Pavol Jablonický (I.):
Na začátku cesty

Jméno:	Pavol Jablonický
Datum narození:	24. 1. 1963
Místo narození:	Borský Mikuláš
Znamení:	vodnář
Výška:	173 cm
Souč. váha:	108 kg
Bydliště:	Olomouc
Sport:	profesionální kulturistika

Pavola Jablonického lze směle označit za legendu československé kulturistiky. Jeho jméno znají často i lidé, kteří nikdy neměli s kulturistikou nic společného, jeho úspěchy zatím nikdo z tuzemských kulturistů nepřekonal. Pavol šestkrát startoval na top soutěži Mr. Olympia, třikrát na profesionální půdě vybojoval vítězství, měl za svou kariéru tu čest nechat za sebou takové osobnosti, jakými jsou Dexter Jackson, Miloš Šarčev nebo Markus Rühl.

O svých začátcích, o světě profesionálních kulturistů i o sobě samém Vám Pavol povypráví prostřednictví rozhovoru, který Vám na Ronnie.cz nabídneme v několika dílech.

Pavle, jste historicky nejúspěšnějším závodníkem čs. kulturistiky, ale když jsem brouzdala po internetu, příliš materiálů jsem o vás nenašla. Přitom jste toho tolik zažil, tolik významných lidí tohoto sportu jste potkal...

To sice ano, ale já o tom nerad mluvím, protože to jsou všechno jen řeči. Kluci se mě často ptají: „Pavle, jaké to je vyhrát mistrovství světa?“ Ale jak jim to mám přiblížit? Jak to chcete pochopit, dokud tam nejste a nezažijete to? Ty pocity, ten orgasmus, který zažíváte, když tam stojíte... To se těžko vysvětluje.

Pocity nepředáte, ale zkušenosti určitě. A řadu lidí jistě bude zajímat vaše cesta, která vás přivedla až na Mr. Olympia. Ale od začátku. Vzpomenete si ještě na své první krůčky v posilovně?

Ano, ale tehdy to bylo od dost jiné než dnes. Dnes si každý přijde do posilovny, kdy chce, a má tam k dispozici veškeré vybavení a komfort. Zato my měli jen přesně vyhrazené hodiny v takové místnosti u fotbalového stadiónu Spartaku Hradec Králové, kde bylo pár činek. Tam mě cvičení chytlo a já se vydal na cestu, která nebyla vždy dvakrát příjemná.

Přesto jste na ní strávil celý život. Proč?

Každý jde do té posilovny z jiného důvodu a s jiným cílem. Někdo chce zhubnout, jiný viděl někde film, který ho motivoval... No a pak jsou lidé, kteří se v tom vidí, které to baví.

A k těm se počítáte i vy?

Ano. Zkoušel jsem sice i jiné sporty a mohl jsem dělat třeba fotbal, ale u toho cvičení jsem najednou zjistil, že mi je po něm dobře, a tak nějak jsem vycítil, že právě tohle je pro mě to pravé.

Měl jste ve svých začátcích nějaké vzory?

No, jasně, ale opět to nebylo jako dnes, kdy má každý za vzor tu absolutní světovou špičku. Tehdy tu nebyly časopisy, jen jednou do roka vyšel Trenér, kterého jsme se snažili sehnat, a taky jsme obdivovali lidi od nás. Můj vzor byl třeba Tono Holič ze Slovenska nebo Libor Minařík z Brna.

Neměli jste časopisy, a tudíž asi ani informace. Jak jste tedy věděl, jak trénovat?

Zkoušel jsem a vždycky jsem tak nějak sáhnul po tom pravém. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě jsem to dělal pocitově a tak nějak jsem vycítil, co je pro mě správné. To se někdy tak stane, že děláte věci, které vám přijdou přirozené, a nechápete, že někomu jinému nejdou, že neví, jak se postavit k čince nebo jak ji chytit. Je to o citu a asi právě k tomuhle jsem měl vlohy.

A nejen vlohy, ale také genetiku. Po kterém z rodičů jste byl v tomto ohledu obdařen?

Po otci. Ten byl ze třinácti dětí a všechno to byli pořádní chlapi.

Co pro vás bylo impulsem, že jste v kulturistice začal závodit?

Já jsem nezačínal cvičit s tím, že budu závodit, prostě mě cvičení bavilo. A to se pak začnete zajímat, co jíst, co jsou to sacharidy, co bílkoviny, jak pracuje sval... A nemusíte se do toho nutit, prostě tím žijete. A pak někdo přijde a zeptá se, jestli byste si nechtěl zkusit soutěž. „To má být vtip?“ byla tehdy moje první reakce, protože mi přišlo strašně stupidní předvádět se někde na pódiu v plavkách. Pak jsem se ale nechal ukecat a hned jsem uspěl, což mělo vliv na mé další směřování.

Tohoto svého prvního vítězství jste dosáhl na mistrovství Československa, odkud vaše kroky směřovaly dál na ME a následně na MS. Z obou závodů jste přivezl zlaté medaile. Čekal jste takový úspěch?

Jistěže ne. Když jsem šel poprvé na mistrovství světa, nešel jsem tam s tím, že bych chtěl vyhrát nebo že bych si dělal nějaké ambice. Chtěl jsem tam jen být, vidět to, být součástí toho všeho. To byla moje veliká touha. Ani mě nenapadalo, že bych mohl vyhrát. Jen jsem udělal všechno pro to, abych neudělal ostudu.

To se vám podařilo zatraceně dobře. Co následovalo?

Následovalo mistrovství světa v Austrálii a už příjezd tam se mi poněkud zkomplikoval. Tehdy u nás ještě nebyly soutěžní barvy, a tak jsme používali mořidlo na dřevo a k tomu olej Nubian. Obojí jsem měl v lahvičkách v kufru, jenže lahvičky se rozbily a celý obsah se v kufru rozlil. A teď si vezměte, že máte být 14 dní v Austrálii a máte jenom jedno tričko a jedny džíny. To by psychicky nepřidalo nikomu, ale vy to musíte hodit za hlavu a nenechat se rozhodit.

To se ale asi těžko hází za hlavu, když člověk finišuje dietu, za sebou má dlouhý let a před sebou stres ze soutěže.

Nic jiného vám nezbývá. A teď přiletíte v pondělí, soutěž je v pátek, takže si musíte zabezpečit jídlo, vše nějak poshánět, prostě si musíte poradit. Navíc já jezdím na většinu soutěží sám, takže se musím spolehnout jen na sebe a není nikdo, kdo by mě alespoň psychicky podpořil. I když třeba na MS v Austrálii jsem sám nebyl. Tam se mnou jel předseda svazu, protože to bylo v roce 1988 a to se do Austrálie člověk jen tak nedostal. Jenže předseda byl člověk s řadou titulů a já věděl, že kdybych ho požádal, aby mi natřel záda, asi by mi řekl něco ve stylu: „Pavle, ty ses zbláznil!“ Takže jsem se namazal a pak poprosil jednoho Fina, aby mi dotřel záda. Jenže jak to viděl jeho trenér, odvolal ho, a tak jsem šel na pódium s nenatřenými zády.

Teda, tak ještě další stres k rozlitému mořidlu v kufru.

Naštěstí jsem byl dost opálený, a tak to nakonec dopadlo dobře. I s nenamazanými zády jsem vyhrál mistra světa a lidé se tam mohli zbláznit. Vyhrál jsem totiž 92,5 kg - nejtěžší kategorii, ve které se mnou byli chlapi o 15 i 20 kg těžší.

Tak to byl neskutečný úspěch!

A to pak vidíte, jak dnes kluci vymýšlejí různé barvy a blbosti, ale když je člověk dobrý, tak je dobrý, ať je namazaný, nebo bílý. Ale jinak, s tím mazáním jsem měl vždycky trochu problém. U profíků jsem se stále setkával s kritikou, že jsem moc bledý, ale já to mazání vážně nemusím. Dokonce jsem se na něj jednou na Noci šampiónů vykašlal úplně a natřel se jen Nubianem, za což jsem samozřejmě sklidil kritiku. Prostě, kulturistiku mám rád, ale patlat na sebe něčím mi není zrovna dvakrát po chuti.

Zmínil jste se o profících. Mezi ně jste se dostal již následující rok po vítězné Austrálii, kdy jste startoval na Mr. Olympia. Byl přechod od amatérů k profesionálům veliký skok?

Obrovský! Bylo to podobné, jako byste si někde čutali fotbal na vesnici a pak přišli hrát první ligu.

Měl jste strach, když jste šel na první profi závody?

Ne, že bych měl strach, ale ty dojmy si pamatuji do dnes. To přijdete a jen zíráte. Všichni jsou opravdoví profíci, strašně zkušení a strašně dobří... Neskutečně dobří. Jeden jako druhý. Takže první moment byl obrovský šok a já musel najednou spoustu věcí změnit.

Pavol Jablonický je tváří společnosti