Reklama:

Lucie Gregorová:
"Odpočinek se podceňuje."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Lucie Gregorová měla ke sportu vždycky blízko, ale byl to pro ni vždy jen koníček, na který měla čas před prací nebo po práci. To se ale v loňském roce změnilo. Jistě to chtělo kus odvahy, ale Lucie se nakonec rozhodla nechat se sportem pohltit zcela a stala se atletkou, závodnicí, trenérkou a sportovní redaktorkou na plný úvazek.

Že odvážnému štěstí přeje, se ukázalo záhy. Jakmile si Lucka vytyčila novou životní dráhu, otevřely se jí tolikeré dveře, že se možná cítí tak trochu jako Alenka v říši divů, ale začněme od začátku toho příběhu.

Lucka alias Lu Gregorová a sport. Vybavíš si, kdy se tihle dva potkali?

Bylo to už v útlém dětství. Vděčím za to svým rodičům, kteří jsou velmi sportovní a ke sportu nás vedli. Máma trénovala děti v Sokole a já tam s ní chodila a houpala se na kruzích, nebo skákala na trampolínách, ve sportovním prostředí jsem tedy de facto vyrůstala. Když mi bylo pět, začala jsem chodit na gymnastiku, ale moc mi to nesedělo, a tak, když mi bylo devět, rodiče usoudili, že bych měla vyzkoušet atletiku, tak jsem začala běhat v Sokole Královské Vinohrady. Ve třinácti mi těsně uniklo stát se přebornicí Prahy, v 15 letech jsem byla vybrána do užšího výběru na Olymp a to byl okamžik, kdy jsem s atletikou sekla.

Co? Právě v momentě, kdy jsi byla vybrána jako talentovaná běžkyně a dostala jsi šanci se ve sportu víc realizovat?

Když já to v té době neocenila. Bylo mi patnáct a chtěla jsem být ve škole s kamarády, nechtěla jsem úplně změnit kolektiv. V šestnácti jsem se na běhání vykašlala úplně. Zažívala jsem klasické dospívání, chtěla jsem se bavit a trávit čas venku, sport najednou nebyl tak důležitý.

Když začnu trénovat 7 dní v týdnu třífázově, tak za měsíc budu v perfektní formě, pokud je mi 20, zřejmě mi to i nějakou dobu vydrží, ale po 2 - 3 letech už to tělo zvládat nemusí...

Kdy se to změnilo? Kdy ses rozpomněla na to, že sport vlastně býval fajn?

To přišlo, když mi bylo dvacet. V té době jsem žila v Berlíně a tam jsem začala s krav magou, protože spolubydlící na ni taky chodili. Když jsem se pak vrátila do Čech, nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem nabyla přesvědčení, že budu skvělá MMA zápasnice. (smích)

Jak jsi přišla na to, že budeš dělat MMA? To jsi viděla nějaký film, který tě strhnul?

Ne, neviděla, ale hrozně se mi to líbilo. Přes kamarády, kteří dělali box, jsem poznala Alici Šrámkovou, velmi dobrou boxerku, a začala jsem chodit na tréninky k jejímu příteli Lukášovi. Hrozně mě bavil ten dril, chodit do gymu, trénovat, překonávat sebe samu... Zlomový okamžik ale přišel, když mě trenér poslal na můj prví sparing do Kosagymu. Od holčiny, se kterou jsem spárovala, jsem hned v prvních pěti minutách dostala front kick do nosu, čímž mě vypla a to byla má první a poslední zkušenost se sparingem. Od té doby to šlo s mým boxováním z kopce. Zjistila jsem, že vůbec nejsem agresivní a že nechci, aby do mě někdo mlátil nebo abych do někoho musela mlátit já.

Tahle zkušenosti ti asi musela radikálně změnit názor na tvé působení v MMA. Jak jsi s tím naložila?

Pořád jsem trénovala. A pak jsem se jednoho dne nechala přemluvit od kluků, kteří chodili na doplňkové tréninky ke Zdeňku Weigovi do jeho tělocvičny CrossFit Praha, abych se tam šla podívat s nimi. "No to mě hrozně zajímá, poměřovat se s někým, kdo je rychlejší nebo kdo toho víc zvedne," říkala jsem si předtím, ale jak jsem to vyzkoušela, fakt mě to chytlo a já se tam od té doby vracela. Tehdy jsme ještě moc nevzpírali, bylo to spíš o gymnastice a práci s vahou vlastního těla, ale byly to strašně dobrý časy.

To vyprávíš vlastně o úplných začátcích CrossFitu v Čechách, kdy tu Zdendova tělocvična byla svého druhu jediná.

Přesně tak a byla skvělá! Za nějakou dobu otevřel další gym Joey Scafidi, který původně u Zdeňka dělal trenéra. Šla jsem si k němu na pár tréninků zacvičit, abych jeho novou tělocvičnu podpořila, ale nakonec se mi tam tak zalíbilo, že už jsem u něj zůstala. Měli tam totiž trochu jiný přístup. Zatímco Zdenda měl jen open gym, u Joeyho byly vedené hodiny a to mi vyhovovalo.

V té době se začaly objevovat i první závody. Jednu z větších soutěží uspořádal Reebok v Krakově v roce 2012 a z českých holek jsem se tam dostala já, Kamča Ďuricová a Pavla Kladivová. Připravovaly jsme se na to společně a byly to výborné tréninky. Kamča měla lepší fyzičku než já, ale byla slabší, Pavla zase byla hrozně silná, ale měla horší fyzičku, takže jsme se vzájemně dobře doplňovaly a hecovaly se. Když soutěž přišla, Reebok se o nás krásně postaral. Dostaly jsme oblečení a na závody nás dovezli - to bylo z dnešního pohledu neuvěřitelné. V Krakově jsem skončila 8. z 25 holek, což bylo fajn, ale když si na ten závod zpětně vzpomenu, musím se smát. Nadhazovaly jsme tam tehdy 50 kg, což pro nás bylo hrozně těžké a ne všechny závodnice to daly. A to jsme byly elitní výběr z Česka, Slovenska, Maďarska a Polska. Teď by takový výkon stačil možná tak na kvalifikaci pro sport divizi.

Vidíš. To byl rok 2012, teď máme 2016, takže rozdíl 4 let a jak ohromný progres za tu dobu v českém CrossFitu udál.

Jo, jde to ohromně nahoru. Každopádně mě tyhle první závody přinesly zjištění, že v CrossFitu nejsem úplně špatná.

Pokud je mi známo, tak si velmi rozumíš s olympijskou činkou. Byly silové věci vždycky tvojí silnou stránkou?

Ano, vždycky jsem byla silový typ a v silových disciplínách jsem se našla. Největší zásluhu na tom má Pavla Kladivová, která když mě viděla vzpírat v CrossFit Commited, pozvala mě, abych s nimi šla zkusit vzpěračské závody. Na moje první závody v Plzni (za Plzeň mimochodem závodím doposud) tam asi jen tak nezapomenou. Přišla jsem tam v barefoot botách a v půjčeném dresu a trhla 45 kg do polodřepu, nadhoz jsem měla 55 kg. Nebylo to nic super, ale myslím, že jsem překvapila. Naše reprezentantka Verča Věžníková se tam nade mnou dokonce slitovala a dala mi svoje staré vzpěračky. Mám je dodnes a cvičím v nich moc ráda. Od té doby jsem začala ve vzpírání závodit a neskutečně mě to baví. Vzpírání je navíc krásně propojené s CrossFitem, je to jeho velká součást.

A hodně těžká součást, proto se specializované tréninky hodí.

Určitě, na to jsem přišla také. A se vzpíráním souvisí další člověk, který je velmi důležitý na mé sportovní cestě. Když Pavla Kladivová otevřela svůj gym, měla s ním dost starostí, a tak nezbýval prostor pro společné tréninky. Pod křídla si mě tedy vzal Tomáš Kejík, kterého jsem u Pavly v tělocvičně potkala.

Byla jsem holka, která na CrossFitu zvedala relativně slušné váhy, ale Tomáš mi najednou vysvětlil, že dělám všechno špatně. "Musíš zpátky na tyčku," řekl mi a půl roku mě nepustil dál než na 25 - 30 kg. Moje ego při tom hrozně trpělo. V gymu jsem byla jediná holka, která trhla 47 kg, a najednou mi někdo pořád dokola říkal "špatně, špatně... a zase špatně..." Byla jsem nepříčetná a Tomáš si toho se mnou hodně zkusil. Pamatuji si hodiny, kdy jsem brečela a kdy jsem byla vzteklá, ne na něj, ale na tu osu, na sebe, že mi to nejde... ale odnášel to on. Možná proto jsou z nás takoví parťáci. (smích)

A? Vyplatil se nakonec ten návrat na začátek?

Velmi se to vyplatilo a sezóna 2015 pro mě byla obdobím, kdy jsem šla technicky hodně nahoru. Trvalo to v podstatě něco přes rok, než se dostavil nějaký posun, ale přišel.

Rok 2015 pro mě byl vůbec zlomový ve více ohledech. Začala jsem trénovat pod Michalem Bohumelem, to byla velká změna, a také jsem se rozhodla, že se trénováním budu živit na full time.

Co jsi dělala do té doby?

Vlastnila jsem kavárnu, ale už během toho jsem trénovala lidi, kteří se mě ptali, proč se trénování nevěnuji naplno. K tomu jsem se ale dlouho nemohla odhodlat, protože trénovat lidi mě bavilo a já nechtěla riskovat, že se to pokazí.

Chápu. Když se z koníčku stane práce, nemusí to být vždy takový požitek, jako když to byla "jen" zábava.

Což se právě stalo s tou kavárnou. Milovala jsem péct koláče a dělat kávu, jenže najednou se z toho stala práce a byl to stres a já nechtěla, aby se to samé opakovalo se sportem. Nakonec jsem ale to rozhodnutí udělala a jsem za to neskutečně ráda. Díky tomu dnes a denně ráda vstávám, protože mě moje práce baví. Trénování jiných dalo smysl i mému vlastnímu tréninku. Najednou chci být lepší atlet i proto, abych byla vzorem pro lidi, které trénuji. Navíc mi výuka ostatních pomáhá k mému osobnímu zlepšování. Když to vztáhnu ke vzpírání, myslím, že tam mi k velkému zlepšení pomohl jak skvělý plán od Michala Bohumela, tak i to, že jsem vzpírání začala učit začátečníky. S nimi jedu spoustu času v týdnu techniku jen s osou nebo s tyčkou, takže mám správné pohybové vzorce nadrilované. Hodně mi to pomohlo hlavně v trhu. Když jsem v listopadu loňského roku trhla 70 kg, najednou mi v hlavě seplo, že já té technice tak důvěřuji, že mohu trhnout cokoli, když na to natrénuji. To byl pro mě velmi důležitý moment, protože jsem zlomila v hlavě své limity.

A to je jedno z těch tichých velkých vítězství na sportovní cestě.

Největší poctou pro mě bylo, když jsem v posledním kole ligy dostala pochvalu za techniku od třech vzpěračských trenérů nezávisle na sobě a Zdeněk Zacharda, náš vzpěračský trenér z Plzně, za mnou přišel s tím, že už nejsem crossfiterka, že jsem vzpěračka. A to je, myslím, ten nejkrásnější kompliment, jaký jsem mohla ve vzpěračském prostředí dostat.

No a jak to tedy je? Jsi vzpěračka, nebo crossfiterka?

Já myslím, že jsem obojí, že být vzpěračka je součástí toho být crossfiterka. Nechtěla bych si muset vybírat.

Jak jsi zmínila, jedním z důležitých okamžiků minulého roku bylo navázání spolupráce s trenérem Michalem Bohumelem. Jak jsi na něj přišla?

Michala Bohumela sleduji už několik let a řekla bych, že je to takový trenérský nerd. Dostala jsem na něj tip od Kuby Šálka ze Smíchov gym, který má také OPEX a v roce 2014 mi připravoval tréninkový plán. Michal Bohumel je kluk, který si udělal jméno díky ohromným vědomostem a znalostem o tréninku a tréninkových metodách. Byl to asi první člověk ze Slovenska i z Česka, který absolvoval OPEX (dříve OPT - Optimum Performance Training), což je tréninkový a vzdělávací systém pro kouče i atlety, který vytvořil James FitzGerald, první vítěz CrossFit Games v roce 2007. Jde o velmi sofistikovaný a celostní přístup, který klade důraz nejen na to, co atlet dělá v gymu, ale také na jeho jídelníček, životosprávu a všeobecné well being. Vedle absolvování programu OPEX Michal Bohumel také strávil celé léto v gymu Mika FitzGeralda, kde se dále vzdělával, takže jeho tréninkové programy jsou na úplně jiné úrovni, než je u nás zvykem.

Jestli to správně chápu, tak zatímco si u nás dělá každý tréninky tak trochu na koleni, on do toho vnáší profesionální přístup a systém.

Přesně. Profesionální přístup a speciální přípravu pro závodníky. Když jsem vzpomínala na závody v roce 2012, kde byla největší váha 50 kg, je jasné, že tam si člověk ještě mohl vystačit s nestrukturovanými programy, které mu pomohly vybudovat fyzičku. Postupem času ale každý atlet, který má ambice závodit, zjistí, že pro další rozvoji si už se dřepy a následným metconem nevystačí. Dál už je potřeba větší specializace, navíc u CrossFitu se člověk potřebuje zdokonalovat v mnoha disciplínách najednou a to už vyžaduje mnohem sofistikovanější přístup, pokud se mají dostavit výsledky.

Ty nyní tento sofistikovaný přístup zakoušíš. Je tréninkový plán, který ti píše Michal Bohumel, hodně jiný než ten, kterým ses řídila dřív?

Tréninkový systém, který mám od Michala, je úplně jiný, než na jaký jsem byla zvyklá, a musím přiznat, že první dva měsíce jsem si myslela, že s tím snad seknu. Bylo tam hodně funkčního bodybuildingu, izolované pohyby... Když se na to ale podívám zpětně, vidím, že jsem to potřebovala, protože po svém zranění lopatky z roku 2014 jsem měla hodně dysbalancí, které bylo třeba zkorigovat, než jsem byla připravená na všechny ty shyby a trhy, které ke CrossFitu patří. Časem jsem začala vnímat, že všechno, co mi Michal chystá, má neskutečný smysl, a já začala jít nahoru jako nikdy. A nejen v jednom segmentu, ale celkově. A najednou, jak člověk vidí svůj vývoj, začne si uvědomovat, že nechce být atlet jen na rok nebo na dva, ale na mnohem déle a s ohledem na to je potřeba k tréninku přistupovat.

Ke sportovní dlouhověkosti je potřeba chytře trénovat a také přiměřeně odpočívat. Zdá se ale, že ani jedno někteří čeští atleti neberou v potaz a spíš se předhánějí, kdo zvládne více tréninku. Co si o tomhle myslíš?

To je právě o tom, že každý chce rychlé výsledky. Když teď začnu trénovat 7 dní v týdnu třífázově, tak za měsíc budu v perfektní formě. Pokud je mi 20, zřejmě mi to i nějakou dobu vydrží, ale po 2 - 3 letech už to tělo zvládat nemusí. Nikdo z profesionálních sportovců netrénuje plnou intenzitou po celý rok a nikdo z nich netrénuje 12 měsíců v roce. Každý závodník má určité vrcholy sezóny a podle nich má být sestavený tréninkový program a naplánované odpočinky. Já například trénuji mimo sezónu 4 - 5 dní v týdnu a víkend mám v podstatě volný. Není to tak, že bych se ve volnu vůbec nehýbala, ale jdu se třeba na delší dobu proběhnout nebo si udělám v horách, kde máme chatu, procházku, prostě dělám něco jiného a jsem venku. Když pak přijde sezóna, mám 7 - 8 tréninkových jednotek týdně a 1 - 2 volné dny, takže je to náročnější, ale to trvá 3 - 4 měsíce, ne celý rok. Ono méně je někdy více a odpočinek je, řekla bych, často hodně podceňovaný. Já například plánuji, že koncem letošního roku si dám 6 týdnů pauzu. A opět, ne že bych plánovala, že se budu během té doby jen válet u televize a cpát se čokoládou, určitě se budu hýbat, ale nebude to tak, že budu mít na každý den napsáno, co přesně musím odjet a v jakém objemu.

I ta hlava si potřebuje odpočinout...

Inspiroval mě k tomu Jirka Tkadlčík. Jednou jsme se potkali někdy před Vánoci a on mi říkal, že má teď klid, i když u něj klid může znamenat to samé jako pro někoho těžký trénink, ale stejně. A Jirka si prý spočítal, na kolika byl závodech a kolik tréninků v roce odjel, a když tak člověk vidí, že během roku absolvoval třeba 350 tréninků a 16 závodů, tak si uvědomí, že to tělo asi má právo být unavené. A když mu člověk dopřeje odpočinek, tak ono mu to vrátí. Fakt je, že může být těžké v klidu odpočívat, když na internetu někdo každou chvíli hlásí novou maximálku nebo osobní rekord, ale já věřím, že se to vyplatí.

Ty máš před sebou sezónu, ve které by se mělo ukázat, jaký má na tebe nový tréninkový přístup vliv. Na jakých závodech se to chystáš otestovat?

Co se vzpírání týče, tak mě čeká liga a republika, v CrossFitu se s kamarádkou Riou Hrušovskou chystáme obhájit vítězství na Superior Summer Games, což bude jeden vrchol sezóny. Dál bych se chtěla zúčastnit soutěže Champions Day v Salzburgu, protože tam se vždy sjedou výborní závodníci, a do třetice bych ráda závody spojila s dovolenou, a tak se plánuji zúčastnit Adriatic Throwdown, což jsou závody u moře.

Nějaké individuální crossfitové závody v Čechách plánuješ?

To mi pravděpodobně nevyjde. Před časem jsem totiž žádala o stáž u vynikajícího vzpěračského trenéra Boba Takana a nedávno jsem dostala zprávu, že jsem přijata. Pro mě to znamená, že strávím 2 měsíce přes léto v LA Gymu v Kalifornii, takže tu na všechny větší české závody nejspíš nebudu.



Tak to ve srovnání s tak úžasnou příležitostí není žádná kalamita, řekla bych. Gratuluji! Vypadá to, že ty v současné době zažíváš hodně bouřlivé období. Změnila jsi práci, vzal si tě pod křídla zdatný trenér, k tomu o tobě vím, že jsi začala studovat OPEX v Americe a že ses stala stálou autorkou časopisu Kondice... Je neuvěřitelné, kolik možností se ti nyní otvírá.

Je to zajímavé. Když jsem v roce 2014 prodala kavárnu, byla jsem ve stresu a existenciálně opravdu na dně. Nevěděla jsem, co se mnou bude, a dost jsem se tím trápila. Pak někdy začátkem roku 2015 jsem si ale řekla, že nemá smysl se tím trápit, že věci budou tak, jak mají být, a najednou ke mně začaly ty příležitosti samy přicházet. Velkou radost mám z toho, že všechny ty věci spolu souvisí. Není to tak, že bych žonglovala s příliš mnoha míčky a že bych přes den chodila prodávat těsnění na topení a hrozně se zajímala o topenářskou techniku, zatímco večer bych se snažila trénovat lidi... Všechno je to pořád o sportu, všechno do sebe zapadá a to mě těší.

Nakonec se to krásně propojilo i s tím, že si mě vzali za vlastní v gymu CrossFit Hometown, kde mi majitel Kuba Hanzlík nabídl, jestli bych se nechtěla podílet na přípravě lidí, co chtějí závodit. Souhlasila jsem a musím říct, že pracovat s Kubou je skvělá příležitost, které si moc vážím.

Vedle všech jmen, která už zazněla, jsou další důležití lidé, kteří formovali nebo stále formují moji sportovní cestu. Velký dík patří mojí parťačce Rie Hrušovské, se kterou sdílíme vše, co jde, děkuji také mojí rodině, sestřence a speciálně bráchovi, který je snad mojí největší oporou, nesmím zapomenout ani na moji fyzioterapeutku Martinu, díky které se hýbu. Těch lidí, co jsou pro mě důležití, je mnohem víc, ale věřím, že oni to vědí. Velmi také děkuji za podporu mým sponzorům Fit-Pro a Fittest, díky kterým je má příprava o trochu jednodušší.


Foto:
č. 3, 6 - Kristýna Pešková


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Nadpis:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

24.05.11:52Magumi - Užasná kombinace, takové holky jsou nejlepší. :)
23.05.16:03Lucie - Milá a navíc chytrá a šikovná:)+1
23.05.16:00Magumi - Podle rozhovoru moc milá holka, tak držím palce, ať jí to ..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra