Reklama:

Pavel Nesnídal (II.): "Kulturistika se stala mým způsobem života."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Pavel Nesnídal (I.): "Jednoduše řečeno, rozvíjím tělo i ducha."
V prvním díle rozhovoru jsme se Vám pokusili představit Pavla Nesnídala, jednoho z představitelů takzvané první generace československých kulturistů. Ve druhé části, kterou Vám přinášíme dnes, se dozvíte, jak to vypadalo na tehdejších domácích i zahraničních soutěžích, jak se vyvíjel jeho život poté, co ukončil závodní kariéru, i o jeho vztahu k malířství a hudbě. Jeho aktivní přístup k životu a snaha o rozvíjení těla i ducha může být inspirací pro nás všechny.

Jak se v průběhu vaší závodní kariéry, tj. od šedesátých do sedmdesátých let, měnily věcné dary pro medailisty? Dokážete si vzpomenout na konkrétní příklady? Která soutěž byla v tomto ohledu pro závodníka nejatraktivnější?

Na postupových soutěžích (okresní, krajský přebor) obdrželi první tři závodníci v kategorii diplom a medaile. Na mistrovství ČR a ČSSR získávali medailisté jak diplom a medaile, tak případně i pohár a věcnou cenu. Obdobné ocenění bylo i na pohárovkách, přičemž při některých dostávali ceny i další závodníci v pořadí. To se odvíjelo od možností pořadatele. V případě věcných cen se jednalo například o sportovní tašky, skleněné vázy, keramiku nebo dřevěné upomínkové předměty.

Jak zásadní byl rozdíl mezi oblastními soutěžemi a mistrovstvím ČSSR? Existoval tehdy nějaký viditelný rozdíl mezi pohárovými a mistrovskými soutěžemi?

Rozdíl mezi soutěžemi oblastního charakteru a nejvyššími mistrovskými závody byl jednoznačně v kvalitě soutěžících, ale také v prostředí, kde se závod konal. Tělovýchovné jednoty vysílaly na soutěž závodníky, kteří byli k dispozici a měli chuť závodit. Kvalita některých borců byla ale špatná. Oddíly totiž musely vykazovat činnost, aby dosáhly na finanční příspěvky a mohly tak své podmínky zlepšovat. Systém postupu z okresního do krajského přeboru a výše však zajišťoval i zvyšování kvality soutěžících. Na republice tak tehdy vystoupila opravdová špička naší kulturistiky. Pro mnohé závodníky byly tyto soutěže velmi motivační a často tak u některých docházelo rok od roku k velkým pokrokům.

Pohárové soutěže umožňovaly ve svých počátcích účast každému, koho oddíl přihlásil, pokud měl registrační průkaz. Postupem času a s narůstajícím zájmem o soutěže se pořadatelé snažili o co nejvyšší úroveň a zvali proto medailisty přímo na mistrovských soutěžích. Tvořila se tak úroveň a tradice soutěže. Jednoznačně vyšší byla i úroveň cen, a to především věcných. Atmosféra byla vždy skvělá a přátelská. Publikum bylo za takovou "událost" vděčné a bohatě každého borce odměňovalo podporou bez ohledu na oddílovou příslušnost. Pro činnost kulturistického oddílu v rámci tělovýchovných jednot byla ale rozhodující účast a umístění na soutěži mistrovské neboli výkonnostní!

Od počátku organizování mistrovských soutěží byl vytvořen celostátní žebříček kulturistů, kteří získávali body za pořadí jak v mistrovských soutěžích, tak i ve vybraných pohárových závodech. Takovým se tehdy říkalo "žebříčkové", během roku se uskutečnily obvykle tři až čtyři. Reprezentanti ČSSR měli doslova "doporučeno" se takových akcí zúčastnit. Kromě navýšení bodů v žebříčku to ale jiný efekt nemělo.

Repre-kalorné bylo ve výši 400 Kčs.
Pavel Nesnídal

Zúčastnil jste se i mezinárodních soutěží v Mariánských Lázních, Polsku a Německé demokratické republice. Pocítil jste nějaké reprezentační výhody?

V roce 1973 jsem obdržel dopis z ČSTV, kde mi oznámilI nominaci do reprezentace ČSSR. V průběhu čtyř dalších let jsem se zúčastnil soutěží v Polsku - Tribuna Ludu, kde jsem skončil na třetím místě, a na mezinárodním mistrovství NDR, kde jsme společně s Robertem Dantlingerem vyhráli s převahou vlastní kategorie. Vzpomínám, že když jsme na závěr soutěže v Německu společně s Robertem na pódiu pózovali, tak bouřlivou atmosféru, jakou nám tamní publikum připravilo, jsem už nikdy nezažil! Reprezentační výjezdy na evropská mistrovství byly většinou pro dva až tři vyvolené, kteří byli díky předmistrovským soustředěním perfektně připraveni. Vždy tak obsazovali příčky nejvyšší. Během svého reprezentačního období jsem od ČSTV získal celkem třikrát tzv. repre-kalorné ve výši 400 Kčs.

Jak myslíte, že byla kulturistika vnímána v dalších zemích východního bloku? Kde myslíte, že měla kulturistika z těchto východních zemí širší a silnější základnu?

Pokud se pamatuji, zpočátku na nás nejvíce působila kulturistika z Polska. Náš sport měl dost širokou základnu též v NDR. V Československu šla úroveň od počátku velmi rychle vzhůru. Až na pár jednotlivců za námi reprezentace NDR a Polska výkonnostně zaostávaly. Na soutěžích obou sousedních zemí za účasti Čechoslováků byl u cizinců patrný hlavně horší rozvoj v oblasti nohou. Naši závodníci měli výrazně navrch i v úrovni vyrýsování. Kulturistika však byla v obou zemích určitě velmi populární. O úrovni kulturistiky v ostatních socialistických zemích nevím nic konkrétního. Přestože měla kulturistika svou základnu i v Maďarsku nebo tehdejším Sovětském svazu, nebyla tehdy žádná šance pro vzájemné porovnání. Svou sportovní činnost totiž veřejně neprezentovali.

Vaše závodní kariéra se odvíjela v průběhu všech zásadních změn v soutěžních a organizačních regulích. Přenesl jste své znalosti do trénování nových závodníků v Plzni nebo Děčíně? Měl jste nějaké vlastní úspěšné svěřence?

Je pravda, že moje závodnická kariéra probíhala v letech, kdy se tvořila a neustále předělávala pravidla pro soutěže v kulturistice. Byl to zřejmě tlak z ČSTV, aby charakter nového sportu, kterým se kulturistika stala, odpovídal požadavkům socialistické tělovýchovy a prezentoval vedle rozvinutého svalstva i fyzickou sílu. Základní heslo "Zdraví, síla, krása" tehdy jednoznačně vypovídalo o poslání kulturistiky v naší tělovýchově, i když bylo téměř obdobou sokolského motta "Ve zdravém těle zdravý duch". A tomu také musel průběh soutěží odpovídat. Byli jsme vlastně průkopníci nového pojetí kulturistiky, přestože léty osvědčená pravidla v západních zemích, která dávno fungovala, nebyla v našich "podmínkách" použitelná! Prezentace síly na soutěžích skončila oficiálně až v roce 1978. Do té doby u nás už bylo několik mistrů Evropy a nebyl již zřejmě důvod na původních pravidlech trvat. Tím se pro závodníky pravidla velice zjednodušila a pro diváky se tak soutěže staly ještě atraktivnější.

Když jsem trénoval a závodil v Plzni (1967 - 1977), neměl jsem prostor pro trénování někoho dalšího. Pomáhal jsem samozřejmě radou nebo názorem, případně vytvořením volné sestavy, jinak jsem se ale soustředil hlavně na svůj tréninkový plán. Cvičil jsem většinou sám. Zvláště v období těsně před mistrovstvím ČSR a ČSSR byl trénink velice náročný nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Zvláště ranní tréninky od půl sedmé nebyly nic příjemného, když jsem byl v posilovně sám. Až poslední závodní rok jsem trénoval se sparingpartnerem Jirkou Staškem, který se mnou absolvoval i dopolední fázi tréninku (tři měsíce). Sám se také zúčastnil jak mistrovských soutěží, tak i pohárovek.

Po přestěhování do Děčína jsem v místním Spartaku trénoval, ale už nezávodil. Zpočátku jsem se snažil radou pomáhat Milanu Popelkovi, který býval na soutěžích mým soupeřem, ale také kamarádem. Byl samozřejmě výborným kulturistou se svými zaběhnutými způsoby tréninku, tam se už moc radit nedalo. Další adepti měli pochopitelnou touhu dostat se co nejrychleji na špičkovou úroveň. Těžko se ale smiřovali s některými pro mě základními principy cvičení s činkami a soustředěným tréninkovým úsilím. Největší problém ale byl v dodržování životosprávy a v kvalitě jídelníčku. Málokdo byl schopen si uvědomit, že kulturistika musí být "způsob života", ne jen hodiny tréninku v posilovně! Z talentovaných a schopných závodníků se nikdo nedostal dál než na mistrovství ČSR!

Počáteční nadšení svěřenců brzy opadlo.
Pavel Nesnídal

Kulturistika v ČSSR měla hodně omezené informační zdroje a vše se odvíjelo od zkušeností jednotlivých závodníků a jejich trenérů. Přenesl jste vlastní zkušenosti i na vlastní svěřence? V čem se to lišilo od vašich vlastních závodních začátků?

Mé první informace o existenci kulturistiky jsem získal z několika dostupných časopisů. Principy tréninku, sérií a opakování zde však nebývaly pokaždé uvedeny. Často bylo hádankou, jak určité cviky na svalové partie správně použít. Postupně jsem ale dílčí vědomosti přece jen získal. Po ročním domácím úsilí s činkami jsem našel cestu do oddílu při vysoké škole v Plzni, kde bylo vše již zaběhnuté, a můj trénink dostal správný tvar. Měl jsem v těchto počátcích velké štěstí na trenéra, kterým byl pan Ladislav Filip. Byl velkým nadšencem našeho nového sportu a díky svému až vědeckému přístupu byl pro mě osobně do budoucna velmi důležitým člověkem! V roce 1967 byl i spoluautorem knihy "Kulturistika", která byla v podstatě českou prvotinou s metodikou, včetně zásobníku cviků na jednotlivé svalové partie. Sebevzdělávání v oblasti anatomie, konzultace principů cvičení se zkušenějšími borci, aplikace stále nových cviků s rozvojem nářadí (většinou samovýroba) a čerpání ze zahraničních časopisů pro nás v té době byly naprostou samozřejmostí. Bez vlastního zápalu ale nebylo možné se neustále zlepšovat a uspět na soutěžích.

Snaha přenést zkušenosti a vše, co jsem za léta načerpal a většinou na sobě i vyzkoušel, samozřejmě byla. Těch, kteří by tomu ale byli ochotni dát vše a opravdu vydrželi, moc nebylo. Počáteční nadšení svěřenců brzy opadlo a potřebná vůle a možná i individuální podmínky chyběly. Náročnost tréninků nebyla takový problém jako dodržování životosprávy. Tam většinou chyběly finanční prostředky. Když jsem po několika letech pochopil, že svůj volný čas nechci ztrácet neplodným úsilím a cesta trenéra nikam nevede, soustředil jsem se jen na svůj vlastní trénink. Případným zájemcům o názor či radu jsem se však kdykoli snažil individuálně pomoci.

Zmínil jste, že jste působil v několika inscenacích plzeňského divadla J. K. Tyla. Jak jste se vlastně k tomuto angažmá dostal?

V roce 1970 jsem se na základě inzerátu a praktické zkoušky (kresba koně s jezdcem dle předlohy) dostal do dílen divadla J. K. Tyla v Plzni jako malíř dekorací a kašér. Byla to pro mě vytoužená práce a dnes mohu říct, že i nejlepší, co jsem v životě dělal! V té době přišly i mé úspěchy v kulturistice (mistr ČSR 1970). Nějaké fotky se tak dostaly do novin. Po určitém čase mě oslovil vedoucí výpravy divadla pan Koutecký, jestli bych nechtěl vystoupit v opeře "Turandot" od Pucciniho. Postava perského prince, do půl těla obnaženého, uvězněného "v kládě" a odsouzeného na smrt, pro mě byla prvním vstupem na scénu divadla. Zmíněnou kládu jsem si mimochodem vyrobil jako kašér sám - na míru. Pak jsem se s režisérem, kterým byl pan Rudolf Kutílek, domluvil na postavě zápasníka v operetě "Na tý louce zelený". Tam už jsem dostal větší prostor, takže jsem mohl v plné míře demonstrovat svalstvo. Nosil jsem nad hlavou baletku a pak i zpíval sborově krátký popěvek. Tím se mi bohatě splnila moje mladická touha v plzeňském divadle vystupovat. Finanční efekt, byť minimální, byl příjemný, ale účast na večerních představeních několikrát v měsíci přece jen trochu měnila zaběhnuté časové režimy na tréninky. Další nabídky jsem tedy odmítal, včetně nabídky plného angažmá do operety! Přestože bylo divadlo mojí srdeční záležitostí, bylo těžké z platu uživit rodinu. A tak jsem po sedmi letech z divadelních dílen odešel a po krátkém čase ukončil i závodnickou činnost (1977). Využil jsem nabídky na lépe placenou práci ve svém oboru (SPŠ stavební - obor keramický) a byt v paneláku a odstěhoval se s rodinou do Děčína (1978).

S jakými výraznými divadelními, nebo snad i filmovými osobnostmi jste měl možnost si zahrát nebo se setkat? Jak tito herci reagovali na váš svalový rozvoj, diametrálně odlišný denní režim a vlastně i styl života?

Od svých třinácti let jsem do divadla často chodil jak se starší sestrou, tak i se spolužáky. Převážně na činohry a operety. Z jeviště jsem tak znal řadu herců, a to jak z opery, tak i z baletu. Když jsem měl po letech možnost vedle některých z nich na jevišti stát a v zákulisí si pak s nimi i trochu popovídat, byl jsem nadšený. Dotazy o cvičení na břicho, shození nebo přibrání na váze či zpevnění svalstva zad byly dost časté. Nedělalo mi žádný problém s tím poradit. Pokud jsem pak někoho z těchto herců viděl ve filmu nebo v televizi, měl jsem dobrý pocit, že ho znám trochu víc. Zájem o to, jak cvičím, abych docílil takových svalů, měli zpočátku jak někteří herci, tak i režisér nebo pracovníci garderoby. Později mě ale považovali spíše za hostujícího kolegu. Musel jsem se přizpůsobit pravidlům divadla a své tréninkové potřeby proto musel v tomto ohledu upravit. To jsem ale udělal rád, i když jen na dvě sezóny. Jako zkušenost to bylo skvělé! Splnil jsem si svůj sen dostat se na jeviště divadla, navíc ještě v dosti výrazných postavách. Byl jsem maximálně spokojený!

Dokázal byste si po letech vybavit jména herců, se kterými jste kdysi hrál, kteří by mohli být známí starším čtenářům třeba z televize? Myslím, že dnes už snad nikoho nepohoršíme, pokud zmíníte jména herců, kteří se o svaly zajímali.

Z herců, se kterými jsem přišel do osobního kontaktu, kteří se objevili na televizní obrazovce nebo ve filmu, byli známější Jaroslav Hejduk nebo František Dvořák. Jejich role byly spíše epizodní a neplzeňský divák si je tak bude těžko pamatovat. Ti ostatní bývali v Plzni velice populární, ale mimo kraj již byli v podstatě neznámí - například Rudolf Kutílek (několik let působil též v Praze), Miloslav Kydlíček a Jiří Miegl.

V Děčíně jste se začal věnovat i kreslení, malování, grafice a hudbě. To muselo vaše okolí dost překvapit - velký svalnatý sportovec věnující se umění. Nebyly vaše svaly a síla v tomto ohledu někdy na překážku? Nebo naopak, měla předchozí zkušenost s kulturistikou nějaký vliv na váš umělecký rozvoj?

Po přestěhování do Děčína jsem byl rozhodnut, že skončím se závoděním a začnu se intenzivně věnovat svému dalšímu velkému koníčku - malování. Bylo mi tehdy třicet let. V Děčíně jsem však trénoval dál, byť se sníženými týdenními dávkami. V tamním oddílu TJ Spartak Děčín jsem dělal zároveň trenéra, rozhodčího i kronikáře.

