Na Mistrovství světa masters 2018 ve španělské Tarragoně startovalo třináct českých reprezentantů. Největším úspěchem byl bezpochyby titul mistra světa, který v závěru soutěžního víkendu vybojoval v kategorii kulturistika mužů masters od 40 do 44 let do 90 kg Jiří Čermák. Že bude Jirka ve skvělé formě, jsme tušili již od zveřejnění
videa z jeho přípravy, kde mimo jiné prozradil, jak probíhá návrat na soutěžní prkna po celých čtrnácti letech! Prostřednictvím řádků níže se společně s Jirkou můžete vrátit do první poloviny prosince a dozvědět se, jak prožíval průběh závodů sám mistr světa.
Na více fotografií z celého šampionátu se můžete podívat v článku s kompletními výsledky, neopomeňte ani ohlédnutí dalšího českého medailisty Miloše Pavlů, které jsme Vám již přinesli v předchozích týdnech.
[Text: Jiří Čermák] Na mistrovství světa v Tarragoně jsem odlétal týden po
Diamond Cupu Kyiv, který byl pro mě křest ohněm po
čtrnáctileté soutěžní pauze. Po tak dlouhé odmlce jsem netušil, jaké pro mě bude srovnání se špičkovými závodníky, jelikož do přípravy jsem se dal až letos koncem ledna. Sice jsem nikdy v letech závodní pauzy nevynechal trénink, ale i tak moje počáteční forma byla
osmdesátikilogramový "spadlý cirkus". V Kyjevě jsem byl ve sloučené kategorii do 90 a nad 90 kg druhý, takže do Španělska jsme odlétali s tím, že úplná "nakládačka" by to tam být nemusela.
Hned v pátek ráno na letišti mi po čtyřech dnech na nule sacharidů náladu zvedlo objetí s Miloškem Pavlů, se kterým jsme se po 18 letech potkali už při nominaci na mistrovství světa. Začít plnit svaly v den odletu, transferu z letiště a nekonečného čekání na prezentaci není pro mě úplně ideál, proto
jsem na Diamond Cup letěl o den dřív. Je pro mě totiž lepší v této fázi jen spát a jíst a spát a jíst... O to víc to do nás všech padalo na večeři, kdy jsme vyluxovali vše, co se dalo. Za sebe musím přiznat, že jsem šel spát s pocitem 3. měsíce těhotenství. Jak už jsem zmínil ve videologu, nikdy mi neběžel metabolismus tak jako teď ve 42 letech a od 3 hodin ráno jsem se modlil, aby už byla snídaně. Nebyl jsem očividně jediný, kdo hlady nemohl dospat, a tak po tlačenici u švédských stolů jsem do sebe tlačil vše, co se dalo
- sladké, koláče, hromadu vloček atd. Pak lehce vytrávit a pořád dokola.
Po poledni jsem se se svým nejmilejším doprovodem a fanklubem zároveň, tzn. přítelkyní Jarkou Adámkovou a dcerkou Jasmínkou, vydal do Palau Congress Center v Tarragoně zafandit našim závodníkům, na které čekal sobotní program. Tato úchvatná budova nám vyrazila dech. Je totiž vybudovaná ve skále několik pater hluboko do podzemí a její prosklené stěny umožňují pohled na skalní masiv. Řekl jsem si, že je svou majestátností hodna konání události, jakou je mistrovství světa. Při odjezdu z haly zpět do hotelu jsem se pozdravil s pár lidmi, se kterými jsem stál na prknech v roce 2003 v indické Bombaji a v roce 2004 v Moskvě. Byli to německá kulturistická legenda Thomas Scheu a Bogdan Szczotka, který je teď státním trenérem polské reprezentace. Po pár společných snímcích a výměnách
Instagramů jsme se vydali na hotel natlačit do sebe další porce jídel.
Z hlediska vody v podkoží jsem měl pocit, že mám cca den zpoždění oproti minulému týdnu, ale po večerní kontrole formy jsem naštěstí viděl, že to fakt byl jen blbý pocit. Ještě před spaním jsem snědl několik jídel, nezbytných pro naplnění svalů, a ulehl s tím, že zítra se jde na plac. Hned po probuzení jsem si sáhl na břicho a viděl jsem, ze kůže je doslova přilepená na svaly, takže tělo zafungovalo, jak mělo. Cestou na snídani jsem ve výtahovém zrcadle viděl skoby ve tvářích jako nikdy, tak jsem si říkal, že snad je to vysušené na maximum. Po jídle jsem se vrátil na pokoj a s nohama nahoře jsem čekal na telefon Jarky, která mě informovala o časovém průběhu soutěže a prostojích.
S rezervou jsem se po poledni vydal do haly na nástřik barvy. Samozřejmostí byly časové posuny, takže se to vleklo, ale pro mě bylo rozhodně lepší absolvovat semifinále a finále v jeden den než jako na mém prvním mistrovství světa v roce 2003, kdy bylo semifinále v sobotu dopoledne a finále v neděli odpoledne. Naštěstí zde měli pořadatelé vše zmáknuté a oznamovali včas nástupy kategorií. Rozcvičovat jsem se začal dvě kategorie přede mnou, ale vše opět protáhly vyhlašovací ceremoniály předchozích kategorií. Když pro naši váhovku přišel pořadatel, tak jsem pečlivě složil tričko, svůj talisman s Gabčíkem a Kubišem s nápisem
"Češi se nikdy nevzdávají" a společně se Zbyňkem Ceradským jsme se vydali do backstage.
Po základním porovnání přisel "first callout", kde jsme byli oba. Jak nejste v prvním vyvolávání, tak je konec s nadějemi na dobré umístění. Po skoro hodinovém pumpingu jsem toho po semifinále měl dost, ale energii dodalo, že nám hned v zákulisí řekli, kdo jde do finálové šestky, a tam jsme opět byli oba. Finále začalo porovnáváním a poté byly na řadě volné sestavy. Myslím, že jsem byl úplně jediným závodníkem celého šampionátu, kterému pustili jinou hudbu. Ale nějak jsem zaimprovizoval a odchodil to. Závěrečný ceremoniál proběhl tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, že jsem tam zůstal stát jen s mistrem Evropy Krzysztofem Skryplonkem z Polska. V objetí jsme čekali na vyhlášení druhého místa, a když mě Krzysztof vyhodil do vzduchu, tak jsem si uvědomil, že jsem mistr světa.
Ta euforie, radost, hrdost na to, že hrají naši hymnu, a pokora, že mi je dáno tohle prožít, se nedají popsat slovy. Tu radost navíc násobil fakt, že jsem tam byl se svou rodinou. Jarce s Jasmínkou jsem tím vykompenzoval dietní útrapy a ze srdce jim děkuji za podporu. Ty pocity a slzy štěstí jsou naše společné zážitky na celý život. Vše odlehčil telefonát s Tomášem Burešem, když mi řekl:
"Jo, dobrý, dnes už to dávají každému." A tak i jemu tímto děkuji za pomoc v přípravě.
V neposlední řadě děkuji boxerskému šampiónovi Kubíkovi Novotnému z Brokers
Consulting za sponzoring a sparingům Ondrovi a Montíkovi s rodinou, že mě přiletěli podpořit. Na závěr děkuji a vzkazuji všem, co mi v našem fitku Axagym fandili a hecovali mě - moc si toho vážím! A těm, co mi nepřejí, že je mi to úplně jedno!
