Nové tváře bodyfitness: Michaela Podnecká (rozhovor)

Michaelu Podneckou, juniorskou závodnici v bodyfitness, jsme Vám nedávno představili prostřednictvím fotografií. Nyní, jen několik dní před Mistrovstvím Čech dětí, dorostu a juniorů, na kterém bude Míša startovat, Vám přinášíme s touto půvabnou závodnicí rozhovor, ve kterém vypráví o svých prvních krůčcích v posilovně i o své úplně první soutěžní přípravě.

Míšo, vy jste letos závodila poprvé. Co vás přivedlo k tomu, že jste se postavila na soutěžní pódium?

Asi to bude znít divně, ale operace kolene.

Tak to zní opravdu zajímavě. (smích)

Hrála jsem závodně korfbal, což je sport, který vypadá trochu jako basketbal. A při něm jsem přišla k úrazům kolene, ale také jsem měla zpřetrhané vazy v kotníku a výrony. Ovšem koleno to odneslo nejvíc. Po jeho třetí operaci mi doktoři řekli, že se sportem se můžu rozloučit. Pak jsem se ale byla podívat na kamarádku, která soutěžila v bodyfitness, a zaujalo mě to natolik, že jsem začala posilovat a řekla si, že do toho půjdu, že chci zkusit být v něčem dobrá, že chci soutěžit.

Pamatujete si, kdy jste poprvé vstoupila do posilovny?

Já se tam de facto narodila. (smích) Už jako malé dítě jsem se tam batolila, protože mí rodiče mají fitness klub, můj tatínek je trenér a cvičení je jeho celoživotní koníček.

Když je tatínek trenér, nebyl to třeba i on, kdo vás ke cvičení nasměroval?

To byla moje vlastní volba. Ale taťka mi hodně pomáhal v přípravě, hlavně v objemové fázi. S přípravou holek ale zkušenosti neměl, takže jsme už dopředu věděli, že budu muset hledat pomoc ještě jinde. Kontaktovala jsem Báru Benešovou, která mi poradila do začátků, a pak se mě ujal trenér Vítek Sahula.

Kdy jste začala cílenou přípravu na závody?

Vše začalo v podstatě koncem června soutěží té mé kamarádky. Když jsem se tam na ni přijela podívat, byla jsem takový oplácaný buřtík a necítila se mezi těmi vypracovanými kulturisty a štíhlými holkami moc dobře. Řekla jsem si tedy, že chci zhubnout. To se mi v létě podařilo a v září jsme se s taťkou rozhodli, že spustím objemovou fázi. Začala jsem víc cvičit a posilovat s těžkými váhami. Nejdřív jsem těžko snášela, že po létě, kdy jsem pár kilo zhubla, zase začínám nabírat, ale nějak jsem to skousla.

Kdy jste pak začali s dietou?

S dietou jsem začala už od února, protože vzhledem k tomu, že závodím poprvé, nevědělo se, jak bude moje tělo reagovat, a tak jsme chtěli mít dostatek času na případné ladění jídelníčku. Ze začátku jsem si na dietu musela zvykat, bylo pro mě těžké si odříkávat jídlo a sladké, které mám moc ráda, ale zvládla jsem to. Sacharidové vlny od počátku fungovaly velmi dobře a hned po prvním týdnu jsem měla pár kil dole.

Jak jste snášela útrapy přípravy?

Bylo to těžké a došlo i na slzy. Rodiče říkali, že jsem byla hodně na zabití; omezená strava a tvrdé tréninky prostě nervům nepřidaly. Nejhorší fáze přišla asi týden před soutěží, kdy bylo moje tělo úplně vyřízené, já jen spala, jedla a trénovala a říkala si, jestli mi to za to stojí. Ale teď už jsem přesvědčená, že mi to za to stojí.

Jak jste si po vší té dřině užila vystoupení na pódiu?

Užila jsem si to strašně moc. A nejen vystoupení, ale celý ten den. Už to, že jsem si mohla dát ráno marmeládu a všechno se točilo kolem mě. Mazali mě, líčili, česali. S líčením a česáním mi pomáhala Jitka Papežová a za to jsem jí moc vděčná.

A co nervozita, byla?

Několik dní před soutěží ano, ale v ten den samotný ani ne. Jela jsem si vlastně jen zakusit závodní atmosféru, abych věděla, co mě čeká na juniorech, kam hlavně svou přípravu směřuji.

Na závodech to vypadalo, že s sebou máte velkou podporu. Hlasité podporování a pokřiky „Barbie!“ nešlo přeslechnout. „Barbie“ je vaše přezdívka?

Tu jsme vymyslely s Jitkou, protože my jsme vlastně takové barbie - blondýnky v růžových tepláčkách. Ale pak zvedáme ty těžké činky, takže jsme spíš takové hardcore barbie. Jinak, podporu jsem měla, přijela celá rodina, ovšem nejvíc byla slyšet asi maminka, která překřičela všechny ostatní.

Jaká byla spokojenost s umístěním?

Když vyhlásili páté místo a já zjistila, že nejsem poslední, vyhrkly mi slzy do očí. Když pak vyhlásili čtvrté a stále jsem to nebyla já, uvědomila jsem si, že budu na bedně, a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Ani nevím, kdo mi pak předával diplom, protože jsem toho dotyčného přes slzy vůbec neviděla. (smích) Bylo to pro mě hodně emocionální a byla to strašná radost.

Jaká byla oslava?

Oslava byla, že mi bylo dovoleno dát si těstoviny se sýrem, což byl po tak dlouhé době na vařeném mase, rýži a rýžových chlebíčcích svátek. A také jsem měla proteinovou tyčinku.

Člověk by si nejraději po závodech odfrknul, ale vy nemůžete, protože vás ještě čeká soutěž juniorů. Máte dost sil a motivace to k ní dotáhnout?

Motivace je a velká. Jak jsem před závody už neměla chuť do tréninku, tak závody mě nabily úplně novou energií a já mám teď ještě větší chuť trénovat a vylepšit si formu.

Příprava na závody člověka zcela pohltí, nezbývá energie ani čas na zábavu a přátelé. Jak se na to dívají vaši spolužáci?

Je pravda, že v přípravě jde veškerá zábava stranou, a když je čas, jsem vděčná za to, že mohu odpočívat a relaxovat. A spolužáci? Mnoho z nich nechápe, proč to dělám, a řada z nich ani neví, co to obnáší. Někdy bych jim přála, aby zakusili, jak je tvrdý trénink nohou, kdy skoro nemůžete dojít domů, aby pochopili, proč třeba i ve škole o přestávkách sedím a nikam nejdu.

To by pak dokázali i jinak ohodnotit.

Chtěla bych, aby pochopili. Někdy třeba, když přijdu se svým jídlem klasicky v krabičce a jim to moc nevoní, tak mi to dávají dost najevo: „Zavři to, smrdí to,“ slýchávám. Ale už jsem to přestala nějak řešit.

Tak to také nemáte jednoduché, ale oni si nejspíš brzy zvyknou. Jinak, vy budete příští rok maturovat, pak byste chtěla zkusit medicínu - myslíte, že studium půjde skloubit s přípravou bodyfitnessky?

Bude to oříšek, bude to těžké, ale věřím, že to zvládnu.