V místním výtvarném klubu, jehož jsem se stal záhy členem, jsem získal informaci o otevření Lidové konzervatoře pro začínající výtvarníky v Ústí nad Labem. Přihlásil jsem se a byl jsem přijat na dvouleté dálkové studium v oboru Amatérské výtvarnictví. Formou dálkového studia jsem pak další dva roky o sobotách a nedělích jezdil do školy, kde jsem se seznamoval v kolektivu třiceti lidí různého věku s výtvarnými technikami. Absolvování školy v roce 1982 mi dalo spoustu teoretických, ale i praktických zkušeností. Začal jsem intenzivně pracovat na malbě, ale i na grafických technikách (litografie, suchá jehla). Zúčastňoval jsem se také různých soutěžních či skupinových výstav a s nově založeným krajským výtvarným klubem jezdil po krajinářských soustředěních. Ta se konala většinou v létě. Brzy tak byly objeveny moje "dispozice", neboť jsme často malovali v plenéru spoře oděni. Na dotaz, jak jdou dohromady svaly a štětce, jsem žertem odpovídal, že v duchu sokolské tradice rozvíjím tělo i ducha! Když jsem závodil, maloval jsem v podstatě pouze kopie - podle fotek či obrazů. Po skončení závodní kariéry a snížení tréninkových nároků jsem se začal věnovat i vlastní výtvarné tvorbě. To je mnohem náročnější a vyžaduje to již plné nasazení, což by dohromady rozhodně nešlo, a to nejen časově, ale ani fyzicky. To, že jsem znal anatomii člověka, mi velice pomohlo při kresbě či malbě figur, a tak mi kresba aktů v ateliéru nedělala problémy. Došel jsem k poznání, že všechno, co člověk v životě dělá, zase někde jinde zúročí! To se mi skutečně v životě mnohokrát potvrdilo.

Hudba mě provází doslova na každém kroku.
Pavel Nesnídal

Jak dnes vypadá váš umělecký a sportovní život?

Od mládí jsem měl pestré záliby. Jako kluk jsem hlavně hodně sportoval, ale hudební škola, kam jsem chodil hrát od sedmi let na housle, mě vůbec nebavila. Po třech letech moje houslová "kariéra" skončila, ale muziku, zpívání a divadlo jsem měl rád. Kreslení a malování byly další přirozenou vášní, a tak jsem stačil při výtvarných hodinách ve škole udělat výkresy i některým méně zdatným spolužákům. Kreslil jsem na dopisní obálky, když jsem posílal někomu psaní, maloval na ozvučné desky kytar nebo na dřevěné "placky" z břízy na trampské potlachy. Všechny tyto záliby mě víceméně provázely celým životem. Tak to přetrvává až do dnešních dnů. Pravdou je, že jak šel čas, měnily se i priority jednotlivých koníčků. S kulturistikou v oddílovém pojetí včetně funkcionaření jsem skončil v sedmašedesáti letech (2015) a zcela se přesunul do domácího "fitka". Dosud jsem strávil s činkou jednapadesát let, stále mě to baví a cítím, že to moje tělo potřebuje! Říkám, že už jen "zpomaluji to chátrání", a zatím se mi to docela daří. Můj hlavní zájem se přesunul na malování a muziku.

V mé výtvarné tvorbě převažuje technika suchého pastelu, dělám ale i olejomalby. Rád kreslím městské dominanty a zákoutí, ale i portréty, květiny nebo krajinu s vodou a chalupami. V plzeňské galerii mám celoročně vystavovaná některá vlastní dílka, která se občas dostanou i k zájemcům do dalekých zemí (Japonsko, Austrálie, Kanada, Německo). To mě také pochopitelně těší. Má aktuální výtvarná produkce už není tak bohatá jako kdysi. Svůj čas chci také věnovat rodině, hlavně svým čtyřem vnoučatům, pak také dalším koníčkům. Rád pracuji se dřevem, a když je potřeba, tak i zedničím!

Hudba mě provází doslova na každém kroku, protože rád zpívám a hraji na kytaru od čtrnácti let. Pět let už jsem muzikantem v kapele hrající převážně pro kamarády při pravidelných "zpívaných", ale i na svatbách, narozeninách a podobných společenských příležitostech. Hrajeme především pro radost a pestrostí našeho repertoáru se snažíme vždy o dobrou pohodu přátel. Muzika a sport mi vždy hodně pomohly i v těžkých životních situacích a jsou kořením mého života!

Před rokem jsem přidal ke svým zálibám ještě kolo. Letos jsem byl na svém prvním zahraničním cyklozájezdu ve Francii. To mi dalo chuť jezdit dál a ještě více. Kondice z kulturistiky se zúročuje a nemám tak problém s fyzickým fondem. Trénovat se ale musí. Osobní váha je sice o pár kilo nižší, ale záleží mi hlavně na tom, jak se cítím - zda jsem v pohodě!

Jak se vaše kapela jmenuje a jakou hudbu hrajete?

