Táta Engel: "Půllitr hovězí krve, flák masa a můžeš kácet stromy." (II.)

První díl rozhovoru s panem Engelem se nesl v duchu vzpomínek na jeho mladá léta, dětské vylomeniny, důležité osobnosti jeho života a také na okamžiky, kdy poprvé sám mladičký Karel Engel přičichl k zápasnickému stylu života. Jaké byly počátky zápasnictví a jak se žilo sportovcům tehdejší doby? To vše Vám "táta Engel" svým vypravěčským uměním přiblížil v předcházející části rozhovoru. Nyní se podíváme, jaké byly další stěžejní okamžiky jeho života (protkané mimo jiné také účastí na olympijských hrách) a jak vypadala první kaskadérská natáčení. Je tu pro Vás druhá část příjemného a poutavého vyprávění pana Engela.

Olympiáda a doping

Vy jste se jako zápasník zúčastnil i olympijských her v Mnichově v roce 1972.

No, tam to moc žádný úspěch nebyl. Dvakrát jsem "dostal do držky" a jednou jsem vyhrál. Skončil jsem tehdy na 9. místě.

S kým jste tehdy prohrál a s kým vyhrál?

Porazil jsem Fina a prohrál s Rusem, následným olympijským vítězem, s nímž jsem bojoval 4,5 minuty. Pak jsem ještě prohrál s Íráncem, který se mnou praštil tak, že mi z nosu vystříkla krev. (úsměv) Do teď ani nevím, jak na mě ten Íránec šel, bylo to tak rychlé.

Co vám utkvělo v paměti, když si na ten zápas vzpomenete? Vybavíte si ještě nějaké tehdejší okamžité emoce?

Pamatuji si především ten zápas s Rusem. Stále si vybavuji, jak mě měl v mostě. Jenomže to byl kluk ze Sibiře, který trénoval třeba tak, že plaval čtvrt hodiny mezi krami nebo v sibiřském lese sekal dříví sekerou. Vím, že je vždy odvezli někam pryč, mimo civilizaci, a tam s nimi trénovali. A tenhle kluk byl od dětství silný - prostě Sibiřan. Nebyl nijak viditelně svalnatý, když mě ale z toho mostu "vzal", neměl jsem šanci. Stále mě to ale štve.

Jak vlastně probíhala příprava na olympiádu?

My jsme začali s přípravou v Dobřichovicích asi jen tři týdny před olympiádou. Tam jsme prostě jen běhali a trénovali jako normálně. Nejednalo se o žádné dlouhé soustředění. Tenkrát se běžně pracovalo, byl jsem technik a měl jsem na starost asi 60 elektrikářů. Takže když přišlo období výplat, jel jsem domů, abych to zpracoval, a pak jsem se vrátil. Byl jsem asi jediný z národního týmu, kdo chodil do práce. Můj bratr byl tehdy zaměstnancem Rudé Hvězdy, pracoval jako tzv. sportovní instruktor.

Během olympiády došlo k mediálně známé kauze zabití členů izraelské výpravy. Jak jste to tehdy jako sportovci vnímali?

Tehdy Palestinci přepadli Izraelce a byli tam mrtví.

Byli Čechoslováci ve stejném hotelu?

Byli jsme ve stejné vesnici. Bylo to pár kroků od nás - ob dva domy.

Jaké byly vaše první reakce?

My jsme nic nevěděli. Ráno jsme šli normálně na rozcvičku a tehdy jsme jen zahlédli plno policistů a vojáky. Až večer, když nás hnali zpátky na ubikace, jsme začali zjišťovat, co se děje. Nikdo vlastně pořádně nic nevěděl. Všechno jsme se dozvídali až později. Nás, co jsme měli již po zápase, ještě týž den naložili do autobusů a poslali pryč. Samotnou tryznu (pozn. red.: pietní slavnost konaná na počest a památku zemřelých) jsem viděl osobně až doma v televizi.

Když jsem pak byl na osmdesátinách Radka Brzobohatého, řekl jsem Arnoštu Lustigovi, že pro mě palestinský národ od té doby neexistuje. Když někdo tohle udělá neozbrojeným lidem, a ještě k tomu během olympiády, kdy se i za starověku zastavily války, nemohu s tím souhlasit. Od dob 1. olympiády roku 776 př. n. l. až do jejího přerušení asi v roce 394 př. n. l. se stalo jen jednou, že Sparta - nejmocnější stát starověkého Řecka - někoho přepadla. Pak musela zaplatit jako pokutu asi sto volů. Proto se říká, že se všichni rohatci třesou, když se blíží takový den.

Právě během olympiády jste prošel i antidopingovou kontrolou. Jaké jste tehdy měli povědomí o dopingu?

Tak o dopingu se samozřejmě vědělo, ale ne tak moc. Za celou olympiádu bylo asi jen 300 odběrů. Byl tam jen jeden stan.

Jak tehdy antidopingové kontroly vypadaly v Československu?

Tady to tehdy vůbec nebylo, kontroly probíhaly snad jen při Závodu míru (cyklistický závod).

Jaké povědomí o dopingu bylo mezi jednotlivými silovými sporty?

Například v zápasu se o dopingu téměř vůbec nic nevědělo. Doping byl používán především v silových sportech, například u vzpírání, samozřejmě u kulturistů, kteří hodně "sypali", a mezi atlety u koulařů. Například koulař Janoušek, který šel první přes dvacet metrů, zvedal na benč při tréninku 200 kg. To tady nikdo nezvedl. Dokonce ani Petr Pavlásek, který sice byl "přesypaný", ale vlastně na to nebyl připravený. Janoušek si díky tomu při těžkém bench-pressu utrhl levý prsní sval. Ti kluci byli, dá se říct, "pokusnými králíky". Jirka Skobla a dálkař Brož byli vlastně prvními obětmi Stenolonu. Oba zemřeli. Po jejich smrti se zjistilo, že měli nádory, o kterých se vůbec nevědělo. Ta látka totiž působila na rozvoj tkání a výsledkem měl být silový nárůst o 30 % za tři měsíce.

To byly tablety?

No, jistě, tablety. Oba ti kluci odešli vlastně už za půl roku používání. Pak zemřela ještě jedna nadějná atletka, na jejíž jméno si ale nevzpomínám. Byla myslím z Mariánských Lázní a zemřela opravdu mladá - bylo jí asi jen 22 let.

A vědělo se něco o dávkování?

Vůbec ne. Vždycky někdo přišel a říkal: "Tohle by mělo být dobré, zkusíte to?" Já jsem se toho ale vždycky bál. Osobně si vzpomínám, že když jsem měl na starosti olympijskou přípravu, přivážel se sem přípravek pod názvem "Trofozin". Jednalo se o italské tabletky, které se braly po tréninku pro urychlení regenerace. Takže po ranním tréninku jste mohli jít na odpolední fázi, aniž byste cítili nějakou únavu. Neznalo se ani dávkování, a už vůbec ne obsažené látky. Jednou se něco přivezlo z Ruska, jindy z Itálie nebo z Východního Německa (NDR).

Ve Východním Německu, kam jsme jezdili na turnaje na tamní Sportschule, měli ve městě Lukenwalde vlastní laboratoře. Jednalo se o tréninkové středisko pro zápasníky a plavce. Tam od šesti ráno fungovala "tréninková fabrika". Malé šestileté děti plavaly v bazénu sem a tam. Trenéři jen pískali a hvízdali a děti jely a jely. Všichni je přitom za přítomnosti lékařů zkoušeli.

No a němečtí zápasníci měli to samé. Pamatuji si, že dostávali nějaké preparáty, dodnes ani nevím jaké. Přitom během zápasu se tyhle látky nikdy vlastně neprojevily. Zápas je totiž celkový souhrn rychlosti, síly, vytrvalosti a rychlé reakce. Dnes, protože je zápas kratší a dynamičtější, mají nějaké ty preparáty podporující dynamiku asi i efektivitu. Tenkrát se ale zápasilo dlouhých 12 minut, a tak to k ničemu nebylo.

Film a kaskadérství

Váš život je souběh několika velkých cest a jedna z nich je i cesta filmového kaskadéra - stejně jako u vašeho bratra. Jak jste se k filmu a téhle profesi vlastně dostal?

No, ono to bylo takhle. Jednou k nám přišel na trénink kluk, který se představil jako Tomáš Svoboda, asistent režiséra Balíka. Tehdy říkal, že by pro film potřeboval 40 až 50 chlapů na rvačku. A protože jsem se tehdy znal s mnoha kluky, oběhl jsem zápasnické, boxerské a vzpěračské oddíly. Společně s kamarády Zdeňkem Srstkou a Jardou Tomsou jsme to pak dali dohromady. Ten film se jmenoval Tarzanova smrt (1962) a naší první scénou byla velká rvačka, u které byl i Rudolf Hrušínský. Pak přišel další režisér (Moravec) a další film. Tentokrát se jednalo o rvačku v tramvaji. Tam jsem vystupoval se Srstkou, s tehdy sparťanským boxerem Jardou Tomsou a s několika judisty ze Sparty. Třetím filmem byl Limonádový Joe. To jsme už sice věděli, co je kamera a kde je režisér, ale neuměli jsme to hrát. My jsme se prostě rvali doopravdy, protože jsme to ještě neuměli s ohledem na záběr. Tu správnou filmovou rvačku jsme se naučili až ve filmu Zlatokopové z Arkansasu. Tehdy, v roce 1966, přijel francouzský kaskadér Jacques "Bezzar", který se divil, že nepoužíváme chrániče a padáme jen do balíků ze slámy nebo do molitanu. Naučil nás padat do krabic, používat chrániče a především, jak se stavět směrem ke kameře. Když jsme pak dělali tenhle film, byl důraz na toho, kdo padá, ne na toho, kdo dává ránu. Nemohlo se pak stát, že by bylo vidět, jak úder končí těsně před bradou. Pak teprve se k tomu začali přidávat hořící lidé a podobně.

Který z bohaté sbírky filmů v roli kaskadéra byl "nejbolestivější"? Při kterém šlo skutečně o zdraví?

O hubu šlo vždycky, když se točily válečné filmy. Tam totiž často bojujete proti těžké technice. Třeba v různých zákopech, kdy jsme museli hrdinsky běžet proti tankům, střílet po nich a na poslední chvíli před nimi uhnout - tam šlo skutečně "o kejhák". Hodně sem jezdili točit tehdy ještě Sověti z MosFilmu (pozn. autorů: jedno z největších filmových studií v Rusku a Evropě vůbec). Tam existoval přímo vojenský útvar v počtu asi 1000 lidí, kteří pouze filmovali. Byli to regulérní vojáci, které naučili, jak se pohybovat před kamerou, a kdykoliv bylo potřeba, jezdili točit. Sověti kdysi točili vojenské filmy jako na běžícím pásu, takže měli stále napilno. Bylo tam třeba mnoho kluků z východu Ruska od mongolských hranic a ti se specializovali pouze na koně. Měli dokonale vycvičené koně, kteří se nebáli výbuchů a všech těch zmatků při válečných scénách. Naši koně byli v pohodě do prvního výbuchu. Pak se plašili. Ti jejich, to byla jiná liga - výbuchy, exploze - žádný problém.

Ale zpátky k otázce. Co se té bolestivosti týče, tak hodně bolestivá byla práce se Srstkou, protože ten nekouká doleva, doprava, ten chce pořád a za všech okolností vyhrávat. (úsměv) Jediným rovnocenným soupeřem jsem mu byl já, protože jsme se znali natolik, že jsem dovedl podle jeho očí rozpoznat, co chce udělat a kam mi to chce břinknout.

Český sport a jeho budoucnost

Současná doba sportu moc nepřeje. Všichni víme, co se v poslední době děje se Sazkou a v různých svazech a institucích, které mají zajišťovat dobré podhoubí pro český sport a jeho rozvoj. V čem si myslíte, že je největší chyba systému financování a podpory sportu vůbec?

Kdybych to mohl změnit, vrátil bych to zpátky k systému financování, který byl těsně před revolucí. Systém byl po těch letech už velmi propracovaný, fungoval a přinášel výsledky. Existovala různá tréninková střediska mládeže, sportovní třídy a podobně. Sport byl silně dotovaný státem, tak jak je to všude ve světě běžné. Je trestuhodné, co se tady teď stalo. Parta strejdů dojila Sazku tak dlouho, až ji totálně vydojila.

Role financování sportu patří státu. Vždyť jen to sportovní vybavení pro děti - to není žádná levná záležitost, jako tomu bylo v minulosti. Kdysi neexistovalo, že by se platily horentní sumy za tréninky jako nyní. Existovaly pouze členské příspěvky, které byly dostupné pro všechny rodiče, a hotovo. Sportovci měli automaticky lékařské prohlídky - bez nich by vás na soutěž ani nepustili. Nic z toho už dnes bohužel není.

Jak se udržujete v kondici? Cvičíte ještě?

Ale jo, ale vůbec se mi už nechce. (úsměv) Hodně jezdím na kole, to je takový základ. Jako Zdenda Srstka ale nebouchám. Tomu je 75 let a pořád jede benče a dřepy a s pořádnou váhou! Dělá i např. pozvedy - takhle cvičí dnes už jen powerlifteři. To je úplný magor. (úsměv)

A co ve vaší rodině - budete mít nějakého následovníka?

To se ještě uvidí. Jednomu vnukovi je 17 let, závodně hraje squash, předtím hrál florbal. Mám vnučky, které chodí do druhé třídy a věnují se baletu. No a nejmladšímu vnukovi jsou 3 roky a ten už teď vypadá, že bude silově nadaný. (úsměv) Na svůj věk má už pořádné pracky a vždy říká: "Dědo, koukni, tohle uzvednu." Takže je nasnadě, že tomu se budu věnovat nejvíce. (úsměv)

Jaké jsou Vaše nynější pracovní aktivity? Na čem se podílíte?

Nyní pracuji v předsednictví Českého klubu olympioniků, který je složkou Českého olympijského výboru.

Co tato práce obnáší?

Primárně to obnáší organizaci nejrůznějších besed a setkání známých, pro někoho i méně známých, avšak významných bývalých sportovců - olympioniků apod. Asi není překvapením, že nejčastějším účastníkem těchto besed je Dana Zátopková, která je v těchto věcech velmi aktivní, a počet pozvánek vysoce převyšuje její možnosti. Kdyby chtěla, může být každý den na jiné besedě.

Mimo tato setkání pro veřejnost však organizujete a koordinujete i jiné velmi záslužné aktivity. Zmiňte některé z nich.

Ano, v rámci klubu olympioniků je jedním z našich cílů postarání se o dřívější hvězdy českého sportu, na které se bohužel už zapomnělo a které si za to, co udělali pro tuhle zemi, zaslouží klidné a důstojné stáří. Velmi dlouho jsem např. bojoval za to, aby byly ostatky mého velkého kamaráda diskaře Ludvíka Daňka (pozn. autorů: olympijský vítěz roku 1972 v Mnichově, z dalších olympiád dovezl stříbro a bronz, na kontě má 3 světové rekordy) převezeny na krásný hřbitov ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm - na tzv. Moravský Slavín, což se nakonec podařilo.

Komunikujeme hodně s veřejností, někdy s médii, je toho hodně. V minulosti jsme hodně pomáhali Věře Čáslavské, a to jak finančně, tak i po psychické stránce. Obecně vzato, postarání se o olympioniky je naší prioritou. Založili jsme Nadační fond pražských olympioniků, sháníme finance apod. Podporuje nás magistrát města, za což jsme vděční. Podařilo se nám již založit Nadační fond jihomoravských, severomoravských a jihočeských olympioniků atd.

Již delší dobu se snažíme, zatím ale marně, prosadit uzákonění toho, co je jinde ve světě běžné. A sice, že olympionici, kteří získají nějakou olympijskou medaili, by od určitého věku získávali jakousi formu renty. Spočítali jsme to a stát by to přišlo ročně na necelých 15 miliónů korun, což je na dnešní poměry, s prominutím, fakt "prd". Přesto jsme zatím neúspěšní. Jen tak se ale nevzdáme a budeme to zkoušet znovu.

Sledujete sportovní přenosy v televizi?

To ano, samozřejmě. Sport mám stále velmi rád a nic se na tom s přibývajícími lety nemění.

Máte ještě nějaké plány do budoucna?

No... víte, člověk po sedmdesátce už toho moc neplánuje. Pokud to klapne, tak bychom se moc rádi koukli příští rok na olympiádu do Londýna.

Chystáme vlastně ještě úplně nový projekt. K uctění památného výkonu třech vítězství Emila na trasách 5 km, 10 km a v maratónu (to vše v rozmezí několika dnů na OH v Helsinkách 1952) bychom rádi spolu s Danou a bývalým tenistou Karlem Nováčkem uspořádali soutěž, kdy by se během několika dnů konaly závody na všech třech tratích. Problémem je samozřejmě sehnat závodníky, kteří jsou v dnešní době vůbec schopni tyhle různé vzdálenosti zaběhnout. Rádi bychom to také nabídli široké veřejnosti a dali o této soutěži vědět lidem.

Pak jste na správné adrese a tímto máte prostor na Ronnie.cz již předem zajištěn k propagaci tohoto projektu.

To tedy děkuji předem a určitě toho rádi využijeme.

Pane Engele, bylo nám velkou ctí si s vámi takhle popovídat. Děkujeme za váš čas, přejeme i nadále pevné zdraví a držíme palce klubu olympioniků a nadačním fondům. Ať se vám i nadále daří získávat finance na podporu vašich aktivit.

Já také děkuji a přeji hodně zdaru vašemu portálu.

Zdroj foto:
archiv a Jan Blahož