Reklama:

Milan Jablonský - Kanaďan
s duší Čechoslováka (IV.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

V první části rozhovoru vzpomínal Milan Jablonský na své sportovní začátky i na komplikované snahy o vytvoření a uznání nového sportu - kulturistiky v Československu, druhá a třetí část byly věnovány vzpomínkám na emigraci do Kanady a jeho filmové kariéře. Dnes se na závěr tohoto dlouhého a poutavého povídání vrátíme ke kulturistice, ale zároveň zůstaneme u umělecké tvorby Milana Jablonského, tentokrát ovšem ne u filmu, ale u sochařství a malířství.

Práce pro IFBB v Kanadě ti přinášela nové výzvy, zkušenosti a zajímavé kontakty. Jak na tebe tehdy působilo sídlo a styl práce v IFBB a jak vypadal tvůj pracovní týden, coby činovníka IFBB? Měl jsi vlastní kancelář, jezdil jsi často na zahraniční cesty ?

Zleva Milan Jablonský, Ben Weider a Emil Müller
Budu tě muset zklamat! Moje účast v organizaci a práci pro IFBB byla velmi limitovaná. Neměl jsem v podstatě zájem se nějak více exponovat. Čekaly mě důležité kroky na katedře tělesné výchovy na Dawson College, kde jsem začal v roce 1973 učit. Měl jsem na starosti nejen všechna zařízení, ale i tělocvičnu a posilovnu. Musel jsem dělat i práci instruktora a především představit studentům výběrové kurzy „Outdoor education“, které jsem organizoval a vedl. Stejně i v oblasti fitness, posilování, silového tréninku a dalších - pro všechny tyto kurzy jsem připravoval učební plány, a když měl předmět i teoretickou část, pak i hromadu přednášek.

Na nějakou extra pracovní aktivitu mi nezbýval čas. I přesto jsem pro IFBB organizoval soutěže v powerliftingu, které se konaly na Dawson College. Byly to akce otevřené pro různé školy, instituce a kluby. Jednalo se v Quebecu o novinku. Hodně mi v tom pomáhali kamarádi, včetně Emila Műllera jako hlavního rozhodčího. Další byli zapisovateli, nakladači činek a podobně. Velkou částí mé práce pro IFBB byla moje a Emilova účast v organizačním výboru pro Mistrovství světa v kulturistice v Montrealu v roce 1976. Naším úkolem bylo přivítání účastníků na letišti, jejich doprovod na hotely a zajištění jejich tréninků, které probíhaly mimo jiné i v naší posilovně na Dawson College. S Emilem jsme měli kromě mnoha dalších a dalších úkolů na starost i hladký průběh samotné soutěže a kongresu IFBB.

Jakmile přišel Emil Műller do Kanady (dva roky přede mnou), nabídl mu Ben Weider pozici generálního sekretáře IFBB. Stal se automaticky i členem výkonného osmičlenného výboru, který měl na starost přípravu nových soutěžních pravidel a ústavy IFBB. Emil nabídl naše československá soutěžní pravidla, která byla údajně vnímána s velkým respektem, a proto bylo mnoho z nich přijato i jako regule IFBB. Všichni jsme byli dobrovolníci.

Když začal Emil Műller vyučovat na dorvalské střední škole, jeho funkci převzal Winston Roberts, který se mnou vše konzultoval. Předseda IFBB Ben Weider později jmenoval nového generálního sekretáře, již s plným úvazkem - paní Pamelu Kagen, která je aktuálně již výkonnou ředitelkou IFBB. Dr. Rafael Santonja, který byl minimálně 20 let generálním sekretářem, se po smrti Bena Weidera stal prezidentem IFBB.

Během mezinárodních soutěží jsi měl možnost se potkat a zároveň se i poznat s mnoha velkými legendami světové kulturistiky. Které setkání bylo pro tebe nejzajímavější a kdy ses při této práci nejvíce zapotil nebo pobavil?

Bezpochyby to bylo setkání s Arnoldem Schwarzeneggerem, když mi ho při příležitosti MS 1976 v Montrealu představil Šaňo Bačinský. Měli jsme příležitost si chvíli popovídat. Arnold se účastnil akce jako host společně s Louem Ferrignem. Oba se účastnili jak soutěže, tak kongresu IFBB. Právě během kongresu jsem obdržel Certifikate of Merit IFBB za rozvoj kulturistiky a fitness.

V Kanadě bylo po roce 1968 mnoho československých emigrantů, mnohdy velmi úspěšných osobností. Jak se k vám vlastně Kanaďané chovali?

Začátkem 70. let přicházela většina emigrantů z Evropy. Jen malé množství lidí bylo z jižní Ameriky, Asie a středního východu. Dalo by se říct, že jsme byli „etnicky z jednoho těsta“. Každý z nás měl samozřejmě vlastní pocity a zkušenosti, většinou rozdílné. Podle zkušeností mých kamarádů a blízkých však nemohu říct, že bychom byli nějak diskriminováni. Poměrně rychle jsme se všichni finančně zvedli, měli jsme slušné bydlení a někteří i vlastní domy a auta. Všichni nám vycházeli vstříc a byli maximálně přátelští. Tou dobou měli vlastně všichni slušný „job“ a předpoklad úspěšné kariéry. Dostat práci nebyl problém, nezaměstnanost byla velmi nízká a nepracoval jen ten, kdo nechtěl. Nevzpomínám si, že by někdo z mého okolí neměl práci. A pokud ano, tak jen krátce - při přechodu z jedné práce na jinou.

Dnes je situace podstatně odlišná. Masivní emigrace, čítající ročně asi 250 tisíc lidí převážně ze středního východu, Pákistánu, Indie, Číny a Afriky, změnila poměr na 1:4 - na jednoho Evropana připadnou čtyři lidé z jiných kontinentů. Bohužel nemohu říct, že by tento poměr nějak pomáhal stabilitě kanadské společnosti, a už vůbec, že by to bylo v její prospěch. Kanada se mění, bohužel však ne k lepšímu!

Jako bývalý vojenský výsadkář, divadelní a filmový herec, sportovní trenér a učitel jsi začal i s uměním - věnuješ se malířství a sochařství. Kdo nebo co tě k tomu přivedlo? Měl jsi nějakého svého patrona?

Muselo to být před Vánocemi v 80. roku minulého století, tedy před asi 30 lety. Tehdy jsem se rozhodl si koupit k Vánocům sadu akrylových barev a štětců, s úmyslem, že začnu malovat. Byl jsem inspirovaný svým kamarádem Ferem Fedoryakem, který v Košicích dělal i trochu kulturistiku. Jinak byl absolventem vysoké školy múzických umění a v Kanadě se začal uplatňovat jako komerční malíř. Maloval série originálních obrazů pro různé privátní galerie. Byl velmi šikovný a talentovaný umělec. Právě u něj objednala manželka kromě sady olejových barev a štětců i nějaká plátna a stojan. Neměl jsem jiné východisko, než se přihlásit na večerní kurz na blízké střední škole. Když učitelka uviděla moje první práce, zařadila mě do vyššího stupně. Ještě předtím jsme s Emilem začali studovat na univerzitě McGill. S úmyslem rozšířit vzdělání o jeden rok jsme se zapsali do kurzu „Diploma in College Teaching". Deset dílů tohoto kurzu jsme zvládli za dva roky s průměrem „A“. Zalíbilo se mi tam tak, že jsem se přihlásil do dalšího programu - „Certificate in Teaching of Arts".

Začal jsem kreslením. Na konci semestru jsme měli představit dvě nebo tři práce. Přinesl jsem jich hned dvacet, zarámovaných. Od tohoto profesora jsem dostal přezdívku „Industrialista“, což mi zůstalo i další dva roky. Můj další předmět byl printmaking (potisk) - přihlásil jsem se do pěti kurzů v různých technikách. Všechny jsem skončil s nejvyšším ohodnocením - A. Už tehdy mě další profesor přesvědčoval, že bych si měl vzít další kurzy v sochařství. Moje dosavadní práce údajně nasvědčovaly tomu, že bych mohl být dobrým sochařem. Tak jsem se přihlásil na další kurz. Zase jsme měli povinnost vytvořit alespoň jednu práci. Udělal jsem tedy tři sochy odlité do cementu. Jakmile první semestr skončil, měl jsem v lednu začít další. Požádal jsem profesorku, zda mohu vzhledem k mému opožděnému lednovému nástupu udělat nějaké práce přes vánoční prázdniny. To už jsme bydleli v Mississauge a já jsem ještě dojížděl do Montrealu. Za ty dva týdny jsem vymodeloval, vypálil a aplikoval patinu na dva portréty starých indiánů. Když jsem své práce přinesl do již rozběhnutého semestru a profesorka si je prohlédla, řekla: „OK, pro tento semestr máš rovnou A! Už nemusíš chodit!“ To jsem ale nehodlal udělat. Vyhovovalo mi chodit na McGill do ateliérů. Tou dobou jsem totiž bydlel v mé kanceláři, na privátu nebo v ateliéru Fera Fedoryaka - prostě jak to šlo. Zase přišlo období spacího pytle a já si připadal jako bezdomovec. Můj tehdejší dům byl 600 kilometrů daleko a tam jsem byl jen přes víkendy.

Když jsme ještě bydleli v Montrealu, měl jsem ateliér ve sklepě. Tehdy k nám chodil můj mentor Fero. Zahráli jsme si vždycky tenis za mým domem a pak jsme malovali buď v mém ateliéru, nebo přes léto přímo na terase. Fero mi vždy pomohl některé mé práce dokončit, aby měly profesionální „dotyk“. Jednalo se ale jen o malby. Já jsem se ale začal více specializovat v sochařství a hlavně v portrétech. Udělal jsem celkem 20 - 25 vydařených bust, většinou přátel nebo mých studentů. Moje „artistická intenzita“ se zmenšila po příchodu do Mississaugy, jakmile jsem musel začít pracovat ve dvou zaměstnáních - v době, kdy moje manželka onemocněla nevyléčitelnou nemocí.

Musím připomenout, že jsi byl a stále jsi dokladem a vzorem sportovního a profesního úspěchu. Z vyprávění tvých přátel a z mnoha článků o tobě ale vím, že jsi i vzorem úžasného a srdečného člověka. Co myslíš, že je podstatou obyčejného lidského štěstí?

Se svěřenci v klubu B&R v Torontu
Trochu jsi mě vyvedl z rovnováhy tím, že mě žádáš, abych vyjádřil podstatu lidského štěstí... Nikdy jsem se nad tím nezamyslel, asi proto, že jsem v tom štěstí stále žil. Pro každého člověka má štěstí asi různá kritéria. Osobně jsem nikdy nepociťoval moment deprese, pocit neštěstí, vnitřní bolesti nebo lítosti nad sebou samým. I když jsem neměl vždy úplně nejpříznivější životní podmínky, dokázal jsem překážky vždy nějak překonat.

K pocitu štěstí určitě přispělo to, že jsem byl vždy zdravý, nikdy jsem neztratil zaměstnání a tudíž i jistý příjem zajišťující slušný standard. Další podmínkou je mít „shelter“, tj. mít střechu nad hlavou a nějaký dopravní prostředek - mít se jak dostat do práce. To by byly ty materiální podmínky pro předpoklad šťastného života. Neméně důležité, pokud ne přímo prioritní, jsou podmínky vztahů. Mít upřímné přátele, ne jen náhodné známosti. Mít určitě ty nejlepší rodinné a sourozenecké vztahy, vyhýbat se hádkám a nedorozuměním. No a samozřejmě mít co nejlepší vztah se svým životním partnerem. Též schopnost a umění přijmout a tolerovat nedostatky, nepřestat mít rád, i když se například změní zdravotní stav nebo když partner potřebuje potvrzení lásky a shovívavost v kritických situacích.

No a ještě snad jedna podmínka životního štěstí - nepřestat být tvořivý, zanechat po sobě něco, co přetrvá. Princip nesmrtelnosti zanechané v umění, ať už v literatuře, architektuře aj. To, co ponese tvé jméno i po smrti. Tohle všechno je snad víc než dost, aby byl člověk navždy šťastným!

Když teď po letech trenérské, organizační a autorské činnosti pohlédneš zpět, co bys ve svém předchozím životě určitě udělal jinak a co bys určitě nikdy nezměnil?

Asi bych toho moc nezměnil, spíš zintenzívnil! Víc bych využil podmínky, které se mi nabízely bez mé vlastní zásluhy. Provázelo mě štěstí, které mi umožnilo uplatnit se ve sféře umění i profese. Mohl jsem si naprosto klidně dodělat PhDr., nikdy mě ale nelákalo jít po titulech. Ty podle mého neutváří člověka a nejsou podstatou šťastného života. Lépe řečeno, k takovým věcem jsem byl spíš lhostejný. Ano, titul ke jménu jsem mohl získat, stejně jako mnoho mých kolegů, necítím se ale méněcenný kvůli tomu, že ho nemám.

Co bych z naprosto jednoduchého důvodu určitě nezměnil, je moje profese učitele tělesné výchovy, se kterou jsem jako profesionál začal a vlastně i skončil. Prožil jsem ty nejšťastnější a nejvíc naplňující chvíle - momenty hrdosti, vedení kurzů a tréninků, trmácení se v dešti, sněhu a vichřici s mými studenty. Třást se zimou, překonávat hypotermii na horách a vždy to úspěšně dokončit. Zanechat ve svých svěřencích pocit, že si z mých hodin opravdu něco odnesli - něco, co je pak bude provázet celý jejich život. Umět překonávat překážky, žít život zdravě. Vědět, jak se stát lepším a snad i užitečnějším člověkem, jak pro sebe, tak pro své okolí a snad i pro společnost.


Z umělecké tvorby Milana Jablonského



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

19.03.18:10Ctibor Stefunko - Čo viem do Kanady sa sťahuje viac týchto problémových ludí..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra