Noc z pátku na sobotu posledního letošního červencového víkendu pro mě měla být o dost jiná než všechny předešlé. Měla jsem ji totiž strávit v autě pražské pohotovostní motorizované jednotky jako němý, ehm, tedy, v mém případě spíš jako ukecaný pozorovatel jejich práce, které si po této noci, trošičku víc poučena, cením zas o pořádný kus víc.
Auto PMJ mě vyzvedlo přímo před dveřmi redakce v osm hodin večer. Obtěžkaná foťákem, diktafonem, blokem, čelovkou a řádnou svačinou jsem se soukala dovnitř se značně rozpačitými pocity. Vždyť pokaždé, když vidím policejní auto, nějak podivně ztuhnu a dost křečovitě se snažím nevypadat podezřele, chovat se podle všech pravidel a nepřecházet na červenou nebo mimo vyznačený přechod. Ale nyní jsem se do auta ochránců zákona rozhodla vstoupit dobrovolně, abych se podívala, jak vypadá svět odsud, z místa, ze kterého ostříží oči hlídají pořádek v ulicích Prahy.
Pohotovostní motorizovaná jednotka (zkráceně PMJ) je v České republice jediným útvarem svého druhu a významnou měrou se podílí na boji proti kriminalitě v hlavním městě. Řeší celou řadu situací, jejich hlavním úkolem je ale prvotní zásah při událostech nahlášených přes tísňovou linku 158. Jednotlivé posádky PMJ mají své dané revíry, ale já byla svěřena velitelskému vozu, který dohlíží na práci všech svých jednotek po celém území Prahy. Chvíli jsem zklamaná, protože si myslím, že by bylo lepší sedět přímo v zásahovém vozidle některé z hlídek, ale je mi vysvětleno, že členové těchto jednotek často nevědí, do čeho jdou, a tak by to z bezpečnostního hlediska bylo rizikové. Nakonec jsem ale spokojená, protože vyrážíme ke každému případu, který máme v dosahu.
V prvních minutách po nalodění na palubu policejního vozu projíždíme kolem Synot Tip Arény, kde bude večer probíhat fotbalové utkání. Nejrůznější složky policie tu jsou již nastoupeny, aby dohlédly na hladký průběh akce, letmo zahlédnu i policisty na koních. K začátku utkání ale ještě zbývá dost času, takže fanoušci se teprve scházejí, zatím se jen pár prvních jednotlivců s červenou šálou líně táhne k branám stadiónu. Jinak je klid. Ještě totiž neprotekl hrdly sportovních fandů dostatek alkoholu, ještě je nerozparádily vypjaté situace zápasu.
Stavujeme se na otočku na základně PMJ v Ďáblicích. Vjíždíme do areálu a já vidím vozový park a postavičky v černém, jak se se snášejícím se soumrakem chystají na svoji noční směnu. V kanceláři už na sebe musíme rozsvítit a já si čtu nástěnky, vyptávám se, zkoumám zbraně a poprvé v životě také vidím tester, který odhalí požití návykové látky, a dostávám vysvětlení, jakým způsobem funguje. No, pěkně, říkám si, takže už i kuřáci marihuany mají dosmáno. A pak znovu usedáme do auta a vyjíždíme na noční toulky Prahou. Jsem napjatá. Pro chlapíky, kteří mě vezou, je to rutina. Vždyť jeden z nich už pracuje u policie 35 let, druhý 20 a na své první hlídky už si ani nevzpomínají. Zato já ano, protože já ji právě prožívám a jsem celá natěšená na to, co se dneska v noci bude asi dít. Na programu večera jsou dva fotbaly, což by mohlo přinést zajímavé situace. Uvidíme. Zatím ale vysílačka mlčí, jen občas kuckavě zapraská. Ale co, vždyť noc teprve začíná, chlácholím svou nedočkavost a zadívám se z okna na ubíhající krajinu. A najednou mě, k mému překvapení, přemůže téměř sváteční pohoda. Na Prahu už se totiž zcela snesla noc, rozsvítily se pouliční lampy i osvětlení kostelů a dalších skvostů architektury, svítí i spěchající tramvaje, auta, a dokonce i lodě na Vltavě a já najednou, jako bych celé město viděla jinýma očima. Jako bych byla turistou, který je v Praze poprvé. Nemusím nikam spěchat, a tak si jen tak sedím pohodlně zabořená v zadní sedačce auta, užívám si projížďky noční metropolí a vzdychám nad tou nádherou.
Ale současně vzdychám i nad vysílačkou, která si šumí do tmy, občas vyplivne krátké, pro mě nezajímavé sdělení a zase mlčí jako zařezaná. Začínám být nervózní. Tak sakra, bude se dnes v noci něco dít? „No, to víte, tohle si neobjednáte,“ všímá si jeden z policistů mé nedočkavosti. „Někdy je celou noc klid, jindy se to ale zase semele a máme jednu akci za druhou...“ Chápavě přikyvuji, ale pevně doufám, že já zažiji ten druhý případ, i když příjemná atmosféra vlahého letního večera a vylidněné ulice jen s tu a tam procházejícím se zamilovaným párečkem tomu moc nenasvědčují.
20:30 - napadení psem
Vysílačka zachrčí o něco víc a já zpozorním. „Ležící člověk na Smíchovském nádraží, byl napaden psem,“ ozve se hlášení, ale my na místo nejdeme. Jsme příliš daleko, a tak jen poslouchám komunikaci hlídek ve vysílačce. Je to napínavé jak detektivka. Ovšem v tomto případě detektivka lehčího kalibru, jelikož se nakonec dozvídáme, že onomu člověku se nic moc nestalo, a tak se bez ošetření odebral k domovu. To nám nehrozí, nás čeká křižování městem do časných ranních hodin. Vysílačka opět mlčí jako ryba, a tak alespoň pozoruji lidi na ulicích a nezřídka zachytím jejich zkoumavý pohled. Jako bych přesně věděla, co si myslí. „Co ta asi provedla?“ čtu jim v očích a musím se tomu smát.
21:25 - klid
Schoulená na zadní sedačce, začínám zívat, když mě probere další hlášení z hlavního nádraží: „Fanoušci Olomouce dovedeni na vlak, v klidu odjeli.“ Zklamaně zapadnu zpátky do sedačky. „Tak i fotbaloví fanoušci zklamali,“ postesknu si, i když si zároveň uvědomuji, že je to přece dobře, že je klid a že se nikde nic zlého neděje. Ale na druhou stranu, má dobrodružná povaha si žádá své a pak... Potřebuji mít přeci o čem psát!
22:04 - konec fotbalového utkání
V čase, kdy má končit druhé fotbalové utkání v Synot Tip Aréně, jedeme místo zkontrolovat. Takové množství policistů pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. „Tady je největší koncentrace policajtů na metr čtvereční v Praze,“ směje se jeden z uniformovaných mužů, kteří jsou tu se mnou, a já jen zírám. Pak ale beru foťák a vydávám se pořídit pár snímků mužů zákona ležérně postávajících u svých aut i černě oděných jednotek v kuklách a přilbách, které stojí vzorně sešikované v řadách a čekají, až se davy fanoušků začnou hrnout ze stadiónu. Na to nemusíme dlouho čekat. Ovšem nic se neděje, všichni se pokojně rozcházejí, poklidnou atmosféru jen na chvíli naruší rozzlobený hlas, který pročísne vzduch: „Hele, vole, strčil jsi do mojí holky, slyšíš? Strčil jsi do mojí holky! Koukej se jí omluvit!“ Většina pohledů se stočí k vyřvávajícímu chlapíkovi s buldočím výrazem, kterému vůbec nevadí, že má kolem sebe celou policejní armádu. Ale křikem celé extempore končí. Ten, kterého se výzva týká, moudře nereaguje, a tak se chvilkové vzrušení za okamžik opět rozplyne v pohodě teplé letní noci. Policejní jednotky se pomalu chystají k odjezdu a já se také balím a nasedám do policejního auta, které mi je pro dnešní noc kanceláří.
22:20 - klid
„Přeju klidnou noc,“ ozývá se ve vysílačce v komunikaci mezi jednotlivými hlídkami. „U nás čistý, dobrou,“ odpovídá někdo někde do vysílačky a já si v tichu jedoucího policejního auta dlouze a hluboce povzdechnu.
22:28 - podezření na utonulého v řece
Naše bloudění městem dostává směr. Z Rohanského nábřeží někdo viděl ve vodě cosi, co by mohlo být lidským tělem, a tak se tam jedeme podívat. Přijíždíme, a když vidíme zaparkovaná policejní auta, víme, že jsme správně. Od silnice se snažím prohlédnout tmu, ale spíš tuším, než vidím stíny policistů u řeky a člun, který křižuje vodní hladinu. Tady to bude na dlouho a my tu jsme k ničemu, takže opět odjíždíme, jen na křižovatce ještě správným směrem navigujeme auto s psovody, které jede na Rohanské nábřeží pomoci.
22:40 - zabijáci v bytě
Něco kolem půl jedenácté zaznívá z vysílačky hlášení o dalším hovoru z linky 158. Nějaká paní prý volala, že má v bytě bandu zabijáků. „No,“ podívám se na policisty, „to asi paní trochu blázní, ne?“ „Jo, s největší pravděpodobností jo, ale stejně se to musí prověřit,“ dostávám odpověď. Zabijáky v bytě nejdeme prověřovat my, jelikož nejsme právě v dosahu, ale vzhledem k tomu, že nic dál už jsme se z vysílačky nedozvěděli, byla pravděpodobně naše hypotéza o bláznivé paní správná. Prostě, i to se stává, i s takovými případy se musí policie popasovat.
23:31 - rvačka fotbalových fanoušků
Půl hodiny před půlnocí to vypadá, že se něco děje. Do místa nedaleko Synot Tip Arény jsou svolávány vozy s lustrovacím zařízením a brzy se dozvídáme proč. Někteří fotbaloví fanoušci totiž po zápase nezamířili do postele, ale dali si sraz v jedné ne moc osvětlené boční ulici, aby si po tom pasivním sportování dali sami také trochu do těla během malé rivalské bitky. Když dorážíme na místo my, stojí tu už několik policejních aut a skupinka ryzích fanoušků sportu přešlapuje v kruhu vytvořeném obrněnou zásahovou jednotkou. Stát v takovém obležení, byla by ve mně asi malá dušička, ale tyhle rádoby fanoušky celá situace evidentně baví. Předvádějí se před sebou, kdo sešle na hlavy policistů vtipnější hlášku, kdo bude za většího frajera...
Jdi do p... s tím foťákem! Je pátek večer, proč radši nejdeš za svým starým, no? Vys... se na to, ti říkám!
Připadám si jak na divadle, dokud nezdvihnu k obličeji foťák a nevypálím. V tom okamžiku se stávám součástí dění. „Jdi do p... s tím foťákem! Je pátek večer, proč radši nejdeš za svým starým, no? Vys... se na to, ti říkám!“ obouvá se do mě jeden z fanoušků a já jsem víc než ráda, že stojím za hradbou velkých černých kluků v kuklách. Přesto se ale stahuji, nechci zbytečně dráždit chlapíky, kteří jsou už tak dost naštvaní, že se nemohli porvat, a ještě naštvanější z toho, že je tu teď někdo drží a prověřuje jejich totožnost. To jsou najednou všichni hrozně unavení a ohánějí se tím, jak na ně doma čekají rodiny, děti... učinění chudáčci. Nic víc se tu už asi dít nebude, a tak s odbíjením půlnoci přesedám do auta jiné hlídky, se kterou strávím zbytek noční směny.
K jakým dalším případům vyjížděly jednotky PMJ oné noci, se dozvíte v druhém díle reportáže,
kterou Vám přineseme příští sobotu.
Fotografie z noční hlídky PMJ
