Reklama:

František Peterka: „Na prvním místě u mě byla vždy činka."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti


Jméno: František Peterka
Datum narození: 17. 3. 1922
Znamení: ryby
Bydliště: Liberec
Povolání: herec
Výběr z filmografie: Černý prapor; Dáma na kolejích; Krkonošské pohádky; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Jáchyme, hoď ho do stroje; Zítra ráno vstanu a opařím se čajem; Jak dostat tatínka do polepšovny; Zítra to roztočíme, drahoušku; Arabela

První telefonát s panem Peterkou. Představuji se a posléze domlouváme vhodný den k našemu rozhovoru. „A jak přijedete?“ ptá se můj idol z Krkonošských pohádek. „Já jen, že kdybyste přiletěla vrtulníkem, že tu je kde přistát,“ vtipkuje televizní vládce hor na druhém konci drátu. „To je dobré vědět," odpovídám pobaveně a ještě si ověřuji, zda si mohu vzít fotoaparát. „No, jistě, vezměte, ale barevný, hodlám roztáhnout červený koberec, tak ať to řádně vynikne,“ laškuje dál tenhle osmaosmdesátiletý vitální chlapík. Smějeme se a já mám po telefonátu dobrou náladu, že budu dělat rozhovor s člověkem, který má báječný smysl pro humor. Těším se.

Když přijíždíme k jeho libereckému bytu, už na nás z devátého patra mává holí. Přivolávám výtah, příjemně naladěna, ovšem příjezd do 9. patra mě rozladí. Sbíječka někde od vedle otřásá celým domem, takže když si s panem Peterkou podáváme ruku a zdravíme se, neslyšíme vlastního slova. No, to teda bude idylka, vztekám se v duchu. Ovšem jakmile se usadíme a já zapnu diktafon, dům se ztiší, jako by i on chtěl naslouchat vyprávění člověka, který se celý život rval se svým osudem.

Vy jste se narodil v Praze. Copak vás zaválo do Liberce?

Divadlo. Nevím, jak je to teď, ale když jsem u divadla hned po válce začínal, tak každý herec cestoval. Strávil někde v angažmá 2 - 3 roky a pak šel jinam. Ovšem dřív bylo divadlo hodnoceno víc než film a mělo zřejmě i větší úroveň. To si vzpomínám, jak jedna spolužačka točila ve čtvrtém ročníku konzervatoře hned dva filmy za sebou a tehdy jí režisér, který pracoval ve Vinohradském divadle, přede všemi řekl: „Podívejte, slečno, to se musíte rozhodnout, buď chcete být seriózní herečka, nebo se necháte zprznit Barrandovem do filmové hvězdy.“ Tenkrát totiž být divadelním hercem něco znamenalo a nikdo z nás, mladších, by se neodvážil říct před tou starší generací: „Já jsem herec.“ Zato dnes si klidně někdo v patnácti, sedmnácti letech řekne, že čeká na nějakou velkou roli. Ježíš Maria! To je úplné zmatení hodnot, ale já mám pocit, že je to tak ve všem.

Divadla si evidentně ceníte víc. Zajdete si tedy ještě na nějaké představení, abyste viděl, jak si dnešní herci vedou?

Ne. Já jsem totiž nechtěl být hercem. Na konzervatoř mě přihlásila sestra.

Jak to?

Když jsem chodil do školy, špatně jsem se učil, protože jsem žil hlavně ve své fantazii a hrách mimo školu. Byl jsem ale ve třídě nejlepší kreslíř a také dobrý recitátor, takže kantor navrhl mojí o deset let starší sestře, abych to zkusil s konzervatoří.

Takže přestože jste nechtěl, poslechl jste?

Jo, jenže jsem to tak odflinkával, že mě chtěli několikrát vyhodit, ale protože jsem na opravných zkouškách exceloval, tak se tak nestalo. Moje cesta k herectví ale byla tak neuvěřitelná, že si prostě myslím, že mi bylo dáno stát se hercem, i když jsem se tomu celý život bránil. Jsem totiž introvert, takže jsem nikdy netoužil se předvádět.

A čím jste chtěl být vy sám?

Já jsem dělal vzpírání a strašně jsem se chtěl dostat na olympiádu, jenže mi do toho pořád lezlo to herectví...

Čím to?

Lidé v mém okolí viděli, že mám talent, a tak mě k tomu strkali a okolnosti jim v tom nahrávaly. Byl jsem ve Slováckém divadle, když jsem řekl řediteli, že tímhle rokem končím, protože se chci přihlásit na Karlovu univerzitu a stát se profesorem tělocviku. A on na to: „Franto, prosím tě, neblázni, ty chceš jít od divadla?“ Jenže já byl přesvědčený. Měl jsem svou činku, cvičil jsem a věděl jsem, že to je jediný smysl mého života. „Tak mi alespoň odehraj tuhle hlavní roli,“ přemlouval mě ředitel. „Ale já ti pak přece nebudu moct jezdit na ty reprízy, to bych u školy nestíhal,“ argumentoval jsem já. „Tak alespoň ať tě mám na premiéru v Hradišti a pak už to někomu dám,“ smlouval on a já souhlasil. No, jenomže pak jsme se přihlásili na celostátní prestižní soutěž Divadelní žatva, kde bylo šest renomovaných kritiků z Čech a šest z Moravy, a já se po soutěži v novinách dočetl, že jsem jedním ze sedmi oceněných, což byla veliká pocta. No, takže jsem na tělocvik nešel a dál se věnoval divadlu.

Vidíte. A to člověk většinou talent vítá. Jak intenzivně jste se věnoval vzpírání, než vám to herectví překazilo?

Dost. Na prvních závodech jsem byl ve své kategorii první, jenže pak už jsem byl u divadla a nešlo říct: „Já nehraju, jedu na závody.“

Rozumím. Pamatujete si ještě na nějaké své silové výkony?

Já jsem dělal klasický trojboj - tah, trh, nadhoz. Tahem jsem udělal 95 kg, trhem 87 kg a nadhozem 120 kg, ale v té době bych byl s těmito svými výkony ve své váze tak pátý v republice. Teď už se rodí nové generace, které mají odrazový můstek výš, ale když já chodil cvičit a nějaký mužský tam zvedl metrák, tak to bylo něco!

A kam jste chodil cvičit?

Já jsem byl v Herasu Košíře a trénovali jsme v hospodě Na Mlynářce, která dnes už nestojí. Dřív totiž žádné kluby nebyly a těžká atletika se dělala po hospodách, které měly společenský sál. A v těchhle sálech trénovali těžcí atleti, zápasníci, ale pak tam byli také třeba dvakrát týdně ochotníci nebo zahrádkáři. Takže i takhle hospoda vydělávala. I když, „vydělávala“... Pamatuji, že měsíční příspěvek na těžkou atletiku byl koruna padesát!

Kolikrát v týdnu jste tenkrát trénovali?

Dvakrát.

A jenom jste vzpírali, nebo jste posilovali i jednotlivé partie celého těla?

Víte, mám takový pocit, že kluci tehdy neznali žádný systém, proto byla vrcholná meta zvednout stovku. Při tom způsobu, co cvičili, ani nemohli dokázat víc. A pokud někdo přišel na něco nového, nechával si to pro sebe.

A stravu jste řešili?

Ne, to vůbec ne. Tenkrát neměl nikdo o ničem ponětí, takže jsme jedli úplně normálně. Vzpomínám si, že mi jednou někdo v šestapadesátém roce řekl, že existují nějaké pilulky, které když člověk bere, tak ohromně narůstá muskulatura. „Člověče, je to možný? Hele, tak mi nějaké kup,“ řekl jsem dotyčnému. Myslel jsem, že to bude něco jako koncentrované hovězí. Jenže on mi řekl, že je to zakázané, takže nic nesehnal. Až později mi došlo, co to vlastně bylo.

Když jste cvičil, bylo prý vaším velkým snem mít olympijskou činku, kterou jste viděl někde v Praze za výlohou. Koupil jste si ji nakonec?

