Váš příběh:
Mrtvý tah… z nuly na sto

Posilovna je pro mě téměř všechno. Znám spoustu kluků, kteří se cvičení věnují, jenom aby byli "in" nebo aby zapůsobili na holky. Tohle není můj případ. Pro mě je posilovna o budování svalů, zdraví a překonávání sám sebe. Cvičení mě změnilo k lepšímu. A když si každý dokáže sáhnout na úplné dno, změní se také.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Nepovažuji se za nějakého velkého kulturistu či liftera, ale sport okolo těžkého železa mě nadosmrti pohltil a jsem za to opravdu rád. Navíc spojení těchto dvou disciplín mi imponovalo natolik, že jsem mu po chvilce totálně podlehl.

Spousta lidí ví, že Arnold Schwarzenegger byl jedním z nejlepších kulturistů světa. Pokud někdo nesouhlasí, je mi to jedno. Rozhodně je to věc názoru. Otázka je, čím to dokázal? Každý má na to jinou odpověď, já osobně jsem si našel tu svoji. Arnold dokázal spojit kulturistiku a powerlifting takovým způsobem, že ho to vyhouplo až na samou špici kulturistiky. A nebyl to jen Arnold. Například i Franco Columbu měl obrovskou sílu. Ale tohle není příběh od Arnoldovi a Francovi.

Když jsem začal posilovat, byl jsem jako každý druhý. Žádný trenér, žádný plán, žádný jídelníček, prostě hrůza. Těžké věci umí zvedat každý, myslel jsem si. Ze základních cviků jsem znal maximálně tak bench-press, ale například o existenci mrtvého tahu jsem neměl ani tušení.

Postupem času, když jsem měl plán, jídelníček a měl jsem přečtený nějaký ten článek o cvičení, jsem zjistil svoje chyby. Strach z mrtvého tahu byl velký - všude se psalo, že při špatné technice si můžu poškodit záda, a tak jsem mrtvolu ze samého strachu z podobných varování vyřadil z plánu - další velká chyba. Když jsem přibližně po necelém roce zmoudřel a zapojil tento cvik do svého plánu, netušil jsem, jaké budu dělat pokroky, a to i v dalších cvicích. Hlídal jsem si techniku, to bylo důležité. Ovšem chuť na další kotouče na ose byla neuvěřitelná.

I když jsem měnil plány, můj milovaný cvik stále zůstával. Všichni kamarádi mě bombardovali otázkami, kolik dám na bench, a to mě štvalo. „A kolik ty dáš na mrtvý tah?“ vracel jsem úder. Ano, bench-press je důležitý, cvičil jsem ho také tvrdě, ale nedělal jsem v něm takové pokroky.

Kotouče na činku přibývaly docela rychle, ale horší bylo, že se silou zad se nezvyšoval tak rychle i úchop. Častokrát se mi stalo, že jsem ani nezvládl dojet sérii, protože jsem prostě neudržel činku. Nastalo trénování zápěstí. Powerball, gumový kroužek nebo klopení zápěstím, prostě cokoliv, co mi pomůže s mrtvolou. Silový deficit v zápěstí a předloktí jsem dohnal docela rychle, a tak mohla pokračovat moje cesta za vysněnou stovkou. Silové počty sérií a opakování mi měly pomoct dokázat splnit můj skromný sen. Doplňkové cviky byly samozřejmostí. Bolest zad pro mě nebyla překážkou a já se ji s chutí vysmíval.

Poté přišel čas opasku. V podstatě pro mě skončilo RAW období. Doufal jsem, že mě opasek opravdu posune dál. A také se tak stalo. Ovšem „závislost“ na opasku byla stejně velká jako závislost na posilovně. Dost často se mi stávalo, že jsem si opasek nandal na začátku cvičení, a kdybych mohl, vzal bych si ho i do sprchy. Vůbec mě nenapadlo, že si tím ničím své pracně vydřené výkony. Díky včasnému „zásahu“ několika článků z internetu jsem si uvědomil svou obrovskou chybu. Začal jsem opět cvičit bez opasku. Výkony lehce poklesly, ale to mi nevadilo - zdraví je přednější, říkal jsem si.

Výkony se zlepšovaly opravdu pomalu a vidina zvednuté stovky se pomalu rozplývala. Nastal čas, kdy jsem opět vytasil opasek. Úkol byl jasný - použít jej pouze na bench, mrtvolu a dřep. Sem tam jsem zapomněl, ale jinak jsem se opravdu statečně držel. Výkony opět rostly a já jsem se pomalu, ale jistě přibližoval svému cíli. Když jsem se dostal na 90 kg, věděl jsem, že nebude dlouho trvat a já se přehoupnu přes svůj vytyčený bod. A také se tak stalo. Ten den jsem skoro ani nemohl dospat. Ráno jsem se do sytosti najedl a vyrazil do školy. Nechtěl jsem o tom nikoho informovat, abych to nezakřiknul. Striktně jsem dodržel jídelníček, a když jsem po škole dorazil domů, sbalil jsem všechny potřebné věci a vyrazil do posilovny.

Když jsem si na recepci bral klíček, ještě jsem poprosil recepční: „Prosím vás, dneska bych potřeboval nakopnout, nemáte něco?“ Obdržel jsem tabletky zajímavého vzezření, na nic jsem se neptal a zapil je. Hodil jsem na sebe oblečení a šel na kolo. Rozjel jsem se a šlapal 10 minut. Už jsem se opravdu nemohl dočkat, a tak jsem seskočil z kola, protáhnul se a vrhnul se k tyči. Jen tak na rozcvičení jsem si dal 60 kg. Následovalo 80 kg, 90 kg. A bylo to tu. Kotouče se „blýskaly“ na tyči a já věděl, že mám cíl na dosah. Napil jsem se a šel k tyči. Srdce se mi rozbušilo. Dýchal jsem zhluboka. Předklonil jsem se k tyči. Ještě párkrát jsem zhluboka a nahlas vydechnul a začalo to. Činka se odlepila od země. Pomalou stoupala a s ní i moje sebevědomí. Jednou, dvakrát a měl jsem dost. Věděl jsem, že se v posilovně dá opravdu něco dokázat a není to ztráta času. Postupem času přibývaly další kotouče a momentálně jsem na 120 kg (moje váha je 70 kg). Rozhodně chci pokračovat dál a přihazovat kotouče.

Vím, že 100 nebo 120 kg není moc, ale pro mě je to výkon s velkým „V“. Na to, že před pár lety to byl pro mě totálně neznámý cvik, jsem udělal slušný pokrok. Když si vytyčíte cíl, dokážete za ním dojít přes jakékoliv překážky. Bolest není překážka, a pokud jí překonáte, překonáte tím i sami sebe.