Název naší kapely je BOBELIN a byl vytvořen ze jmen prvních sponzorů skupiny (tři pánové), kteří pomohli pořídit zesilovač, reproduktory a další potřebný materiál. Hrajeme ve složení tři kytary, basa, banjo, housle a foukací harmonika. Kromě banjisty zpíváme všichni. Repertoár kapely je opravdu široký. Hrajeme písničky Michala Tučného, bratří Nedvědů, Pavla Bobka, Waldemara Matušky, Wabiho Daňka a takzvané "semaforské" nebo trampské kusy. Příležitostně hrajeme i moravské písničky, české lidovky Karla Hašlera nebo kuplety.

Který váš obraz byl ve vašich očích tím nejzdařilejším a kde nakonec skončil?

S každým obrazem, který jsem za celých čtyřicet let vytvořil a považoval jej za hotový, jsem musel být především osobně spokojen, jinak by můj ateliér neopustil! Pochybování o kvalitě díla je pochopitelné, neboť možnosti volné tvorby jsou nekonečné a autor ji sám vidí většinou až s odstupem času. Nemohu ale označit jeden konkrétní za nejzdařilejší, protože to ani sám nemohu takto ohodnotit. Žádný z nich dosud v Národní galerii nevisí a ani to by nebyla záruka, že je nejzdařilejší. Svoji tvorbu neposuzuji jako nějaké velké umění, snahu objevovat něco nového. Všechno už tady bylo, jen se hledají jiné formy, techniky nebo náměty. Ani to ale není moje snaha.

Za celkem povedený soubor svých obrazů považuji patnáct pastelů vytvořených do interiéru restaurace "Éčko" v areálu plzeňské energetiky. Námětem jsou plzeňské dominanty (divadlo, katedrála sv. Bartoloměje, synagoga, pivovar a další), zpracované v kompoziční celky. V letech 2002 - 2005 jsem v Praze a Plzni dle vlastních návrhů provedl i několik freskových maleb na fasády domů nebo v interiéru restaurací.

Právě jí (manželce) patří můj velký dík a úcta!
Pavel Nesnídal

Jakou roli kulturistika ve vašem životě vlastně sehrála, případně doposud sehrává?

Kulturistika sehrála v mém životě roli zcela zásadní! Stala se mým způsobem života, neboť v každé činnosti, kterou jsem prošel, jsem byl neustále ovlivňován jejími zásadami. Kvalitní životospráva a celodenní režim byly neustále v mém podvědomí. Naučila mě tvrdě pracovat, jít za svým cílem a spoléhat se hlavně na sebe. Letité zásady jsem sice též občas trochu porušil, ale stále jsem žil tělocvičnou, činkami a potřebou udržovat si fyzickou kondici. Tento stav trvá v podstatě stále a ze zvyku se stala potřeba. Baví mě sportovní fyzická zátěž, ať už s činkami, na kole, při plavání, nebo během pěší turistiky. Jsem přesvědčen, že dokud tento stav potrvá, tak mě bude život bavit víc!

Z piety ke své zesnulé manželce Míle, která byla mojí životní partnerkou čtyřiačtyřicet let, musím říct, že bez jejího pochopení a pomoci bych nebyl schopen svoje záliby nikdy v této šíři a intenzitě dělat. Právě jí patří můj velký dík a úcta!


Pavel Nesnídal - fotogalerie



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

15.03.08:58kome - Docela je z textu a fotek cítit ta atmosféra. To už asi dn..
14.03.19:11jan dziadek - Velký člověk a šampion!
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 94 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínMargita Zámolová: druhý trénink pod v...
KOSICE_KE (17:50) • Presne ako som vravel... ide len o intenzitu a genetiku, o nič iné. Žiadne `woodoo` sa...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
KOSICE_KE (09:03) • Asi je tým myslený symetrický rozvoj svalstva (nikde nič nechýba), nie symetria typu `ú...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
morycs.63 (00:01) • Super video!! Milanovi moc fandí a těším se co předvede v Open. Myslím, že po jeho před...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
The.FleX (23:46) • Hezky darek, ale proc ma Milan Sadek na opasku napsano Mr. Symmetry? To se tedy prilis...
magazínNěkolik tipů pro lepší spánek
ygg (17:22) • Nebylo by možné vrátit RANDOvi jeho původní nick, aby bylo na první pohled jasné, KDO t...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra