„Když chceš něco dokázat, nestačí jen bezhlavě chodit na trénink, musíš se do toho ponořit.“ To byla věta, která mi z našeho rozhovoru s Michalem ulpěla v hlavě, protože právě tohle je myslím klíčové pro úspěch v jakémkoli sportu. U sportu, který si vybral Michal, pak ono „ponoření“ platí doslovně. Cliff diving, to jsou totiž extrémní skoky do vody. Extrémní z důvodu výšky, ze které se skáče. Ono totiž není jen tak, vrhnout se do hloubky třeba i 27 m, zvládnout při tom akrobatické prvky a ještě dobře dopadnout, protože placák z takové výšky by mohl být i fatální.
Ovšem Michala ani bolest, ani strach od cliff divingu neodradily. Když viděl v televizi hvězdy tohoto sportu, rozhodl se mezi ně patřit a udělal pro to všechno. Neváhal odejít ze školy, odjet do cizí země a tvrdě dřít, jen aby měl výhodné podmínky pro trénink. A nebyl nikdo, kdo by mu řekl: „Jdi do toho, musíš!“ Bylo jen na něm, zda v sobě najde dost sebedisciplíny a dost odvahy, jen on sám se musel vyburcovat k tréninku náročných prvků a přitom věděl, že si nemůže dovolit příliš chybovat, protože „udělat chybu je zlý. Když se rozsekáš, taky už nahoru nikdy nemusíš vylézt, psychika tě nepustí.“
Ale Michal se zlomit nenechal a přes všechny peripetie, kterými si musel projít, vydržel. Odměnou za to je mu místo mezi skokanskými hvězdami, které dříve vídal jen v televizi, místo mezi největší elitou cliff divingu.
Michale, sportovní disciplína, které se věnuješ, u nás není příliš známá. Můžeš ji trochu přiblížit?
Disciplína, kterou dělám, se nazývá cliff diving nebo také high diving a jedná se o akrobatické skoky do vody z výšky až 27 metrů.
Při každém závodě se skáče z trochu jiné výšky, která je ale vždy obrovská. Hraje při takové výšce ještě nějakou roli rozdíl třeba dvou metrů?
Hraje. Od 20 m je cítit každý metr navíc. Jak rychlostí, která se každým metrem zvyšuje, tak potom nárazem do vody. Když se špatně dopadne z 20 m, bolí to, ale je to ještě jakž takž, ale z 27 m už hrozí opravdu velké riziko. Roztržených třísel a jiných závažných úrazů už jsem viděl dost...
...byla to strašná výška, ale já jsem si tam kleknul a měl jsem strašnou radost, že to, o čem jsem snil a kvůli čemu jsem trénoval, se konečně stalo realitou...
A jak tě napadlo pustit se do něčeho tak šíleného?
Od malička jsem plaval, otec nás brával do Axy, kde působil jako trenér. Časem jsem začal plavat závodně, k čemuž jsem si přibral ještě gymnastiku. Po úraze jsem ale obojího nechal a začal přemýšlet, co bych mohl dělat dál. Mamka mě navedla k tomu, že bych mohl zkusit skoky do vody. Nejdřív mi to přišlo jako dobrý nápad, ale brzy se mi to zprotivilo.
Proč?
Nešel mi jeden skok a trenér mě na něj pořád posílal. Byl jsem už úplně zablokovaný, myslel jsem na to i ve škole, jaký těžký skok mě odpoledne čeká, a měl jsem z toho takové nervy, že jsem se na to vykašlal.
Ale evidentně ses k tomu zase vrátil.
Odešel jsem a zase se vrátil několikrát. (smích) Pak jsme si jednoho dne s kamarádem, který se mnou skákal, řekli, že už to stačilo a že je na čase užít si trochu mladého života. A tak jsme si začali chodit po barech, bavit se, ale co se nestalo... V jednom podniku jsme potkali Tomáše Kučeru, člověka, který pořádal závod High Jump ve skocích do vody a sháněl skokany. Na to jsme hned zbystřili. Řekl nám, že se bude skákat v lomu z 10m věže, a tak jsme se s ním hned domluvili, on nás druhý den nabral a na závody dovezl.
Ale vy jste tou dobou už netrénovali, že?
Netrénovali jsme vůbec a ani jsme neměli s 10 m moc zkušeností, protože v době, kdy jsme na tréninky ještě chodili, jsme skákali jen z metru a ze tří metrů, občas jsme zkusili závody z 5 - 7m věže. Jedinou naši zkušenost s 10 m jsme měli díky tomu, že jsme si po závodech zkoušeli s kamarádem takový jednoduchý synchronizovaný skok z desetimetrové věže.
Tak to byla odvaha, že jste do toho vůbec šli.
Šli a mně se to líbilo. Nešlo o profesionální skoky, jen o to, odhodlat se a skočit. A tam jsem najednou viděl, že to může být show, byly tam holky, večer party, nakoplo mě, když jsem viděl, že to lidi baví. Začal jsem tedy znovu trénovat, ale free style. A pak jsem viděl v televizi cliff diving a řekl si: „No, sakra, tak tohle bych chtěl dělat!“ Bylo mi tehdy sedmnáct a uvědomil jsem si, že nechci skončit tak, že budu jen hledat, do kterého baru večer půjdu. To umí každý a já si nepřipadal průměrný.
Co přišlo po tomhle prozření?
Kousnul jsem se, začal jsem pořádně trénovat a za rok už jsem jel na mistrovství Evropy v high divingu, kde se skákalo z 20 m.
...uvědomil jsem si, že nechci skončit tak, že budu jen hledat, do kterého baru večer půjdu. To umí každý a já si nepřipadal průměrný...
Dvacet metrů, to je výška, která musí nutně vzbudit hodně respektu.
To ano. Pamatuji se, jak jsem přišel ke skokánku, podíval se dolů a nohy se mi klepaly ještě hodnou chvíli po tom, co jsem odtamtud odešel. Jenže, co můžeš dělat? Když chceš růst a být jiný než ostatní, musíš do toho jít. A nebo taky můžeš jít na pivo a jen o tom mluvit. A to já jsem nechtěl, takže jsem skákal. Byl jsem tedy dvanáctý z osmnácti, ale zvládnul jsem to, a tak jsem se hned vypravil na závody Red Bullu, které jsem tak obdivoval v televizi. Jenže tam jsem se šel jen podívat na skokánek a už jsem slyšel: „Kdo to je? Sundejte ho odtamtud!“ Nakonec mě vyvedli s tím, že na skokánek mohou jen závodníci, kteří byli pozváni, a mě závodit samozřejmě nepustili.
To jsi musel být dost zklamaný.
Byl, ale pak mi došlo, že to bylo dobře, protože jsem tehdy na těch 25 m ještě nebyl připravený a nejspíš bych se tam rozplácnul. Viděl jsem tam ale všechny ty skokanské hvězdy, které jsem obdivoval v televizi, a to byla nová motivace. Makal jsem tedy dál a za rok už jsem byl na tom samém ME osmý a další rok už dokonce třetí! A to jsem byl šťastný jako blecha, protože jsem měl nějak v hlavě zafixované, že když budu do třetího místa na Evropě, vezmou mě na Red Bull. Však to byla pro mě ta největší motivace, proč na to pořád myslet, trénovat, proč tomu pořád věřit...
A vzali tě?
Ne. Napsal jsem jim, ale dostal jsem odpověď, že mě nikdo nezná a že mám zkušenosti jen z 20 m, zatímco na jejich závodě se skáče z 27 m, a že si myslí, že na to nemám.
Tak to tě poslali tvrdě na zem. Co jsi dělal?
No, shodou okolností přišla moje trenérka s tím, že ví o závodech v Itálii, kde se skáče z 27 m, takže jsem se rozhodl, že to zkusím. Ale co se mi nestalo. Koupil jsem si nějakou dobu předtím motorku, a když jsem jel jednou v zácpě, ťuklo do mě auto a motorka mi spadla na nohu. Neměl jsem nic zlomeného, ale řádnými pohmožděninami to odneslo chodidlo. Bylo 14 dní před závody a já se modlil, ať jsem co nejdřív fit. Po 14 dnech to pořád hodně bolelo, ale já věděl, že musím jet, protože další takovou příležitost už třeba taky nemusím dostat.
A jak to dopadlo?
Byly to nervy. Noha bolela, takže jsem mohl jít do odrazu tak z 50 % a to je pak celý skok špatný. Pomalu se točíš a máš málo času to rozbalit a dobře dopadnout. Navíc snad ani nemusím říkat, jak ten dopad z 27 m bolel. Bolestí jsem pod vodou úplně řval.
To zní děsivě. Ale nepomohla ti třeba v tu chvíli trochu ta výška? Že když jsi pod sebou viděl tu hloubku, že jsi trochu pozapomněl na bolest nohy?
Na tu se nedalo zapomenout. (smích) Ale nějak jsem to zvládnul, byl jsem sedmý z jedenácti. A shodou okolností tam byl také Orlando Duque, velká osobnost cliff divingu, a tak jsem se ho zeptal, jak bych se tam mohl dostat na závody Red Bullu, a on mi slíbil, že se zeptá. A měl jsem štěstí. Kvůli úrazu odpadl jeden z jejich závodníků, takže se mi tam otevřela cesta. Na svůj první Red Bull závod jsem odjel již 10 dní po svém prvním závodu z 27 m. A byl to neuvěřitelný zážitek. Když jsem se probudil v hotelu a přímo z okna svého pokoje viděl skokanskou věž s bránou a těmi červenými býky, chtělo se mi řvát štěstím: „Jo, jsem tady! Jsem tady!“ A pak jsem se šel podívat k tomu skokánku. Byla to strašná výška, ale já jsem si tam kleknul a měl jsem strašnou radost, že jsem se tam dostal, že to, o čem jsem snil a kvůli čemu jsem trénoval, se konečně stalo realitou. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
A pak už to asi jelo, že?
Ano, začal jsem jezdit na závody Red Bullu, poznával všechny ty slavné skokany a také se dozvěděl, že existují vodní show, při kterých se dělají high dives. Přišlo mi to skvělé, že bych mohl vydělávat peníze a současně trénovat na závody.
Takové vodní show ale u nás nejsou a ty jsi právě v té době studoval FTVS. Byl jsi ochotný odejít ze školy?
Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že kdybych tady zůstal, byl bych vystudovaný, ale průměrný, protože ve skocích bych se nezlepšil. A to jsem nechtěl. Takže jsem začal zjišťovat, kam bych mohl odjet, a dostal jsem možnost pracovat ve vodní show v Číně. Musel jsem se ale do týdne dostat do Hongkongu. Rychle jsem si tedy zařídil víza, vzal poslední peníze, co mi zbyly ze závodů, a jel jsem. Cestou jsem si představoval, jaké tam budu mít úžasné podmínky pro trénink, jak se zlepším, ale přijel jsem tam a bum, prásk, jediné, co tam měli, byl kus odpruženého koberce a jedna benčová lavice. Žádná trampolína, žádná posilovna, nic. To pro mě byla rána.
Nenapadlo tě, že by ses otočil na podpatku a vrátil se domů?
Ne, nemohl jsem se vrátit bez toho, abych se někam posunul. Takže jsem hned začal pracovat na show, které byly tři denně. Dva týdny mi trvalo, než si tělo na tu zátěž zvyklo. Spousta nárazů, výběhy na věž... Byl jsem tak unavený, že už nezbývala síla na vlastní trénink. Pracoval jsem šest dní v týdnu, zhubnul jsem, ztratil svalovou hmotu, byl jsem otrokem té show. A pak skončilo léto a voda začala být studenější a tvrdá jako beton, tak jsem si řekl, že zkusím skákat v neoprenových botičkách. První dva skoky se povedly, ale pak jsem vylezl na skokánek a cítil, že už jsem opravdu hodně unavený, ale stejně jsem skočil. A to jsem neměl. Neudržel jsem propnutí a ve vodě se mi úplně protočil kotník. Byla to šílená bolest a já jsem věděl, že je zle...
Druhý díl rozhovoru Vám přineseme příští sobotu.
Fotografie Michala Navrátila ze závodů a z vodní show
Ale evidentně ses k tomu zase vrátil.
A vzali tě?
A pak už to asi jelo, že?
