Martin Maxa:
„Násilí z duše nesnáším.“

Jméno:	Martin Maxa (vlastním jménem Ivan Varga)
Datum narození:	15. 3. 1961
Znamení:	ryby
Bydliště:	Litvínov
Povolání:	hudebník, umělec
Diskografie:	C'est la vie (2000)
	Zpovědnice (2001)
	Desáté patro (2003)
	Zákulisí (2005)
	Best of (2007)

„Kdo seje vítr, pozná, jak s vichřící...“ ozývalo se svého času ze všech rádií. Píseň Ráno v ulicích z prvního alba Martina Maxy C´est la vie, vydaného roku 2000, se dostala posluchačům pod kůži. Nebylo tedy překvapením, že stejného roku vyfasoval Martin ocenění Skokan roku v prestižní anketě Zlatý slavík a o rok později si vysloužil ve stejné anketě také třetí příčku v kategorii Zpěvák roku. Byl zpěvákem, ale měl vysportovanou postavu, což ho od valné většiny hudebních kolegů odlišovalo a tuhle svou odlišnost si musel nejednou pěkně „vyžrat“. Měl svaly, a tak byl nezřídka šmahem odsouzen jako „svalouš, co asi moc chytrosti nepobral“. Jak se žije člověku s duší umělce a tělem sportovce, nám prozradil Martin Maxa osobně.

Vlastním jménem jste Ivan Varga, ovšem valná většina lidí Vás zná pod pseudonymem Martin Maxa. Jak vám říkají vaši blízcí?

Maminka mi samozřejmě říká Ivane, ale pro přátele jsem Maxa. Je to totiž přezdívka, která vznikla už na devítiletce, kde jsem v jedné divadelní hře hrál právě Martina Maxu.

Aha, takže to není vymyšlené umělecké jméno.

To není... Když jsem podepisoval v Litvínově svou první smlouvu s vydavatelstvím, byl jsem v okruhu svých přátel, kteří mi všichni říkali Maxo. Lidé z vydavatelství nechápali, ale když jsem jim to vysvětlil, zalíbilo se jim to a jméno Martin Maxa dali i na desku. Pro mě to ale v podstatě nebyla žádná změna.

Když se o vás mluví, často se říká: „Jo, ten svalnatý.“ Vadí vám ta nálepka sportovce?

Nevadí, vůbec. Sportoval jsem už od dětství, závodně jsem dělal plavání a řeckořímský zápas a v obou sportech jsem dosáhl poměrně vysoké úrovně. Celá svá adolescentní léta jsem strávil v područí sportu, takže jsem měl sport vždy rád a mám k němu velice kladný vztah i dnes.

Ovšem četla jsem, že jste na nějakém koncertu prohlásil, že kdybyste se znovu narodil, už byste nesportoval...

Takhle jsem to určitě neřekl, nicméně pravdou je, že když jsem začal být víc mediálně známý, byla má sportovní postava dobrým soustem pro tzv. odbornou veřejnost a kritiky, kteří se o mě s oblibou otírali s tím, že když mám víc svalů, budu mít asi méně mozkových buněk, a to jednomu začne časem lézt na nervy. Česká společnost se totiž stále utápí v předsudcích, že pokud někdo má být umělec, mělo by to na něm hlavně být vidět. Takže prvotně nesmí mít svaly, to je základ, protože umělce tak přízemní věci jako sport nezajímají, zato by měl být lehce bledě zelený, mírně nepřítomný a s hlavou v oblacích. Když takový nejste, máte problém.

Chápu. Tak to tedy máte jako umělec smůlu, protože se svou vypracovanou postavou a opálením máte k mdlé bledě zelené vizáži dost daleko. Máte svaly vydřené, nebo jsou vám dány geneticky?

Asi tam kus genetiky bude, i když nevím, protože mám malé rodiče, a já jsem přitom poměrně vysoký.

A zjišťoval jste, jestli jste vůbec jejich? (smích)

Maminky určitě, té jako bych vypadl z oka. (smích)

Takže jste nikdy cíleně necvičil, abyste svaly měl.

Ne, sportoval jsem vždy, ale třeba posilovnu jsem objevil až mezi třicítkou a čtyřicítkou, kdy jsem zjistil, že jsem závislý na endorfinech a že když třeba tři týdny nic nedělám, chřadnu nejen fyzicky, ale také intelektuálně a psychicky. Našel jsem si tedy fitness a zjistil, že je to moc dobrá věc už i kvůli tomu, že se dá provozovat třeba do sedmdesátky. Samozřejmě to musíte koordinovat v souladu s věkem, ale do pozdního věku se dá s tělem pracovat a mít z něj radost. Jinak, co se týče mého tréninku v posilovně, nedrtím váhy, abych měl svaly, ale cvičím spíš vytrvalostně, dělám kruhové tréninky a třeba ty ruce, které bývají trnem v oku kritiků, necvičím téměř vůbec.

Ovšem nemyslíte, že navzdory kritikám vám sportovní postava na začátku vaší kariéry v showbyznysu pomohla? Že vás svým způsobem odlišila?

Samozřejmě, díky tomu jsem neuniknul zrakům národa, protože se na scéně objevil najednou někdo jiný, atypický, tudíž na začátku to bylo dobré, ale později to začalo spíš škodit.

Protože všichni viděli jen to...

Ano, přesně. Doufal jsem, že někdo půjde víc do hloubky a bude se vyjadřovat i k tomu, co opravdu dělám, a ne jen k tomu, jestli mám svaly, nebo ne.

Rozumím. Přesto - vypadat na pódiu dobře je důležité. Udržujete se i z tohoto důvodu?

Estetika hraje svoji roli, to nepopírám, a tak se snažím na sebe dbát, protože každé ráno, když si čistím zuby, v tom zrcadle někoho vidím a budu rád, když budu moci pociťovat něco jako pýchu, že jsem to takhle udržel. Například nesnesu, když přiberu, takže si hlídám váhu i jídelníček. Ne, že bych se nějak týral, ale snažím se mít dostatek živin, které potřebuji - dostatek bílkovin, kvalitních uhlohydrátů a pokud možno málo živočišných tuků. Také rozlišuji, kdy mám hlad a kdy jenom chuť. Pracuji na sobě, protože je myslím absolutní lidskou přirozeností pokoušet se odolat zubu času a nedat to té zubaté úplně zadarmo.

Máte strach ze stárnutí?

Každý má.

Myslíte, že lidé v showbyznysu, kteří jsou takříkajíc na očích, mají tenhle strach ještě větší?

To neumím odhadnout. Nikoho netěší, že mu přibývají léta, že ho bolí záda, že mu přibývají vrásky... Nakonec, mně už je padesát a mí rodiče už jsou babička a dědeček v tom pravém slova smyslu, takže se člověk s projevy stárnutí setkává hodně zblízka a ví, že tohle ho čeká taky, a tak není divu, že má obavy. Stáří není něco, na co by se člověk těšil ...

Jak jste zmínil, bylo vám letos padesát. Jak to vnímáte? Cítíte, že vám ubývá energie, nebo máte spíš pocit, že konečně dospíváte?

Pokud bych to oddělil, tak po fyzické stránce už samozřejmě ta síla a ohebnost není taková, jako bývala, ale v psychické rovině se toho myslím příliš nezměnilo. Mám stále stejný žebříček hodnot, stále stejné ideály, a i když jsou někdy až dětinské, lpím na nich. Jen ten pohled na svět je už trochu jiný. V člověku se hromadí marast dnešní doby a s tím přichází únava a rozladění.

Ale nestává se z vás cynik.

Cynik ne, ale skeptik určitě.

Říkáte, že máte stále ideály, které se v současné době mohou zdát naivní. Jaké to jsou?

(přemýšlivé ticho)

Nedumejte, prosím, nad tím, co se bude líbit, zajímají mě vaše opravdové hodnoty.

Ano, jen se snažím zvolit správná slova, aby to neznělo příliš pateticky a nevěrohodně. Jako kluk jsem byl velmi ovlivněn dvěma románovými hrdiny - jedním byl Old Shatterhand a druhým Vinnetou. Přečetl jsem všechny mayovky a strašně je prožíval.

Cítil jste si spíš Vinnetouem, nebo Old Shatterhandem?

(smích) Spíš Old Shatterhandem. Jeho postoje, jako stát si za svou pravdou, neubližovat zbytečně jiným, mít čest, mi byly blízké. Tyto principy jsem si osvojil a udržel si je až do svých padesáti let. Dnes už se to zdá ale lehce naivní, proto jsem se na chvíli zarazil, když jsem měl odpovědět. Čest nebo láska, to už jsou dnes strašně zprofanovaná slova, a když někdo má právě tohle na předních příčkách svého žebříčku hodnot, je téměř za blázna.

Asi není snadné si takové ideály uchovat i ve světě showbyznysu. Nedoplácíte na to někdy? Narážím na situaci, kde jste se ve společnosti zastal napadené dámy a dostal za to trest.

Kvůli tomu jsme lehce zatrpklý, to nepopírám. Když striktně lpíte na svých hodnotách, může se stát, že dostanete po čumáku, a to nejen v showbyznysu. Změna nazírání na hodnoty probíhá myslím všude stejně, lidé jsou ve všech sférách mnohem povrchnější a celý svět je vlastně už jen o penězích. Když se rozhlédnete, cokoli dnes lze pořídit za peníze - i práva se snadněji dobere, když má člověk plnou peněženku, a to jsou věci, které člověka samozřejmě naplňují skepsí, ale přesto se svých zásad držím.

Vy jste narozen ve znamení ryb, o jejichž zrozencích se říká, že jsou to osoby citlivé a vnímavé. Sedí ta charakteristika na vás?

Přestože nevěřím všem těm astrálním nesmyslům, musím přiznat, že když narazím na charakteristiky mého znamení, často s lehkým zamrazením zjišťuji, že se v nich poznávám. Jsem lyrik, básník a poeta, již od svých gymnaziálních let miluji poezii a všechny věci týkající se uměleckého světa. Svého času jsem se živil i malováním a vlastně celé moje srdce uvízlo mezi těmi krásnými předměty, které vznikají z uměleckých činností. A k tomu patří i ten chlast, kterému se někdy nevyhnu. Bílé víno mám pořád stejně rád jako na vysoké škole, jen jeho kvalita už je zřejmě o něco lepší. (smích)

Označujete se za lyrika a poetu - jak to jde dohromady s postem majitele hudebního klubu, tedy, provozujete-li jej ještě?

Majitelem objektu jsem stále, ale klub už nefunguje. Nemám na to nervy. Otrávily mě mafiánské skupinky, které u nás operují, i zjištění, že na jejich byznysu s výpalným participují i bezpečností složky. Řekl jsem si, že se nechci do konce života hádat s mafiány či zkorumpovanými policisty, a radši jsem podnik zavřel. Už mi to nepřinášelo radost.

Zato vám to přinášelo adrenalin. Prý vás tam dokonce jednou jen těsně minula kulka. Bylo náročné udržet v klubu pořádek? Musel jste za tím účelem někdy použít i hrubou sílu?

Když máte hudební klub, kde se schází 300 - 400 lidí a konzumuje se alkohol, čas od času vždy dojde k nějaký excesům. Já nesnáším násilí, z duše ho nenávidím a dělám všechno pro to, abych se mu vyhnul za každou cenu, ale jsou situace, kdy nemáte na vybranou a je potřeba někoho zpacifikovat. Vždy jsem to ale myslím udělal velmi korektním způsobem a nikdy se to nezvrhlo v nějaké rvačky.

Takže hudební klub je minulostí Martina Maxy, co je jeho budoucností? Jaké máte sny a vize?

Co se týče vzdálenějších horizontů, přišli neplánuji. Upřímně řečeno, jak jsem zmínil, je mi padesát a mám za sebou doposud moc hezký život. Pánbůh byl ke mně v mnoha ohledech štědrý, takže chtít víc by bylo asi rouhání a to nechci. Jdu si ale dál svou cestou tak, aby mi to přinášelo uspokojení, abych se mohl realizovat a tím pádem byl šťastný.