Na vlastní kůži:
V -123 stupních Celsia

Když člověka přepadnou neduhy těla či duše, často se snaží najít cestu, jak by si pomohl, aniž by přitom musel polykat hromadu chemických preparátů s ještě větší hromadou vedlejších účinků. A tak někdo zkouší hladovku, jiného zaujme léčba tmou, další se rozhodne pro terapii chladem. A pak jsou lidé, kteří nemají výrazné zdravotní problémy, ale chtějí si to všechno jen vyzkoušet na vlastní kůži, aby věděli, aby zažili, aby cítili... A do takové skupiny lidí patřím i já.

Nejlepším časem pro vyzkoušení chladové terapie celého těla je bezesporu léto, když slunce venku žhne jako splašené a tetelící se vzduch vyhání rtuť teploměru téměř ke 30 stupňům. V polariu, jak se nazývá malá ledová místnůstka, kde se provádí terapie chladem, Vás pěkně zchladí. Vystaví Vás teplotě až -160 stupňů, a to už zní jako opravdové dobrodružství. A navíc zdravé dobrodružství! (Viz kryoterapie.) Terapie slibuje při pravidelných návštěvách vzestup výkonnosti, posílení imunity, urychlení regenerace po sportovní zátěži a dokonce výrazný kosmetický efekt. To stojí za zkoušku. Pro svou první zkušenost s mrazivou terapií jsem si vybrala kryocentrum v Praze 4, které má už více než pětiletou tradici, a tak jsem věděla, že právě tam budu ve zkušených rukách.

Poznávacím znamením, že už jsem blízko, byl rezervoár se směsí tekutého dusíku a kyslíku, odkud mě šipky dovedly přímo na recepci. Tam jsem obdržela desky s pojednáním, co to celotělová chladová terapie vlastně je a co obnáší, dostala jsem také jednoduchý dotazník, který jsem stále ještě v klidu vyplnila, a poté jsem se odebrala na měření tlaku, jehož kontrola je důležitá, protože terapie není vhodná pro lidi s vysokou hypertenzí. Ta mně ovšem nehrozí. Tlak mám nízký, přestože během jeho měření nepřetržitě melu pantem a na vše se všetečně ptám. To, že hodně mluvím, je pro mě normální, ovšem pokud na mě padne nervozita, nezná má upovídanost hranic a to je právě teď. Když pak sestupuji do šatny, abych se převlékla, cítím už zřetelně, že začíná pracovat adrenalin. Minus 160 stupňů, to je nepředstavitelná teplota! Jaký to asi bude pocit? Vím, jak umí být nepříjemných třeba jen -20 stupňů, ale tohle? To je úplně jiná dimenze…

Převlečená vcházím do místnosti, kde je tlumenější osvětlení a lidí víc, než bych čekala. Sedí na židlích, velmi spoře oděni. Někteří mají jen plavky, což je prý to nejvhodnější oblečení, protože čím víc odkryté kůže, tím lépe, ovšem na nohou mají všichni silné ponožky a dřeváky, na hlavách čelenky, v rukou rukavice. „Ještě něco si svléknete?“ zeptá se mě obsluha polaria. „Ani ne,“ odpovídám nejistě a je mi jasné, že v tričku a tříčtvrťácích jsem asi až příliš nabalená. Ale považte, minus 160 stupňů! Zírám do prosklené kabiny polaria a matně rozlišuji postavy v mlze, jak pochodují s rukama nad hlavou, klapot dřeváků je slyšet až ven. „Proč mají ty ruce nad hlavou?“ neodpustím si další otázku. „To aby se chlad dostal i do míst, která by normálně chránily svěšené ruce,“ dozvídám se. Á, pánové jsou labužníci, myslím si a s povděkem fasuji teplou čelenku, roušku na ústa a velké palčáky. Když první „polárníci“ vychází ven, s dovolením si na jednoho z nich sáhnu. Je to muž a je opravdu chladný, ale tentokrát si to neberu nikterak osobně.

„Nejprve jděte před kabinu, chviličku se tam aklimatizujte a pak můžete dovnitř,“ dostávám instrukce. „Uvnitř se pohybujte, lidé, kteří to znají, chodí dokola - nejdřív na jednu stranu, pak se otočí. Buďte uvolněná, dýchejte klidně. První návštěva trvá jen dvě minuty, když uslyšíte jeden zvukový signál, znamená to, že se pomalu chýlí čas ke konci, dva zvukové signály ohlašují odchod z kabiny,“ informuje mě Mgr. Roman Hrabaň, který na chod polaria dohlíží. Kývu hlavou, že vše chápu, ale jsem ráda, když mě přiřadí do skupiny k muži a ženě, kteří se už zdají být zběhlí. „Naše trojka“ nyní sedí na židlích přímo před vstupem do ledové komory a já mám pocit, jako bych byla na startu závodu a s napjatými nervy čekala na startovní výstřel. Vtom můj pohled padne na teploměr nad polariem. No ne, dnes tam není -160, ale jen nějakých -123! Tak to je zívačka, vtipkuji si pro sebe a svlíkám tričko. Vždyť -123, to je proti -160 už skoro hic. :)

Humor mě přechází, když se otevřou dveře do kryokomory. Zevnitř se nejdřív vyvalí hustá mlha, pak se začínají s rouškami na tvářích vynořovat lidské postavy, které ovšem takto vyšňořené nevypadají příliš lidsky. Takhle nějak si představuji, že by asi vypadalo přistání ufo - dveře vesmírné lodi se otevřou, vyvalí se mlha a... A dost fantazií a alou do mrazáku. Přidržuji se zábradlí a scházím ke vstupu, opatrně, aby mi dřeváky na dřevěné podlaze neuklouzly a já do mrazu nevlítla po puse a s čerstvou zlomeninou nohy. Ovšem sestup jsem zvládla bez kolizí, jsem na sebe pyšná. Ještě pohled nahoru na „komorníka“ Mgr. Hrabaně a můžeme dovnitř.

Jdu první. Otvírám dveře a padám do mlhy. Je to trochu jako krok do tmy. Nevidím, jsem nejistá jako slepec. Dveře se zavírají. Jsme tu tři a začínáme kroužit dokolečka jako hodinové ručičky, ovšem všechny tři ve stejném tempu. Soustředím se na své pocity. Nejdřív to není nic výrazného. Jako když z tepla na chvíli vylezete do mrazu, ale ještě je Vám teplo a zimu moc nevnímáte. Za chvíli ale chlad na kůži sílí, chřípí nosu se lepí a já trošku lapám po dechu. „Klid, dýchej pomalu, nic se neděje,“ vedu si vnitřní monolog a dál kroužím v malém kroužku dokolečka, dokola, jako pouťový koník, držím se těsně za ženou přede mnou a pozoruji konečky jejích dlouhých tmavých vlasů, jak postupně namrzají. Mráz se zakusuje do kůže, ale stále to není nepříjemné. Cítím jen chlad na kůži, nikoli ono celkové promrznutí dlouhého zimního čekání na tramvaj, která nejde a nejde. Žádné drkotání zuby, žádná zimnice, žádná husí kůže… alespoň zatím. Zazní první zvukový signál a my měníme směr pohybu. Dýchám už klidně. Letmo se nechtěně dotknu stěny polaria. Je teplá, zjišťuji s údivem. Dotknu se jí znovu, abych se ujistila. Opravdu, zdá se teplá - je to skutečně tak, nebo se mé receptory už dočista zbláznily? Dvojitý zvukový signál ale přerušuje mé rozjímavé mrznutí, dvě minuty uplynuly. Z ledové kabiny vylézám rozradostněná novým zážitkem a novou zkušeností.

Ale to ještě není konec. Odevzdávám rukavice a roušku, vyzouvám dřeváky a přesouvám se do tělocvičny s  aerobními trenažéry. Tady se cvičením podpoří masivní prokrvení, které následuje po výstupu z polaria, a tím se ještě zesílí léčebné a regenerační procesy. Šlapu si na kole, po těle se mi rozlévá příjemné teplo, je mi dobře. „Tak jaké to bylo?“ ptá se mě muž, který dohlíží na roztávající cvičence. „Jo, super zážitek,“ odpovídám s úsměvem. „Ale to se nesmí brát jen jako zážitek, ale hlavně jako zdravotní terapie, kterou je nutno opakovat. Takže příště co?“ ptá se se zvednutým obočím. „Příště zase přijdu,“ odpovídám poslušně, pusu od ucha k uchu. „Skvěle, máte třicet bodů,“ replikuje chlapík rozesmátě. „Za 6000 bodů máte vstup zdarma!“ Ano, i humor a smích mají osvědčené terapeutické účinky, tak proč to neskloubit.

Když po převlečení odcházím z šatny, rozhlížím se po stěnách chodby. Jsou tu fotografie samých známých osobností ze světa kultury i sportu, lidí, kteří sem chodí za ozdravnou chladovou terapií. Poznávám atlety Zuzku Hejnovou a Petra Svobodu, kanoistku Štěpánku Hilgertovou, kaskadéra Láďu Lahodu, umělecký svět tu zastupuje Pavel Šporcl a… U poslední fotografie se zastavuji. Vždyť to je ta žena, se kterou jsem byla v ledové komoře. Dagmar Březinová - přední česká výtvarnice módy a scénického kostýmu. No, vida, koho tu člověk nepotká.

Ne všichni sportovci, kteří sem chodí, jsou ale zvěčněni na stěnách chodby. Regenerovat a nabírat síly sem přicházejí atleti, hokejisté, fotbalisté nebo třeba házenkáři. Někteří chodí preventivně, jiní sem přicházejí pro pomoc až v momentě, kdy se dostaví zdravotní problém. „Ze zkušenosti mohu říct, že kryoterapie zkrátí dobu rekonvalescence sportovce po úrazu až o třetinu,“ říká Mgr. Hrabaň. „A máte nějakou zpětnou vazbu? Cítí lidé, kteří sem chodí, že to opravdu funguje? Není to jen nějaký módní výstřelek?“ promluví nevěřící Tomáš ve mně. „Lidé chodí pravidelně a stále se vrací, to je ta nejlepší zpětná vazba,“ říká pan Hrabaň a já musím souhlasit.

Odcházím. Návštěva polaria pro mě byla tentokrát jen dobrodružství, ale je mi jasné, že pokud v budoucnu vyhledám kryoterapii pro léčebné účely, půjdu bez obav. Už vím, že -123 stupňů zvládnu v pohodě i v plavkách!

Podrobné informace o kryoterapii a jejich účincích naleznete na těchto stránkách: www.kryocentrum.cz.