Reklama:
CFM protein Extrifit v akci 2270 g + 1000 g!
Nejprodávanější protein v ČR nyní v extrémní akci! Vybírejte z 12 skvělých příchutí! Více zde.

Táta Engel: "Půllitr hovězí krve, flák masa a můžeš kácet stromy." (I.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Přátelský úsměv a stále medvědí stisk při podání ruky jsou okamžité dojmy z prvního setkání s chlapem, který svou upřímností a přímočarostí nedal spát některým českým novinářům. Pod brněním stále silného těla je přitom velmi ochotný a entuziasmem sršící kamarád - sedminásobný mistr ČSSR ve volném stylu, spoluzakladatel československé kaskadérské školy a v současné době místopředseda Českého klubu olympioniků Karel Engel.


Zápas a metody tréninku

Jste znám jako několikanásobný mistr Československa ve volném stylu. V jakých kategoriích jste soutěžil?

Byl jsem sedminásobným mistrem ČSSR v polotěžké váze. Tenkrát totiž byly ty kategorie jinak než dnes a já jsem ještě nevážil tolik.

Do kolika kilogramů tehdy vlastně polotěžká váha byla?

Ta byla nejdřív do 87 kg, pak se posouvala do 90 kg, 97 kg a nakonec do 100 kg. Dnes je snad do 110 kg. Stále se to posouvalo a souběžně s tím jsem přibíral, takže jsem byl stále v polotěžké váze. (úsměv)

Plánoval jste, do které kategorie půjdete a podle toho shazoval?

No, tak to samozřejmě. Záleželo ale na druhu soutěže. Když se jednalo o ligové utkání, tak jsem každých čtrnáct dní shazoval 5 - 6 kg. Kardio, to tehdy neexistovalo. Omezovalo se jídlo, a to poměrně hodně, a také pití. Z hlediska dnešních poznatků je to samozřejmě blbost, ale tehdy jsme pití hodně omezovali a snažili se chodit co nejvíc na záchod.

Vy jste tenkrát měl jako trenéra i stříbrného olympionika Josefa Urbana...

Ano, Josef Urban byl druhý na olympiádě v Los Angeles v roce 1932. Toho jsem miloval. A nejen já. Říkalo se mu "táta Urban". On ale najednou zmizel ze světa a ani nevím, jak vlastně zemřel. Já totiž přešel do Rudé Hvězdy a od té doby jsem o něm neslyšel. Táta Urban do té doby trénoval na "základně" ve Vršovicích. Tehdy totiž v Praze existovaly tzv. "základny", ve kterých byli jednotliví, a to velmi kvalitní trenéři. Zde se soustřeďovala mládež z různých oddílů a závodníci tady měli přístup ke kvalitnějšímu vedení. Přestože byli kluci ve vlastních oddílech, například na Smíchově, na Vinohradech, na Břevnově a podobně, mohli na "základny" chodit kdykoli, aniž by byli jejími členy. To bylo bezvadné, protože jsme se tam jako dorostenci potkávali napříč kluby.

Jak to vlastně tehdy bylo s popularitou vašeho sportu?

Za mého mládí bylo tady v Praze 21 oddílů. V těchto klubech tzv. těžké atletiky byli dohromady zápasníci a vzpěrači - příkladem byli KA Žižkov, PaC Vysočany, Slavoj Praha, Start Praha atd. Dnes jsou v Praze asi jen 3 oddíly zápasu.

Jak se tehdy vlastně mladý kluk dostal k informaci o existenci oddílu?

Jméno: Karel Engel
Narozen: 28. května 1940 v Praze
Dědeček: Ing. Josef Fikl - prvorepublikový předseda Lehkoatletické amatérské unie
Otec: Karel Engel - člen Sokola Radlice
Bratr: Josef Engel (zápasník a kaskadér) - osminásobný mistr ČSSR (lehká váha), 3. místo na ME 1969, účastník OH 1968 v Mexiku a OH 1972 v Mnichově
Sestra: Jiřina Maroušková-Engelová - bývalá závodní veslařka - oddíl ČKD Stalingrad (později Bohemians Praha)
Potomci: syn, dcera, 2 vnučky a 2 vnuci

Zápasník ve volném stylu:

  • od roku 1956 - polotěžká váha - Bohemians Praha, RH Praha
  • sedminásobný mistr ČSSR
  • účastník OH 1972 v Mnichově (9. místo)
  • účastník ME 1970 v Berlíně (6. místo) a ME 1972 v Katowicích (5. místo)
  • zakladatel zápasnického oddílu TJ SVA Holýšov

    Herec a kaskadér:

  • od roku 1962 - spoluzakladatel československé kaskadérské školy
  • role asi ve 450 filmech, z toho 50 se zahraniční produkcí

    Sportovní funkcionář:

  • místopředseda Českého klubu olympioniků
  • člen statutárního orgánu Nadačního fondu pražských olympioniků

    Titul:

  • Rytíř Valašského královstvjá
  • V mém konkrétním případě to bylo díky mé, jak se říká, neukázněnosti. Často jsme se prali my, z Vinohrad, s kluky ze Žižkova. Oni Žižkováci neradi při vzpomínkách slyší, když jim říkáme, že dostávali od vinohradských "přes držku". Byla to ale taková férová doba. Když totiž někdo po ráně upadl, tak se ho nikdo nesměl dotknout. Kdybych tehdy nakopl někoho na zemi, nepromluví se mnou ani vlastní kamarádi. To bych se pak nemohl objevit ani v "Liďáku", všichni by na mě plivali.

    No, abych se vrátil k tomu mému začátku. Bylo mi tehdy 15 let a nikdo se mnou doma kvůli mým rvačkám nemluvil. Tak si mě vzal k sobě domů, do malého pokoje, můj děda Ing. Josef Fikl - za první republiky byl předsedou lehkoatletické amatérské unie. Děda byl mimochodem v roce 1936 ředitelem prvního pochodňového běhu z Řecka do Berlína. Němci totiž milovali rituály, tak tento běh, dnes neodmyslitelnou součást každých olympijských her, vymysleli. Tamhle na zdi mám ještě jeho starou legitimaci a diplom z pochodňového běhu podepsaný Hitlerem. (úsměv)

    No, a děda tehdy říká: "Hele, půjdeš se zapsat do zápasnického nebo boxerského oddílu." Mně tehdy ty údery moc nešly, tak jsem šel na zápas. Tehdy tam byl trenér Pepík Urban a on mi řekl: "Přijď a zkus, co vydržíš. Pokud ne, odejdeš určitě sám." Zápas mě začal bavit a strašně jsem si ho zamiloval. Tehdy už mi bylo šestnáct let a já už pracoval v jedné dílně na Pankráci. Ráno jsem běhával z Vinohrad na Pankrác a po práci z Pankráce do tzv. ČKD Stalingrad, kde jsem trénoval. Večer mi pak únavou povolovaly ruce a tváří jsem padal do polévky. Mě to ale bavilo, tak jsem u zápasu zůstal.

    Takže, co se týče podmínek, bylo to spíše o nadšení.

    Tehdy ten sport dělal každý především pro vlastní potěšení. Každou sobotu, to se tehdy ještě ráno pracovalo, jsem odpoledne chodil vzpírat a posilovat. Zápasníci musí samozřejmě i posilovat. Tam jsem se skamarádil se Zdeňkem Srstkou, s nímž se přátelím dodnes. Od něj, coby o pět let staršího, jsem začal čerpat informace a posilovací moudra. Vymýšleli jsme spolu, co jíst. Měl jsem například kamarády na jatkách v Holešovicích, kde býval oddíl Slavoj Praha 7. Byl to oddíl řezníků, kteří tam chodili po šichtě trénovat. Měli tam vlastní činky a také zápasili. Dřív bylo celkem běžné, že řezníci dělali zápas nebo vzpírali. Frištenský byl, jen tak mimochodem, také řezníkem. A nám tehdy dělalo strašně dobře, když jsme po tréninku přišli ke klukům na jatka a na porážecí lince jsme pak do půllitru odlévali čerstvou hovězí krev, do které jsme nasypali sůl a pepř. No, a to jsme pak pili. Běžně jsme pak jedli kus syrového masa. Tehdy to nebylo žádné riziko, protože ten dobytek byl zdravý.

    Když to teď hodnotíte zpětně, myslíte si, že vám třeba ta krev opravdu pomáhala?

    Tak samozřejmě, v té krvi je všechno! Syrové maso a syrová krev, to byla naše strava. Dělali jsme si i míchaná vajíčka s cukrem, mysleli jsem si, že nám to pomůže. Jediným dopingem bylo balení pivovarských kvasnic Pangamin za 16 korun. Tohle bylo jediné, co jsme zkoušeli, protože nějaké preparáty jsme tehdy neznali.

    Jezdili jste na nějaká zahraniční turné nebo soustředění?

    Na soustředění jsme jezdili jen do Vlašimi nebo do Dobřichovic. Jezdili jsme ale i na turnaje. Na západ to bylo jen do Švédska nebo do Německa. Jezdívalo se ale hlavně na východ, kde je zápas opravdu uznávaný, například do Mongolska a po Rusku.

    Jak často?

    Na turnaje se jezdilo tak třikrát až čtyřikrát ročně. Pak následovaly i cesty na mistrovství světa a Evropy.

    Dá se říct, že by česká škola převzala nějaké prvky ze zahraničí, že by šla například ve stopách ruské školy?

    Nedá se říct přímo ruské, protože se zápas, zejména volný styl, dělal hlavně za Uralem a dál na východě. Dagestánci, Gruzínci a i ti Ázerbajdžánci v nízkých váhách byli elitou. Dobří byli prckové z Japonska nebo zápasníci z Afghánistánu. Oni se řadili většinou do malé váhy. Řeckořímský zápas se zase víc dělal v Evropě a v evropském Rusku.

    A jak to tedy bylo s tou českou školou?

    Česká škola byla hodně silová. Za první republiky tady byla česká škola sama o sobě, protože se napodoboval Gustav Frištenský, který byl silový a vytrvalý. Zápasnické finesy jsme se později učili až od Rusů, lépe řečeno od Sovětů. Rusové sami byli dobří v těžkých váhách. V těch středních a nižších ale dominovali kluci zpoza Uralu - to byla ta technika.

    Co se týče technik vašeho trenéra Urbana nebo samotného Frištenského - kde se je učili oni?

    Ti to měli samozřejmě od svých trenérů, to se vzájemně přebíralo. Frištenský si na ten svůj silový styl přišel většinou sám. Paralelně zde byla škola Miroslava Tyrše zaměřená na posilování. Všichni tehdy věděli, jak se má posilovat.

    A to bylo jak?

    Hodně opakování. Po druhé světové válce tu byli dva trenéři, řekl bych, docela známí. Jeden byl z Rudé Hvězdy a říkalo se mu "otec Jandera", druhý byl Ota Vodička a působil na Spartě. Ota Vodička byl zastáncem silové přípravy, kdežto "otec Jandera" se soustředil na přirozený atletický trénink - běhání lesem, házení kamením. Společně se Zdeňkem Srstkou jsem se seznámil s Otou Vodičkou, který nás pak trénoval. Vodička trénoval i skokana Jirku Lánského, rakouského kladiváře "Thuna" a další. Jeho silový trénink byl například v podobě cvičení s 50kg kotoučem, se kterým se točilo jako s kladivem kolem hlavy. Pamatuji si, jak Zdeněk Srstka, který byl původně vzpěrač a já ho přemluvil, aby přešel k zápasu, u tohohle cviku s kotoučem při páté sérii "řachnul o zem", protože se mu zamotala hlava. Tento cvik má velký efekt na přitahovací svaly. Tehdy neexistovaly žádné stroje, jen činky nebo takové pomůcky, které jsme si vymysleli sami. Pod vedením Vodičky jsme dělali třeba další improvizované silové cviky - to na mě například nasedl Zdeněk Srstka s dalším chlapem a já s nimi pak dělal dřepy po deseti opakováních. A tak se to vzájemně střídalo. Ota Vodička vždy razil pravidlo, že do nového tréninku se musí jít s minimálně 40% únavou původního tréninku. Prostě, aby vás v tu chvíli všechno bolelo. Jít na trénink pouze třikrát za týden je spíš jen k získání chuti na pivo, ne však k posílení. Protože se chodilo do práce, dvoufázové tréninky jsme neznali.

    Měli jste trénink rozdělený do jednotlivých partií, nebo se jednalo o komplexní cvičení?

    No, jo, řekli jsme si třeba, že dnes budeme dělat dřepy a mrtvé tahy. Na to jsme dávali důraz. K tomu jsme samozřejmě přidali i nějaké cviky na ruce. Když se jel vršek, tak se vynechávaly nohy - zaměřovali jsme se přitom hlavně na ruce.

    Byl to spíš úkolový, nebo časový trénink?

    Ten trénink jsme si předem připravili. Domluvili jsme se například, že se pojede po sériích, s tím, že začneme na 60 kg a pak pojedeme až na 150 kg. Pak jsme šli s váhou zase dolů. Jednotlivá opakování v sériích se zase měnila podle váhy: s lehkými 10x, 8x, 6x, 5x a s těmi stopadesátikilovými jednou. Pak se šlo zase počtem opakování nahoru, s tím, že se ale přeskakovaly váhy. Ze 150 kg jsme například skočili na 100 kg a ze 100 kg na 60 kg. Tehdy jsme si od toho slibovali pružnost svalů. (úsměv)

    A co z toho opravdu zabíralo? Kdy jste si řekli: "To byl dobrý trénink, to bylo ono"?

    Vždy, když svaly bolely, jsme si řekli: "Dnes to bylo dobré." Zdeněk Srstka měl takový slogan: "Ty vole, co bolí, to roste." Určitě to ale byla pravda. Týden před každým utkáním se činky vyřadily a už se jen zápasilo. Na utkání jsem pak přicházel s pocity, že bych mohl kácet stromy. To pak máte pocit obrovské síly.

    Dávali jste si před tréninkem něco na nabuzení? Například kávu nebo něco, co vás opravdu nakoplo?

    Kafe určitě ne. Vlastně nic takového.

    A co po tréninku?

    Buď jsme šli k Bohoušovi Na roh na pivo, nebo jsme šli do Koruny na Václavák na jahodové koktejly za korunu šedesát. (úsměv)

    Jak často jste jedli a co? Dávali jste na stravu nějaký důraz?

    Vůbec ne. Já jsem měl například ke svačině sekanou, nebo rybí salát. K obědu bylo to, co uvařila závodní kuchyně. No, a když se šlo dvakrát týdně na jatka, tak jsme měli syrové maso a krev. Nějakými vědeckými rozbory jsme se moc neřídili.

    To byla jaká doba?

    Asi tak 60. léta.

    Dostaly se sem nějaké nové informace z východního bloku?

    K posilování ani ne. Když sem přijeli nějací ruští trenéři, přivezli nějakou novou techniku, ale co se týče posilování, to jsme si vymýšleli sami. Jeden čas tady byla móda izotonie, izometrie a podobně. My jsme v tom tehdy lítali, nevěděli jsme, jestli máme činku držet dvě vteřiny, nebo déle. Tak jsme to pak řešili tak, že jsme s padesátkou jeli 20 opakování a pak držet, držet, držet, než to upadlo z ruky. (úsměv)

    Měl jste nějaká zranění při silových cvicích?

    Ne, při posilování vůbec. Při zápasu jsem samozřejmě zranění měl.

    Zápas je hodně o technice, každý zápasník má vlastní styl a nadrilované chvaty. Jaké jste využíval nejčastěji vy?

    Já jsem měl takovou metodu Srstky, který sám neměl žádnou vytrvalost a běžně u boje po třech minutách vydýchával, nebo téměř omdlíval. On vždycky říkal: "Ubij hlavu, tělo upadne samo." Ačkoli nerad, dřív jsem hodně běhal. Snad právě díky získané vytrvalosti jsem kluky častými útoky brzy utahal. Když je pak začaly bolet svaly, vyčerpali se i psychicky. To pak byl jejich konec.

    Speciálně u zápasníka je zapojen snad každý sval. Které svalstvo je pro zápas ale úplně to nejpodstatnější?

    Tak samozřejmě jsou zapojeny všechny svaly a je podstatný i postřeh a reakce. Řekl bych však, že pro začátek boje je nejpodstatnější úchop. Předloktí a zápěstí - prostě sevření. Když pak vezmete chlapa lehce, tak si z vás hned od počátku dělá legraci. Když mu ale ruku zmáčknete tak, že ji nemůže vytrhnout, a drtíte mu zápěstí, je to jiné. Já jsem sice neměl tak strašně silné ruce, ale v pravé ruce jsem měl sevření 95 kg a v levé 78 kg. Byli ale i kluci jako Jarda Cikán z Chomutova, kteří šli přes 100 kg v sevření levou rukou. Pak bylo nutné počítat i s řezníky z jatek, kteří tou dobou zabíjeli prasata ještě kyjem. Takový člověk dostal naráz deset prasat a on tou palicí mydlil jedno za druhým. Za celý den tak zabil třeba 100 prasat. Takže za ten den to natrénoval a pak šel zápasit. Ti pak měli strašnou sílu.

    Vy jste měl šanci se osobně setkat i s Gustavem Frištenským, byť byl o mnoho let starší než vy. Jak k tomu setkání došlo?

    Došlo k tomu jen jednou - v roce 1956. Tehdy jsem začínal zápasit a trenér Urban mě s sebou vzal na ligové utkání v řeckořímském zápase do Prostějova. Tenhle starý pán - "strejda Frištenský", o kterém jsme vždy jen slyšeli, seděl o tři židle přede mnou. Pepík Urban se s ním normálně bavil a já stál v pozoru. Frištenský tam tehdy dostal titul zasloužilého mistra sportu ČSR. Jednalo se o premiérové předání tohoto titulu. Frištenský byl vězněný sice jen za války, ale za socialismu o tom nebyl o nic líp. Neměl téměř žádný důchod, snad jen 400 korun měsíčně. Kdyby neměl velice blízké známé (většina lidí se na něj vykašlala), byl by na tom hodně špatně. Za první republiky přitom díky své altruistické povaze mnoha lidem pomáhal. Ještě před válkou byl velmi dobře zajištěn, protože si vzal dceru Effenbergra, majitele pivovaru v Litovli. V tom roce 1956 na tom byl ekonomicky ale hodně bídně. Asi dva roky po smrti své manželky zemřel i on. Co vím, tak ještě dva roky po válce vystupoval v cirkuse - zápasil tak ještě ve svých 50 letech.



    Zdroj foto:
    Jan Blahož

    V dalším dílu rozhovoru si budete moci přečíst mimo jiné o vzpomínkách na olympiádu
    z roku 1972 a dozvíte se, jak to tehdy v Česku vypadalo s dopingem. Také budete moci
    nahlédnout do oblasti filmové kariéry Karla Engela coby herce - kaskadéra.


    Líbil se Vám článek?
    Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

    Související články:

    Diskuse k článku:
    Reklama:
    Uživatelské jméno:
    Heslo:
    Text:
    ...
    Upozornit na novou odpověď e-mailem.
    Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

    16.07.19:29tonynyo - Opravdu pěknej članek,doufam že bude pokračovat,nezustane ..
    15.07.19:59Míra Pavlíček - Frištenský zápasil mnohem déle,v 50 se stal profesionálním..
    15.07.19:11EpsteinBarr - vynikajuci clanok a rozhovor. Dakujem.+1
    15.07.19:01ZdenekRazic - parada.. a my tu kolikrat ohrnujeme nos, ze nam nechutna p..+2
    Zobrazit všechny příspěvky







    Jméno: pamatovat
    Heslo:
    NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
    Paulie02 (02:19) • Tak to jsem zvědav co z toho cemru za 2 týdny ubude. Měl jsem ho za favorita, ale to by...
    magazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
    Zodiak411 (23:40) • Taky máš to neblahé tušení? Nemůžu si pomoc, ale přijde mi, že vypadá jako v roce 2014...
    magazínRoelly Winklaar: exhibice 2 týdny pře...
    th.0th (20:34) • Za dva týdny?? No to bude průser...
    magazínKalendář soutěží strongman pro rok 20...
    Majka (09:57) • Díky za upozornění, v textu jsem to jedno uteklé číslo opravila na 9. I Aš :)
    magazínKalendář soutěží strongman pro rok 20...
    rosyrosy (18:45) • Úryvek z článku: Níže najdete aktualizovaný kalendář soutěží strongmanů pro rok 2018. A...



    Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
    Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
    Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
    Vyhledávání:
    RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra