[Text: Jason Ferruggia]
Zbavit se věcí je někdy těžké. Já s tím míval vždy problémy. Dlouhá léta jsem se choval jako sběratel, křeček. Miloval jsem všechny své věci a hlavně fakt, že je mám. Celé krabice a krabice věcí. Mnoho z nich mělo k sobě připoutanou nějakou vzpomínku nebo památku, ale spousta z nich byly jen krámy.
V průběhu několika posledních let jsem se v mnohém změnil k lepšímu a vyměnil jsem stávající způsob života za minimalistický, nebo dokonce za život v duchu zenové filosofie. Tento víkend jsem se rozhodl udělat další krok a vyhodil jsem obrovskou část zbytečně nastřádaného majetku. Pokud byste mě znali před deseti lety, určitě byste si mysleli, že toho nejsem schopen.
Když jsem vyrůstal, byl jsem obrovský fanoušek sportovních tenisek, jak se říká, kecek. Mnoho lidí, kteří poslouchali hip-hop osmdesátých a devadesátých let, má, zdá se, stejnou závislost. Mít pořádné kecky bylo všechno, co jsem od života chtěl. Šetřil jsem veškeré své peníze, abych si mohl nějaké koupit, a byly vždycky jediným dárkem, o který jsem si říkal před Vánoci nebo narozeninami. Můj bratr si ze mě kvůli tomu vždycky utahoval a je pravda, že jsem měl vždycky několik párů, které jsem nikdy nenosil. Stačilo mi je mít. Například kecky Bird nebo Magic Converse Weapon, což byly „boty, které umožnily Magicu Johnsonovi dělat to, pro co byl zrozen“ (pozn. překl. - obchodní slogan).
V průběhu posledních deseti let jsem svou sbírku citelně zredukoval. Ponechal jsem si jen několik párů Air Jordanů z první a třetí série. Nikdy jsem je nenosil, protože jsou neskutečně nepohodlné. Teď už mám navíc v oblibě mnohem lepší, zdravější a užitečnější boty, jako třeba Vibram Five Fingers, Sanunky, Nike Free III nebo jen nějaké nazouváky od Vans. Vždycky jsem si říkal, že zestárnu v den, kdy vyměním kecky za něco praktičtějšího. Ovšem tohle není ten případ..., že ne?
Opravdu jsem nikdy nevěřil, že to udělám, ale já to dokázal. Dokázal jsem se zbavit celé sbírky Jordanových bot. Spolu s dalšími krabicemi plnými oblečení, knih, starých cédéček a dalších věcí, které jsem zabalil a buď daroval, nebo vyhodil. Byl to kus nostalgie, probírat se všemi těmi věcmi, ale na konci dne jsem byl opravdu šťastný, že už jsou pryč. Jako bych odhodil velký balvan.
Čím víc ti toho patří, tím víc jsi majetkem těch věcí.
Je těžké být opravdu šťastný, svobodný, soustředěný a produktivní uprostřed změti nepořádku a nadbytku nepotřebných věcí všude okolo Vás. Jak říká jedno staré přísloví: „Čím víc ti toho patří, tím víc jsi majetkem těch věcí.“ Za sebe mohu říct, že s tím plně souhlasím. Jedinou věcí, které se nemohu zbavit, je pár desítek knih. Skoro všechny mé knihy jsem zabalil a připravil na vyhození, ale zbyly mi takové, kterých se zbavit nedokážu. Já tyhle poslední knihy miluji.
Když k někomu přijdu poprvé, hned mě to táhne k jeho knihovně. Z knih, které člověk má, nebo naopak nemá, o něm můžete zjistit velmi rychle docela dost věcí. Ti nejúspěšnější lidé přečetli obvykle velmi mnoho knih. Uvažoval jsem, že si koupím Kindle (pozn. překl. - elektronická čtečka knih od Amazonu), ale to bych nesměl tolik milovat ten pocit, když držím knihu v dlaních. Jsem staromódní v mnoha věcech a tohle je jedna z nich.
Mým snem je stav, kdy budu mít všechen svůj majetek sbalený v malé cestovní tašce. Všechno, co opravdu potřebuji ke štěstí, jsou iPod s 10000 písničkami, pár triček, kalhot a šortek, kecky, sandále, kšiltovku Yenkees, laptop a pár knih. Nic jiného k životu nepotřebuji. Pokud budu moct číst, pracovat a trénovat, jsem připravený na všechno.
A co skutečně potřebuji k tomu, abych efektivně trénoval? Moc ne, abych byl upřímný. I kdybyste mě vysadili na pustém ostrově, byl bych schopen odcvičit dobrý trénink 3 - 5x týdně. Pokud bych nějakým způsobem našel cestu ke slušné denní stravě, mohu Vám garantovat, že bych neztratil nic z velikosti, síly ani výbušnosti. Když teď o tom přemýšlím, pokud bych slušně jedl, zatímco se budu smažit pod ostrovním sluncem, hladina vitamínu D v mém těle bude hodně vysoká, nebudu ničím stresován a hladina kortizolu bude naopak nízko… K čertu, byl bych určitě ve formě. Možná je tohle dalším krokem mého života…
Nebo jinak. Pokud mě zamknete v místnosti, kde bude jen stojan se sadou jednoruček, a necháte mě tam celý rok, budu schopen nejen sílu a velikost udržet, ale zesílím a přiberu. Dejte mi jeden 24kilový kettlebell, hrazdu na shyby a bradla, nebo jen pár závěsných pásů TRX a pokaždé si s tím vystačím.
I když je příjemné mít prowler, lavici na glute ham raise, kvalitní dřepovací osu, gumové expandery, řetězy, gymnastické míče, pneumatiky, posilovací kolečko nebo power rack s minimálními mezerami mezi zarážkami, pravda je taková, že je ve skutečnosti nepotřebujete. Můžete dosáhnout vynikajících výsledků s čímkoli, co máte po ruce. Co opravdu potřebujete, je mít odhodlání, touhu a pracovní morálku. Zbytek je jen třešnička na dortu, jen luxus. A pokud si nemůžete tento luxus dovolit, nebo k němu nemáte přístup, v žádném případě to neznamená, že Váš trénink nemá význam.
Hodně lidí je znechuceno cvičením v mizerných a málo vybavených posilovnách. Věřte mi, vím jaké to je. Cvičil jsem své nejlepší tréninky (například renegade) se vším, s čím jsem chtěl, a vždy jsem si vytvořil ideální podmínky. Pro mě je naopak trénink ve veřejné posilovně čím dál těžší, protože jsem zvyklý cvičit ve své. Proto vždy, když cvičím na cestách, dám přednost TRX nebo si vymyslím nějaký trénink s vlastní váhou, než bych se přizpůsoboval prostředí a vybavení.
Přijít do veřejné posilovny je jako vejít do místnosti se zásobou oblečení, knih a bot na celý rok dopředu. Příliš mnoho strojů, běhacích pásů a suplementů na prodej, těch lidí všude kolem... Všudypřítomný zvuk stepperů a televizí stačí, aby Vás to přivedlo k šílenství. Stáhne se mi žaludek, jen na to pomyslím. Pro mě to je jako stát uprostřed Times Square. A žádné místo nenávidím tolik jako Times Square.
Vím, že je to těžké, když vidíte na YouTube videoklipy plné skvěle vypadajících posiloven se vším vysněným vybavením, pro které byste zabili, jen aby Vás s ním nechali cvičit. Pokud nemáte jinou možnost, cvičte s tím málem, co máte. Mezitím můžete našetřit peníze a po čase si koupit víc.
Dostávám moře emailů od lidí, kteří říkají, že nebudou nikdy schopni dosáhnout výsledků, protože nemají nic jiného než jednu velkou činkou a sotva 150kg závaží ve sklepní posilovně. Nebo že jejich dřep stagnuje kvůli spodním zádům, protože nemají lavici na hyperextenzi. Jsou to všechno jen výmluvy.
Několik nejsilnějších mužů na světě trénuje ve své garážové posilovně nebo ve sklepě s minimem vybavení a žádné výmluvy nemají.
Pokud vážně nenávidíte veřejnou posilovnu, začněte spořit na sadu jednoruček, to je slušný začátek. Nebo na olympijskou činku a kotouče. Obojí je dobrá volba. Osobně bych byl rád svědkem masové likvidace veřejných posiloven, protože lidé by odešli za lepším nebo jen do svých garáží. Pokud je pro Vás trénink opravdu důležitý, jsem si jistý, že můžete obětovat 30 nebo 45 minut cesty do nějaké opravdu kvalitní posilovny místo trčení v nějaké moderní díře jenom proto, že je to blízko. V průběhu let jsem měl množství klientů, kteří dojížděli na trénink i víc než hodinu třikrát, nebo i čtyřikrát týdně.
A jak jsem řekl, pokud není vyhnutí, vezměte osud do svých rukou a začněte cvičit v garáži sami nebo s kamarády. Jestliže tak učiníte, mějte stále na paměti tuto minimalistickou myšlenku. Nepotřebujete moře vybavení k dosažení viditelného pokroku.
Pokud bych začal budovat garážovou posilovnu s omezeným rozpočtem, pravděpodobně bych začal s nějakým typem kruhů nebo závěsných pásů ve stylu TRX a shybovací hrazdou následovanou sadou jednoruček. Cvikům s vlastní váhou a cvikům s jednoručkami dávám pokaždé přednost před cviky s velkou činkou, proto bych nakupoval v tomto pořadí. Pouze dva cviky s velkou činkou jsou opravdu nenahraditelné, a sice dřepy a mrtvé tahy. Všechno ostatní se dá provádět (a dokonce dle mého názoru bezpečněji a efektivněji) s vlastní váhou, jednoručkami nebo kettlebelly.
Když o tom teď přemýšlím, dřepy, mrtvé tahy, military pressy, zdvihy ramen a zdvihy pánve jsou jediné cviky s velkou činkou, které pravidelně zařazuji do tréninku.
První dva jsou opravdovými velikány. Jestli je síla a velikost Vaším hlavním cílem, neměli byste na velkou činku ve své garáži zapomenout. Místo investice do celé klece bych ušetřil a koupil nastavitelné dřepovací stojany. V nich můžete nejen dřepovat, ale i z nich odebírat činku pro všemožné tlaky.
Mrtvé tahy můžete provádět jen z holé země, případně můžete sehnat nějaké podložky nebo boxy k provádění dotahů.
Nejsem velkým fanouškem bench-pressu, a proto si myslím, že military press by měl být volbou číslo jedna pro svaly horní poloviny těla. Z tohoto důvodu bych hned nekupoval benčovací lavičku, obzvláště pokud se snažíte ušetřit peníze. Vystačíte si s variacemi kliků, military pressy s jednoručkami, velkou činkou a s různými floor-pressy. Lavičku můžete sehnat později, není tak důležitá.
Dalším cvikem, který lehce trumfne bench-press, jsou kliky na bradlech. Můžete koupit relativně levný pár bradel montovaných do zdi, nebo si můžete svá bradla udělat sami.
Dále bych si opatřil nějakou zátěžovou vestu, která výrazně ztíží všechny cviky s vlastní váhou.
Až budete mít tohle všechno, objednal bych nějaké kettlebelly. Pro většinu chlapů je dobrým začátkem sada 16, 20 a 24kg kettlebellů.
A tady je všechno, co potřebujete:
S tímto vybavením můžete provádět téměř všechny cviky, kromě opravdu jen nepatrného množství těch, které nezvládnete. Až najdete místo na běhání a sprinty, budete mít opravdu vše po ruce, abyste procvičili trapézy, ramena, prsa, záda, bicepsy, tricepsy, břicho, nohy, tlakové cviky, tahové cviky, výbušnost, sílu, rychlost, kondici atd.
Tento krátký seznam vybavení se snadno vejde do každé garáže nebo malé místnůstky ve sklepě a nebude Vás ani tolik stát. Pokud máte omezený rozpočet, přemluvte pár známých, ať se k Vám přidají, a kupte vybavení společně.
Začněte s málem a postupně rozšiřujte. Neustále myslete minimalisticky. Více neznamená vždycky lépe. Někdy je to jen nadbytek.
Původní článek: Minimalism: Part 1
Autor: Jason Ferruggia
Zdroj: jasonferruggia.com
Překlad: Petr Dvořák
Přeloženo se svolením autora.
