Reklama:
AKCE: Smart Whey protein 1+1
Nově v moderním sáčkovém balení!
Více zde.

Spartan Race Beast (Liberec) 2016
- reportáž a fotografie

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Soutěže

Tak je to tady. Sobota ráno. Žaludek mírně na vodě a přede mnou vidina cesty do Liberce. Za tři hodiny před sebou uvidím dým a ucítím borůvky (nevím jak ostatním, ale mně dým z dýmovnice voní po borůvkách). Tak šup do auta a vyrazit přes kopečky na kopečky. Dnešní den jsem postavil na čtyřech vejcích se zeleninou a ovesné kaši, snad to bude stačit. Cestu popisovat nebudu, každý závodník se tam nějak dostal. Hlavní je, že se všichni dostavili včas a mohli vyrazit na trať.

Výbava

Podle startovní listiny, kde bylo 25 stránek po 100 závodnících, jsem očekával cca 2500 sparťanů. Já startoval v 9:45, takže polovina z nich měla odstartovat již přede mnou. Snad na trati nebude zácpa.

Místo konání akce bylo vcelku plné. Všude se skákaly panáky a u stánku s tejpováním byla fronta jako na banány. Zatejpování kotníku jsem tedy oželel a šel jsem se rovnou převléci. Ponaučení - u registrací si rovnou vyzvedněte kupón na úschovnu, jinak budete běhat pořád sem a tam jako já.

Počasí nám přálo. Nepršelo, vítr moc nefoukal a žádná velká zima nebyla. Beast není zrovna nejkratší, tak jsem si vzal běžecký batůžek s litrem vody v camel bagu, pár náplastí pro strýčka příhodu a dvě tuby s energií na cesty. Honem zapnout pásky s časočipem a tričkem a hurá na rozcvičku.

Start

Po protažení naši vlnu vyzvali k naštosování do startovacího boxu. Bylo nás plno a než jsem se stačil rozkoukat, už jsme se hnali vpřed. Nepostřehl jsem žádné odpočítávání, ani startovní "AROOO" a už jsem ukusoval první metry z více jak 20 km, které nás ten den čekaly. Dýmovnice byla fakt cítit po borůvkách.

Trať

Loni jsem v Liberci sprintoval, tak mě ani nepřekvapilo, že začátek trasy je stejný jako loni. Do zatáčky do kopce a rovnou směrem do veseckých bažin. První překážku, kterou bylo 300 pneumatik, jsem pomalu ani nepostřehnul. Jen nějaký vtipálek dal na konec pneumatické dráhy dvě pneumatiky na sebe, tak jsem hned o jeden gumový zážitek bohatší. Následovalo přes, skrz a mokré pod. Tady jsme všichni zjistili, že voda dneska rozhodně teplá nebude.

Zatím se běží dobře, je to úplná radost, ale ti zkušenější z nás se už začínají připravovat na mokro. Jakmile ve Vesci běžíte z kopce dolů, znamená to, že se blížíte na sparťanské koupaliště. A taky že jo! Sotva jsme se přebrodili blátem, už nás čeká lano a hasiči se záchranáři v loďkách. "Nechceš plavat? Dobře, ale máš to za 150." Pár neplavců už poctivě skákalo, ostatní se radši vrhají do ledové vody. Tady člověk nesmí moc přemýšlet. Jakmile se zastaví s vodou po pás a začne váhat, tak ten ponor bude ještě horší. Povzbudil jsem pár váhajících závodníků a rovnou jim šel příkladem. Takže pár kroků, rovnou tam skočit a rychle začít plavat. Šok se mi daří rozdýchat, svaly se po chvíli klepání rozehřívají, pak už to je automatika. Jediné dilema je, jestli se držet lana, nebo plavat po vlastní ose. Vyhrálo plavání po své ose. V té mase lanistů Vás každou chvíli někdo kopl anebo jste někoho kopnuli Vy.

Na druhém břehu nás čeká zadání paměťového testu. Takže najít číslo a přečíst text. "Bulharsko rok 2001 - Bulgaria two thousand one year - BG2T1Y." A už zase zpátky do vody a plaveme jako ve třetí třídě na plavání. Tak dobře, ve třetí třídě jsme neměli na pomoc natažené lano, tam to bylo těžší.

Na břehu moc času na ohřátí není, ona tam vlastně ani není příležitost. Sluníčko zatím jen stydlivě vykukuje a v lese je stín. Takže je potřeba to rovnou rozběhat. Vzpomněl jsem si na poučku Beara Grillse: "Když je zima a vylezeš ze studené vody, tak okamžitě svléknout z mokrých věcí a usušit." To tady naštěstí nepřichází v úvahu. Pohoršil bych nejen sebe, ale asi i ostatní.

Trať nás vede na áčkové cargo. Svižná překážka, kde ani není fronta. Pod námi běží závodníci, které studená koupel teprve čeká. Byli jsme hodní spolubojovníci a dopředu je varovali: "Bacha, je tam 500 metrů plavání!" No dobře, varování to moc nebylo, ale snad nám to moc nevěřili. Následovala jedna z mých nemesis. Šplh. Na sprintu v Praze jsem vyšplhal bez problémů, tam ale bylo sucho a člověk se neklepal po ledové lázni. Tady už fronta trošku byla, tak se dalo vymýšlet strategii. Já ji vymyslel na poslední chvíli. Běž tam, vylez nahoru a nezapomeň zazvonit. Strategie zabrala, musím si ji pamatovat. Nebyla to sice ukázka olympijského šplhu, lano jsem si jednou nohou tisknul k druhé, ale účel to splnilo. Nahoře byl dokonce i zvoneček. Cink, cink. Úleva a radost. To, z čeho jsem měl největší strach, jsem dal bez problémů!

Ostnatý drát (měl jsem skvělý nápad si dát batoh na břicho, aby se mi nezasekl o drát, ale zase tak skvělý nebyl, nedoporučuji), nošení špalku dřeva (vážně jen malý špalíček, i když byl o trošku větší než špalíček pohádek) a převracení klády (ekologičtější varianta převracení pneumatik) - bez problémů. Oujé bejby. Zatím se mi Beast líbí a jsem plný optimismu, že si žádnou ostudu neudělám. Oštěp. Ouha. Tohle je zrovna překážka, kterou trénuji pouze na překážkových závodech. V Milovicích na Gladiátorovi se házelo pěkným moderním hliníkovým oštěpem. Ten do terče ze slámy zajel jako pletací jehlice do klubka vlny a krásně rovně letěl. Tohle je ovšem něco úplně jiného. Tady se hází okovanou násadou na smeták. Také to bylo vidět. Trefil jsem chudáka terčáka do ruky a už jsem to měl za prvních 30 angličanů.

Tím začalo mé smolné období. Nakonec za sebou potáhnu 120 angličáků. Další překážkou je multiring - tyč s přechodem na kruhy. Nic těžkého, tedy to si myslí pouze ti, kteří nemusí angličákovat. Chytnu tyč a ten kousek přeručkuji, přehmátnu na první kruh, a když se přehupuji na další, tak škrtnu nohou o zem! Nemá cenu zkoušet další kruhy, je to rovnou za třicet. Taková malá chybička a stojí člověka docela dost sil. Tak jsem zatím na šedesáti.

Letošní Herkulův kladkostroj byl pro mnohé těžkou překážkou. Přiběhnu k lanu, chytnu ho, zatáhnu... a ono nic. No nic, zkusil jsem to znova… a zase nic. Tak jsem se na to lano pověsil a pytel se trošku pohnul. Tak těžkej pytel jsem na Spartan Race ještě neviděl. No co, nakonec jsem to dal, ale ještě jsem netušil, že ten Beast je sakra těžkých pytlů plný. Následovalo pár oddychových překážek. Pár metrů ostnatého drátu, šplhání na laně po skalách, nošení kýble se štěrkem (zlatý lehoučký kýbl, to bylo nejlehčí břemeno, pokud nepočítám ten dřevěný špalíček). Oddych zakončil monkey bar T. V ručkování si docela dost věřím, ruce zrovna slabé nemám a nikdy jsem s tím žádné velké problémy neměl. Tady to šlo dobře až do posledního přehmátnutí. Poslední závěs mi proklouznul mezi prsty a já šel k zemi. Měl jsem to tedy i s bonusem. Přeručkoval jsem si celou překážku a pak si ještě dal dalších třicet anglických kámošů. Tomu se říká kombo.

Zatím to mám za necelou stovku a následuje běžecká pasáž městem směrem k Ještědu. Zatím je prťavý v dálce, ale je mi jasné, že mě čeká výlet do jeho nepříjemné blízkosti. Pořád ještě doufám, že to bude běžecký výlet. V tom kousku civilizace, co nás čeká, je jen jedna překážka, a to prolézt korytem potoka v tunelu pod mostem. No, moc příjemné to nebylo, smrdělo tam plno věcí, asi i ta mrtvá kočka, co tam byla.

Další úsek byl už v zajímavějším terénu. Lesy, louky, kopce. A čím dál tím blíž Ještědu. Přelézt zavěšenou síť, odnést a zase přinést špalek na sekání dřeva (pěkný dubový, takový by se mi doma hodil), klasický monkey bar (přes něj jsem přehopsal jako vítr), tricepsová bradla (ta se dala také krásně přehopsat) a mezi tím vším krásné stoupání. Takové stoupání, že jsem neviděl nikoho, kdo by se pokoušel o nějaký náznak běhu. Holt už je z toho turistika. Teď nás čekal běh dolů. To, co jsme poctivě vystoupali nahoru, teď musíme seběhnout zase dolů. Naštěstí se to dá seběhnout, i když hrozí, že se s Vámi kamení každou chvíli utrhne dolů. Docela záhul na kotníky. Když už se blížíme k úpatí kopce, objeví se po pravé straně černá sjezdovka. Zatím nemám žádné podezření, že by nám ta černá měla přinést nějakou smůlu. Jsou na ní bílé skvrny. Nejdříve mě napadá, že to jsou balíky slámy v bílém igelitu, ale kdo by pěstoval obilí na sjezdovce anebo tam sekal trávu?

Když se člověk zahleděl lépe, tak poznal, že se to hýbe. Nakonec mi došlo, co je ten bílý had. Je to zástup sparťanů s bílými pytli na zádech, co se táhnou do kopce. Fíha. "To snad né!" ozývá se okolo mě a já s nimi naprosto souhlasím. Dřív nebo později musely pytle přijít. Co si pamatuji z předešlých závodů, tak to nikdy zase tak velký problém nebyl. Tak vzhůru do toho! Pak jsem si všimnul skokanského můstku, který je vedle sjezdovky, a hada, který se táhne tam! Jestli si někdo myslel, že se na schodech zahřejeme, abychom byli pěkně rozcvičení na pytle, tak se spletl. O rozcvičku nešlo, bylo to schodové peklo. Naštěstí jsme neměli zátěž, takže šlo hodit se do transu a stoupat pomalu po schodech krok za krokem. Šlo to a dole nás jako odměna čekala občerstvovačka.

U pytlů už smích zmizel snad ze všech tváří (kromě dobrovolníků, kteří na překážku dohlíželi). Já udělal tu chybu, že jsem čekal, že jsou všechny pytle stejně těžké. Popadnul jsem první, horko těžko ho zvedl a hodil si ho na ramena. Uff. Tak pomalu do kopce. Ten pytel ani nebylo jak pořádně chytnout. Byl napěchovaný jako péřový polštář mojí prababičky. Za spodek to nešlo, možná jen tak na půl ruky, vršek byl zase svázaný binder páskou na úplném konci, takže nezbyl žádný camfrňous, za který by se pytel mohl držet. Holt jsem ho musel spíš balancovat než přidržovat. Že to bude peklo, jsem poznal už po prvních padesáti metrech. Funěl jsem a přemlouval se ke každému dalšímu kroku. Jakmile člověk poprvé zastaví, tak další zastávky už na sebe nenechají dlouho čekat. Nabourá se morálka a odhodlání to vydržet se ocitne na hraně propasti. Moc dlouho jsem to nevydržel, a když jsem procházel kolem závodníků, kteří si z pytlů udělali křesla, tak ze mě ten pytel sklouznul úplně sám a já už seděl na zadku. "Co to se mnou je? To nedokážu vynést pytel do kopce?" honilo se mi hlavou. Byl jsem na sebe docela dost naštvaný. Pak jsem se začal rozhlížet po ostatních, jak to dávají oni. Holky si vykračovaly jako po nákupech s kabelkou přes rameno. S tím se dalo počítat. Ale že si kluci vykračují podobně lehce, mě docela překvapilo. No, mělo to několik vysvětlení.

Někteří hlasitě nadávali, že mají pytel děravý a po zádech se jim sype písek, ale pokračovali hrdinně dál. Někteří také hlasitě nadávali a zastavovali, aby díry ucpali, posunuli nahoru nebo obvázali vším, co bylo po ruce, aby jim písek neutíkal zpátky z kopce dolů. Jiní to nesli tiše a beze slova trpěli to, že se jim cestou sype písek na zem. Mnozí si naopak k dírám pomáhali a vrtali prstíčky dírky, aby písek nemusel trpět na jejich zádech. A pak tam byli ještě ti, a mám pocit, že jich byla většina, kteří měli camfrňous tak dlouhý, že za něj pytel drželi a nesli ho jako pytlík brambor. Jednu výhodu to mělo. Písek dodával na vyšlapané cestě do kopce docela stabilitu.

Dvakrát měř, jednou řež, říká se. Já neměřil ani jednou, a tak jsem si to odnesl. Musel jsem na tom kousku sjezdovky strávit snad dvě hodiny. Pauzy na oddech jsem nakonec ani nepočítal. Kdybych je počítal, tak by se mi z toho určitě udělalo špatně. Naštěstí jsem to vynesl až nahoru. Dal jsem to! Překonal jsem pytel písku! Mlelo se to ve mně a já měl stokrát sto chutí se na to v*****. Ale je to Beast, není to procházka Stromovkou, člověk musel počítat, že to asi nebude žádná sranda.

Cesta dolů už byla vcelku jednoduchá. Jako relax jsem si hodil pytel na klín a šel po všech čtyřech. Po pár metrech jsem si odpočinul natolik, abych si mohl stoupnout, hodit pytel na záda (ten s pískem) a nějak důstojně sejít kopec dolů. Párkrát jsem tedy nedůstojně skončil na zadku, ale to bylo tím, že to docela klouzalo.

Teď zase stoupání do kopce. Ou jé. Po pytlích jsem byl docela dost vyřízený, tak jsem udělal těžké rozhodnutí. "Do kopce už běhat dneska nebudu. Až do odvolání!" A odvolání přišlo až pár kilometrů od cíle, kdy jsem chytil druhý dech z vidiny cíle.

Pak už nás čekala jen cesta z hor pryč. Balancování na kladině, další šplh na laně, sedmistopá stěna a další pytlíky. Tentokrát jsem měl, co se týče výběru, smůlu v tom, že sotva jsem přiběhl k překážce, tak mi závodník, co zrovna dokončil, hodil pytel na záda a řekl: "Tak běž." Tak jsem šel. Teď už se šlo daleko lépe, pytel byl přeci jen o něco lehčí a stoupání nebylo tak vražedné. Kdybych nebyl uklouznul na cestě do kopce, tak jsem to snad zvládnul i bez zastávky. Takhle jsem se svalil na pytel a snad poprvé za závod si všiml výhledu a přírody okolo. Bylo tam krásně.

Teď už nás čekal finiš a jen samé pěkné překážky. Kluzká A stěna s lanem, potápění, monkey bar A a otestování paměti. Tohle jsou už takové chuťovky pro diváky. Nebýt toho, že jsem pak přímo vběhnul do osmistopé zdi a nerozplácnul se o ni (nějak jsem zapomněl vyskočit), tak by konec závodu byl bez poskvrnky. Ale i poslední překážka přestala být překážkou a už jsem skákal přes ohýnek a dostal pořádnou chuť na grilovanou klobásku.

S medailí na krku, tričkem, banánem, Linou a kelímkem s vodou jsem si najednou připadal plný energie. Tak jsem se svalil na zem a začal relaxovat. A kolik jsme toho uběhli / ušli? Celkem 28 km.

Bilance

  • 120 angličáků
  • Oštěp - trefil jsem ho do ruky.
  • Kolíky - uprostřed boty hrouda bláta. Moc jsem si věřil. Minule jsem kolíky dal bez problémů, teď jsem si málem vyvrtnul kotník. Ještě teď to bolí.
  • Multiring - na tyči super, přehmat na první kruh ok, ale při zhoupnutí na další kruh jsem škrtnul nohou o zem, grr, asi jsem prostě moc dlouhý.
  • Monkey bar T - zase houpačka. Tentokrát dost vysoko, abych neškrtnul. Bylo to vážně jako na houpačce, ale podklouzl mi poslední kruh a já šel k zemi. Nic nenas*** víc - člověk dá celou překážku a na posledním mu to uklouzne. A jako bonus si jde dát 30 angličáků.

Jak dopadla výbava a příprava

Batůžek se sakra osvědčil. Litr vody z camel bagu padl za závod celý a to jsem se ještě řádně občerstvoval na občerstvovačkách. Žízní jsem tedy netrpěl a jednou jsem musel přebytečnou vodu skočit vypustit. Naštěstí bylo potřeba vypustit jen vodu.

Energetické gely jsem po půlkách vycucal všechny. Poslední půlku jsem si schovával úplně na konec a dal si ji cestou zpátky u mrtvé kočky. Ale že by mi to stačilo, to se říct nedá. Byl jsem na trati nějakých šest hodin a za tu dobu jsem dostal pořádný hlad. Buď jsem měl zdvojnásobit snídani anebo si na cestu vzít aspoň banán. Už když jsem hodil na zem pytel za skokanským můstkem, začalo mi kručet v břiše. Na to Vám gel nestačí. Sice dodá energii, ale pocit hladu nezažene, ani pocit nasycení nenavodí. Vždy je co zlepšovat a příště budeme chytřejší, staroušku.

Kompresní triko s dlouhým rukávem se také maximálně osvědčilo. Nepotil jsem se, zima mi nebyla a uschlo rychle. Horší byl batoh, který má nepromokavou úpravu. Po plavání se proměnil v akvárko a zaručil mi mokrá záda skoro po celý závod. Navíc jak ubyla voda ve vaku, tak jsem vydával žbluňkající zvuky, které musely být slyšet široko daleko. Naštěstí jsem v tom nebyl sám a žbluňkalo plno závodníků.

Co se fyzické přípravy týká, tak to vždycky může být lepší. Měsíc před jsem pořádně nic nedělal a podle toho to vypadalo. Ale dal jsem do toho všechno a nakonec jsem se do cíle dostal. Čekal jsem nějakou strašnou euforii, až proběhnu cílem a dostanu medaili, ale dostavila se jen úleva a chuť na pořádný kus masa. Euforie se dostavila, až když jsem měl čas zapřemýšlet nad tím, čím jsem si prošel. A to bylo až cestou domů.

Zázemí

Jak už je u závodů Spartan Race zvykem, našli tu závodníci všechno, co potřebovali. Kávu, maso, pivo, limo, sportovní oblečení a obuv, první pomoc, úschovnu osobních věcí i toi-toiky. Byl tu dokonce stánek s doplňováky energie a různou sportovní výživou. Na závod, který má přes dvacet kilometrů, se už nějaká ta přenosná energie hodí. Sprchy bych tu asi zmiňovat neměl, ty přeci patří mezi překážky.

Po závodě jsem se na nějakou dobu zasekl u sparťanského oblečení a "dárkových předmětů". Měl jsem zálusk na beastovský hrnek a nějaké tričko, ale za nákupy jsem dorazil docela pozdě a nic pořádného už na mě nezbylo. Příště musím být na trati rychlejší, jinak zase ostrouhám.

Od půlky závodu jsem si představoval, že doběhnu do cíle a kromě banánu, který je standardní odměnou závodníků, co dokončí, si dám pořádný kus pečeného masa. Realita byla ovšem jiná. Kam se hrabou fronty na překážky na frontu na maso. Je vidět, že ta námaha v každém probudí masožravce. Já si to masožravectví nakonec rozmyslel a spokojil se s ořechy a extra banánem z Kostariky.

Výsledky

Jako první tři doběhli v Liberci Tomáš Satinský z Frýdlantu nad Ostravicí (02:56:25), domácí Jaroslav Balatka (03:14:18) a Richard Hynek z Moravan (03:15:51). Nejmladšímu závodníkovi bylo 15 let (07:29:55) a nejstaršímu dokonce 63 let (06:14:43).

Na následujících grafech je vidět, jak závodníci dobíhali do cíle a jaké bylo jejich věkové složení.

Počet finišerů podle dosažených časů

Počet závodníků podle věku

Závěr

Beast je nejtěžším závodem ze základní série, proto nikdo nemůže čekat, že to bude procházka růžovým sadem. Ano, bylo to těžké, bylo hodně stoupání, těžkých pytlů, studené vody a dalších překážek. Mnoho závodníků se kvůli tomu vztekalo či jim to přišlo už moc, ale šli přeci na Beast s vědomím, že to nic jednoduchého nebude.

Sám jsem si hodněkrát za závod říkal: "Mám tohle zapotřebí? Kašlu na to! Nemá to cenu!" Ale vždycky jsem zatnul zuby, soustředil se na další krok a překonal tak sám sebe. Ten, kdo má medaili, je na tom stejně. A ti, kteří na to neměli a nedali do toho všechno, to prostě vzdali. Je to boj každého jednotlivce.

Vítěz může být jen jeden, ale tady jsou vítězové všichni, kteří se na konci přehoupli přes osmistopovou zeď a přeskočili táborák. Nejde o čas na výsledkové listině, ale o to, jak bojovali a kolik sil je stálo přemluvit se k tomu závod dokončit. Zápasili sami se sebou, překonali se a zvítězili. A horší nepřítel, než je člověk sám sobě, asi není. "AROO! AROO! AROO!" A ještě jednou: "AROO! AROO! AROO!" Pro všechny ty, kteří to teď nedali, ale příště půjdou do boje znovu. Pořadatele tahle trať určitě stála mnoho sil a asi se všichni závodníci shodneme, že se jim to povedlo a že to stálo za to. Příští rok vyrazím zase (a snad už budu mít konečně pořádně natrénováno).


Spartan Race Beast (Liberec) 2016 - fotogalerie




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

12.10.21:05Jan Štěpán - Pod tohle se můžu podepsat,měl jsem to úplně stejně jako t..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie