René Blahovský: Výhry, synthol, profi a zásnuby

René Blahovský: "Příprava mě stojí 30 tisíc měsíčně!"

Jarní soutěžní sezona je už téměř u konce. Teď už na ni budeme jen vzpomínat. Když si řeknete, kdo byl naším nejúspěšnějším amatérským kulturistou, tak věřím, že mnoho z Vás napadne Renda Blahovský. Pana Reného jsem vyzpovídal několik týdnů před jeho prvním startem. Věřil jsem mu. Věřil jsem, že se mu vrátí to, co všechno tomu dává, a přesně to se později potvrdilo. Renda se představil na čtyřech závodech mezinárodní federace IFBB Rafaela Santonji. Dva doma, dva venku. Vypadá to jako play-off hokejové extraligy, ale je to jen výčet zářezů hlubočepského patriota. Stříbro na Maltě, absolutní vítězství v Kutné Hoře i Rumunsku a profesionální debut kde jinde než doma v Praze. "Čtyři svatby stačí, drahoušku" je název české komedie a "Čtyři starty (a jedny zásnuby) stačí, svaloušku" by se mohl jmenovat dokument mapující Rendovu přípravu, ale o tom všem a mnohém dalším si už můžete sami přečíst v rozsáhlém rozhovoru s "Panem Suchánkem".

První závody byly na Maltě a hned druhé místo. Jaká se sešla konkurence a co závody obecně, jak jsi byl spokojený?

Peťo, chci zase pozdravit tebe a všechny čtenáře Ronnie.cz a poděkovat jim za zájem o první článek, který jsme psali před Maltou. Je to příjemné, když se pomalu dostávám do podvědomí lidi jako kvalitní sportovec, a teď k otázce. První závody Diamond Cup Malta (24. dubna). No, co k tomu napsat... Já jsem žádná velká očekávání neměl, můj letošní cíl byl přijít se slušnou formou a ukázat progres od posledních závodů, což si myslím, že se povedlo, a nakonec z toho byl i krásný výsledek, a to druhé místo. V kategorii jsme byli čtyři, ale zato našlapaní borci. Vítěz už měl za sebou zisk profi karty, stejně jako borec na třetím místě. Proto jsem si toho cenil více, když jsem porazil frajera, který měl profi kartu, a samozřejmě jsem z celého finále byl nejmladší, dost možná i z celého závodního pole. Ale s tím jsem letos počítal. Takže s Maltou jsem velice spokojený, nádherná medaile a organizace byla naprosto super. Kdyby tam byli profíci i příští rok, tak tam na 90 % pojedu závodit, moc příjemná zkušenost.

Kolik dní jsi tam byl a co tamní posilovna?

Na Maltu jsme dorazil hodně dopředu, a to v úterý (závody byly v neděli). Kdybychom totiž letěli později, tak by to bylo nejisté s přestupem a na to bych neměl nervy. (smích) Já musím mít vše na 100 % a nenervovat se před závody, tak jsme radši zvolili variantu vyrazit dříve. Místní fitko bylo fakt super, něco podobného jako u nás ve stylu John Reed Fitness. Stroje byly především od značky Hammer Strength, takže já byl spokojený a zacvičil si kvalitně jak před závody, tak po závodech. I místní lidé byli všichni super, fotili se se mnou, tak to bylo vážně příjemné.

Druhý start byl neplánovaný. Šlo o Extrifit pohár ČR. Kdy padlo rozhodnutí závodit?

Jo, tohle byla rychlá akce. Já to měl tedy v hlavě už třeba tři dny před závody, ale vždy jsem to hodil za hlavu a řekl si: "Ne, to je asi blbost, Honza s tím souhlasit nebude," tak jsem to moc neřešil. Pak byla sobota, den před závody, my odjeli těžký trénink paží s Jirkou Vinšem a Jardou Jeníčkem. Byl tam i Honza, tak jsme zkontrolovali formu a Honza řekl, že to vypadá suprově a že si můžu druhý den dát refeed. Po tréninku jsem jel domů, a tak si říkám, že když už tam pojedu a budu tam s Verčou, která tam závodí, že to teda hecnu. Volal jsem hned Pavlovi Vackovi, řekl jsem mu, co mě napadlo, a on, že je to super a že to zařídí, ale "sere" ho, že nevyhraje absolutku. (smích) Pak to volám Honzovi a on na to: "Ty vole, co blázníš, nevymýšlej kraviny," ale deset vteřin nato obrátil a šli jsme do toho. Každopádně mě upozornil, že jestli tam nevyhraju absolutně, tak se fakt naštve. No a tak to vše vzniklo a druhý den už jsem závodil.

Jaké jste udělali postupy za ten den? Stahovali jste vodu? Upravovali jídlo?

Přijel jsem domu z tréninku kolem čtvrté. Honza mi řekl, ať piju do pěti a pak vůbec. Jídlo jsme upravili tak, že místo rýže jsem večer měl racia. Jinak žádné změny moc nebyly, vůbec žádné cukrování nebo plnění. Jen před nástupem na pódium mi poradil Tomáš Bureš, ať si dám panáka vodky a ať pumpuju aspoň 45 minut, aby se svaly probudily.

Po finále si tě zavolali rozhodčí na osobní pohovor, což jsem asi viděl poprvé. O co tam šlo?

Ano, měl jsem s rozhodčími osobní pohovor. Viděl jsem totiž, že když jsem byl na pódiu, tak na mě divně koukají a pořád mi ukazují na ramena, a já jsem trošku tušil, o co jde. Páni rozhodčí si mysleli, že mám v ramenou synthol, že v životě neviděli taková ramena, což mě těší, ale v tu chvíli to příjemné nebylo. Pak to ale zkontrolovali a nakonec řekli, že mám nádherná ramena a že se mi omlouvají.

Když jsi slezl z pódia, tak jsme ti šli pogratulovat, ale ty jsi nám řekl, že jsi tady kvůli absolutce. Proč jsi na ní tak lpěl a jak sis třeba na Pavly Vacka s Krejčím věřil?

Hele, chtěl jsem ji, protože to prostě byl náš cíl s Honzou, a když já si dám něco do hlavy, tak to prostě chci. Nejvíc z toho byla překvapená moje maminka. Když jsem slezl po kategorii do zákulisí, tak jste mi gratulovali a já říkám: "Není k čemu, jsem tady kvůli něčemu jinému." A ona: "Ty vole, on je snad ještě nasranej, že vyhrál." (smích) Hele, na Pavla Vacka jsem si nevěřil vůbec. Upřímně jsem myslel, že mě porazí, považuji ho za jednoho z nejlepších amatérských kulturistů u nás, proto si strašně vážím a cením toho, čeho jsem dosáhl, a ukázalo mi to, že už si mohu dovolit závodit na mezinárodní scéně. Takovou psychickou jistotu jsem přesně potřeboval.

Absolutně jsi nakonec vyhrál po krásné bitvě. Byl to tvůj do té doby největší zážitek?

Upřímně, byl to pro mě obrovský zážitek, ale ten největší je pořád mé první vítězství na mistrovství Čech. To byl pro mě ten nejemotivnější moment, který nikdy nezapomenu. První vítězství chutná prostě nejlépe.

Na vítěznou fotografii jsi k sobě pozval i svoji Verču. Jaký má ona podíl na tvém úspěchu?

Ano, pozval jsem si svoji Verču, jelikož tam též vyhrála svoji kategorii wellness fitness, tak bylo co oslavovat. Ona má ten největší podíl. To, jak se o mě starala celou přípravu, bylo neuvěřitelný. Já byl poslední měsíc už totálně vyždímaný. To ona doma vše zařizovala a starala se o domácnost, když byla sama na 50 gramech sacharidů. Takže od Verči jsem měl obrovský komfort a velkou podporu, za což jí moc děkuji.

Po zisku absolutního vítězství jsi měl ještě jeden rozhovor s rozhodčím. Co jste spolu řešili?

Hahaha. Ty to moc dobře víš. Přišel za mnou jeden z rozhodčích (nebudu jmenovat) a říkal mi, že jsem budoucnost tohoto sportu ve federaci IFBB a Elite Pro a nemůže mi nic vytknout. Až na jedinou slabinu, kterou jsou moje lýtka. Ale už se na nich pracuje. (smích)

Po Extrifitu v Kutné Hoře jsi měl dva týdny do startu v Rumunsku. Na co jste se zaměřili?

Ano, přesně za dva týdny mě čekaly závody v Rumunsku. Já Honzovi řekl, že na těchto závodech bych chtěl tu nejlepší letošní formu. Tak jsme se s Honzou zaměřili hlavně na plnost svalů, chtěli jsme přijít co největší a zároveň na prach stažení, což se opravdu povedlo. Honza je v tom fakt kapacita. Vše, co řekl, jsem udělal a ono to fungovalo.

Do Bukurešti jste odletěli s Verčou také se značným předstihem. Proč jste se tak rozhodli a jaké jste tam měli podmínky?

Právě, že do Rumunska jsme odletěli později než třeba na Maltu. Tentokrát jsme přiletěli ve středu a závody byly v sobotu, což pro nás bylo úplně ideální. Podmínky byly fakt super, nádherný apartmán za par korun. Luxus, na každém rohu byl obchod s potravinami nebo celé obchodní centrum. Fakt jsme byli příjemně překvapení, ale na dovolenou bych tam asi nejel. (smích)

Na kolik tam vyjdou potraviny, které kulturista běžně jí, a co ceny fitness center?

Musím říct, že Rumunsko je hodně levné, možná i o něco levnější, než to máme v Česku, což nás příjemně překvapilo, takže určitě doporučuji. Jeďte na závody do Rumunska. To fitko už bylo trošku dražší, ale taky žádná raketa. Jeden vstup vyšel na nějakých 140 Kč, takže podobně jako u nás.

Viděl jsem videa z té rumunské posilovny, to byl úlet. Dá se to vůbec porovnat s některým gymem v Česku? Nebo je vhodnější příměr s Binous1 v Dubaji?

Fitko byla naprostá bomba. Když jsem tam dorazil, tak jsem chtěl vyzkoušet všechno, takže místo půlhodinového kruháčku byl dvouhodinový trénink, což jako poslední trénink před závody není ideální, ale já byl strašně nadšený. Na takové fitko se tady v ČR absolutně nic nechytá, to prostě byla naprostá nádhera. Hele, Binous1 je zase úplně jiný level. Ta atmosféra a známá jména, která tam cvičí... To se nedá srovnat s žádnou jinou posilovnou ve světě. Ale fitness v Bukurešti, DownTown Fitness, bylo vážně super a asi druhé nejlepší fitko, kde jsem cvičil.

I v Rumunsku jsi vyhrál absolutně, načež jsi obdržel Elite Pro kartu. Jak ve své kategorii, tak v boji o celkového vítěze jsi podle bodů neměl konkurenci. Jaká byla konkurence tam?

Rumunsko vyšlo přesně tak, jak jsme chtěli. Vše tam zapadlo do sebe od plnění po stáhnutí vody z podkoží. Samotné závody byly lehce zmatené, ale to tak občas někde bývá. Sám to znáš a určitě každý, kdo závodí, se s tím setkal. Teď ke konkurenci. Ve své kategorii jsem měl mistra Evropy do 90 kg. Krásně stavěný kulturista, plastické svaly, do toho byl tvrdý jako šutr. Z toho jsem měl hodně velké bobky. (smích) Do toho titul mistra Evropy, tak jsem si říkal, že už kvůli tomu mě před něho možná nedají. Aby 24lety cucák z Čech porazil mistra Evropy ze Španělska? Pak tam byl ještě jeden borec z Kypru, který závodil se mnou na Maltě, ale o kategorii níž (do 95 kg), a tam byl též druhý, jako já. Borec byl o hlavu menší, ale byl ohromný - velké ruce a širší než delší, ale jeho pózing, to byla tragédie, tím si to úplně pokazil. A čtvrtý byl nějaký frajer, který asi zapomněl držet dietu, to nebylo nic. Závodník z Kypru, když ho vyvolali na třetí místo, tak tomu sám trošku nevěřil, ale pak pochopil, že je to realita a je třetí. No a bylo to mezi mnou a mistrem Evropy, a když vyvolali na druhém místě Španěla, tak jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem vyhrál, normálně jsem se rozbrečel jako malý kluk, nádherné pocity. Tohle bych přál každému. Boj o absolutní vítězství už byla taková formalita, jelikož za mnou chodili rozhodčí a říkali, jak vypadám výborně na svůj věk. I pan Fileborn mi popřál osobně, tak jsem si říkal, že mi asi dají i tu absolutku. No a ono to klaplo, dostal jsem obrovskou pozlacenou sochu, která váží přes 10 kg a pro mě to nejcennější - status profesionála. O to si toho vážím více, že tu kartu mám za absolutní vítězství.

Získal jsi tak právo na přestup do Elite Pro. Měl jsi jasno hned, že kartu přijmeš? Třeba tvůj trenér ji nejdřív několikrát odmítl, než se cítil být připravený.

Letos jsme takový cíl vůbec neměli, že bychom šli po profi kartě, ale po tom výsledku na Maltě jsme o tom s Honzou začali už silně uvažovat. Potom mi nasadil brouka do hlavy i Tomáš Bureš, který mi řekl, že na to určitě mám, a tak to bylo naším cílem pro Rumunsko. Honza ji sice odmítl, to máš pravdu, ale on tenkrát odmítl tu "velkou" profi kartu. Když ji vyhrál v Elite, tak ji hned přijal.

Na prvních závodech jsi navážil rovných 100 kg, na Extrifitu 98,9 kg, v Rumunsku 101 kg. V čem byl postup jiný na Maltě a v Rumunsku, že se ti povedlo ještě kilo přibrat, a co jste tím sledovali?

Přesně tak, jak píšeš. Na Maltě jsem navážil o kilo méně než v Rumunsku. Je to tím, že mě Honza ještě tak trochu poznával a bál se, abychom to nepřecukrovali, a to jsem stejně jedl jako nějaký 140kg profík.

Určitě si z toho nikdo neberte příklad, jak cukrovat před závody. Moje tělo je spalovna a do toho jsem měl závodní formu už sedm týdnů předtím, takže jsem byl v obrovském deficitu.

Pořadatel soutěže tě pozval na afterparty. Na Instagramu jsi říkal, že pokud v Rumunsku vyhraješ, tak se tam půjdeš vyřádit. (smích) K tomu asi nedošlo vzhledem k tvému profi debutu o pár dní později...

Nakonec jsme si udělali s Verčou příjemný den v Bukurešti. Navštívili jsme nějaké památky, obešli pár restaurací a cukráren, takže jsme si to užili ve dvou.

Teď pojďme k tvému profi debutu. Jaké jsi měl od prvního startu očekávání?

Od svého profi debutu jsem neměl vůbec žádné očekávání. Nějak jsem tušil, že to prostě v sobotu nevyjde úplně v můj prospěch, takže jsem s tím byl dopředu smířený. Do toho u mě asi taky trošku zahrál v můj neprospěch stres, jelikož do čtvrtka jsem měl furt nejistotu, jestli budu v sobotu vůbec závodit, ale naštěstí se vše vyřídilo díky našemu předsedovi Romanovi Hajabáčovi, díky němuž jsem si tak mohl užit svůj profi debut.

Na závodech s tebou nebyl tvůj trenér. Honza se totiž ženil (za sebe moc gratuluji). Komunikovali jste spolu v průběhu, nebo jsi měl předem napsané instrukce?

V průběhu vůbec, až nějak od sedmé večer jsme si psali pravidelně. Honza mi den předem vše rozepsal dopodrobna jak pro nějakého blbce, což já potřebuji, abych měl vše do detailu rozepsané. A večer už jsme si normálně psali a byli v kontaktu. Honza je fakt profík, jak ve své kariéře, tak v trénování závodníků.

Co jsi vůbec musel splnit, abys na Mr. Universe mohl startovat? Kolik papírování a vyřizování to je? Pomohl ti někdo?

Hodně mi pomohl Roman Hajabáč, tomu jsem hned v sobotu volal, jak jsem dopadl a že bych další víkend chtěl startovat v profi. Roman mě hned uzemnil během telefonátu, že to nevidí moc reálně, že mi tu kartu nemusí taky uznat, prý už se to párkrát stalo, že to proste není 100% jisté, ale že to zkusí a udělá pro to cokoliv. Tak mi poslal různé papíry, které jsme ještě v tu sobotu vyplnili a poslali, a už to bylo v běhu. Čekal jsem až do čtvrtka v nejistotě, jestli vůbec budu závodit, ale držel jsem vše na 100 %. Ale hlava byla myšlenkami jinde, jestli to klapne, nebo ne. A nakonec to klaplo, Roman je třída a já mohl v sobotu závodit. Zaplatil jsem členství, zaregistroval se na IFBB Elite Pro a bylo to oficiální.

Co ti na ostatní chybělo? Na čem budeš muset zapracovat? Dostal jsi od rozhodčích zase zpětnou vazbu?

Ano, volal jsem si se Slávkem Vinogradovem. Ten mi řekl, že určitě vidí velké rezervy v pózování, na kterém bych měl zapracovat, a slabinu v šířce zad. Ale jinak na připravenost a tvrdost byly od Slávka pozitivní reakce, za což jsem rád. Ale důležité je pro mě, že za mnou chodí a píší mi velká jména naši scény jako Milan Šádek, Pavel Beran, Slavoj Bednář, Jirka Vacek, Dominik Trkan, Tomáš Bureš, můj trenér Honza Turek a ti mě jenom chválí, že za pár let, ne-li příští rok už je tam budu drtit. Toho si strašně vážím, že prostě sám napíše třeba Pavel Beran nebo Slavoj Bednář, který má závody v Americe, napíše tak krásné pozitivní zprávy sám od sebe. To je prostě nádhera a motivace.

Co to vlastně znamená být profík? Musel bych si kvůli tomu založit živnost? Peníze chodí zdaněné, nebo to pak budeš muset vyřizovat sám?

Pro mě to znamená jediné - splnění snu, novou cestu, etapu v kariéře a ještě to, že na Honzových tréninkových videích uvidíte dva profíky. Myslím si, že každý kulturista, který to myslí trošku vážně, chce být jednou profesionál a mně se to povedlo ve dvaceti čtyřech letech. No proste úžasný.

Hradí si profíci také startovné, nějaké roční členství, nebo pak už jsou od toho osvobozeni?

V Elite Pro je to tak, že zaplatí jednou za rok členství, a pak už nemusí platit žádné startovné, což ušetří tomu závodníkovi, když chce objet třeba čtyři až pět závodů ročně, pár desítek tisíc za startovné. To už je velké plus v tomhle sportu. Do toho už závodíš o dost slušné prize money, takže ta motivace je velká.

Kdy je v plánu další start?

Další start jsme ještě neplánovali, ale já bych to rád směřoval na příští rok na podzim (září, říjen), ale myslím si, že Honza bude pro a odsouhlasí to.

Poměřil ses i s "Neckzillou" Rubielem Mosquerou. Jaké to bylo? Zatímco on byl objemy úplně jinde než zbytek startovního pole, tak estetika a připravenost byla velmi špatná, alespoň podle mě. A jaký byl po lidské stránce?

Na tom se určitě shodneme, Péťo, a nebudeme sami, ale je to masakr vidět takové proporce a takovou hmotu na vlastní oči. Je to až neuvěřitelné, jen škoda, že přišel z objemu. (smích) Ale po lidské stránce byl sympatický a usměvavý borec, ale to byli všichni. Hlavně Pavel Koukal, s tím jsem si povídal v rozcvičovně nejvíce. Fakt příjemný a velký sympaťák.

Tvé plány na Mr. Universe nebyly jen závodní. Stihl jsi i zásnuby. Psali jsme si o tom, že když uděláš profi, tak do toho půjdeš přímo na pódiu. Z čeho jsi byl víc nervózní? Ze závodů, nebo z toho, že se vyslovíš?

Přesně tak, byl to můj další cíl v letošní sezóně. Když se povede profi karta, tak na profesionálních závodech Verču požádám o ruku. Měl jsem to letos v plánu. Kdyby to nevyšlo takhle, tak bych to udělal v létě na dovolené, ale naštěstí dopadl ten lepší scénář. Samozřejmě, že jsem byl nervózní, ale dost mi pomohl moderátor Aleš Bursa, bez něho by to bylo hodně těžké, ale on je fakt skvělý člověk a dost mi v tom pomohl a naplánoval to vážně parádně, za což mu moc děkuji, je to frajer. Takže to dopadlo nejlépe, jak mohlo, máme krásné fotky a videa, které potom budeme ukazovat svým dětem a vnoučatům. (smích)

Verča souhlasila, a tak je v plánu svatba. Jak dlouho jste spolu a kolik příprav už máte za sebou? To je pro vztah totiž pořádná zkouška, takže se o vás nebojím.

Už máme i termín svatby - 10. června 2023. Verča už se do toho všeho pustila a musím říct, že tak šťastnou jsem ji nikdy neviděl, jsem z toho opravdu šťastný. V červnu spolu budeme pět let. Máme za sebou krásné chvíle, ale i ty těžké. Prošli jsme si fakt skoro vším, a tak si myslím, že už nás těžko něco rozhodí. Závodních příprav máme za sebou opravdu dost. Tohle byla druhá společná, ale byly tam i samostatné přípravy, když byla v přípravě Verča sama nebo jsem byl sám já, a vždycky jsme se podporovali na 100 %.

Jaké to je, když se partneři připravují na závody současně? Dieta přináší stavy, které známe nebo o kterých jsme alespoň slyšeli. Co to ale znamená, když se to zdvojnásobí?

Pro nás je společná příprava lepší než ta oddělená. Jelikož máme větší pochopení jeden pro druhého, nějakým způsobem se umíme vcítit do toho druhého. Ale určitě to má i negativa. Ty jsou, že je doma tichá domácnost, hlavně v tom závěru, určitě i nějaké ty výměny názorů tam proběhly, ale všechno celkem v poklidu. Nejhůře prožívám ten závěr přípravy. Já bývám často podrážděný a dost unavený, ale na to už si všichni zvykli.

Velmi vydařená sezóna se musí oslavit. Co následovalo po závodech? A hlavně, s kým jsi to slavil?

To si piš, že se oslavila, a teď v sobotu to budu slavit ještě s mojí rodinou. V neděli, den po závodech, jsme byli pozváni od výborného kamaráda Radka Filipiho do restaurace Formanka, že za námi dorazí i Karlos Vémola, který byl po vítězném zápase. Tak jsme se všichni nažrali jako prasata, Karlos nám povídal historky o hubnutí i nabírání a celkově jeho pocity ze zápasu. Vím, že spousta lidi na něho má svůj názor, ale tak sympatického a milého člověka těžko poznáte. To samé i jeho přítelkyně Lela, se kterou se převážně bavila Verča. Byli jsme tam nějaké tři hodiny a já si potom uvědomil, že jedeme do Plzně, fotit za Pepou Adltem, takže jsme zas frčeli rychle na focení s legendou.

Závodil jsi na velkých mezinárodních soutěžích, ale i na "pohárovce" v Česku. Můžeš srovnat organizaci, ale i atmosféru nebo třeba trofeje? Prostě v čem se to liší? Jen doplním, že startovné na závodech, kde se dá získat profesionální karta, je zhruba osmkrát dražší.

Už jsem to říkal včera ve fitku, že na Diamondu nechám za startovné skoro deset tisíc a dostanu kousek papíru a medaili. Zase musím říct, že v tom Rumunsku jsem dostal tolik pohárů a cen, že to bylo těžké vůbec převést do Čech, zvlášť tu sochu, ale zpátky k cenám. Průměrně na mezinárodních závodech dostaneš v amatérech ho*no. Pak přijdeš na Extrifit Cup, kde vyhraješ a dostaneš tolik doplňků plus velkou tašku do fitka, která je plná triček a ručníků, že nevíš, co s tím. Takže upřímně, já bych radši závodil tady u nás na pohárovkách a mistrácích s nádhernou atmosférou, než abych jezdil někam ven, kde za závod a vše okolo necháš jako za krásnou dovolenou s all-inclusive, a proto nechápu ty závodníky, kteří jezdí na mezinárodní scénu pro poslední místa, aby si to jen vyzkoušeli. Když už jedu závodit, tak by ten závodník měl mít formu na ty nejvyšší příčky, když už za to nechá takové prachy. Snad se nikdo neurazí, ale to je můj názor a pohled na věc.

Potěšilo mě, že jsi měl pěknou volnou sestavu. Snad se neurazíš, ale po pravdě jsem čekal něco možná lehce odfláklého, ale bylo vidět, že ses jí věnoval. Jak jsi s ní byl spokojený? Vymyslel si ji sám?

Letos jsem fakt chtěl, aby to mělo všechno úroveň, takže jsem to trénoval a promýšlel, aby to vypadalo dobře a mělo to hlavu i patu. Spokojený s ní jsem, ale příští rok to zas bude o level výš a už si nechám od někoho poradit, letos jsem si to ještě dělal sám.

Viděl jsem, že ti pomáhal s pózingem Tomáš Bureš. Požádal jsi ho o pomoc? Co ti poradil?

S pomocí s pózingem se Tomáš přihlásil sám, že by mi rád pomohl a vidí v tom nedostatky, což je škoda. Tak jsem se zeptal mého trenéra, jestli mu to nebude vadit, a on řekl, že vůbec. Tak jsem se s Tomášem domluvil na pózing před Rumunskem. Ukázal mi různé fígle a co přesně k mé postavě a stavbě těla bude sedět, jak mám vytočit špičky do pózy, jak zatnout zadek nebo ho vystrčit. Takové detaily, které jsme s Tomášem řešili... No proste neuvěřitelné, on to oko má fakt skvělé. Tomáš je fakt skvělý člověk. Na to, co má všechno za sebou a jaká je to legenda, tak to vůbec nadává na sobě znát. Od jediného Tomáše a Honzy si fakt nechám poradit, jelikož oběma věřím na 100 % ve všem.

Co nějaké zhodnocení, bilancování, poděkování a vzkazy nakonec? Pusť to do nás, Rendo.

Letošní sezóna určitě byla má nejúspěšnější a jsem fakt moc spokojený, jak to dopadlo, že jsem se dostal zase o úroveň výš a splnil si sen dostat se do profesionální ligy. Pamatuji si, jak mi každý říkal: "Ty na to nemáš, ty nemáš genetiku, ty nikdy nebudeš kulturista," a boom a už jsem profesionál a ti lidé, co mi tohle říkali, mi najednou píšou a gratulují, což je příjemné. Nejvíce chci poděkovat Honzovi Turkovi za jeho péči, že se mi musel hodně přizpůsobit teď v přípravě, ale vše jsme zvládli a teď se přizpůsobím zase já. Dále taky Davidu Bednářovi za obrovskou podporu ve formě masa od firmy DZ Klatovy, ale i za celkovou podporu v přípravě, moc si Davida vážím a fakt mu strašně děkuji. Mojí Verče chci poděkovat za to, jak mi pomáhala, bez ní bych ani jednu medaili letos nevybojoval, ona má na tom všem velký podíl. A celé své rodině chci poděkovat za podporu a zázemí, které mi dává. Mám tady jeden vzkaz pro všechny. Když vám někdo říká, že na to nemáte nebo že nikdy nic nemůžete dokázat, tak se snažte tomu člověku dokázat, že se mýlí. To, že on to nedokáže, neznamená, že to nemůžete dokázat vy. Všechno jde, jen tomu člověk musí obětovat 100 % a dát tomu čas. Výsledky a všechno ostatní se dostaví. Hlavní je tomu věřit a mít správně nastavenou hlavu, protože hlava je to nejsilnější, co máme.