Snažíte se během té chvíle koncentrovat na jedinou věc a daří se Vám to, protože všechno ostatní kolem Vás ustupuje do pozadí a v zorném poli zůstává jen masa železa na zemi před Vámi.
Má to vlastně smysl? Všechna ta energie, kterou tu necháte, všechen pot a krev (někdy obrazně a někdy doslova), které zůstanou na čince? Zvedání železa nevyřeší Vaše problémy - ani ty pracovní ani ty v osobním životě ani žádné jiné. Nedá Vám společenský respekt ani Vám nepomůže k plnějšímu kontu. Vlastně byste mohli všechen ten čas a energii investovat účelněji, abyste snáz dosáhli toho všeho, k čemu Vám zvedání železa nepomůže. Nejen mohli, možná byste to měli udělat…
Těch několik prvních vteřin před tím, než se pokusíte překonat vlastní limit, má zvláštní příchuť. Adrenalin, euforie, nabuzení a agresivita, které freneticky tepou ve spáncích, se mísí s nervozitou a strachem ze selhání, které Vám hrozí podlomit nohy. Tohle všechno probíhá chaoticky a ve zběsilém tempu, zatímco se shýbáte k čince.
Ale lidé nejsou stroje, nejste tu jen proto, abyste celý život hromadili majetek, budovali si společenskou prestiž a řešili problémy jeden za druhým, dokud nezjistíte, že jste zestárli a je čas se pomalu poroučet do hrobu. Tomu koloběhu se sice nikdo nevyhne, ale Vy se jím nechcete nechat úplně semlít, sešrotovat a sežvýkat. Vybrali jste si něco, co Vás alespoň na chvíli z toho všeho vytrhne a bude znamenat určitou katarzi - chvíle, kdy se můžete oprostit od té trochu nucené masky civilizovaného člověka. Vybrali jste si to mezní úsilí a adrenalin. Vybrali jste si krev na čince.
Všechny myšlenky, které by Vás mohly rozptylovat, okamžitě ustoupí do pozadí, jakmile sevřete osu a zaberete s úmyslem odlepit činku od země. Nemusíte se o to ani snažit, funguje to automaticky. Mozek to pochopí rychle, když se svaly napnou jako provazy a Vy se snažíte odlepit od země váhu, která by většinu normálních lidí expres poslala na invalidní vozík. Přirozená reakce těla je v takové chvíli přestat myslet a začít bojovat o přežití. Tenhle reflex je možná vlivem dnešního životního stylu potlačený, jakoby ve fázi dlouhodobé hibernace, ale není zas tak těžké ho probudit, když k tomu dostanete příležitost…
Nejste tu poprvé, takže to tajemství už dobře znáte. Neexistuje žádná zkratka, žádné velké tajemství, nic, co z Vás udělá za rok superstar. To všechno, čím se odlišujete od těch ostatních, jste si za ty dlouhé roky museli tvrdě vydřít a sakra dobře víte, co všechno Vás to stálo. Někdy si možná říkáte, že to bylo víc, než by bylo zdrávo, ale tohle není to, nad čím chcete přemýšlet. Volbu jste udělali a už nejde vzít zpátky. Nechcete litovat toho, co jste udělali, a přemýšlet nad tím, co jste mohli udělat jinak. Jste právě teď právě na tomhle místě, protože tu prostě chcete být. Ten pocit, který tady máte, nejde zapomenout, snad se dá potlačit a odsunout do pozadí, ale nejde popřít. Dostal se Vám pod kůži, přešel do krve a prorostl jako gigantická pavučina celou nervovou soustavou.
Křivka únavy se s každým dalším opakováním šplhá výš, ale jako protiváha k tomu úměrně roste agresivita, se kterou znovu zaberete dvě nebo tři vteřiny poté, co masa železa se zaduněním dopadá na zem. Každý jednotlivý vjem mobilizuje tělo k ještě větší námaze a k tomu, aby vydalo opravdu všechno, co má k dispozici. Vibrace, které cítíte v chodidlech při dopadu činky, nepříjemně ostrá osa, která hrozí servat kůži z dlaní, a možná někde v povzdálí mimo mlžný opar adrenalinového závoje taky hlasité povzbuzování někoho třetího slovy, která se do slušné společnosti vůbec nehodí.
Je to zdravé? No, to teda sakra není! Ale to Vy dobře víte. Kvůli tomu tu nejste. Máte už za sebou pár zranění, několikrát se Vám podařilo se tréninkem dopracovat do stavu, kdy ráno kvůli rozhoupanému žaludku nemůžete jíst a v noci skoro nemůžete spát, a víte, že pokud takhle budete pokračovat ještě spoustu let (a to je přesně to, co máte v plánu), pak toho možná jednou budete litovat. A co z toho budete mít? Možná si vysloužíte pár pomíjivých chvilek obdivu, a když se zadaří, tak pár medailí ze soutěží. Není to moc, ale lidé kolem dělají spoustu ještě míň zdravých věcí a nemají z toho kolikrát vůbec nic. Vy tohle všechno nepodstupujete kvůli profitu, ale pro tu čistou radost z testování limitů vlastního těla. Nezáleží tolik na tom, koho necháte za sebou, nebo kdo zůstane daleko před Vámi a komu se nikdy nepřiblížíte. Chcete dosáhnout maxima, kterého jste schopní. Máte představu, co je ve Vašich silách. Máte určitou vizi a dál Vás žene touha ji realizovat.
Taková série se povede jen jednou za čas. Odhodlání přejde doslova ve fanatické zaujetí jediným momentem. Na krátkou chvíli se Vám povede mobilizovat mnohem víc fyzických a psychických rezerv, než je tomu jindy. Uděláte o jedno, dvě, tři opakování víc, než považujete v danou chvíli vůbec za možné. Zastaví Vás až naprosté vyčerpání a poslední obranný mechanismus, který brání tomu, abyste tělo opravdu vážně poškodili. Stav mysli se během několika vteřin po ukončení série začne pomalu vracet z režimu boje o přežití a vyčerpání se mísí s euforií z výkonu.
Vašich 60 vteřin uběhlo. Jeden pramínek krve Vám stéká po holeni, jak jste si ostrou osou činky při některém z posledních opakování strhli kůži, a další si pomalu razí cestu na dlani mezi vrstvami magnézia. Teprve teď cítíte bolest, kterou jste během série vůbec nevnímali. Přemýšlíte, jakou hodnotu těch 60 vteřin asi může mít, když jim předchází roky tréninku. Mají hodnotu jen pro Vás, protože je to jen Vaše úsilí a Váš čas, které jste obětovali. A právě pro Vás je ta hodnota jen těžko vyčíslitelná.
