Michal Navrátil: "Nejhorší je odhodlat se a skočit." (II.)

Takové zranění kotníku tě asi vyřadilo z provozu na dost dlouho, že?

Doktoři mi chtěli dát na 4 týdny sádru, ale já věděl, že to si nemohu dovolit, že musím pracovat, jinak nebudu mít za co žít. Dostal jsem tip na čínského doktora, který léčí podle tradiční medicíny. Ten mi dal na nohu nějakou bylinnou pastu, která ztuhla, a recept na lektvar z hadí kůže, kamínků, kořínků a listů, který jsem si musel denně vařit a vypít jej 1,5 litru. A světe, div se, za deset dní jsem chodil a za 14 dní už jsem skákal do vody. Úžasné.

Takže tradiční čínská medicína funguje.

To ano. A úraz byl nakonec dobrou zkušeností. Díky němu jsem si uvědomil, že při skoku musím být precizně propnutý, abych dobře prorazil vodu a nedostával zbytečné rány. A ještě něco se změnilo. Během prvních měsíců jsem byl po show tak unavený, že jsem už neměl energii na vlastní trénink, a tak to sklouzlo k tomu, že jsem s někým vždy večer zakotvil na baru. A v jednom takovém podniku jsem se jednou, když jsme slavili nový rok, tak porval, že jsem měl naražená žebra, zlomený zub a roztržené obočí na 7 stehů. A tehdy jsem si řekl dost.

A co se stalo? To ty jsi tu rvačku vyprovokoval?

Ne, vůbec ne. Byli jsme jen s kamarádem na diskotéce, já jsem koukal na parket a najednou mi jeden Číňan hodil hlavu do výhledu a začal na mě strašně agresivně řvát. Vůbec jsem netušil, co se děje, a tak jsem nereagoval a popošel kousek jinam, nechtěl jsem mít problémy. Za chvíli jsem na chlapíka ale zapomněl, vrátil jsem se zase zpátky a situace se opakovala. Zas ten řev a agresivní gestikulace... To už mě ale naštvalo. Člověk je v cizí zemi, nikomu nerozumí, nemůže si pořádně říct, co chce, nemá si s kým popovídat, je často sám, unavený, jen dře a maká... a pak tohle. A bez důvodu. Všechno se to ve mně nějak nasbíralo a já dostal vztek a chlapíkovi řekl, ať jde ven. Šli jsme, já cítil, jak jde za mnou, a měl jsem pocit, jako by mi rostly svaly jak Pepkovi námořníkovi. Když jsme vyšli ven, otočil jsem se a dal mu ránu, do které jsem dal všechnu sílu a stres posledních měsíců. Jenže v tom jsem zahlédl, jak se k nám hrne už celá halda Číňanů, tak jsem si toho jednoho chytil, ale ti další do mě vždy kopli nebo bouchli a zas odskočili. Nakonec se jim povedlo svalit mě na zem, a když jsem vzhlédnul, poslední, co jsem viděl, byla bota, jak mi letí do obličeje... pak tma.

No, tak to máš asi štěstí, že žiješ.

To jo. Kamarád, když vyběhnul ven a viděl, jak do mě kopou, i když jsem byl už v bezvědomí, se nade mě postavil, aby mě chránil. Ale o tom já nevím, vzbudil jsem se až v nemocnici. A když jsem se pak dával dohromady, uvědomil jsem si, že takhle ne, že jsem přijel do Číny kvůli skákání a že ty dva měsíce, které jsem tam už byl, jsem se ve skocích nepohnul ani o píď. Naštval jsem se na sebe a začal makat. Běhal jsem po pláži ráno i večer, bral si s sebou závaží... Chtěl jsem získat takovou kondičku, abych v pohodě zvládl show a ještě mi zbylo dostatek energie na vlastní trénink. A to se povedlo. Po dvou odskákaných show jsme měli dvě hodiny pauzu, ale já nešel domů, dal jsem si jen jablko, postavil si platformu a trénoval skoky. Pak jsem odskákal ještě třetí show a večer, když jsem přišel domů, jsem si šel ještě zaběhat. Běhal jsem kolem parku, ze kterého byla vidět 26m skokanská věž a já na ni koukal a myslel na nový skok, který jsem se odtamtud chystal skočit. A hecoval jsem se tak, že jsem si tam i pěkně zařval: „Jo, odtamtud to dám!“ A pak jsem přišel domů a pořád jsem na nový skok myslel, dokola jsem si ho přehrával v hlavě a přemýšlel, jak se na něj co nejlépe připravit. Chtěl jsem skočit ze stojky tři a půl salta.

Jak jsi na něj trénoval?

V hlavě jsem si vytvořil vizi, co všechno budu k jeho zvládnutí potřebovat, a pak jsem si vymyslel trénink, který měl rozvinout potřebné dovednosti. Skok samotný jsem si pak rozfázoval, skákal jsem nejdřív z menší výšky méně rotací a pak obojí přidával. Těžko vyjádřit, kolik psychické energie mě to stálo a jaké nervy jsem na vrcholu té věže zažíval. A k tomu jsem tam byl sám. Nebyl nikdo, kdo by mi řekl: „Tak dělej, běž do toho.“ Musel jsem se vyhecovat sám, bylo to jenom na mě.

Těžké, těžké...

No, a pak jsem šel poprvé ten finální skok z 15 m, skok, který byl plánovaný na 20 m, což znamená, že člověk musí zůstat celou dobu zabalený. První pokus celkem vyšel, ale při druhém jsem dopadl na hrudník. Byla to rána. Vylezl jsem a najednou ucítil železitou chuť v puse. Popokašlal jsem si a krev. Říkal jsem si ale, že to nic není, a protože jsem byl na sebe naštvaný, že jsem tak blbě dopadl, šel jsem ještě trénovat odraz s rotací z 10 m a pak jsem ještě odskákal třetí show. Ráno jsem se šel proběhnout a zase krev. A to už jsem šel raději na rentgen, kde mi řekli, že mám popraskané průdušinky. Všichni mi domlouvali, ať si dám chvíli pauzu, ale já nemohl, musel jsem pokračovat v přípravě...

To ses o sebe nebál?

Bál, ale když už to máš v hlavě připravené a celkově jsi připravený a víš, že to bude fungovat, jen potřebuješ větší výšku, tak v téhle fázi se nemůžeš zastavit a dát si dva týdny pauzu. Tam není, na co čekat, strach tam bude stejně pořád.

A jak to dopadlo?

Tři dny po placáku jsem šel ten skok z 20 m dvakrát po sobě a za dva dny z 26 m. Když jsem ho pak skočil ve Francii na závodech, bylo z toho 6. místo - do té doby mé nejlepší umístnění. Měl jsem obrovskou radost, protože jsem si mohl říct: „Jo, jde to!“ V průběhu série závodů Red Bull 2009 jsem pak dostal echo, že společnost Royal Caribbean shání pro svou novou výletní loď skokany pro show, což byla opět výborná příležitost, takže jsem tam poslal svůj životopis s videem a byl jsem přijat.

A tam jsi dosud?

Ano, proháním se na lodi Karibikem dosud, jen na závody nebo na prázdniny vyjíždím do Čech.

Na téhle lodi jsi spokojenější než ve vodním světě v Číně?

Určitě. Je tam pořádná posilovna, občas mi otevřou k tréninku bazén, navíc mám privilegium, že jsem na lodi jako host a můžu si chodit, kam chci, a jíst si, co chci. Mám tam tedy kvalitní stravu, dost času na trénink i regeneraci a také dobré postavení, protože já jsem tam na show ten top skokan. Neskáče se tam sice z 26 m jako v Číně, ale jen ze 17 m, jenže je to o to těžší, že věž se třese vibracemi motorů, které jsou pod bazénem, na věži to pěkně fouká a navíc bazén, do kterého skáču, je poměrně malý a ne příliš hluboký. Takže žádná sranda. Vymyslel jsem si ale nový plán, rád bych skočil do moře přímo z lodi u ostrova Saint Maarten, kde loď stává v přístavu. (Pozn. autorky: Loď Oasis of the Seas, kde Michal působí, je největší osobní loď na světě a má celých 16 pater.)

Zajímavý plán. Tak uvidíme, jestli ho uskutečníš. Jinak, jak jsi říkal, na lodi máš dobré postavení, vše, co potřebuješ, máš své jisté - neztrácíš tak motivaci na sobě dál pracovat?

Určitě ne, i když to vidím kolem sebe, jak na loď přicházejí kvalitní skokani a zpohodlní tam. Ale toho se já rozhodně dočkat nechci. A tak využívám každé příležitosti k tréninku, hodně mi také prospěla nedávná změna tréninkových metod. Dřív jsem chodil hodně do posilovny a byl jsem namakaný, ale nemohl jsem se pořádně hýbat nebo vyskočit; letos jsem začal víc využívat váhy vlastního těla a cítím se lépe. Běhám po lodi, a kde to jde, dělám shyby, sklapovačky, angličáky, tu si udělám přemet, tam salto - prostě si tvořím svůj trénink s cílem mít tělo co nejefektivněji připravené na skoky a ono to funguje a odráží se to i na výsledcích závodů. Takže mi myslím zlenivění na lodi nehrozí. Já budu pořád makat, protože chci stále růst a zdokonalovat se a patřit mezi ty extrémní chlapíky, kteří jsou v cliff divingu nejlepší.