Mnoho lidí říká, že posilují. Myslí si, že tvrdě dřou, jen na základě toho, že v posilovně tráví každé druhé odpoledne. Občas až 3 hodiny. Spousta si jich myslí, že to stačí. Za jejich výsledky může špatná genetika, špatná strava, špatné stroje. Tyč na bench je moc široká, než aby mohli zvedat svoje maxima. Nemají peníze na to, aby mohli pořád brát protein, sachariďák, kreatin, tribulus a nitrix. A bez toho to přece nejde.
Já takový nejsem. Vím, o čem tenhle sport je. Smějí se mi kvůli mým krabičkám s jídlem, které vypadá pořád stejně. Smějí se mi, že jdu spát, když oni jdou ven, a když už jdu s nimi, smějí se mi, že nechci pít a odcházím jako první. Klepou si na čelo, když dělám cviky, které nikdy neviděli. Myslí si, že jsem arogantní, když se mezi sériemi nezastavím na kus řeči a radši se protahuji. Myslí, že to je všechno jen póza. Že nevím, co dělám. Jak bych taky mohl, když při tréninku oproti nim odcvičím jen poloviční množství sérií, a už ve čtvrtině jsem zpocený víc než oni po hodině na rotopedu. Nemám jim to za zlé. Pro ně je posilovna jen místo, kde relaxují a kde mají dobrý pocit, že pro sebe něco dělají. Záleží jim jen na tom, aby na nich bylo vidět, že chodí posilovat. Jen výsledný dojem se počítá.
Tyhle myšlenky mi prolétávají hlavou během cesty do posilovny. Nebo spíše do mého chrámu. I tady mám své rituály. I tady se dá spáchat hřích myšlenkou. Na ulici jsem zcela sám, uprostřed sněhové vánice, která je pro mnoho lidí výmluvou, aby nemuseli z domu. Už teď se soustředím na to, co dnes mám v plánu. Ani nepřízeň počasí ani nutnost dojít posledních 200 metrů přes neudržované prostranství, kde bude sněhu po kolena, neodvádí moji pozornost jinam. Navzdory předpokladům ale dnes nebudu cvičit sám - u lavice na bench-press našla útulek před zimou skupinka mladých rekreačních kulturistů. Než jsem se převlékl a rozcvičil, stihl každý odcvičit sotva jednu sérii. Nelichotivé hodnocení jejich spolužaček je zaměstnávalo rozhodně víc.
Naštěstí mám dnes v plánu poslední objemově laděný trénink nohou před dietou, a tak se s nimi nebudu muset handrkovat o stanoviště - dřepovací klec je pro ně evidentně bílé místo na mapě. Jen ze zvyku začínám sérií s prázdnou tyčí a na tvářích několika z nich se začínají objevovat úšklebky. Zejména hoch, který zrovna s táhlým řevem odhodil činku do stojanů po dokončení čtvrtého opakování, při kterém se zapotili i dva jeho kamarádi, kteří mu od začátku s činkou pomáhali, mě pozoruje nezvykle dlouho. Jeho vytáhlá postava, jejíž nejobjemnější částí je mohutný řetěz na krku, značí, že si sem chodí pro zlepšení ega. I přesto, že je v místnosti zima, je oblečený pouze do tílka, které mu je navíc o dvě čísla menší. Ale nic z toho by mě nemělo zajímat, tohle je přeci můj trénink!
Pomalu přikládám kotouče a vnímám jen své pohyby. Vlézt pod činku, pevný úchop, krok dozadu, kontrola pozice, nádech, pomalu dolů a zase nahoru s výdechem. Jak se činka pomalu stává těžší a těžší, je stále obtížnější se přemluvit k další sérii. Můžu to kdykoliv vzdát, ale já nechci, zakazuji si to! Když to vzdám jednou, udělám to i příště a to nesmím připustit. Nepřestávám, dodávám si odvahu při pohledu do zrcadla. Takhle jsem před pár lety nevypadal a to, že je ze mě teď někdo jiný, je zásluhou mého přístupu, mojí dřiny, mého odhodlání. Konečně zbývá už jen poslední série. Kvadricepsy pálí, při chůzi zakopávám o vlastní nohy a lehce se mi motá hlava.
Přesto se stavím pod činku a naposledy jí stisknu v přesně odměřené vzdálenosti. Za své odhodlání jsem odměněn pohledem na sebe samého, jak se chystám zdvihnout činku, která se pod tíhou kotoučů začíná lehce prohýbat. Posledních 10 opakování, která musím zvládnout ukázkovou technikou. S tou váhou mi nic a nikdo nepomůže, jen já a moje síla. Je to jako závislost - stále posouvat své limity, stále se zlepšovat. V duchu jsem se pousmál. Jsem posedlý silou… S touto myšlenkou zvedám činku ze stojanu a poprvé klesám dolů. I přes veškeré protesty mého těla si nic neulehčuji a snažím se o striktní hluboká opakování. I když se první opakování zdálo vydřené, další jsou ještě těžší. Ale vždy se dokážu přemluvit, abych zkusil ještě alespoň jedno. Konečně jsem uprostřed posledního, desátého, opakování. Snad bych ho nezvládnul dokončit, nebýt skřípění zubů, hlasitého oddechování a myšlenky, že to pálení ve svalech za chvíli ustane. Odkládám činku do stojanu s pocitem zadostiučinění. Dokázal jsem, co jsem si předsevzal, necouvnul jsem, i když jsem k tomu měl tisíc chutí. I když mám za sebou jen malou část tréninku, teď už vím, že se neochudím ani o jediné opakování. Uklízím kotouče zpět na jejich místo a přesouvám se k legpressu.
Masivní konstrukce schopná nést klidně půl tuny budí respekt. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, když jsem se na začátcích své posedlosti železem zajímal, jakým způsobem dokážu uzvednout nejvyšší váhu, a právě legpress se stal mým oblíbeným cvikem. Dalších několik sérií jsem odcvičil víceméně duchem nepřítomně. Zbožňuju ten pocit, když mě tělo po těžkém tréninku odmítá poslouchat, všechno vnímám okrajově a k zbláznění se těším na alespoň pár hodin spánku. Ale to bude muset ještě počkat. Jako poslední cvik, který mě spolehlivě zbaví zbytků sil i rovnováhy, jsem dnes zvolil výpady za chůze se zátěží. Přitom jsem nemohl zůstat ušetřen setkání s mladým osazenstvem, které se během mého tréninku od bench-pressu nehnulo. Nyní zde však probíhal intenzivní trénink bicepsů všech adolescentů, a to vždy dvou najednou, i když k tomu používali jednu činku. I s nejlehčími pětikilovými kotouči pro ně byla činka příliš těžká, než aby zvládli bicepsový zdvih správnou technikou, a tak si navzájem dopomáhali. Poučen předchozími zkušenostmi, kdy moje dobře míněné rady nejen, že nepadly na úrodnou půdu, ale ještě jsem místo poděkování sklidil akorát úšklebek, jsem mlčel, i když jsem viděl jejich švihové pohyby, prohýbající se záda a tak intenzivní dopomoc, že chvílemi nebylo poznat, kdo zrovna cvičí a kdo jen dopomáhá. Avšak v okamžiku, kdy jeden z mladíků poté, co nebyl schopen dokončit další opakování, činku odhodil na zem a ještě do ní s nadávkou kopnul, jsem to již nevydržel.
„Hele, chlapče, to železo za nic nemůže. To ty tu činku nedokážeš uzvednout. Není to její chyba, ale jen tvoje! Měl bys projevit trochu respektu,“ procedil jsem skrz zuby s poněkud zlověstným výrazem.
Moje reakce je zřejmě vykolejila, a tak se během minuty všichni odebrali do šatny. Nyní, již v klidu, jsem dokončil poslední sérii výpadů a činky uklidil zpět do stojanu na jejich místo. Krátce jsem se ještě zastavil a v duchu vzdal hold celému tomu světu, kterého jsem i já součástí. Světu, kde stále ještě vládne řád a kde bez pokory a tvrdé dřiny nelze dosáhnout vysokých cílů. Tomu správnému světu.
