Reklama:

Army Run NATO (Praha) 2016
- reportáž a fotografie

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Tak co jste dělali tuto sobotu? Byli jste pěkně doma v teple, popíjeli kafíčko a baštili bábovku? Anebo jste prožili sobotu v armádním stylu? Já jsem si vyzkoušel tu druhou variantu, ale příští sobotu určitě v teple a suchu budu! Teď jsem si totiž pohodlí moc neužil.

Celkem bylo registrovaných asi 850 odvedenců, ale určitě se někteří nechali odvést ještě dodatečně na místě. Všechny nás čekala více jak 10km dráha s více jak 40 překážkami ve variantě NATO. To znamená, že na nás čekaly pravé vojenské překážky (vojenská bojová dráha), na kterých trénují vojáci NATO. Všichni na to NATO byli dostatečně zvědaví. Na místě jsme se dozvěděli, že to bude 10,4 km a 46 překážek. Nikdo nijak moc netajil, co nás čeká, dopředu jsme věděli, že to nebude žádná sranda. I v Praze se dá najít plno kopců, které se dají sbíhat a vybíhat do omrzení (nebo omrznutí). A jako bonus jsem se snad poprvé v životě "pořádně" podíval na Vítkov.

Závod měl start i cíl ve Starých Vysočanech v lesíku Na Balkáně, ale žádná procházka Stromovkou se nekonala. O zázemí bylo dobře postaráno. Závodníci se měli kde převléci, kam si odskočit (vykakat i vymočit), kde se najíst a kde si užít nákupní horečku. Všude patrolovali vojáci a v černém odění příslušníci speciálních jednotek. Musím říct, že jejich přítomnost dala celé události jakýsi oficiální nádech a člověk si připadal skoro jako ve vojenském táboře. Takže vyzvednout startovní balíček (tričko už bylo přímo v něm i se silikonovým náramkem), skočit do šatny, převléci se, zapnout čip na ruku, na záda připnout startovní číslo a šup se rozehřát na shromaždiště. Odbavení v úschovně bylo rychlé, na konci to však už nebyla pohádka, ale horor, ale o tom až na konci. Nechci předbíhat, i když na trati jsem předbíhal o sto šest.

Start

Startovalo se ve vlnách, jak už je na překážkových závodech zvykem. Viděl jsem startovat předchozí dvě vlny (elitní) a všechny mizely v červeném či modrém dýmu. Bylo to skoro jako kouzlo. Maskovaný voják (pokud to byl voják) odjistil dýmovnici, zatřepal s ní, hodil ji k zemi a za pár vteřin se cca 70 závodníků ztratilo v dýmu. Když se dým rozptýlil, nebylo po závodnících ani památky. Já se ztratil v červeném dýmu také tak. Dým, výstřel a letěli jsme pryč. Dým byl tak silný, že jsem chvilku fakt nevěděl, kudy vlastně běžím a jestli náhodou neběžím sám. Ale takové štěstí jako mít celou trať sám pro sebe jsem bohužel neměl. Tady pro mě slovo dýmovnice dostalo úplně jiný objem (myslím tím objem dýmu).

Trať

Hopsa hejsa přes pneumatiky. Na těch se velký houf trochu roztrhal, a tak jsme nemuseli kromě dřevěných zdí, které nás čekaly potom, přeskakovat i záda spoluzávodníků. Pak následoval první náznak toho, co nás bude provázet skoro celý závod. Kopec, svah, strž dolů. Plno kořenů, uvolněné hlíny a zdupané trávy. Byla to spíš klouzačka. Vyplatila se mi taktika pustit to prostě dolů, zastavovat se o stromy a doufat, že nezakopnu a nevyryji rýhu v hlíně bradou až dolů pod kopec. Naštěstí to funguje, i když kotníky to za celý závod odnesly docela dost.

Dál nás čekal delší běžecký úsek po vcelku pěkné cestě, která nás vedla kolem zahrádkářské kolonie. Z jedné zahrádky nás sledoval pěkně urostlý rotvajler. Mít otevřeno, tak ten běh dostane asi úplně jiný rozměr (určitě by si chtěl hrát). Čekal jsem na závodě nějaké to nošeníčko, které nám dá pořádně zabrat, ale nakonec se nosil jen batoh plný písku do strmého, ale vcelku krátkého kopce. Uvěřili byste tomu? Batoh! Sice to nebyla žádná slavná ergonomie, ale už jen to, že ho hodíte na záda a máte dva popruhy, které Vám ho tam udrží, je paráda.

Šikmá stěna (první, ale ne poslední). Nebyla to ale jen tak ledajaká šikmá stěna, ale nakloněná na nás. Takže vyskočit a vyloženě se vytáhnout nahoru (nohy moc nepomůžou). První těžší překážka z mnoha.

Step stones. Člověk by čekal nějakou schodovou, nebo alespoň kamennou překážku, ale ne, tahle byla vyloženě dřevěná. Když si představíte divoký lesík, kde stromky rostou halabala, který pokácel zdivočelý dřevorubec, tak to je přesně ono. Kolíky zapíchané v zemi, trčící do mnoha směrů, některé blíž k sobě, jiné dál, než by bylo zdrávo. Neviděl jsem nikoho, kdo by je zdolal, a to jsem tam nějaký čas strávil, protože těch 30 trestných angličáků nějaký čas zabere.

Během závodu jsme se několikrát setkali s Vietkongem. Šlo o úzké dřevěné tunely, které se inspirovaly válečnými podmínkami ve Vietnamu. Úzké byly tak akorát, aby si člověk nemohl při plazení pomáhat nohama, ale musel pořádně zapojit ruce. Nedokážu si přestavit, že bych měl s sebou ještě vláčet zbraň a vojenskou výbavičku.

Paměťový test tu měl také tematickou podobu. Podle startovního čísla byla závodníkům přidělena hodnost a odbornost. Ze mě se stal armádní generál radistů (AGR - pro lepší zapamatování). Tohle jsem si pamatoval celý závod a pamatuji si to ještě teď. Znát naučené heslo po nás chtěli dvakrát, což byl docela chyták. Jakmile jsem ze sebe poprvé vychrlil hodnost a post, pustil jsem to úplně z hlavy. Naštěstí jsem si při druhé kontrole vzpomněl. Těžko říct, co je těžší, jestli nesmyslný kód nebo smysluplná slova. Z Beastu, který byl prvního října, si "BG2T1Y" pořád ještě pamatuji.

Závod byl plný šplhání, ručkování, přelézání a zdolávání zdí. Prolézalo se dokonce i betonovými kryty. Nejvíc se mi líbila varianta monkey baru, která obsahovala provazové úchyty (s držadly ze zahradní hadice) a železné tyče. S tím, že se na tyčích mohly používat i nohy. To jsem hodně uvítal, protože jsem si v půlce překážky odpočinul jako lenochod ve větvích. Není nad to rukám trošku ulevit, to pak ani anglické hochy na konci překážky nepotkáte. Člověk se moc ke šplhání po laně nedostane, aby mohl pořádně trénovat, proto je tu Army Run. Na něm jsem si zatrénoval čtyřikrát a se vší skromností si myslím, že už konečně umím lano obstojně zdolat. Poprvé v životě jsem se tu také setkal s tyrolským traversem. Zatím jsem ho viděl jen na videích, ale osobně jsem neměl tu čest. Teď už poctěn jsem. Ani to nebylo tak složité, jak jsem čekal. Opět zafungovala lenochodí taktika, jen jsem se při slézání z lana pěkně majznul do ramena.

Armádní tématiku hodně podpořila střelba. Nejdřív se střílelo z praku. Ocelovou kuličkou na železný terč. O to bylo jednodušší zjistit, jestli se závodník strefil, anebo ne. Já cink uslyšel, ale ze skupinky, co jsme se na místě sešli, jsem byl asi jediný. Je vidět, že si už mnoho lidí v dětství s praky nehraje (já si také moc nehrál, takže jsem měl prostě kliku).

Dále se střílelo ze vzduchovky. Čekal jsem starou dobrou, dlouhou, těžkou slavii, ale překvapila mě lehká, plastová na stlačený vzduch. Teď už se do vzduchovek nenabíjí jen diabolky, ale i CO2 bombičky. Muška byla ještě zvýrazněna zelenou barvou, takže vzduchovka střílela vlastně úplně sama.

Granátem jsem naposledy házel na základní škole, ale naštěstí jsem to nezapomněl. Zavěšenou dřevěnou desku jsem trefil bez problémů. Závodnický kolega, co poslední kilometr běžel se mnou, takové štěstí neměl a jeho: "To ne! Další angličáky už nepřežiju!" jsem slyšel jen z dálky. Závod se nám pokusili ztížit i těžkooděnci s velkými štíty a obušky. Člověk si hned připadal jako nehodný fotbalový fanoušek. Naštěstí jejich úkolem nebylo nám závod překazit. Stačilo jimi proskočit a mohl jsem se hnát vpřed.

Celá trať byla hodně technická. Ten, kdo spoléhal na rychlý běh s jistou nohou, měl docela smůlu. Trať byla samý kopec. Jednou se běželo nahoru, pak dolů, pak zase nahoru a zase dolů. Horší než houpačka. Sice mnohdy pomáhaly schody (většinou cestou nahoru) a lana, ale žádná sranda to nebyla. Svahy byly hodně kluzké, všude trčely kmínky keřů a stromků, kořeny a kameny. Cesta nahoru se ještě dala, člověk se chytal větví a všeho, co po cestě potkal, zapíral se o kořeny a kameny, a když už ne během, tak jistou chůzí se nahoru vždycky nějak dostal. Dolů to bylo o něco horší. Buď to člověk vzal přískoky, tedy skákal od stromu ke stromu jako přerostlá veverka a o každý strom se v zájmu bezpečí rozmázl, nebo to vzal skluzem. A když už se závodník dostal na rovinku a chtěl si oddychnout, tak mu to také nebylo dopřáno. Čekala ho změť klacků, větví a kamení, která ničila kotníky, boty i odhodlání. Mě to stálo ty boty. Jak jsem se v průběhu závodu stával unavenějším, tak jsem čím dál tím častěji zakopával, škobrtal a nadával.

Bezdomovci. To není název žádné překážky, i když těžko říct, pro některé to mohla být psychická překážka. Na určitých úsecích trasy na nás bohužel dýchala jejich přítomnost v podobě odpadků, matrací, nákupních vozíků, stanů a různých vlastnoručně vyrobených přístřešků. Když se člověk soustředil na cestu, tak si toho naštěstí ani moc nevšímal a oni byli natolik ohleduplní, že se nám do cesty nemotali. Nanejvýš nás pozorovali ze stanu s knížkou v jedné ruce a hrnkem čehosi kouřícího v druhé.


Počet závodníků podle dosažených časů

Počet závodníků podle věku


Nebojte, už se blížím k závěru. Teprve na konci nás čekaly ty největší lahůdky pražského Army Runu. Ostnatý drát, to už je na těchto závodech vcelku klasika, ale tenhle drát byl o dost delší a hlavně o dost nižší. Nebýt dobrovolníků, kteří běhali mezi dráty a vyprošťovali závodníky, tak by na drátu bylo asi o dost více vlasů, oděvů a krve. Já jsem na něm také kousek zad nechal. Paintball - této překážky se asi bálo hodně lidí, ale nakonec jsem neviděl ani jednoho zasaženého. Je možné, že jsem měl akorát kliku, anebo střelec mířil spíše na překážky, kolem kterých jsme kličkovali. Ať tak či onak, nezávidím těm, co to schytali.

Pneumatiky na kládě. Určitě jste už někdy viděli korálky na niti. Teď si představte pneumatiky na kládě (a nemyslím tím žádný nanuk), která leží jen pár centimetrů nad zemí. Vaším úkolem je tuto kládu podlézt. Většina závodníků, které jsem viděl, na to šla čelem k nebi. Plazili se po zádech, a tak se jim občas stalo, že jim pneumatika nepěkně pomačkala obličej anebo jim v lepším případě zátylek natlačila do bláta. Já to zkusil obráceně, takže mi do bláta pneumatiky zatlačily rovnou obličej. Ne, zase tak strašné to nebylo. Nakonec jsem se pod pneumatikami protlačil, aniž bych si něco otlačil. Pneumatiky se mi prostě jen převalily přes záda. Připadal jsem si jako Železný Zekon, kterého přejíždí náklaďák.

Balanc na kládě - na kládě, která byla zavěšená ve vzduchu na řetězech, takže se krásně houpala. Mně se vyplatilo si na ni vylézt, počkat, až se přestane houpat, a pak se rozeběhnout vpřed. Stačilo to. Už jsem viděl cíl a už si v duchu gratuloval. Před sebou mám stěnu z klád, která je na mě nakloněná. Naštěstí jsou to klády, a ne prkna, takže je mezi nimi místo tak akorát na prsty. Šplhám nahoru. Cíl je čím dál tím blíž. Seskočím dolů a vidím před sebou nějaké vany. Čtyři sady vedle sebe po dvou za sebou. Jsou to vlastně dřevěné rámy, do kterých je natažená plachta, naplněná vodou (vana plná vody). Říkám si: "To bude dobrý, tím se jen přebrodím na druhou stranu." Vůbec mi nedošlo, že cesta nevede vrchem, ale spodem. To je asi tím, že vany mají břicha až na zemi. Kdyby mi to neřekl dobrovolník u překážky, tak bych na to asi nikdy nepřišel. O to by se postaral mozek, prostě bych nechtěl přijmout realitu. Žádný závodník přede mnou není, takže se nemůžu podívat, jak na to. Jedinou záchranou je opět dobrovolník: "Po zádech a co nejvíc po straně." Zní to logicky, tak hurá do toho.

To se lehko řekne, už jen vsunout hlavu mezi zem a plachtu je docela oříšek. Nadzvedávat vanu rukama je docela těžké, přeci jen se voda přelévá sem a tam. Takže ji odsunete na jednu stranu a ona se objeví zpátky na druhé. Fuj. Zatlačíte o trošku víc a poleje Vás ledová sprcha. Pod první jsem se nějak dostal a začal jsem se jako červ v jablku vrtat pod druhou. Tady mi však už docházely síly. Měl jsem více jak deset kilometrů v nohou, a když k tomu přidám i překážky, tak už jsem byl docela unavený. Zastavil jsem se, abych trochu nabral dech. A pak to přišlo. Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale když jsem teď byl v pěkně uzavřeném a hodně těsném prostoru s tím, že už nějak nemám síly se hnout dál, tak mě pomalu začínala zachvacovat panika. Ufff. Žádný příjemný pocit. Stokrát bych byl radši zaseklý ve výtahu než takhle uvězněný pod sto kily vody. Naštěstí je tu anděl dobrovolník. Uvědomuji se, že ho slyším, jak volá: "Už jsi za půlkou. Ještě kousek. Makej. To dáš!" Dal jsem to. Dal jsem do toho všechno, co ve mně zbylo, přitlačil se ke stěně, ruce zapřel do vodního břicha a pomocí nohou jsem se sunul vpřed. Jo, jo, sunul. Takže mám pěkně poškrábanou hlavu, kterou jsem si razil cestu. Jakmile jsem se mohl chytnout za okraj dřevěné konstrukce, tak jsem z toho byl venku.

Předposlední byly vodní valy. Kopec nahoru, sešup dolů, skok do vody (ledové vody), výlez z vody, škrabání do kopce, sešup dolů, skok do vody atd. Celkem čtyřikrát. Voda byla docela hluboká a tím, že jsem nebyl prvním závodníkem, který se škrábal nahoru, svah pěkně klouzal. Získat oporu, aby se člověk vytáhl nahoru, nebylo vůbec jednoduché. Ale co má být jednoduché, vždyť jsme na Army Runu. A jak se říká: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." Připadal jsem si skoro jako krtek, před každým výlezem z vody jsem si nejdřív vykopal úchyty, abych se měl čeho chytit a mohl se vytáhnout nahoru. Příkop se přeskočit nesměl, tak zbyla poctivá ruční práce (a pro ty menší té práce bylo o něco víc).

A třešničkou na dortu bylo šest shybů. Sice jsem myslel, že to nedám, ale nakonec to šlo jako po másle. Teda myslím ty shyby, celý závod po másle nebyl. Ten byl po blátě. Medaili jsem dostal a byl jsem sakra rád, že ty medailové holky vidím. Pak už jen jako bonus voda, magnesium a obilná tyčinka, které se většinou říká müsli. A hurá do sprch!

Dobrovolníci

Musím říct, že dobrovolníci byli na Army Runu nejlepší, co jsem zatím kde viděl. Takové hecování a povzbuzování jsem ještě nezažil a dokázalo pořádně nabudit. Určitě v tom hraje i velkou roli to, že na trati nebyli jen dobrovolníci, ale i vojáci, kteří jsou na hecování "cvičení". Když Vám někdo řve do ucha (případně ještě přes megafon): "Dělej! Makej! Jedu, jedu! Přidej!" tak v sobě tu sílu prostě najdete. I kdyby už jen kvůli tomu, abyste od toho řvouna zmizeli co nejdále. Všem dobrovolníkům a zúčastněnému vojenskému dozoru z plna hrdla: "Děkuji!"

Zázemí

Kdo by čekal vojenská kasárna, ten by byl zklamán na celé čáře. Závod byl jedna velká párty, zázemí totiž bylo ve velkých párty stanech. Naštěstí všude bylo místa dost a kromě sprch nikde nemusel nikdo moc čekat (pokud zrovna nechtěl). Na většině závodů je sprcha poslední překážkou. Zde to byla výjimka. Sprcha nebyla překážka, ale totální luxus. Pokud si tedy člověk vystál frontu. Odměnou nám totiž byla teplá voda. Po tom, co se člověk brodí a plazí ledovou vodou, je ta teplá úplný požitek. Hlavně člověku nedrkotají zuby a může provést vcelku důkladnou očistu. Když k tomu potom přidá i hovězí burger a třeba točené pivko, tak se na útrapy závodu zapomíná o mnoho rychleji (a že burger byl teda dobrej).

Když nebyla překážkou sprcha, bylo překážkou vyzvednutí osobních věcí v úschovně. To organizátoři moc nevychytali a batohy závodníků byly úplně všude. V úschovně, před úschovnou, vedle úschovny, prostě všude. Najít svoji tašku byl docela pekelný úkol. Na to by se hodila lopata. Naštěstí se nikomu nic neztratilo, alespoň pokud vím, takže organizace neměla mega ostudu. Nechtěl bych být na místě hladových, promrzlých a od hlavy až k patě špinavých závodníků, kteří mají jako poslední překážku hrabárnu.

Závěr

Pokud by někdo chtěl na krásnou procházku Prahou, tak rozhodně neberte variantu NATO. Pokud si ji zvolíte, tak počítejte s tím, že moc času na kochání se krásami nebude. Budete makat, možná i plakat, protože tenhle dril Vám dá pěkně zabrat. Na kilometry to zase tak moc není, ale některé překážky jsou na sebe nahuštěné jako houby po dešti, takže nějaký běžecký úsek na odpočinutí moc nepřicházel v úvahu. A když už byl, tak byl hodně technický a člověk musel koukat pořádně pod nohy, aby se v té džungli nerozplácl jako žába na kameni.

Osobně jsem nadšený z překážek, které byly o hodně zábavnější, než jsem čekal. Člověk tak měl plné ruce práce a vlastně zapomněl na zimu, bláto a mokro. Vše od střílení z praku a vzduchovky přes prorážení kordonu těžkooděnců až po čtvero šplhání bylo pekelná zábava. Když jsem jel kolem v šest večer, nezahlédl jsem ani jednu nataženou červenobílou pásku, která značila trasu. Úklid byl hodně rychlý.


Výsledky

Nejrychlejším běžcem se stal Jakub Podzimek, který zvládl středně náročnou trať (označována jako NATO) v čase 1:09:54. Jen o pár minut pomalejší byl Jiří Vacík s časem 1:17:30 a byl tak o čtyři vteřiny rychlejší než třetí Tomáš Vorobok.

Mezi ženami byla nejlepší Kristýna Hůrková (1:38:48) následovaná Petrou Königovou (1:42:03) a Veronikou Vytinovou (1:44:34). V týmech stanuli na prvním místě Predators (1:25:08), na druhém Spartan Gym Devils (1:30:30) a na třetím Extreme team Kolín (1:38:48).


Army Run NATO (Praha) 2016 - fotogalerie



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Nadpis:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínArmy kemp s FreshKruháčem byl trochu...
Pažout (13:34) • Chápu Marczuse a osobně tyto články přeskakuju, ani neotvírám. Na druhou stranu všechn...
magazínVýsledky tipovací soutěže - Europa Ch...
matej111 (11:36) • Gratulujem tipujúcim ale hlavne je že Šádek a Osladil idú na MR.O 2017 ! *1* škoda tý...
magazínArmy kemp s FreshKruháčem byl trochu...
Martina (10:37) • Souhlasím, méně hardcorově zaměření čtenáři, kteří hledají větší pestrost a zábavu, to...
magazínArmy kemp s FreshKruháčem byl trochu...
Geolupos (10:23) • Nejlepší věta je ta poslední: Takže si myslím, že pestrost je dobrá, ale vzít si z toho...
magazínArmy kemp s FreshKruháčem byl trochu...
dcbmxx (10:10) • Naprosto chápu Marczuse. Před 21 lety jsme si s kamarády vybudovali sklepní posilovnu v...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra