trip směr Česko, kdy jsme celý den strávili návštěvou různých míst v přírodě a čerpáním všech těch krásných chvilek společně.
Víc už není potřeba k mým vzpomínkám na závod a cestu do Rakouska a zpět psát, takže bych tímto moc rád poděkoval všem, díky komu se tohle všechno mohlo uskutečnit a kdo mi pomohl.
Začal bych přítelkyní, která se o mě starala, jak jen mohla, aniž bych ji o to v tu chvíli vůbec žádal. Prostě se snažila být maximální podporou. A to se jí povedlo na 100 %.
Potom Martin Dajč, u kterého vím, že ho občas určitě pěkně se*u, ale on to se mnou snad ještě zvládne. Tomu děkuju za dozor, všechny rady a všechnu pomoc, které mi celý závěr dával. Bez něj by to, stejně jako bez přítelkyně, nemohlo dopadnout tak, jak dopadlo. A to znamená životní formou.
Následně všem svým blízkým, rodině a přátelům, kteří mají pro můj koníček pochopení a podporují mě v něm. I pokud jen slovně.
Lídě Čížové za její záchranu s hudbou na volnou sestavu, kdy mi prostě vyloženě "vytrhla hřebík z levé půlky".
Víte, že...
