Jiří Zindulka:
"Chci obeplout svět."

Jméno:	Jiří Zindulka
Datum narození:	25. 2. 1966
Znamení:	ryby
Bydliště:	Praha
Sport:	jachting
Cesty, kterých si váží:	červen 2010 - plavba na Island, Jan Mayen a ke Grónsku
	duben 2008 - první a nejrychlejší nonstop plavba s českou posádkou kolem Anglie a Skotska (čas: 12 dní a 13 hodin, celkem 1574 námořních mil)
Závodní úspěchy:	V letech 2009 a 2010 získala jeho posádka titul mezinárodního mistra České a Slovenské republiky v námořním jachtingu.

Nemáme moře, neznáme moře, a tak pro většinu z nás zůstává tenhle živel jen chvilkovou známostí z bezstarostných letních dovolených. Ne všichni to ale tak mají. Někdo slyší neodolatelné volání moře už od dětství a jen jediné setkání s ním se mu pak stává osudovým. A tak to měl i Jiří Zindulka, ostřílený námořník, který nám v rozhovoru tohoto týdne povyprávěl o svých cestách a poznávání lidí, moře i sebe sama.

Byl to už váš dětský sen, stát se námořníkem?

Ano. Někdy ve třetí třídě jsem si přečetl první knížku o moři a od té doby jsem chtěl být námořníkem, přestože jsem pocházel z rodiny, kde neuměl nikdo ani plavat. Ze základní školy jsem chtěl jít na učiliště do Děčína, což byla jediná škola, při které se člověk mohl dostat na vodu, ale jelikož jsem se dobře učil, rodiče mi učňák nedovolili a šel jsem na průmyslovku. Po jejím ukončení jsem se hlásil na navigaci do ruského Kaliningradu, kam jsem se ale nedostal, protože jsem neudělal přijímací zkoušky z občanky, a tak jsem šel na vysokou strojírenskou. Tam jsme si s pár lidmi založili po roce studia oddíl námořního jachtingu. Na moře jsme se dostali tak, že jsme zvali Poláky k nám na hory a my jsme pak zase jezdili k nim na polské lodě. Jak jsem se poprvé dostal na moře, už mě odtamtud nikdo nedostal.

Takže jste byl v Polsku pečený vařený?

Dá se říct. Vyjel jsem na plavbu třeba na týden, ale pak jsem přesedal z lodě na loď a zůstal tam třeba dva měsíce.

To jste se přidal k úplně cizím lidem?

Ano, člověk tehdy udělal cokoliv, aby mohl být na moři.

Jak rodiče snášeli, že mají takového syna tuláka, a jak jste jim vůbec mohl dát vědět, že jste v pořádku?

Napsal jsem jim pohled.

Jak jste se dopracoval k tomu, že jste si z koníčka udělal zaměstnání?

Po revoluci, když jsem dostudoval, jsem začal pracovat, ale každá moje práce končila výpovědí, protože jsem potřeboval odjet na moře.

A tam jste, předpokládám, nebyl jen týden.

Ne, spíš dva, tři měsíce až půl roku. Navíc jsem na tenhle svůj koníček potřeboval dost peněz, které se tehdy v Čechách moc vydělat nedaly, tak jsem pracoval různě v zahraničí a pak, v roce 1994, jsem dal dohromady první flotilu lodí a přesvědčil jsem jejich majitele, že pro něj bude výhodné se se mnou spojit. Že já budu lodě provozovat a oni na tom vydělají. Protože tehdy byla v Jugoslávii, což byla nejvýhodnější lokalita, válka, tak jsem si vymyslel, že to uděláme v Turecku. To byl příšerný nápad, ale zároveň úžasná zkušenost.

Proč příšerný nápad?

Protože jsem předtím v Turecku nikdy nebyl, nic jsem o něm nevěděl, takže jsem tam začal bez znalostí jakýchkoliv předpisů. A pak, měl jsem sice zkušenosti s provozováním dvou oddílových lodí, ale tady jsem měl na starosti lodí sedm a na ty přijíždělo každý týden 30 - 35 lidí, o které jsem se musel postarat, k tomu řešit problémy s kapitány a vším, co s tím souviselo.

Takže tak to funguje? Lidé bez zkušeností si půjčí loď i s kapitánem a udělají si třeba týdenní plavbu?

Tak to bylo dřív, že 90 % lodí se půjčovalo s kapitány, protože lidé neměli zkušenosti, ale nyní se situace hodně změnila a dnes se naopak 90 % lodí půjčuje bez kapitánů, protože lidé většinou již ty zkušenosti mají.

Co musí člověk podniknout, aby si sám mohl půjčit loď?

Existují dvě cesty. Lidé, kteří nejsou moc zodpovědní, jednoduše pošlou do Chorvatska 600 euro a přijdou jim kapitánské papíry, s kterými si mohou půjčit loď a vyrazit na moře, přestože mají třeba nulové zkušenosti.

Takoví lidé jsou? Je to vůbec možné?

V Chorvatsku je všechno možné. A najdou se lidé, kteří bez jakýchkoliv znalostí neváhají na loď naložit celou svoji rodinu a vyplout. Jednou jsem třeba viděl motorový člun se zničenými vrtulemi a ptal jsem se majitele, jak se mu to stalo. On odpověděl, že viděl na mapě křížek, o kterém každý ví, že označuje útes, ale tenhle chlapík si myslel, že je to potopený kostel, a tak se na něj jel podívat. (smích)

To je neskutečné! Ale určitě existuje i míň šílená cesta pro ty zodpovědnější.

Pro ty se nabízejí týdenní kurzy na moři, při kterých se běžně zdatný člověk dokáže pod dobrým instruktorem naučit tolik, aby byl schopný bezpečně plout v podmínkách pobřežní plavby.

Jako laikovi se mi zdá řízení lodi věc značně složitá. Opravdu stačí týden, aby se člověk naučil základům?

Dříve by týden nestačil, ale v dnešní době, kdy se vše strašně zjednodušilo díky elektronice, se to dá. Za ten týden by měl člověk hlavně pochopit, že to na moři není jednoduché...

Tak to snad člověk chápe i bez kurzu.

No, to není tak úplně pravda, protože lidé u nás nemají o moři ponětí. Většina lidí si sice uvědomuje, že to bude asi trošku něco jiného, než plout na Slapech, ale mnoho lidí nemá vůbec žádnou soudnost a pouští se do rizika bez dostatečných znalostí.

Může se na lodi člověk plavit i sám?

Může. Většina lodí je dnes konstruována tak, že je dokáže ovládat jeden člověk. Při takové plavbě je problém snad jen to, že se každý musí také někdy vyspat. V takovém případě může loď řídit autopilot a pokud se nemění kurz a vítr, lze také na nastavených plachtách plout dost dlouho, ale je nutné si dát pozor na nebezpečí srážky, a to hlavně v oblastech s vyšším provozem.

Taková sólo plavba musí být výjimečným zážitkem. Plavil jste se někdy sám?

Plavil jsem se sám asi pět dní, ale to bylo ještě v době, kdy nebyl žádný autopilot, žádné gps, mapové plotry nebo radary. A bylo to zajímavé. Pořádně jsem si neodpočinu, stále jsem byl napůl vzhůru a dostával jsem se do poněkud jiného stavu vnímání.

Takže člověk tam objevuje i své nové možnosti...

To ano. Na moři se také rozvíjí intuice, takže když se má něco dít, člověk se většinou ještě předtím vzbudí s blbým pocitem a vyběhne na palubu, aby se podíval, co se děje. A to se mi stává, i když jedu s posádkou, protože jezdím s amatérskými posádkami, takže se může stát, že lidé něco přehlédnou.

Je hodně zajímavé, že na moři zase funguje intuice, kterou většina lidí ve městech již dávno ztratila.

Ta se tam rozvine. My, když jsme v roce 1986 začínali, neměli jsme na lodi kromě mapy a kompasu nic. Ten posun od Kolumba k nám nebyl, co se týče vybavení, příliš výrazný, snad jen s výjimkou toho, že my jsme měli dobré mapy a hodiny. Takže tam se intuice hodila. Ovšem od roku 1986 do teď nastal díky elektronice ohromný posun, takže teď si jachtař může opravdu jenom sedět a ta loď ho veze.

A baví vás to s tímhle vším vybavením, nebo se občas rád vrátíte ke klasickým postupům?

Já mám všechny ty vymoženosti rád, protože mnohé zjednodušují, ale nikdo by jim neměl důvěřovat slepě.

Každý námořník má asi vody, do kterých ho to táhne. Kam to láká vás?

Mě táhnou místa, kde nikdo není, tedy daleký sever a daleký jih, kde je to stále ještě takové syrové a civilizací nedotčené. Loni jsme dělali plavbu ke Grónsku a daleko za polární kruh do Arktidy a to byl nádherný zážitek.

Bylo to vaše největší dobrodružství?

Každá plavba je jiná a každá má něco do sebe, ale tohle bylo pro mě něco docela nového, protože zkušenosti s plutím a uvíznutím mezi ledovými krami jsem ještě neměl.

Uvízli jste? Jak jste se z toho dostali?

Výhodou bylo, že se schylovalo k létu, takže tálo, a také, že jsme měli ocelovou plachetnici, ze které jsme si udělali ledoborec, a 4 hodiny jsme se skrze led probojovávali na volnou vodu.

V takové situaci už má asi člověk nahnáno, ne? Jaká byla nálada na lodi?

Tam strašně záleží na tom, aby nikdo v posádce nezačal projevovat strach navenek. Všichni se samozřejmě v určité míře báli, ale nikdo to nesmí projevit, aby nestrhl ostatní, a to se tam povedlo.

Pro takové případy je asi výběr posádky hodně důležitý, že?

Výběr posádky na dlouhých plavbách je skoro to nejdůležitější, takže tomu věnuji hodně péče. Při této plavbě jsem měl s sebou jednoho člena posádky, se kterým jsem se ještě na lodi neplavil, ale znal jsem ho, a se zbytkem jsem už někdy v minulosti plul, takže jsem je měl ověřené. Na dlouhou plavbu bych nikdy nevyrazil s někým, o kom bych si myslel, že mi do posádky nezapadne.

Nestává se vám na těch dlouhých plavbách, že je na lodi ponorka nebo nuda?

To se stalo, když jsme pluli z Islandu do Arktidy, že jsme byli na moři asi 2 hodiny, když jeden kluk, co se mnou byl na lodi poprvé, pronesl: „Hele, tady je strašná nuda.“ Jenže pro tyhle typy mám vždy připravenou práci. Hned jsem mu dal kleště a šroubovák a řekl mu, co všechno má na lodi spravit. Pak už nikdy nepřišel, že by se nudil. (smích)

Přesto, je to malý prostor... Necítí se člověk někdy trochu stísněně, bezmocně, že nemůže nikam utéct?

Já ten pocit nemám, protože mně to na tom moři ohromě baví a třeba právě na té ocelové lodi bylo pořád co spravovat, tak se člověk rozptýlil. Ale samozřejmě, když je špatné počasí, každý si odkroutí svoji hlídku a pak zapadne do postele a je rád, že žije. V takovou dobu na lodi nikoho nepotkáte a vypadá to jako na lodi duchů. Ale když je hezké počasí, loď ožije lidmi a je příjemně. Myslím, že lidé, kteří se na moře vydávají, jsou tak specifičtí, že se tam spolu nenudí. Ale kdyby to přece jen nastalo, měl by mít kapitán připravené nějaké cvičení, třeba, že si vymyslí nějakou poruchu nebo nouzovou situaci, aby se posádka probrala z letargie, začala něco řešit a zabavila se.

Říká se „opilý jako námořník". Pijí námořníci hodně a pije se hodně na lodích?

Při extrémnějších plavbách se na lodi nepije, člověk si dá pivo k jídlu, ale jinak nic. Když se ale pak přijede do přístavu, tak to občas stojí za to. (smích)

To jste mi nahrál na další otázku. Můžete nám přiblížit atmosféru přístavišť?

Když plujete na dalekém severu nebo jihu, je tam atmosféra zcela rozdílná, než když plujete v pásmech, kde se vyskytuje lodí hodně. V těch vzdálenějších končinách je připlutí lodě do přístavu pro místní vždy atrakce, takže za vámi chodí, povídají si s vámi a to je hezké. Loni se nám stalo, že jsme připluli na ostrov Grísey, což je na polárním kruhu, nejsevernější ostrov patřící Islandu, kde bydlí asi 90 lidí. Když jsme tam přijeli a šli se projít, potkali jsme nejdřív jednu ženu, pak dvě, pět… Když jsme se vraceli, šlo proti nám snad už třináct ženských a to jsme si říkali, že to musí být už všechny ženské na ostrově. Pak jsem šli do hospody na pivo a za chvíli už byla hospoda plná ženských. Připadalo nám to takové přízračné.

No vida. Zajímavý ostrov. Jistě by měl v nabídce cestovních kanceláří úspěch!

No, jenže já jsem chtěl ještě večer vyrazit, protože se měl otočit vítr a mělo foukat správným směrem, tak jsme nezůstali přes noc. Ale když jsem pak mluvil s kamarádem, jediným Čechem, který tam byl před námi, tak on se vyptával: „Tak co, jaké to tam bylo?“ „Trochu přízračné,“ přiznal jsem. „No a jaké to bylo v noci?“ nepřestával vyzvídat. Na to jsem mu řekl, že my jsme vypluli už večer a na noc jsme tam nezůstali. „Tak to my jo, kamaráde, a to bylo strašný, jak si nás ty ženské rozebraly!“

A čím to je? Oni nemají chlapy?

Ti jsou asi pořád na moři.

Vida, vysněný ostrov mnoha mužů! (smích) Ale zpět na moře. Zažil jste tam někdy krizovou situaci, kdy byste se už opravdu bál?

Tak bál… Ono, když je nějaký průšvih, člověk vždy hledá možnosti řešení a když nějaké najde a dá se stále něco dělat, obvykle tam strach není. Takže, že bych se někdy dostal do tak beznadějné situace, to si nepamatuji. I když, jednou vlastně ano. To jsme pluli ve dvou na osmimetrové plachetnici bez jakéhokoliv vybavení a tam mi bouchla uvnitř lodi světlice, oslepila mě a to jsem nevěděl, jestli přežiji.

Jak se to stalo?

Právě jsme pluli z Miami do Evropy, já si večer dělal nějaké zaměření a když jsem skončil, dal jsem kompas do skříňky za navigační stůl, ale on z té skříňky vyčuhoval, tak jsem zjišťoval, co mu tam překáží, a nahmátl jsem světlici, která se tam už dva a půl měsíce naší plavby povalovala. Jenže během té doby se jí ulomil šroubovací závit, za kterým byl provázek, kterým se světlice odpaluje. Ten provázek se zasekl někde mezi boky skříňky, takže když jsem ji nadzvedl, odpálila se. Skříňku to rozsekalo a oheň i kusy překližky vyletěly proti mně. Oslepilo mě to a do obličeje se mi zasekl asi deseticentimetrový kus překližky. Slepý a hořící jsem skočil do moře a to jsem opravdu nevěděl, jak tohle dopadne.

Co jste dělali? Jak daleko jste byli od lékařské pomoci?

Byli jsme několik dní plavby od Ameriky, takže kamarád otočil loď a pluli jsme zpátky proti převládajícím větrům a Golfskému proudu. Po třech dnech plavby mne z lodi zachránila pobřežní stráž USA a dopravila mne do nemocnice vrtulníkem.

Měl jste štěstí, zrak se vám vrátil, ale i tak to muselo být šílené.

Zas to byla obrovská zkušenost. Člověk pak začne ten svět vidět trošku jinak.

Baví vás na vašich plavbách jen plavba samotná, nebo i to cestování a poznávání nových krajin a lidí?

To jsou takové dva světy. Já jsem fascinovaný mořem samotným, takže mi nedělá problém třeba 10 dní plout a nic nevidět, protože si strašně užívám jen to moře samotné a jeho obrovskou energii. Pak ale také rád poznávám lidi, a to jak lidi z posádky, tak lidi v přístavech. Cestování je o lidech a setkávat se s nimi je nedílnou a krásnou součástí jachtingu. Díky jachtingu jsem potkal velké množství zajímavých a úžasných lidí. A jelikož jsem měl postiženou dceru, byli to právě tito lidé, kteří mi pomohli sehnat množství peněz na různé projekty pro postižené děti a udělat řadu dalších věcí, které bych bez nich nedokázal.

Moře vám evidentně dalo hodně. Dalo vám třeba i určitý nadhled nebo jiný pohled na svět, na život?

Já myslím, že ano. Když se člověk dostane do situace, kdy neví, jestli přežije, jeho pohled na život se trochu změní.

Takže nejste malicherný.

No, kdo není. (smích)

A vaše další sny, další směřování?

Mám jeden sen, který bych chtěl uskutečnit, a to je plavba kolem světa s celou svou rodinou.

To je nádherný sen. Tak moc přeji, ať se uskuteční!

Více informací o Jiřím Zindulkovi a jím pořádaných akcích nalezente na www.yachtcharter.cz