Martin Černík:
"Žijeme tady a teď."

Jméno:	Martin Černík
Narozen:	25. 8. 1976
Znamení:	panna
Bydliště:	Hradec Králové
Sport:	snowboarding
Z výsledků:	World Helli Challenge 2009, Nový Zéland - 3. místo
	TTR 3Star Quicksilver Snowjam 2009, ČR - 2. místo
	FIS World Cup Big Air 2007, Itálie - 7. místo
	King of Park 2006, Itálie - 3. místo
	Planet X-games Slopestyle 2003, Rakousko - 2. místo
	Red Bull Air Raid, Big Air 2003, Rakousko - 1. místo

Snowboarding byl ve svých počátcích považován za výstřelek a lidé, kteří se ďábelské prkénko pokoušeli zvládnout, za exhibicionisty a exoty. Lyžaři je neměli rádi a lyžařská střediska také ne. Snowboarďákům vstup zakázán. Kolik se od těch dob ale změnilo! Dnes už jsou vyznavači tohoto sportu ve všech zimních letoviscích jako doma a ze snowboardingu se stal uznávaný sport, který figuruje i na olympijských hrách. Prvním Čechem, který vyjel na olympiádu předvést své umění na prkně, byl Martin Černík. A jak to má Martin se snowboardingem dnes? Zeptali jsme se.

Pocházíte z Hradce Králové, nejste tedy klasické horské dítě. Jak jste se k dostal k snowboardingu?

Dostal jsem se k tomu přes skateboarding. V létě se skejtovalo a v zimě to nešlo, takže to byla logická alternativa.

Během pár let jste se vypracoval na špičkového snowboardingového jezdce. Jak jste to udělal? Jste extra talent, nebo jste prostě jezdil, jezdil a jezdil?

Jezdil a jezdil. A pak jsem se také snažil neopakovat chyby, hledat v sobě rezervy a zlepšovat se... Navíc, ono to vypadalo, že jsem se vypracoval za krátkou dobu, ale já začal někdy v roce 1991 a první úspěchy ve světě přišly asi za pět let. Samozřejmě, na domácí scéně to bylo o něco dřív.

Jste univerzální jezdec, přesto, máte některou z disciplín raději než jinou? A proč?

Mám rád právě to, že si člověk může vybrat. Nebavilo by mě dělat pořád to samé.

Jste u nás jistě vzorem pro nejednoho snowboardingového nadšence. Kdo byl vaším vzorem, ať už, co se týče snowboardingu samotného nebo přístupu k němu?

Byla to spousta lidí. Vždycky jsem se snažil od těch lepších něco odkoukat, inspirovat se. Velký progres jsem udělal díky klukům z mezinárodního Quicksilver týmu, jako jsou Markku Koski, Mathieu Crepel nebo freerider Tommy Brunner.

Ve světě snowboardingu se pohybujete už pěkných pár let. Jak se za tu dobu tento sport změnil?

Hodně. Je to daleko větší póza a gymnastika. Dřív si všichni jezdci pomáhali, protože na tom byli stejně. Teď je to víc o politice, úspěchu a sponzorech. Je to vývoj, který mě nezajímá. Já si jezdím tak, jak chci já.

Na vašich stránkách se píše, že svým životním stylem inspirujete řadu mladých. Jak byste charakterizoval svůj životní styl?

Snažím se normálně žít a nezanechávat za sebou nepořádek...

Dnes je módní prolévat tělo energy drinky. Vaším oblíbeným je prý Red Bull. Je to tak opravdu, nebo jste jen loajální ke svému chlebodárci?

Na rovinu: Red Bull mi v kariéře od začátku hodně pomohl, čehož si vážím, a vážím si také jejich přínosu pro sportovní svět. Jsou originální a nebojí se přijít s úplnou novinkou na rozdíl od ostatních, kteří se pustí jen do toho, co je právě in. A ten jejich nápoj mi opravdu chutná.

Když má člověk sponzory a povinnosti, neztrácí svobodu, které se většina vyznavačů snowboardingu tak váží?

Člověk určitě musí dodržovat základní pravidla hry, ale svobodu ztratit nesmí, jinak ztratí i cenu pro ty sponzory.

Jste ostřílený závodník a za sebou máte i zkušenost z olympijských her. V roce 2006 jste se jako první český snowboardista zúčastnil olympiády v Turíně. Byl pro vás olympijský závod něčím výjimečným, nebo jste ho bral jen jako jakýkoliv jiný závod?

Bylo to výjimečné, ale zároveň to byl jen další závod.

Loni jste na olympiádě ve Vancouveru nestartoval. Nepodařila se nominace?

Nedal jsem to asi o 5 míst. Bohužel jsem kvůli Snowjamu vynechal jeden světák, kde se zrovna daly vyjet body, ale tak to bývá. Byla to moje volba.

Ve Vancouveru jste ale figuroval jako trenér. Jak rozdílné jsou to pocity, když sám závodíte a když sledujete, jak se bude dařit vašim svěřencům?

Jako závodník mám kariéru více méně za sebou a jezdím už spíš pro zábavu. Ale mám radost, když vidím někoho, kdo do toho jde tak jako já, když jsem začínal. A Šárka (Pančochová), se kterou spolupracujeme, je fantastický člověk, který miluje snowboarding, a dívat se na ni, jak jezdí, nebo jí pomáhat je radost.

Kromě cestování, závodění, natáčení a jiných aktivit jste také v minulosti stihl připravit snowboardovou školu. Jak vás práce bavila a jak pro vás bylo náročné si rozvzpomenout na první kroky na snowboardu?

Ten projekt jsme dali do kupy strašně rychle. Odletěl jsem s kámošem, co točí, na Zéland a dali jsme to dohromady. Scénář jsem psal v letadle. Jelikož snowboarding znám do detailů, šlo to úplně v klidu.

Koncem léta se vám narodila dcera. Slučuje se role free a cool snowboarďáka s rolí otce?

Dcera je teď moje největší radost. Je to neuvěřitelný moment v životě, když se z vás stane průvodce, který sem uvádí novou bytost. Proti tomu je snowboarding bezvýznamný.

Co vyžaduje větší odvahu - nacvičit náročné triky, nebo rozhodnutí stát se otcem?

Obojí vyžaduje odhodlání a obojí se děje víceméně samo. Je naivní si myslet, že my jsme ti, kteří vše kontrolují a řídí.

Jaký snowboardingový trik je vlastně v současné době považován za vůbec nejtěžší? Dá se nějaký takový vypíchnout?

Nevím, teď se spíš vyznám v dětských plenkách. (smích)

Přinesl vám minulý rok kromě narození dcery ještě nějaké další výjimečné okamžiky nebo zážitky?

Jasně, po 18 letech jsem zvolnil tempo a udělal si pořádek ve věcech. Taky jsem si dal super výlet na Aljašku a na Havaj.

Momentálně jste asi již zaměstnán přípravou akce, která už má u nás zvuk, a tou je Snowjam, který se bude konat 3. - 6. 3. ve Špindlerově Mlýně. Můžete již teď trochu naťuknout, na co se mohou letos diváci těšit?

Jako vždycky - nejlepší snowboarding, hodně skvělé muziky a nezapomenutelný mejdan. Více na www.snowjam.cz.