Tehdy jsem ještě neměl peníze, a tak jsem se na ni chodil jen dívat a věděl jsem, že je to nesplnitelný sen, mít svoji vlastní činku. To nebylo jako dnes, kdy peníze přece jen jsou. Tehdy měl z celé plejády našich vzpěračů, kteří reprezentovali, svoji činku jen jeden a to byl Hantych, zámožný chlapík. A to jsme říkali: „No, jo, člověče, ten má svou činku!“

Ale olympijskou činku jste si nakonec přece jen koupil.

Ano, ale to bylo asi o 4 - 5 let později. Dal jsem za ni tři tisíce, ale za to byl tenkrát motocykl!

To bylo v kterém roce?

V roce 1948. Druhou jsem si pak koupil v roce 1951 a ta byla parádní! Kotouče byly skutečně z oceli, vyřezali je z tanku. Když ty talíře o sebe bouchly, to byl, pane, zvuk!

Uchoval jste si nějaký cvičební režim i později, když přišly herecké povinnosti?

Víte, pro mě byla činka vždy na prvním místě, takže když jsem jezdil filmovat a byly to ty první role, které byly všechny hlavní, tak jsem řekl, že bez činky jet nemohu, a oni na to, že ji tedy vezmeme s sebou.

Hercem jste být nechtěl, ale byl jste talentovaný a lidé vás měli rádi. Nebyly přece jen momenty, kdy jste měl tohle své nechtěné povolání na chvíli rád?

Já to miloval celou dobu, když jsem tu roli dělal. Ale nebyl jsem exhibicionista, a tak mě nebavilo se pak ukazovat.

Ale možná, že i díky herectví máte vynikající paměť. Slyšela jsem, jak neobvykle rychle jste schopný naučit se něco nazpaměť...

No, Othella jsem uměl za 9 dní a to bylo 65 stránek textu.

To je neuvěřitelné!

V roce 1980 jsme hráli hru Antonius a Kleopatra a tam jsme měli s kolegou na konci hry přednést řeč nad mrtvou Kleopatrou. On v latině, já v řečtině. Diváci tomu samozřejmě nerozuměli, ale mělo to takový zvláštní kolorit. A ta moje řeč byla:

Smekám! Tak to je úžasné! Myslíte, že vám pomohly k takhle vynikající paměti všechny ty scénáře, které jste se musel naučit?

Filmový scénář není těžký, tam je to vždy o kratičkém kousku, který potřebujete na ten den. Ale divadlo, to je něco. Mně se film moc nelíbil...

Přesto jste jím hodně známý.

No, jo, to je právě ono. Ve filmu můžete třeba prodávat mýdlo a všichni vědí, jo, to je ten s tím mýdlem. Zato na divadle můžete hrát a hrát a spousta lidí vás vůbec nezná.

To je, bohužel, asi pravda. Vždyť i já vás nejvíce znám z filmové role Krakonoše, jelikož Krkonošské pohádky patří do současnosti k mým oblíbeným.

No, vidíte. A co já jsem tam říkal: „Ještě jednou a naposledy!“ A to jsem zopakoval jednadvacetkrát a za to si mě pamatujete.

Protože dítě zrovna neposuzuje hereckou hodnotu výkonu. Nicméně jako Krakonoš jste měl berli jednu, teď ale máte dvě. Co se stalo?

Narazilo do mě auto. Ale to už mi hádala cikánka, když mi bylo 19 let, a skutečně uhádla celý můj život, ačkoliv mě neznala a dělala to zadarmo. Řekla mi tehdy: „Mladej pane, vy jste umělec a budete vyznamenanej za to umění, které budete dělat. Ale bude kolem vás hodně závisti a nebudete šťastnej v lásce. Budete dvakrát ženatej, budete mít dvě děti a nikdy nebudete bohatej, i když nikdy taky nebudete mít nouzi. A pak, to už vám bude hodně let, budete mít úraz nohou, ale velikej. A s tím úrazem budete velice dlouho v nemocnici."

A ono se to splnilo do puntíku.

Ano, a jelikož znám takových případů víc, tak mi nikdo nevyvrátí, že to funguje.

Takže vy už jste žil s tím očekáváním, co bude?

To víte, když je vám 19 a někdo vám řekne, že až budete starý, stane se vám úraz, tak to si říkáte, že to ještě nejdřív budou prvohory, druhohory, třetihory... Toho se snad ani nedožiji, až budu starý. Mladý člověk takové věci vůbec nebere v potaz. Až když se to přiblížilo, měl jsem asi dva roky předtím takové... nechci říct vidění, ale takový okamžik, kdy vám bleskne hlavou myšlenka a zároveň obraz, a já jsem viděl, jak do mě něco zezadu bouchlo a já letím dopředu. A pak, když se to stalo, v tom okamžiku jsem věděl - tak a je to tady.

Jak se ta nehoda přihodila?

Bylo to v poledne u přehrady, kam jsem chodil na procházky. Já byl jediný člověk na silnici a za mnou bylo jediné auto široko daleko. Bylo asi 100 metrů za mnou, jelo hodně pomaličku a řidič tůroval motor. Říkal jsem si: „Ten to teda tejrá...“ A najednou náraz a auto do mě bouchlo. Ale jelo tak pomalu, že na místě zastavilo, žádná brzdná dráha, nic. Byla to řidička a byla z toho úplně vyděšená, protože říkala, že vůbec nechápe, jak se to mohlo stát. Tak jsem jí jen řekl, že jsem to měl napsané v ruce a ona byla jen prodlouženou rukou boží.

Jak to, že z toho bylo tak vážné zranění, když jela tak pomalu?

Prostě to tak vyšlo. Měl jsem úplně rozdrcenou kost, tu mi slepovali, a druhou jsem měl na několikrát polámanou, tu mi také dávali dohromady.

Tak to jste si pěkně zkusil...

Já se prvních asi osmi operací bál, protože jsem myslel, že to bude hrůza. Pak už jsem si z toho ale začal dělat legraci a před operací jsem říkával: „My, kteří jdeme na smrt, tě zdravíme, Césare.“

Vy jste těch operací prodělal dvaačtyřicet, takže jste v nemocnici strávil opravdu dlouhou dobu. Jak jste to zvládal?

První rok jsem chtěl zemřít a modlil jsem se k Bohu, aby si mě k sobě vzal, protože jsem byl přesvědčený o tom, že už nebudu chodit. Nakonec jsem v nemocnici strávil dva roky, během kterých jsem vystřídal různá oddělení, můj stav se postupně lepšil, až mi jednou lékař řekl: „Podívejte, my už jsme vás dali dohromady a teď už vás tu máme jen proto, abychom vás měli pod kontrolou. Vy už teď patříte spíš na LDN (léčebna dlouhodobě nemocných)." Měl jsem tehdy pocit, že to je konečná, že tam se odkládají ti, kteří mají zemřít.

A v tu dobu jste už měl novou vůli do života? To už se vám nechtělo umírat?

No, to jsem na tom stále nebyl psychicky moc dobře, ale hodně za to mohlo oddělení chirurgie. Bylo to tam jak na hlavním nádraží, po chodbách pořád pobíhali zřízenci s vozíky, volali na sebe a to bylo deprimující. Když mě pak převezli na LDN, dal jsem se asi za půl hodiny do pláče. Sestry se hned kolem mě seběhly, co se mi děje, a já na to: „Nic, jsem tady šťastný. Tady je takové neuvěřitelné ticho, to je něco nádherného!“ Na chirurgii mě postavili na nohy fyzicky, ale na LDN psychicky.

I když jste se na LDN cítil lépe, určitě jste se domů vracel rád.

To ano, jenže když jsem se vrátil z nemocnice, byl jsem doma asi 14 dní a už přijeli filmaři, že mě nafilmují, a chtěli, abych šel před dům. Vzal jsem si tedy berle do jedné ruky a bum bác, upadl jsem jako pytel brambor a zlomil si nohu v krčku.

OČIMA AUTORKY

Zažil náklonnost a potlesk diváků, ale také závist a prohry v rodinném životě. Okusil slávu filmového plátna, ale také dlouhé osamělé hodiny na nemocničním lůžku. Žil život, který nechtěl, ale nezatrpknul. Pan Peterka je i ve svých osmaosmdesáti letech čilý chlapík, který si uchovává, navzdory přestátým bolestem a dvěma francouzským holím, smysl pro humor, elán a chuť se hýbat. Jeho sportovního ducha nezlomilo nic, ani čtyřicet prodělaných operací. Nezbývá než popřát, aby mu tahle obdivuhodná energie vydržela i do dalších let.

Ježkovy zraky. Jako by toho nebylo málo.

Takže jsem jel znovu do nemocnice a pobyl si tam asi šest neděl. Hrozné, znovu to podstupovat. Po všech těch operacích mám také jednu nohu kratší a doktor mi řekl, že by to šlo spravit, ale že by mi tu nohu museli znovu zlomit.

Tak to už si asi raději necháte ujít, ne?

No, doktorovi jsem říkal, že by to bylo fajn, ale když mi řekli, že by to bylo zas tak na půl roku v nemocnici, usoudil jsem, ve své vrozené skromnosti, že to do těch svých plánovaných 150 let už nějak dochodím. (smích)

A jak se vám chodí teď? Snažíte se trošku hýbat?

No, dovolte, já chodím denně na hodinové procházky bez ohledu na počasí!

Pašák! Tak to se ještě zeptám, kdy jste naposledy držel v ruce činku. U vás by mě nepřekvapilo, kdyby to bylo včera. (smích)

No, to skoro odpovídá, protože za mnou přišel můj vnuk, že by chtěl cvičit, tak mu trochu pomáhám. Ale sám nemůžu. Mám už odoperované obě kyčle a jednu dokonce dvakrát. To víte, pro velký úspěch prodlouženo. (smích)


Jedna ze slavných scén Františka Peterky



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

31.01.20:55TommyTee - To: Zdeněk76 - tak tuhle scénku si taky vždycky vybavím, k..
31.01.10:23Zdeněk76 - Dodneška si pamatuju scénu z TV - tuším, že to byl sociali..+1
30.01.17:26U.B0B - sem necekal ze ma tolik let jinak GL
29.01.23:21frode - Pekny rozhovor! Zajimavy i vtipny!Pan Peterka super chlapi..
29.01.21:05Arnie(CZ) - Borec tenhle pán
29.01.18:39I.N.G. - Moc hezký rozhovor. Ovšem ten úraz nohou, to je skoro neuv..
29.01.13:32noap - super článek - byl to dobrý tah udělat rozhovor s touto za..
29.01.12:01Andropov - Skvělý člověk. Vždycky se mi jako herec líbil, ale obdivov..+1
29.01.10:44Ronnie - Super, děkuji! *1*
29.01.10:40Pažout - @Ronnie: No udělal jsem jen screeny z filmu, na netu nic n..+9
29.01.09:47Spazik - `Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí...`*88* +2
29.01.09:21Ronnie - Máš-li (nebo někdo jiný máte-li) záběry či obrázky z toho ..
29.01.09:18Pažout - Pan Peterka, výbornej člověk, herec i sportovec, co dodat...
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínIFBB Diamond Cup Prague 2022 - komple...
Hockey1000 (09:42) • Nechci rozmíchávat nějaký hejt, ale ti z vás Kdo jste na soutěži taky byli ať už jako z...
magazínTomáš Mach a Vladimír Semerád - tréni...
Richard Kross (15:20) • Dobrý den, mám dotaz - je 53 let - cvičím cca 32 let - různé typy sportů od bojových až...
magazínJesus Rodriguez se zdá být na Yamamot...
Humanic145 (11:38) • Tyjo Jari, ja s ním asi v téhle kategorii nemám problém. Myslím, že jsou rozhodně horší...
magazínJesus Rodriguez se zdá být na Yamamot...
jari (21:08) • Nejpřipravenější závodník loňského EVLS napříč kategoriemi! Ale vclassic physique nemá...
magazínMichal Križánek týden před Olympia Am...
amoresPE (15:44) • Klasicka Krizova forma...este vysusit a na 130 kg to nebude zle. V Taliansku ta pro kar...



Supertelo.cz, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 03222543 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2022 Supertelo.cz, s. r. o. • Copyright © 2001-2022 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie